Aleš Juchelka svým výrokem zjevně naráží na situaci, kdy potomci od svých rodičů přeberou nemovitost, aby je poté láskyplně přemístili do domova důchodců. Použil přitom výraz „zdědit“ – vzhledem k tomu, že dědické řízení obvykle probíhá až po smrti, skutečně nejde, aby lidé daný majetek zdědili a teprve poté šoupli své rodiče někam jinam než na hřbitov nebo ve zpopelněné podobě do urny. Juchelka ovšem zamlčuje, že s nebožtíky můžeme dělat pouze omezený počet věcí.

Začněme praktickým tipem, že není dobré své zemřelé příbuzné nechávat tlít doma, obzvláště v letních měsících. Vhodnějším způsobem rozloučení je tradiční pohřeb, a to v jakékoli podobě, tedy uložení do země nebo provedení kremace. V takovém případě můžeme se zemřelými efektivně pohybovat, kamkoli chceme, neboť urnu s pozůstatky si klidně můžeme odnést i domů. Mějme ale na paměti, že s pozůstatky nesmíme zacházet „způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti“.

Pro odvážlivce a ty, kteří se nebojí sem tam porušit zákon, existuje alternativa ke klasickému pohřbu v podobě kompostování (protože máme moc rádi naši svobodu, na radu právníků výslovně uvádíme, že nikoho k trestnému činu nenabádáme). Tento způsob může být ekologičtější, je ale také značně kontroverzní. Předpokládáme nicméně, že mrtvým je po smrti vcelku jedno, co se s nimi děje, neboť to nepoznají. Tuto hypotézu jsme si chtěli ověřit, bohužel jsme ale nenašli dobrovolníka a ze záhrobí nám bylo odpovědí pouze tzv. ticho jako v hrobě.

Ačkoliv je ČR dlouhodobě ateistickou zemí, téma výroku nabádá také k úvaze, co nás čeká po smrti. Můžeme jít s křesťanskou klasikou nebe či případně pekla; rouhačskou myšlenkou, že po smrti nic není; nebo se přikloníme k reinkarnaci. Alternativní možností je návrat do antiky a smíření s tím, že duše zemřelých putují do podsvětí (.pdf, str. 19). Vzhledem k jistým technickým záležitostem nemůžeme ani jeden ze závěrů definitivně potvrdit ani vyvrátit a musíme si na vyřešení této otázky sami počkat.