Přehled ověřených výroků

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

ODS se řadí mezi čtveřici stran, které mají výrazně větší členskou základnu než zbytek politického spektra v České republice.

Aktuální počet členů ODS je 21 504.

V následující tabulce jsou sestupně uvedeny počty členů současných sněmovních stran z května tohoto roku:

StranaPočet členů

KSČM

53500

KDU-ČSL

29976

ČSSD

22881

ODS

21578

TOP 09

3810

ANO 2011

720Úsvit

9

U Úsvitu přímé demokracie se pak do její členské základny řadí pouhých devět osob, což je paradoxně méně, než kolik má strana poslanců.

Co se týče ostatních politických stran, v posledních parlamentních volbách jich kandidovalo celkově dvacet tři (jedno uskupení bylo vyškrtnuto). Jejich členská základna se pak pohybuje v řádu stovek u středně velkých ne-sněmovních politických stran, u těch menších se bude vší pravděpodobností jednat ještě o nižší číslo.

KSČM vládne, jak říká Kateřina Konečná, v 10 krajích ze 13. Na Vysočině potom podporuje menšinovou vládu ČSSD.

Hejtmanem za KSČM je Oldřich Bubeníček, který úřaduje v Ústeckém kraji. Náměstky hejtmana má tato strana například ve zmíněném Ústeckém kraji (Stanislav Rybák), v Moravskoslezském kraji (Josef Babka), v Plzeňském kraji (Zdeňka Lišková) atp.

Je také pravda, že KSČM vládla s ČSSD v Moravskoslezském kraji po volbách v roce 2008. Bylo to tehdy vůbec poprvé, kdy ČSSD vytvořila koalici s komunisty. Kateřina Konečná ovšem uvedla nesprávnou informaci ohledně volebního výsledku její strany v Moravskoslezském kraji: v roce 2008 získala KSČM 60 672 hlasů, což přepočteno na procenta bylo 15,92 %; v roce 2012 pro komunisty hlasovalo 72 912 voličů, což představovalo 22,78 % hlasů. Není to tedy jednou tolik hlasů, jak tvrdila Kateřina Konečná. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:

„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Šarapatka působil na Ministerstvu zahraničních věcí celkově 14 let, nicméně v pozici velvyslance nebyl zmíněných 12 let, nýbrž "jen" v období let 98-02 a 06-09.

Podle informací serveru nasipolitici.cz byl Milan Šarapatka v letech 1997 - 2011 (14 let) zaměstnancem MZV ČR.

Postupně byl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec a to v Indonésii, Bruneji a Papua-Nové Guinei (1998–2002) a Alžírska a Mali (2006–2009).

Tento fakt potvrzují např. i stránky hnutí Úsvit přímé demokracie, blog Milana Šarapatky na serveru iDNES či časopisu Týden.

Jak shrnuje Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, veřejné výdaje na zdravotnictví v letech se sice v roce 2009 (243,7 miliard korun) zvýšily oproti roku 2008 (218,7), kdy byly zavedeny zdravotnické poplatky. V letech 2010 a 2011 pak tyto výdaje v podstatě stagnovaly.

Server Medical Tribune pak přináší zajímavé srovnání počtu zdravotnických úkonů v letech 2007 vůči roku 2008 a nejaktuálnějších dat roku 2012. Z tohoto přehledu, sestaveného na základě dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky, mimo jiné vyplývá, že v roce 2008, bezprostředně po zavedení poplatků, klesly počty ošetřovacích dnů i jednotlivých ošetření (ošetřeních dospělých na pohotovosti kleslo až na 59 % stavu z předchozího roku), poklesl i počet předepsaných receptů (z 90 milionů na necelých 69 milionů), vzrostly však celkové náklady na léčiva.

Podobně vyznívá i srovnání stavu z roku 2012 vůči roku 2007 (před zavedením poplatků), z dat vyplývá nárůst stomatologických ošetření na pohotovosti na 107,3 % stavu z roku 2007 či nárůst nákladů na léčiva o 17 %. Ostatní veličiny vykazují pokles.

Server idnes.cz zase porovnal příjmy z poplatků s celkovými příjmy jednotlivých zařízení, například u léčeben dlouhodobě nemocných tvoří příjem z poplatku 9,2 % příjmů, naopak pro fakultní nemocnice je to necelé procento.

Netroufáme si však na základě těchto dat usuzovat na přímou souvislost mezi zavedením (a následnou úpravou) zdravotnických poplatků a vlivu na objem poskytované péče či její náklady. Výrok proto ponecháváme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat, zda je proti muži (nebo jeho rodinným příslušníkům), kterého se zamítnutá milost týká, skutečně vedeno okolo 20 exekucí.

Výrok je pokračováním předchozího Zemanova vyjádření, které se týká jeho rozhodnutí neudělit milost, resp. abolici v případu muže, který je trestně stíhán ve věci maření výkonu úředního rozhodnutí. Obžalovaný má poranění míchy a mozku po autonehodě, je již 10 let upoután na lůžko a není schopen vnímat smysl trestního stíhání. O zastavení stíhání přitom požádal sám žalobce.

Zeman tomuto muži odmítl milost udělit s tím, že sice není pohyblivý, ale smrt mu nehrozí a navíc je proti němu a jeho rodinným příslušníkům vedeno asi 20 exekucí, což uvedl také v OVM. Z nezávislých zdrojů se nám nepodařilo dohledat, zda je tato část výroku o exekucích pravdivá.

Nepodařilo se nám dohledat, zda se skutečně přesouvá v každé smlouvě 11 % pravomocí směrem do Bruselu. K rozšiřování pravomocí a záběru nadnárodní koordinace politik bezesporu dochází, stanovení 11 % se nám však nepodařilo z žádného dostupného zdroje ověřit. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Svobodní své kandidáty vybírají skutečně v primárních volbách. Před letošní kampaní jich vyžili také, což lze dokládat ze samotného webu strany. Ve stanovách (.pdf) Svobodných jsou body zabývající se volbami ve straně také. Obecný princip hlasování je popsán následovně:

"Volby se konají elektronicky (korespondenčně) s prodlouženou dobou hlasování tak, aby bylo umožněno hlasování všem, kdo mají právo hlasovat. Zvoleni jsou ti, kdo získali nejvyšší počet odevzdaných platných hlasů bez ohledu na počet hlasujících. Je-li počet kandidátů menší nebo roven počtu volených, hlasuje se o každém kandidátovi zvlášť „pro návrh“ a „proti návrhu“, vtakovém případě je kandidát zvolen, pokud variantu „pro návrh“ podpoří více hlasujících."

Podmínkou pro přijetí společné měny – eura je splňování tzv. konvergenčních neboli maastrichtských kritérií. Těchto kritérií je dohromady pět a lze je rozdělit na kritéria rozpočtová a měnová. Důležité je, aby tato kritéria byla udržitelná, nestačí tedy pouze jednorázové naplnění.

Přehled maastrichtských kritérií:

1. Kritérium vládního deficitu: vládní deficit nesmí přesáhnout hodnotu 3 %.

2. Kritérium veřejného dluhu: veřejný dluh nesmí přesáhnout úroveň 60 % HDP.

3. Kritérium cenové stability: roční průměrná inflace nejvýše 1,5procentního bodu nad referenční hodnotou, která je průměrem inflací ve třech zemích EU s nejlepší cenovou stabilitou.

4. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb: výnos desetiletých vládních dluhopisů nejvýše 2 procentní body nad průměrem výnosů ve třech zemích EU s nejlepší cenovou stabilitou.

5. Kritérium stability měnového kurzu: minimálně dvouletý pobyt v ERM II (Evropský mechanismus směnných kurzů II) bez vnitřního pnutí.

Dle dokumentu (.pdf, str. 3–4) Ministerstva financí ČR a ČNB schváleného vládou ČR na jejím zasedání dne 18. prosince 2013 s názvem „Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou“ je na tom ČR následovně:

V současnosti ČR plní kritérium cenové stability, kritérium konvergence úrokových sazeb a kritérium veřejného dluhu. Co však ČR neplní je kritérium vládního deficitu a kritérium stability měnového kurzu, neboť zatím ČR nevstoupila do ERM II.

Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ČR v současnosti opravdu nesplňuje všechna maastrichtská kritéria.