Přehled ověřených výroků

Na základě čl. 48 Lisabonské smlouvy (Smlouvy o EU) hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ve výše zmiňovaném článku (.pdf, str. 30), resp. jeho druhém odstavci, najdeme konkrétně: " Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách".

Možnost jisté formy přenosu pravomocí zpět na úroveň členských států lze najít i v druhé části Lisabonské smlouvy, ve Smlouvě o fungování EU (.pdf, sr.4), konkrétně v čl. 2, ods. 2: " Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat". Tato varianta je o něco méně aktivní, záleží na EU, jestli se rozhodne pravomoci přestat vykonávat, nebo nikoli.

Asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou měla skutečně být dohodnuta a podepsána bez přítomnosti ruských zástupců. Jedná se však o bilaterální dohodu mezi EU a Ukrajinou, nikoliv Ruskem, Ukrajinou a EU, jak podotýká vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton, resp. její mluvčí. Trilaterální komise výše zmíněného složení byla jedním z návrhů Ukrajiny na řešení kompenzace možného propadu obchodu s Ruskem, protože prezident Vladimir Putin se nechal slyšet:

" Nestavíme se proti svrchovanému rozhodnutí Ukrajiny, a to bez ohledu na to, jaké bude. Kdyby nám ale řekli, že Ukrajina vstupuje do NATO, byli bychom skutečně proti. Pokud ale Ukrajina úplně otevře své dveře do Evropské unie, pak my nemůžeme naše dveře na Ukrajinu ponechat tak otevřené, jak jsou nyní."

Výrok hodnotíme jako pravdivý s odvoláním na následující informace z médií.

Na tom, že bezpečnostní prověrka není pro členy vlády nutná, se nejen v souvislosti s aktuálním případem Jana Mládka shodují mnozí ústavní odborníci. Například Marek Antoš z katedry ústavního práva Právnické fakulty UK říká: „Na členy vlády se hledí, jako by bezpečností prověrku měli automaticky, čili oni ji vlastně nepotřebují. Jiná věc by byla, pokud by tady byla nějaká silná indicie, kterou by třeba prezident mohl získat od tajných služeb, že nějaká konkrétní osoba je bezpečnostním rizikem pro stát – to by samozřejmě mohlo být důvodem pro odepření jmenování“.

Sám Jan Mládek po tiskové konferenci, kde Miloš Zeman vyjádřil své výhrady, vydal tiskové prohlášení, ve kterém říká: „O prověrku NBÚ jsem sám požádal v listopadu 2005, kdy jsem byl na Úřadu vlády, proces jejího získání nebyl dokončen. V roce 2007 jsem byl NBÚ požádán, ať doložím, nač prověrku potřebuji, což jsem doložit nemohl, protože jsem byl od září 2006 v soukromém sektoru. NBÚ následně prověrku zastavil”.

Již v květnu 2006 však přinesl server idnes.cz zprávu, že v roce 2001 odmítl Národní bezpečnostní úřad udělit tehdejšímu náměstku ministra financí Janu Mládkovi prověrku na stupeň “tajný” a bylo mu uděleno pouze osvědčení na stupeň “vyhrazený”, tedy nejnižší ze čtyř stupňů. Důvodem měly být Mládkovy styky s ruskými podnikateli.

Tato zpráva tedy koresponduje se zmíněnými informacemi Miloše Zemana.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože referendem by se nedaly zrušit či změnit již podepsané smlouvy mezi státem a církvemi.

Finanční části restitucí pro církve byly podepsány 22. 2. 2013, kde se stát zavázal, že vyplatí církvím po dobu 3 let částku 59 miliard korun.

Podpisem se smlouva stala legitimní a účinnou. V českém právu platí zákaz retroaktivity, tudíž i změnou zákona vyvolaného referendem se tato smlouva mezi církvemi a českým státem nemůže změnit.

Evropský parlament skutečně schválil balíček nařízení týkající se fondů EU, proto hodnotíme výrok Oldřicha Vlasáka jako pravdivý.

Šest nových nařízení, která upravují čerpání evropských fondů v období 2014-2020 schválil Evropský parlament ve středu 20. listopadu.

Nařízení se týkají Evropských strukturálních a investičních fondů, hlavního nástroje investiční politiky EU.

Poslední výzkum, který se zabýval názorem veřejnosti na účast českých vojáků na zahraničních misích, se nám podařilo dohledat v roce 2009. Tento výzkum, který byl zpracován pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR, byl ovšem zaměřen pouze na působení českého provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru. V tomto výzkumu se projevilo rozdělení veřejnosti přibližně na dvě poloviny. (Na tento výzkum jsme byli upozorněni naším čtenářem, za což mu děkujeme.)

Výzkum, jenž se zabýval postojem veřejnosti ke všem zahraničním misím, proběhl o rok dříve v roce 2008, a to pro potřeby Ministerstva obrany. Zde 64,3 % dotazovaných považovalo nasazení vojáků do zahraničních misí za správné. Z toho se dá vyvodit, že zbylých zhruba 35 % respondentů účast českých vojáků na zahraničních misích za správné nepovažovalo.

Na základě těchto byť již starších výzkumů, můžeme tento výrok zhodnotit jako nepravdivý, jelikož se zde nedá hovořit o "podstatné části veřejnosti".

Problematika zákonných požadavků na výkon funkce člena vlády je poměrně složitou oblastí. I přes níže uvedené označujeme výrok Bohuslava Sobotky jako pravdivý, neboť zásadní zákonné požadavky lze skutečně redukovat na oblasti lustrací a "čestného prohlášení o střetu zájmů". Ostatní (např. zmíněné ústavní předpoklady) zákonné požadavky vyplývají slovy ústavního právníka Jana Filipa "z povahy věci".

Nejprve lze na věc nazírat z pohledu ústavního práva. Prof. Jan Filip ve své publikaci Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva (Filip, J. 2011) uvádí, že podmínky pro výkon funkce člena vlády nejsou ústavně vymezeny. Jedině čl. 70 Ústavy říká, že konkrétní zákon stanoví neslučitelnost s činností, která povahou odporuje výkonu funkce člena vlády. Dle speciálních zákonů tedy člen vlády nemůže být např. členem Fondu dětí a mládeže, členem bankovní rady České národní banky, statutárním orgánem nebo členem dozorčí rady investiční společnosti nebo investičního fondu. V kontextu ústavního práva lze za další nikterak přímo stanovené, ale zcela samozřejmé podmínky považovat věk (způsobilost k právním úkonům) a státní občanství či občanství EU (čl. 21 odst. 4 Listiny).

Dále se na výkon člena vlády skutečně vztahuje Zákon č, 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zde se (s ohledem na sledované období nástupu do funkce, neboť zákon upravuje i povinnosti člena vlády v průběhu výkonu mandátu) jedná především o jedno z čestných prohlášení, které je nutné předložit, a to § 9 Oznámení o činnostech, jež je věnováno přiznání člena vlády k tomu, zda podniká či je členem orgánů různých právnických osob atd.

Zmíněný "velký lustrační zákon" (Zákon č. 451/1991 Sb.) a nutnost předložení negativního lustračního osvědčení (vymezeny v zákoně jsou různé statusy spolupráce s STB, členství v lidových milicích apod.) s ohledem na fakt, že zmíněný zákon definuje předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním (to platí pro ministra – viz Filip) nebo ustanovováním: "v orgánech státní správy České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky," bylo předmětem diskuzí mezi právníky (doc. Jan Kysela, prof. Aleš Gerloch, prof. Václav Pavlíček, dr. Jan Wintr atd.). Interpretace tohoto zákona (s ohledem na námi sledovanou oblast zákonných požadavků na výkon funkce člena vlády), jak podotýká i sám Sobotka, tedy stále není jasná.

Poslední z oblastí zákonných požadavků na výkon funkce člena vlády lze hledat v učebnicích správního práva hmotného (typicky Dušan Hendrych - Správní právo: obecná část). S ohledem na absenci účinnosti zákona o státní službě (Zákon č. 218/2002 Sb.) jsou podmínky " pracovních poměrů zaměstnanců ke státu " obecně upraveny a dále specifikovávány v zákoníku práce (Zákon č. 262/2006 Sb.).

Zde se jedná o ustanovení § 303 odst. 3 – zaměstnanci uvedení v odstavci 1 (míněni jsou zaměstnanci ve správních úřadech) nesmějí být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost; to neplatí, pokud do takového orgánu byli vysláni zaměstnavatelem, u něhož jsou zaměstnáni, a v souvislosti s tímto členstvím nepobírají odměnu od příslušné právnické osoby provozující podnikatelskou činnost (toto však upravuje také zákon o střetu zájmů) a odst. 4 – zaměstnanci uvedení v odstavci 1 mohou podnikat jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni (toto však vylučuje opět zákon o střetu zájmů). Dále se jedná o § 304 odst. 1 – zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem (upravuje taktéž zákon o střetu zájmů).

Výše uvedená ustanovení se, s ohledem na status funkce člena vlády (ministra) jako vedoucího správního úřadu a zaměstnance státu, vztahují k problematice zákonných požadavků na funkce členů vlády. Jsou však v podstatě analogické s požadavky zákona o střetu zájmů.

Zdroje: Filip, J. 2011. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Dotisk 2. vyd. 2001 (Masarykova univerzita).Hendrych, D. 2012. Správní právo: obecná část. 8. vyd. Praha: C.H. Beck.

Není pravdou, že by Jiří Pospíšil navrhoval Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně - první ji navrhl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pospíšil však chtěl Bradáčovou do funkce jmenovat. Dříve než to však mohl udělat, byl odvolán Petrem Nečasem. Bradáčovou později jmenoval nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Kůvli této nepřesné informaci co se týče jmenování Lenky Bradáčové do funkce vrchní státní zástupkyně tak hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tvrzení Martina Peciny nám potvrdil ředitel odboru tisku a public relations Ministerstva vnitra Mgr. Pavel Novák, který takto potvrzuje: „Ministerstvo práce a sociálních věcí se stalo opět hlavním gestorem zákona o státní službě, i když MV je dále spolugestorem a na pracovní úrovni se na přípravě zákona spolupodílí."

Blíže se gescí obou návrhů zákona o státní službě zabývá následující výrok ministra vnitra.

Výrok byl publikován 10. 2. 2014 na facebookovém profilu Tomia Okamury.

Švýcaři si skutečně odhlasovali, byť těsně, kvóty pro imigranty. Druhou část výroku o tom, že „bohaté Švýcarsko již nápor imigrantů nezvládá" z důvodů její subjektivnosti nehodnotíme. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V neděli 9. 2. proběhlo ve Švýcarsku referendum, ve kterém občané rozhodovali o zavedení kvót pro počty přistěhovalců do země. Referendum,vyvolala Švýcarská lidová strana a zavazuje švýcarskou vládu do tří let přijmout imigrační kvóty pro všechny cizince, včetně občanů ze států EU. Přijetí tohoto imigračního omezení si vyžádá i změnu Švýcarské ústavy. Konkrétní kvóty ještě nebyly stanoveny, o těch později rozhodne vláda.

Referendum bylo přijato těsnou většinou 50,3 % hlasů a pomyslně tak rozdělilo zemi na dvě části. Na základě dřívějších referend s podobnou tematikou se ukázalo, že východ země, obývaný především německy mluvícími obyvately, se vyslovuje společně s italsky mluvícími obyvately pro kvóty, zatímco západ země, kde žijí převážně francouzsky mluvící obyvatelé, je znám svým kladným vztahem k EU a vyslovuje se ke kvótám spíše negativně.

Švýcarská spolková rada interpretuje výsledek tohoto referenda, jako odraz neklidu v zemi, který souvisí s nárůstem počtu cizinců, a to zejména v posledních letech.

Toto referendum může znamenat pro Švýcarsko do budoucna i velké problémy. Přestože není členem Evropské unie, tak ale patří do Schenghenského prostoru. Pokud země na základě referenda skutečně stanoví kvóty, které se budou týkat i obyvatel Evropské unie, tak tím dojde k porušení pravidel Schenghenského prostoru. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se již nechal slyšet, že hrozí, že EU vypoví se Švýcarskem některé smlouvy. Například dohody, které švýcarským společnostem umožňují přístup k evropskému jednotnému trhu. Není totiž možné, aby Švýcarsko využívalo výhody vycházející ze spolupráce s Evropskou unií, ale na druhou stranu neakceptovalo podmínky ze strany EU.

Obavy též panují ve švýcarském bankovním sektoru, který považuje EU za nejdůležitější zahraniční trh. Problémy mohou postihnout i některé firmy, které jako levnou pracovní sílu využívají právě přistěhovalce.

Co se týče druhé části výroku, jak jsme avizovali výše, pro její subjektivnost ji nehodnotíme. Nevíme totiž, v jakém smyslu T. Okamura „nezvládání" myslel. Zda hovořil o sociálním systému, či např. nalády ve společnosti. Faktem ale také je, že do země se údajně každý rok stěhuje kolem 80 tisíc lidí. V oblasti sociální politiky se nám nicméně nepodařilo dohledat, že by švýcarský sociální systém nějakým způsobem významně kolaboval. Mezi dílčí problémy pak může patřit vyšší kriminalita u některých skupin přistěhovalců, např. z některých afrických zemí. Negativně může být ale také vnímána kvalifikovaná pracovní síla stěhující se či dojíždějící za prací ze zemí EU.