Lubomír Zaorálek zde reaguje na Karla Schwarzenberga a jeho poznámku, že se na otázku Krymu zapomnělo. Ačkoliv se média v poslední době věnovala spíše východní Ukrajině, Krym se z mezinárodní politiky úplně nevytratil − i o něm jednaly hlavy členských států na summitu NATO ve Walesu.

Krize na Ukrajině a vztah Severoatlantické aliance k Rusku byly jedněmi z priorit jednání na summitu NATO ve Walesu, který se konal ve dnech 4.-5. září 2014. Jedním z výstupů tohoto summitu je tzv. Deklaracez Walesu. Hlavy členských států v ní mj. odsuzují ilegální okupaci Krymu a požadují, aby se z něj Rusko stáhlo (viz bod 16). Dále jsou znepokojeni diskriminací krymských Tatarů a dalších etnik žijících na Krymském poloostrově (viz bod 17).

Ke Krymu se v nedávné době vyjádřil při jednání s krymskými Tatary také litevský ministr zahraničí Edgars Rinkēvičs. Zopakoval zde litevské stanovisko, že Litva ruskou anexi Krymu neuzná. Otázku Krymu připomněl také José Manuel Barroso ve svém telefonickém hovoru s ukrajinským premiérem Petrem Porošenkem z 11. srpna.

Lubomír Zaorálek ve svém vyjádření kombinuje dvě otázky dohromady, a proto tvrzení vyznívá v neprospěch Ukrajiny.

Ve svém (jednostranném) sedmibodovém mírovém plánu Vladimir Putin ze dne 3. září 2014 skutečně požaduje (bod č. 2) " stažení prokyjevských ozbrojených složek do vzdálenosti vylučující možnost palby na osídlená území ".

Na druhou stranu multilaterální dohoda (rusky), tzv. Minská dohoda z 5. září 2014, mezi ukrajinskou vládou a zástupci separatistické Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky vůbec stažení ukrajinských vojsk nezmiňuje. Hovoří pouze o (bod č. 10) " stažení nelegálních ozbrojených skupin, vojenské výbavy a žoldáků z Ukrajiny ".

Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek má tedy sice pravdu, ale struktura jeho tvrzení je zavádějící, jelikož Putinovy požadavky, ať jsou jakékoliv, netvoří mezinárodněprávní odpovědnost pro ukrajinskou vládu v otázkách ústupu. To, že Ukrajinci neopustili pozice, neznamená, že by porušili dohodu o příměří.

V Íránském případě byly sankce skutečně uvalovány postupně, první byly uvaleny již v roce 2006, jak informovala ČTK prostřednictvím české televize. Jednotlivé vlny sankcí ze strany EU pak popisuje Ministerstvo financí na svých stránkách.

Výchozím dokumentem co se sankcí týče je společný postoj (.pdf) Rady (EU) z února 2007, navazující na rezoluci Rady bezpečnosti č. 1737 (2006). Základním podnětem byly tehdy jaderné aktivity Íránu. V první vlně šlo zejména o zákaz dodávání Íránu takového materiálu, který by mohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dále také zákaz poskytování služeb a financí, které by takovou výrobu mohly podpořit, a rovněž pořízení takového materiálu z Íráku.

Tento postoj byl změněn dalším společným postojem (.pdf) roku 2008, který nabádá obecně k větší obezřetnosti při obchodních vztazích, finančních transakcích a letištních kontrolách v souvislosti s Íránem.

Prvním skutečně závazným aktem bylo rozhodnutí Rady (.pdf) z července 2010, kterým Rada zakazuje všem členským státům mimo jiné poskytnout Íránu veškerý hmotný i nehmotný materiál (např. know-how), který by mohl být využit v rámci jaderného programu. Dále jde samozřejmě také o zbraně, vojenské vybavení či technologii. Nově však hovoří i o postižení íránského ropného průmyslu (článek 4), omezení investic (článek 5) nebo obchodních a finančních záležitostí (články 7-9.). Došlo rovněž k zmrazení finančních a hospodářských zdrojů některých fyzických osob a organizací (seznam viz str. 12 a dále). Téhož roku následovalo rozsáhlé nařízení (.pdf) vymezující definice a rozšiřující sankce v oblasti finančnictví a obchodu.

Další rozhodnutí (.pdf) z roku 2011 zavazuje členské země odepřít vstup na svá území osobám odpovědným za porušování lidských práv v Íránu. Posílilo se rovněž zmrazení finančních prostředků.

Nařízení (.pdf) Rady EU z téhož roku pak opět rozšiřuje okruh zmrazených aktiv íránského původu (článek 2), posiluje informační a kooperační povinnost států a rozpracovává seznam osob, na něž některé z individuálních sankcí dopadají. V roce 2012 následovalo rozsáhlé nařízení č. 267/2012 (.pdf) zakazující dovoz íránské ropy do Evropy. Začátkem roku pak díky jednáním se zástupci Íránu EU z některých sankcí upustila, což se projevilo nařízením 2014/42 (pdf.).

Vedle EU uvaluje sankce na Írán také USA, což monitoruje například Ministerstvo zahraničních věcí (viz bod 10.2).

Karel Schwarzenberg tedy hovoří pravdu, když říká, že íránské sankce se vyznačují stupňujícím se charakterem a vznikly díky podezření na bující jaderný program v Íránu.

Že by se další kolo zvažovaných sankcí EU vůči Rusku nemělo týkat obráběcích strojů, potvrdil premiér Sobotka. Informoval o tom například Český rozhlas.

Dle ruské zpravodajské služby ITAR-TASS (rus.) bylo v roce 2013 Německo největším importérem obráběcích strojů do Ruska s obratem 766 mil. USD, následováno bylo Itálií a Čínou.

Sankce Evropské unie vůči Rusku jsou zaváděny postupně již od 5. března, kdy EU reagovala na dění na Krymu. Přehled dosud zavedených sankcí je k dispozici například na stránkách Ministerstva financí.

K dispozici jsou různé mapy, znázorňující, jak velká část ukrajiského území je pod kontrolou proruských jednotek, napříkad tato mapa stanice ABC, která porovnává stavy z června a srpna.

Porovnat situaci z března a srpna je možné také na blogu Geographic Travels.

Podle NATO na Ukrajině operují ruské jednotky. V posledních dnech také přinesl server LostArmour.info evidenci o tom (dostupné na Idnes.cz), že povstalci disponují tankovou technikou, kterou má ve výzbroji pouze armáda Ruské federace.

Autorů článků a studií o způsobu vedení hybridní války ze stran Ruska je možné nalézt od několika relevantních autorů. O novém typu války píše v jednom ze svých komentářů americká novinářka Anne Applebaum, zde. Další článek o novém typu války vydal online deník Echo24.

O hybridním způsobu války mluví rovněž americký generál a velitel spojeneckých sil NATO Philip M. Breedlove v článku zveřejněném na Military.com (článek v angličtině) 5. září a o tématu napsal také Washington Post(článek v angličtině).

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože není možné odvodit, co Zaorálek myslí pojmem "síly naprosto nesrovnatelnými s Aliancí," tj. zda má na mysli síly nesrovnatelně lepší či horší. Zbytek faktů ve výroku je popisován korektně.

Rusko je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k tomu, že je Rusko rozlohou suverénně největším státem světa, lze ho označit jako obrovské.

Ruská federace v posledních letech skutečně zvýšila investice do modernizace armády, která patří mezi nejpočetnější na světě. Investice NATO do armády zůstávají ale navzdory škrtům stále nejvyšší. Silnější armádu než Rusko mají podle různých statistik (zde či zde) i samotné Spojené státy americké. Jedinou „šancí“ Ruska v případné válce tak mohou být jaderné zbraně.

Rusko, potažmo jeho předchůdce Svaz sovětských socialistických republik, je stálým členem Rady bezpečnosti OSN již od jejího založení v roce 1945 (viz Charta OSN, článek 23 [.pdf]). Je tedy pravdou, že se ve vrcholných institucích podílelo na výstavbě bezpečnostní architektury světa.

Z důvodu, že zmíněná jednání, jichž se účastnil prezident Miloš Zeman, byla neveřejná, není možné potvrdit ani vyvrátit tvrzení, že prezident zde vystupoval v intencích domluvené české pozice. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odkazem na informace NATO.

Podle stránek zpravodajství NATO (JISR, angl.) mají všechny státy Aliance vlastní zdroje a metody získávání zpravodajských informací.

Na schématu reakce na hrozby (pdf. angl. str. 30) lze pozorovat, že jako primární jsou zpravodajská pozorování jednotlivých národů, na které navazuje zhodnocení států Aliance. NATO tak vlastní zpravodajskou službu nemá, ale využívá zdrojů členských států.

Výbor, který je zodpovědný mimo jiné i za zpravodajské informace, je vojenský výbor (Military Committee), který zasedá každý týden. Jeho součástí je zpravodajský výbor (Intelligence Committee, pdf. angl. str. 31).

Neschází se tedy tak často, jak uvádí ministr zahraničí Zaorálek.

I přes tento drobný omyl považujeme výrok jako pravdivý.

Současný ministr zahraničních věcí je v roce 2014 ve vládní funkci skutečně poprvé. Doposud bylo jeho nejvyšší funkcí předsednictví v Poslanecké sněmovně v letech 2002−2006.

Informacemi o chemických zbraních v rukou Saddáma Husajna údajně disponovaly Spojené státy americké. Oznámil to v roce 2003 tehdejší ministr zahraničních věcí Colin Powell ve svém známém projevu (přepis v angličtině zde) v návaznosti na své inspektorské mise. Ohlasy na toto téma se objevily i v českém tisku.

Co se týče akcí proti Iráku, NATO samo se v roce 2012 zprostilo odpovědnosti za akci v roce 2003. Připouští, že se jí účastnily některé členské státy, ne však organizace jako subjekt. Nevyhodnocovaly se tedy zprávy jednotlivých členů, jak je tomu v případě jednotného postupu celé Severoatlantické aliance. Obecně se invaze přisuzuje právě takzvané koalici ochotných (seznam viz odkaz dole) , tedy třiceti státům, které invazi podpořily. Je mezi nimi i Česká republika.

Lubomír Zaorálek tedy mluvil pravdu ve všech bodech výroku.