Podobný výrok jsme u ministra Chovance hodnotili již dříve, v Otázkách Václava Moravce z 1. listopadu 2015 dokládal Chovanec svoje tvrzení i fotkami ukazovanými na kameru. I nyní hodnotíme výrok jako pravdivý, i přes výtku k časové souslednosti. Označování uprchlíků fixem v Itálii probíhalo dříve než u nás, fotografie byly publikovány v českých médiích. Je ale možné, že ministr Chovanec se o této praxi skutečně dozvěděl až po vlně kritiky, kterou vyvolal případ z Břeclavi.

Chovanec odkazuje na kritiku, které byla Česká republika podrobena v souvislosti s označováním uprchlíků čísly napsanými fixem na ruku v září 2015. Podle zpráv se jednalo o zhruba 200 uprchlíků, kteří byli takto označeni. Po vlně kritiky se policie rozhodla od této praxe ustoupit a využívat ke značení speciální pásky.

Ve svém dřívějším vystoupení na toto téma ministr Chovanec použil jako důkaz podobného chování v Itálii fotky z fotogalerie Reuters z 30. května 2015, které u nás publikoval server aktuálně.cz 10. července 2015, tedy ještě před zmíněným případem v Česku. Přitom v Itálii se jedná o mnohem větší počty, už v té době připlouvaly k italským břehům stovky uprchlíků denně. Podle fotografií jsou příchozí skutečně označeni identifikačním číslem na ruce.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť dle dat, která uvedl místopředseda Evropské komise Frans Timmermans 13. ledna 2016 po jednání s tureckým ministrem pro evropské záležitosti Volkanem Bozkirem, se jedná o dva až tři tisíce osob denně. Informoval o tom server EUobserver.com (ang.).

O ještě aktuálnějších datech informuje německý deník Zeit (něm.), který s odkazem na data EU uvádí, že do 23. ledna 2016 dorazilo do Řecka celkem 43 921 osob. V průměru se tedy jedná o cca 1910 osob denně.

Migranti z Řecka míří dále přes Balkán. Tuto trasu mapuje grafika BBC (ang.).

Výrok hodnotíme na základě porovnání podobných smluv o spolupráci s Čínskou lidovou republikou, které podepsaly země jako Německo, Velká Británie či USA. Tyto dohody skutečně obsahují podobná ustanovení ohledně lidských práv jako ta česká.

Společné prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, dokument, který byl podepsán při příležitosti návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice, se lidským právům věnuje v následujících článcích:

"X. Obě strany potvrdily společný závazek ve věci podpory a ochrany lidských práv na základě rovnosti a vzájemné úcty."

"XV. Obě strany zastávají názor, že účely a zásady Charty Organizace spojených národů musejí být dodržovány, a jsou připraveny posilovat kontakty a spolupráci v OSN a jiných mezinárodních organizacích. Zavazují se společně prosazovat mezinárodní a regionální mír, bezpečnost, lidská práva a rozvoj a podporovat mezinárodní spolupráci a mírové urovnání mezinárodních sporů, jež by mohly ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost."

Podobné ustanovení najdeme například i v deklaraci, kterou s Čínou podepsalo Německo v roce 2014 (článek 4):

"Obě strany jsou ochotny posílit vzájemné porozumění v jejich vývoji a prohloubit politickou důvěru. Obě strany si uvědomují důležitost podpory a ochrany lidských práv a právního státu a jsou připraveny zintenzivnit dialog o lidských právech a právním státě, zvláště ve společně odsouhlasených prioritách, na základě rovnosti a vzájemného respektu."

Ve Společném prohlášení o budování strategického partnerství pro 21. století (UK-China Joint Statement on building a global comprehensive strategic partnership for the 21st Century), které podepsala Čína a Velká Británie v roce 2015, se o lidských právech píše následující:

"Obě strany posílí vzájemný respekt a porozumění a budou pokračovat ve spolupráci na dodržování lidských práv a právním státu."

Poněkud ostřeji formulovaný článek obsahuje Společné prohlášení USA a Číny z roku 2011 (článek 7):

"Spojené státy a Čína opakují svůj závazek k podpoře a ochraně lidských práv i přesto, že jejich pohledy na tyto věci vykazují značné odlišnosti. Spojené státy zdůraznily, že podpora lidských práv a demokracie jsou důležitou součástí jejich zahraniční politiky. Čína zdůraznila, že by se nikdo neměl vměšovat do vnitřních záležitostí žádného státu. Spojené státy a Čína podtrhují, že každá země a její lid má možnost vybrat si vlastní cestu a všechny ostatní země by měly respektovat tuto volbu rozvoje. V duchu rovnosti a vzájemného respektu, v zájmu podpory a ochrany lidských práv v souladu s mezinárodními dohodami se obě strany dohodly uspořádat další kolo Dialogu o lidských právech před třetím kolem Dialogu o strategii a ekonomice."

Čínský prezident Si Ťin-pching je v současnosti na návštěvě ve Spojených státech, je tedy možné, že během této návštěvy dojde k podpisu jiné dohody. Prozatím vycházíme z dokumentů, které jsou v tuto chvíli k dispozici.

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.

Novela školského zákona nabývá v části týkající se inkluze účinnost k 1. září 2016 a ministryně skutečně hovořila o tomto datu okamžitě jmenování.

Valachová převzala ministerstvo 17. června 2015 a ihned uvedla: „budu pokračovat v prioritě vlády, tedy zajistit rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání pro všechny děti.“ Dva dny poté v Interview ČT 24 vyjádřila obavy o financování zákona: „[500 – 600 milionů korun] to je pouhopouhá částka na onen podzim, kdy právě má startovat v plném rozsahu ona inkluzivní novela školského zákona. To znamená, je to částka na pouhopouhých asi tři nebo čtyři měsíce.“

Na základě studie Parlamentního institutu, na kterou se Jaroslav Faltýnek odkazuje, hodnotíme výrok jako nepravdivý. Ve studii se dočteme, že omezení podnikání politiků platí mimo zmíněné Rakousko i v Itálii.

Parlamentní institut v únoru 2016 zveřejnil studii (.pdf) ohledně úprav majetkového prohlášení a zákazů podnikatelské činnosti v šestnácti evropských zemích. Už shrnutí zprávy uvádí, že zákazy se mohou týkat členství v orgánech obchodních společností, nebo vlastnictví podílů v obchodních či jiných společnostech - přičemž jsou tyto zákazy upraveny jen v některých státech (str. 3).

Následující výčet se týká firemního podílového vlastnictví, na které Jaroslav Faltýnek odkazuje:

Ve Velké Británii možný střet zájmů u ministrů upravuje kodex se sedmi principy, tzv. Code of Conduct. De facto je dle tohoto kodexu na osobní odpovědnosti každého z ministrů, aby se vyvaroval činnostem, které by mohly mít povahu střetu zájmů (str. 20-21).

Ve Francii pro ministry existuje povinnost zveřejnit své obchodní podíly a jiný důležitý majetek a to i ve spoluvlastnictví. Zákaz podnikatelské činnosti se ovšem týká jen volených funkcí ve veřejném sektoru a výkonu zaměstnání (str. 9-10).

V Německu nesmí členové vlády zastávat žádné placené funkce, ani podnikatelské, profesní, nebo obchodní aktivity. Výjimka může být učiněna v případě zákazu členství v dozorčí či správní radě společností sledujících zisk (str. 23-24).

V Itálii nesmí být předseda vlády, ministři a náměstci ministrů mimo jiné zapojeni do činnosti obchodních společností nebo jiných ziskových společností (str. 10).

V Rakousku jsou členové spolkové vlády povinni neprodleně po nástupu do funkce vlastnictví podniku nebo majetkového podílu v podniku nahlásit Národní radě pro střet zájmů, a to i za svého manžela či manželku. Omezení uvedené Jaroslavem Faltýnkem skutečně existuje - pokud součet podílů člena vlády a jeho manžela či manželky činí více jak 25 %, nesmí být společnosti udělena od Spolku ani od země, do které spadají, přímo ani nepřímo zakázka (str. 17-18).

Ve Švédsku mají členové vlády povinnost zveřejňovat příjmy a dary za období výkonu ministerské funkce. Zákonné omezení dalších činností v zemi neexistuje (str. 25).

Údaje ohledně Belgie, Nizozemska a Švýcarska zpráva Parlamentního institutu neobsahuje. Některým z těchto zemí se věnuje další report (.pdf) institutu, který se ale oproti tomu předchozímu věnuje spíše povinnosti podávat prohlášení o činnosti. V Belgii souhrnný právní předpis neexistuje, zákon z 2. května 1995 ovšem mluví o povinnosti podat seznam vykonávaných funkcí a majetkové prohlášení, což se týká i ministrů (str. 4). V Nizozemí taková povinnost podávání informací neexistuje vůbec (str. 22). Konečně ve Švýcarsku pro poslance existuje povinnost písemného nahlášení svých profesních aktivit a funkcí, není ovšem stanovena případná sankce za nepodání tohoto prohlášení (str. 28-29).

Vzhledem k neveřejnému formátu jednání, na němž se měl prezident Zeman s ministrem zahraničí shodnout nad obsahem připravované mezinárodní smlouvy, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V dalším výroku uvádíme další fakta stran příprav daného dokumentu, pro hodnocení tohoto výroku však tyto informace nemají vliv. Nejsme navíc ani schopni korektně v tomto případě popsat samotný obsah připravovaných smluv, nebyly ani Hradem ani Černínským palácem zveřejněny.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve zmíněné lhůtě, kdy bylo možné žalobu podat (končila 18. prosince 2015) nebyla pozice všech členů vlády totožná. Např. ministr financí Babiš na konci listopadu vysotupil veřejně s myšlenkou, že by svou pozici vláda (tedy nepodávat žalobu) mohla přehodnotit.

Tzv. povinné kvóty na uprchlíky byly schváleny na summitu ministrů vnitra EU 22. září 2015. Proti nim se postavili ministři vnitra České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska a nepodpořili je ani Finové.

V reakci na tento krok se veřejně diskutovala možnost podat žalobu k příslušným evropským institucím za Českou republiku, tento krok avizovali a následně také učinili Slováci.

Den po přijetí kvót veřejně ministr Babiš uvedl, že možnost žaloby nepodporuje. Pro ČTK uvedl: " Bránit se soudně není rozumné, protože nám to EU vrátí i s úroky. Dostáváme z EU desítky miliard Kč ročně, měli bychom na dnešním summitu dát jasný návrh, jak krizi vyřešit systémově. "

O 2 měsíce později (27. listopadu) Babiš ovšem svůj názor změnil a prohlásil, že by vláda měla zvážit možnost připojit se k žalobě na kvóty. " Zeptám se kolegů, jestli nechceme přehodnotit náš přístup. Každý ví, že to nefunguje. Nefungují hotspoty, k nám žádní uprchlíci nechtějí, všichni chtějí do Německa."

Následující den pak mimořádně jednala vláda v souvislosti s evropským summitem. Na tomto jednání se také probírala možnost připojit se k žalobě na kvóty. Na tiskové konferenci po jednání vlády vystoupil předseda vlády (video - čas 2:55 a dále) a oznámil, že postoj ČR se nemění a nebudeme žalobu podávat.

2. prosice 2015 Slovensko podalo samotnou žalobu. V této době tedy pozice české vlády byla taková, že žalobu podávat nebudeme, není však pravdou, že by vláda zcela souzněla. V době podání žaloby veřejně mluvil o žalobě vicepremiér Babiš, jeho názor byl ovšem menšinový. Lhůta, do kdy bylo možno žalobu podat, vypršela 18. prosince 2015. Tato lhůta vychází z článku 263 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Aktuální návrh Evropské komise vedl k tomu, že někteří politici vyslovují názor, aby Česká republika na tento návrh žalobu podala. Mezi nimi jsou skutečně i Fiala s Babišem. Je třeba ovšem dodat, že jde prozatím o návrh Komise, schvalovat jej budou národní státy a je otázkou, v jaké podobě bude (či zda vůbec) schválen.

23 iráckých uprchlíků, kteří byli do ČR přemístěni z Libanonu, spadá pod navržené kvóty. Naopak lidé přesídlení přímo z Iráků nemají status uprchlíka, proto jsou přijímáni nad rámec kvót.

Původní (nyní kvůli odjezdu jedné rodiny do Německa pozastavený) plán Nadačního fondu Generace 21 počítal s přijetím 153 iráckých křesťanských uprchlíků. První skupina lidí vybraných pro přesídlení do ČR byla v lednu a únoru 2016 převezena z Libanonu, kam dočasně utekla.

Ministerstvo vnitra k dané věci vydalo následující zprávu: „Vzhledem k tomu, že se iráčtí uprchlíci v Libanonu nachází mimo svou vlast a mají statut mandatorního uprchlíka OSN, bude se těchto 23 vybraných uprchlíků počítat mezi 400 uprchlíků, které se Česko dobrovolně zavázalo v rámci řešení migrační krize přesídlit. V tomto případě Česká republika obdrží příspěvek 10 000 EUR na každou osobu.“

Uprchlíci pobývající na území Iráku mají status vnitřně vysídleného uprchlíka, proto nemají status mandatorního uprchlíka OSN. Proto jsou přijímáni nad rámec kvót. V první fázi se podle ředitele NF Generace 21 Jana Talafanta uvažovalo, že by se tito lidé nejprve přemístili do Jordánska, kde by získali status uprchlíka, a až poté by byli přesunuti (již v rámci kvót) do ČR. Tato varianta se však ukázala jako neproveditelná.

Platby za státní pojištěnce jsou počítány jako 13,5 % z vyměřovacího základu stanoveného v § 3c zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, a jeho výši upravuje vláda pomocí nařízení vlády. Vývoj výše těchto plateb přehledně mapuje web VZP. Vláda zvýšila tento základ od 1. ledna 2016 na 6444 Kč (viz nařízení vlády). Platba za jednoho státního pojištěnce a kalendářní měsíc tak činí v roce 2016 870 korun. Předtím byla od 1. července 2014 tato platba na 845 korunách. Vláda tedy zvýšila platby za státní pojištěnce dvakrát za své zatím dvouleté působení.

Navýšení vládou prošlo i přesto, že ministr financí Babiš dříve jakékoliv navyšování odmítal.