Silvestrovský speciál 2025

Někdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek se při vyřčení výroku (video, čas 12:17) dopustil pozoruhodného a v českém veřejném prostoru téměř nevídaného jevu, kdy sám přiznal vlastní předpojatost a upřesnil, že Brno je podle něj nejlepší, protože je sám z Brna. My se do ožehavého tématu rádi pustíme, byť jsme zpracováním důkladného odůvodnění raději pověřili analytika, který nemá osobní vztah ani k Brnu, ani k Praze, která je dlouholetým rivalem moravské metropole. Slibujeme, že se vyhneme vtipům o metru, které jsme vyhodnotili jako pod naši úroveň. Ostatně taková Bratislava rovněž podzemní dráhu nemá a jí se za to také nesmějeme (nebo aspoň ne často).

Sport jako perfektní ukazatel kvality

Jedním z měřítek kvality jsou bezpochyby sportovní výkony, v jejichž případě se dá snadno měřit, kdo je lepší. Nejoblíbenějšími sporty jsou v Česku hokej a fotbal, zaměříme se tak pouze na ně a ty zbylé budeme vzhledem k ušetření času vědomě ignorovat. Doufáme, že nám pro jednou odpustíte poněkud kreativní přístup k metodice. I tak ale věříme, že naše analýza přinese bezproblémové výsledky.

Ve fotbalu je situace jednoduchá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zatímco kluby z hlavního města v posledních letech vyhrály vícero titulů, Brno v nejvyšší lize svůj klub fikaně vůbec nemá. V ženské nejvyšší soutěži se pak dva pražské celky drží na prvních dvou příčkách a brněnská Lokomotiva se nachází až na pátém místě. Alespoň ovšem není poslední jako další klub z Prahy.

V mužské hokejové extralize je situace o poznání komplikovanější, jelikož se v ní nachází pouze jeden tým z Prahy a jeden tým z Brna. Při pohledu na historické zápasy od roku 2009 zjistíme, že pražská Sparta vyhrála celkem 47x a brněnská Kometa 48x. Musíme však podotknout, že výhry pražského klubu se nám zdály většinou jednoznačnější. V ženské extralize se pak nenachází žádný klub z Prahy ani Brna, což považujeme za přinejmenším nešťastné. Při pohledu do první ligy ale zjistíme, že si brněnský tým ve své skupině vede výrazně lépe.

Všude dobře, v Říčanech nejlíp

Další možností, jak porovnávat kvalitu jednotlivých měst, je každoroční srovnání projektu Obce v datech ohledně kvality života. Podle žebříčku jsou absolutně nejlepším místem pro život Říčany, které se na špici drží už osmým rokem v řadě. Praha se umístila na druhé pozici a Brno až na sedmé. Můžeme tak na základě dat dojít k legitimnímu závěru, že se v hlavním městě žije lépe.

S takovým výsledkem se bohužel nespokojila část redakce, která prosazovala oživení debaty o rivalitě mezi Prahou a Brnem. Jelikož moc rádi diskutujeme a argumentujeme, strávili jsme řešením této zatrachtilé otázky několik hodin, aniž bychom se dobrali čehokoliv smysluplného. Napětí a zoufalství stoupaly do neúnosných mezí, až stačila malá nehoda v podobě zcela neúmyslného shození skleničky ze stolu, a oheň byl na střeše (a rozlitý mok na podlaze). Strhla se menší potyčka mezi zarytými příznivci obou měst, která se naštěstí obešla bez větších zranění. Utrpěla pouze naše pýcha.

Závěr

V naší redakci se do budoucna rádi zdržíme jakéhokoli fyzického i psychického násilí a také se bojíme vyvolat kontroverzi v případě jednoznačného závěru. Rozseknout historickou rivalitu mezi Prahou a Brnem se tedy neodvažujeme. Netroufáme si proto tvrdit, jestli je Brno skutečně nejlepší, a Blažkův výrok musíme hodnotit jako neověřitelný. S jistotou akorát víme, že v Brně nemáme chodit na řízek.

Staronová ministryně financí Alena Schillerová tento výrok pronesla v době začínající předvolební kampaně. Zpětně můžeme jen potvrdit, že strategie hnutí ANO nebýt tajemným králíkem z klobouku se vyplatila. Jaký je ale vztah mezi představiteli hnutí a zástupci zvířecí říše? To se pokusíme pečlivě zmapovat v naší analýze.

Hnutí ANO a fauna

Alena Schillerová je proslavená především svými fotkami s pávy. V minulosti se ale nebála ani krmit daňky či se na festivalu hospodářských zvířat kochat selaty. Co se týče klobouku, v něm se sice Alena Schillerová v minulosti párkrát objevila, z jejího dřívějšího vyjádření ale můžeme legitimně usuzovat, že není žádný ustrašený králíček.

Patrně nejblíže ke králíkům má poslanec a místopředseda hnutí Robert Králíček a nová vládní zmocněnkyně pro lidská práva a šéfka poslaneckého klubu hnutí Taťána Malá. Prvně jmenovaného se ovšem týká pouze shoda jmen a klobouk dle dostupných důkazů nenosí. Druhou jmenovanou „podělaní králíci“ kdysi stáli místo ministryně poté, co programy odhalily, že v její diplomové práci o chovu králíků byly bez citací uvedeny shodné anebo velmi podobné texty s jinými pracemi. Tento škraloup již jistě odvál čas.

Hnutí ANO má bezpochyby kladný vztah např. k psům, a to až do takové míry, že se důmyslně zbavuje lidí, kteří s těmito domácími mazlíčky můžou mít menší či větší problémy. Vzpomeňme například na legendárního Rambohafíka někdejší ministryně obrany Karly Šlechtové, jehož si lidé oblíbili tak moc, až ho zvolili slovem roku. Neméně slavným parťákem je Betyna náležící Karlu Havlíčkovi, která se s ním účastní všemožných aktivit, včetně rozhovorů (video).

Závěr

Ačkoli se zástupci hnutí ANO profilují láskou ke zvířatům, králíkům z klobouku Bobovi a Bobkovi opravdu podobní nejsou a dle dostupných informací ani nevlastní klobouk kouzelníka Pokustóna. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Aleš Juchelka svým výrokem zjevně naráží na situaci, kdy potomci od svých rodičů přeberou nemovitost, aby je poté láskyplně přemístili do domova důchodců. Použil přitom výraz „zdědit“ – vzhledem k tomu, že dědické řízení obvykle probíhá až po smrti, skutečně nejde, aby lidé daný majetek zdědili a teprve poté šoupli své rodiče někam jinam než na hřbitov nebo ve zpopelněné podobě do urny. Juchelka ovšem zamlčuje, že s nebožtíky můžeme dělat pouze omezený počet věcí.

Začněme praktickým tipem, že není dobré své zemřelé příbuzné nechávat tlít doma, obzvláště v letních měsících. Vhodnějším způsobem rozloučení je tradiční pohřeb, a to v jakékoli podobě, tedy uložení do země nebo provedení kremace. V takovém případě můžeme se zemřelými efektivně pohybovat, kamkoli chceme, neboť urnu s pozůstatky si klidně můžeme odnést i domů. Mějme ale na paměti, že s pozůstatky nesmíme zacházet „způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti“.

Pro odvážlivce a ty, kteří se nebojí sem tam porušit zákon, existuje alternativa ke klasickému pohřbu v podobě kompostování (protože máme moc rádi naši svobodu, na radu právníků výslovně uvádíme, že nikoho k trestnému činu nenabádáme). Tento způsob může být ekologičtější, je ale také značně kontroverzní. Předpokládáme nicméně, že mrtvým je po smrti vcelku jedno, co se s nimi děje, neboť to nepoznají. Tuto hypotézu jsme si chtěli ověřit, bohužel jsme ale nenašli dobrovolníka a ze záhrobí nám bylo odpovědí pouze tzv. ticho jako v hrobě.

Ačkoliv je ČR dlouhodobě ateistickou zemí, téma výroku nabádá také k úvaze, co nás čeká po smrti. Můžeme jít s křesťanskou klasikou nebe či případně pekla; rouhačskou myšlenkou, že po smrti nic není; nebo se přikloníme k reinkarnaci. Alternativní možností je návrat do antiky a smíření s tím, že duše zemřelých putují do podsvětí (.pdf, str. 19). Vzhledem k jistým technickým záležitostem nemůžeme ani jeden ze závěrů definitivně potvrdit ani vyvrátit a musíme si na vyřešení této otázky sami počkat.

Někdejší poslanec Šimon Heller komentoval zvýšení rodičovského příspěvku u vícerčat (.pdf, str. 1), které Sněmovna schválila na začátku června. Někdy je výrok zapeklitý a jeho ověření vyžaduje spoustu času a energie. V jiných případech stačí pouze minimum slov, jelikož je pravda tak očividná, že nemáme co vysvětlovat. Pomozme si tak alespoň přehledovou tabulkou.

Zatímco dvojčata a trojčata jsou relativně běžnou záležitostí, čtyřčata jsou vzácností. Například v Česku se narodila v roce 2003 a poté až o patnáct let později. Paterčata se pak podařila pouze jednou. Z šoku a soucitu vůči maminkám už další případy raději rozebírat nebudeme, byť existují i devaterčata. Uveďme pouze, že patrně nejznámějšími osmerčaty jsou děti Apua a Manjuly Nahasapeemapetilonových ze seriálu Simpsonovi.

Někdejší ministr životního prostředí Petr Hladík výrok pronesl v kontextu návštěvy poutě v Josefově v Jihomoravském kraji (video, čas 0:06). Z přiložených příspěvků lze vidět, že tamní hejtman Jan Grolich mohl okusit jednu ze čtyř atrakcí. Tři z nich byly přitom pro děti, a byť jsme ve veřejně dostupných zdrojích nedohledali Grolichovu výšku, můžeme rozumně předpokládat, že by se do nich nevešel.

Favoritem pro silný zážitek se tak stala lavice podobná např. této (video). Z křiku a nadávek linoucích se z úst Jana Grolicha a jedné výhrůžky smrtí směrem k Petru Hladíkovi můžeme usuzovat, že jihomoravský hejtman na podobných kolotočích skutečně jezdit neumí (video). Ostatně ani z jeho instagramu není zřejmé, že by holdoval adrenalinu. Zkušenosti obou politiků jsou vidět i v následcích jízdy, kdy se Hladík vesele raduje a zážitek si vychvaluje, zatímco Grolich odchází ze scény bez jediného slova a pozornému divákovi neunikne, že se zjevně pokouší nezvrátit své předchozí jídlo (video).

Bývalý ministr celou situaci uzavírá tím, že by měl hejtman příště jít raději na dětský vláček (video). Nevíme, jestli takovou jízdu Grolich někdy absolvoval, nicméně vlak pro běžné cestující už v minulosti křtil a má s tímto typem dopravy větší zkušenosti než se zmíněnou atrakcí.

Nesmíme zapomenout ani to, že se Jan Grolich mohl svézt na autíčku pro děti (tedy za předpokladu, že by ho provozovatel atrakce nevyhodil kvůli příliš vysokému věku či výšce). Grolich sice čas od času tankuje do dieselu natural, jako hejtman má ale podle loňských informací k dispozici dvě služební škodovky, z čehož jednu s osobním řidičem. S automobily a jejich maketami by si tak na pouti podle všeho poradil lépe.

Vajíčkové útoky

Věra Kovářová svým výrokem zachycuje pravou podstatu českých občanů, jejichž oblíbenou kratochvílí je metání všemožných předmětů na politiky. Příkladem za všechny je rok 2009, kdy se cílem házečů stali tehdejší předseda ODS Mirek Topolánek a šéf ČSSD (nyní SOCDEM) Jiří Paroubek. Zatímco Topolánek čelil vajíčkům a štěrku, Paroubek byl terčem pro vajíčka a rajčata. Na něj a další představitele sociální demokracie se přitom vejce snášela opakovaně a v tak neuvěřitelném měřítku, až tyto události pro některé komentátory vešly do dějin jako „vaječná intifáda“.

Terčem nemilosrdného vajíčkového útoku se v roce 2018 před komunálními volbami stal i Andrej Babiš, kterému se ale podařilo mistrně uhnout, respektive stát na správném místě, jelikož vejce od něj přistálo ve vzdálenosti asi deseti centimetrů. Hnutí ANO tehdy v rámci kampaně pořádalo sousedské večeře, kde se rozdávalo občerstvení, káva i pivo. Vzhledem k tomu, že se muž vajíčkem netrefil, můžeme v dobré víře předpokládat, že chtěl do jídla pouze přidat nepostradatelnou ingredienci a vylepšit kulinární zážitek pro přítomné účastníky.

Pozorovat, jak letí vajíčko, ovšem není výsadou pouze výše uvedených pánů. Vajíčka byla v minulosti vrhána i na prezidenta Václava Havla a Miloše Zemana či na někdejší americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou. V Zemanově případě nicméně přišli filutové z ochranky s geniálním řešením a hlavu státu před náletem uchránili pomocí roztažených deštníků.

Defenestrace aneb když házení věcmi nestačí

Že Češi rádi házejí vším, co mají po ruce, dokazují i tři historické pražské defenestrace. První předznamenala husitské nepokoje, na druhou se neustále zapomíná (dokonce ji ve svých textech opomenul i největší český génius Jára Cimrman) a třetí vedla k třicetileté válce. Je tak vcelku pochopitelné, že se kvůli negativním důsledkům Pražané tohoto koníčku časem vzdali. Evidentně ale některým lidem chybí – jak jinak bychom si mohli vysvětlit video vygenerované umělou inteligencí, které sdílela Zuzana Majerová a na němž její političtí konkurenti vyletěli z okna, než touhou obnovit toto zapomenuté umění?

Petr Fiala se v odpovědi na otázku, jestli má rád českou kuchyni, zamýšlí nad tím, co pojem česká kuchyně vlastně znamená (video). Po krátké úvaze a několika větách si sám odpovídá, že nezkoumá, co je úplně česká kuchyně. Jako jeden z příkladů ale uvádí svatomartinskou husu. U řízku, který podle expremiéra jí každý Čech poměrně často, je to dle jeho slov už diskutabilnější.

Řízkový národ?

Řízek je v naší zemi oblíbený ve školních jídelnách, najdeme ho také v chlebu u výletníků nebo na jídelníčcích v domovech seniorů (.pdf) a v některých rodinách nahradil řízek při štědrovečerní hostině tradičního kapra. Jak často ale Češi řízky konzumují?

Konkrétní data o spotřebě kuřecích, vepřových ani jiných řízků se nám ve veřejně dostupných zdrojích najít nepodařilo. Údaje neuvádí dokonce ani Český statistický úřad, podle kterého sní průměrný Čech za rok přes 85 kg masa. Pokud se ale český občan alespoň občas stravuje v restauracích, řízku se zaručeně nevyhne. To se týká i pár procent lidí, kteří se v Česku stravují vegetariánsky či vegansky – existuje totiž nabídka veganských řízků (i když by je někteří masožravci za řízky označili jen se skřípěním zubů).

O oblibě tohoto pokrmu svědčí i nabídka podniků specializovaných přímo na výrobu řízků. Řízek dokonce v minulosti vyhrál anketu o nejlepší jídlo na Středním odborném učilišti zemědělském ve Chvaleticích! Řízek v průzkumech boduje opakovaně, a tak nezbývá než dát za pravdu Petru Fialovi a slovy moudrých českolipských školaček dodat: „Řízek je řízek.“

Europoslanec Jaroslav Bžoch pronesl zdánlivě banální výrok, vždyť čím jiným může být medvěd než medvědem? My ale v Demagogu neponecháváme nic náhodě a rozhodli jsme se danou informaci ověřit a otestovat v praktické rovině. Nejprve jsme tedy potřebovali vybrat vhodného adepta, který by šel do přírody, našel medvěda a poté ho zahnal do kouta.

Medvědí trable

Byť medvěd u nás patřil mezi běžná zvířata ještě na počátku přemyslovské éry, v dnešní době je o něj při procházce lesem o poznání těžší zavadit. První z analytiků, který se vydal nelehký úkol splnit a medvědí hypotézu v praxi ověřit, se tak vrátil s prázdnou. Druhý analytik se pro jistotu nevrátil vůbec. Můžeme jen doufat, že překonal nástrahy české přírody a je v pořádku.

Štěstí se na nás usmálo až s příchodem třetího analytika a jeho neotřelého nápadu si medvěda jednoduše vypůjčit z některé ze zoologických zahrad. Vzhledem k věrohodnosti pokusu bylo nicméně nutné živočicha dostat z bezpečného prostředí, kde se to sice kouty jen hemží, ovšem medvěd je v nich jako doma.

„Podařilo se mi proniknout do ZOO, medvěda si vypůjčit a pak s ním zajít do lesa. Menší problém byl, že v lese není zas tak moc koutů a mezi stromy bylo vcelku dost místa. Musel jsem trochu improvizovat a kout si svépomocí vytvořit u jednoho keře. Potvrzuju, že medvěd byl stále medvědem“, popsal analytik své počínání. To, že se následně v médiích objevily zprávy o možném výskytu medvědů v Česku, jsme původně považovali za nešťastnou souhru náhod. Později ale vyšlo najevo, že medvědovi zřejmě přetekl pohár trpělivosti a na zpáteční cestu se už nevydal. „Já ho vážně chtěl vrátit. Přísahám," dodal analytik. Za vzniklé potíže se tak zainteresovaným stranám ze srdce omlouváme.

Magie v politice chybí

Pro ověření výroku jsme zkoumali i další možnosti. Jednou z variant, jak by medvěd nebyl medvědem, je proměnit jej v jiného tvora. Jedním z mála zástupců čarodějných profesí v české politice byl někdejší pirátský zastupitel Jihomoravského kraje Petr Springinsfeld, který kandidoval mj. coby kouzelník. Současný zastupitel Brna už se nicméně takto netituluje. Z dostupných informací můžeme tedy s přesvědčivou jistotou vyvodit, že se v české politice nenachází žádný mág, který by dokázal medvěda přeměnit. Bžochův výrok tak hodnotíme jako neprůstřelně pravdivý.

Snad nikdy naši analytici a editoři nemuseli v pracovní době zhlédnout nějaký film, aby zvládli výrok ověřit (video, čas 12:55). A protože k naší práci přistupujeme zodpovědněji než porota udílející Oscary, jejíž někteří členové se neobtěžovali s přehráním druhé části Duny, koukli jsme se rovnou na všechny díly Shreka. Co bychom pro naše povolání neudělali.

Oslíkovy vztahy

Ačkoli je pravda, že vztah mezi Shrekem a Oslíkem nebyl z počátku ideální, postupem času se stali nerozlučnými parťáky, kteří si navzájem pomáhají. Také s Fionou si do oka nejdříve nepadli, když si princezna myslela, že je otravný. Oslík nicméně i přes svou hyperaktivitu dokáže být velmi kvalitním posluchačem a poté, co se mu Fiona svěřila se svým zlobřím prokletím, se jejich vztah zlepšil a upevnil.

I další postavy z animované pohádky mají Oslíka nepochybně rádi, ať už byl jejich první dojem jakýkoliv. Jmenujme jeden příklad za všechny, a to sice Dračici, se kterou utvořili pár a zplodili spolu šest roztomilých dětí/mláďat/oslodraků/drakooslů. Jestli tohle není důkaz toho, že alespoň někdo má Oslíka rád, už nevíme, co by bylo.

Snad jedinou výjimkou je Lord Farquaad, který měl problém se všemi pohádkovými bytostmi (a dost pravděpodobně i s těmi nepohádkovými) a tedy i s Oslíkem. Vzhledem k jeho absolutistické a tyranské vládě se ale nemůžeme divit, že pro něj Oslík nezahořel láskou a jejich vzájemný vztah neprošel obdobným vývojem, který jsme nastínili v předchozích odstavcích. S potěšením konstatujeme, že Oslík k pádu tyrana nakonec přispěl (video, čas 3:30).

Kdy se dočkáme Shreka ve Sněmovně?

Je všeobecně známo, že budova Poslanecké sněmovny disponuje komorním kinosálem. Doporučujeme zorganizovat promítání alespoň prvního dílu Shreka, aby si přítomní poslanci mohli osvěžit paměť. Případně lze zorganizovat mimořádnou schůzi, na které se čistě teoreticky na přinesené velkoplošné plátno mohou přehrát všechny díly této skvostné filmové série. V takovém případě by se na ně mohli podívat úplně všichni členové dolní komory a absolvovat tak filmový maraton (neboli Shrekaton), který slibuje přes šest hodin nepřetržitého animovaného zážitku. Poslancům navíc nejsou hodiny trvající sněmovní maratony zcela cizí, a proto věříme, že by toto kulturní okénko nakonec slavilo úspěch.

Závěrem bychom Víta Rakušana i ostatní politiky chtěli vyzvat k tomu, aby se podobných výroků nebáli a pronášeli jich klidně i víc. Povinnost zhlédnout filmovou klasiku pro správné ověření výroku je totiž milou (byť zodpovědnou!) záležitostí, u které bychom do budoucna rádi zůstali. Ověřování politiků a vyvracení dezinformací totiž někdy může být nelehký úkol, což potvrzují i slova klasika (video, čas 4:31).

Petr Macinka a četba

Petr Macinka v rozhovoru odpovídá na otázku, proč by lidé v otázce změny klimatu měli věřit spíše jemu než vesmírné agentuře NASA. Svoji kredibilitu následně obhajuje občasnou četbou. Macinka na svých sociálních sítích v minulosti sdílel fotku knihy nebo časopisu, není z nich však jasné, zda je i četl. Jediná fotka otevřené knihy z Macinkova instagramu dokazuje pouze to, že četbě se příležitostně věnuje jeho kočka.

Macinka si nicméně občas něco přečte ve svých pravidelných streamech, kde například správně přečetl název publikace (.pdf) Institutu cirkulární ekonomiky „Shrnutí pro tvůrce politik“ (video, čas 5:25). Jindy zase Macinka na streamech čte komentáře svých sledujících (video, čas 1:10:20).

Srovnání s NASA

Petr Macinka také prokazatelně přečetl alespoň jednu kapitolu z knihy „Česká společnost pod tíhou přímé volby“, do níž přispěl politologickým textem, který sám napsal, a lze tedy předpokládat, že ho i četl. NASA nicméně publikovala nejenom kapitolu, ale rovnou několik knížek. V této činnosti je tedy o něco napřed a Petr Macinka se s ní tak skutečně nemůže poměřovat.