Přehled ověřených výroků

Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).

Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

Apolitičnost olympijského klání do jisté míry deklaroval – v souvislosti s právě probíhajícími hrami v Soči – např. prezident Mezinárodního olympijského hnutí Thomas Bach, který prohlásil, že světoví lídři používají zimní olympijské hry jako politickou platformu, " kterou pokládají na bedra sportovcům ", a urážejí hry, aniž by na ně byli pozváni (více např. tisková zpráva agentury Reuters).

V obdobném duchu se vyjadřuje např. i šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval v rozhovoru v diskuzním pořadu Dvacet minut Radiožurnálu s Martinem Veselovským.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
"Neobáváte se toho, a teď to si nevymýšlím, narážím například jednoho z australských sportovců, který, když slyšel o tom, že řekněme ruská legislativa je o něco striktnější než například australská nebo evropská v tomto ohledu, tak říkal, že on se rozhodně zříkat jakýchkoliv projevů své homosexuality nebude. Tak není možné, že ta situace příští rok bude naopak o něco více vybuzena?"

Jiří KEJVAL, předseda Českého olympijského výboru:
"Víte co, já si myslím, že tohle to jsou politický tlaky, s kterýma my nechceme mít co společnýho. Jsme přesvědčení, že existují země jako třeba některé arabské země, kde náboženství a náboženské důvody mají, jsou daleko ostřejší třeba k homosexualitě a také se tam konají sportovní podniky a také je to součástí mezinárodního společenství a nikdo to neřeší. My to vnímáme jako čistě účelovou politickou záležitost. Až některý stát, až Spojené státy začnou stahovat velvyslance a svoje zastupitelské úřady zavírat v Rusku, tak my to budeme řešit, ale my to považujeme za politickou záležitost a provokaci a my s politikou nechceme mít tady v tomto případě co společného."

Co se týká části o cudném mlčení ze strany zástupců MOV, lze s ohledem na výše uvedená vyjádření a absenci dalších zdrojů, které by potvrzovaly tuto kritiku, hodnotit i ji jako pravdivou. Jen pro ilustraci pak můžeme přidat zprávu ČTK (dostupnou na Idnes.cz), která mluví o kontroverzním zákonu a doslova uvádí: "Vedení MOV je přesvědčeno, že Rusku na pořádání her záleží natolik, že se za každou cenu postará, aby skončily úspěchem. Na pořádání olympiády, nejnákladnější v historii olympijského hnutí, už Moskva utratila 50 miliard dolarů (970 miliard korun). MOV volí podle AP prostředky "tiché diplomacie", aby zajistil, že ruská policie nebude porušování homofobního zákona stíhat."

Oslovili jsme o potvrzení tvrzení poslance Komárka iniciativu Rekonstrukce státu. Ta nám potvrdila, že se zmíněná schůzka i za přítomnosti Martina Komárka uskutečnila, nicméně přesný obsah schůzky, resp. fakt, který poslanec popisuje, doposud potvrzen nemáme. O doplnění informace jsme opět požádali Rekonstrukci státu, po případné odpovědi z jejich strany výrok doplníme. V tuto chvíli jej však musíme hodnotit jako neověřitelný.

Současný ministr Zdeněk Žák byl generálním ředitelem drážní inspekce v letech 2003 — 2006.

Žák svůj výrok zřejmě vztahuje k současnému centrálnímu registru vozidel. Ten podle serveru iHNed vyšel stát na následující: ” Výroba systému stála 37 milionů korun. Na dalších zhruba 10 milionů vyšlo technické vybavení pro úředníky. Náklady spojené s opravou potíží jdou podle smlouvy za ATS-Telcom. Stát má také podle kontraktu nárok na odškodné. To je rozděleno do několika kategorií. Ze smluv je zřejmá jen jedna z nich, a to 5 tisíc korun denně. Další se odkazují na nezveřejněné dodatky. ”

Nepodařilo se nám najít zmíněný databázový systém, který měl Žák z pozice generálního inspektora vysoutěžit. Z tohoto důvodu hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

Zavedení eura se řídí čl. 140 a 141 Smlouvy o fungování Evropské unie. Zde je uvedena procedura vstupu a vymezena maastrichtská konvergenční kritéria.

Dle článku 141 odst. 2) Smlouvy o fungování EU (.pdf, str. 63) se „Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka (tzn. že ještě neplní kritéria), splňují podmínky nezbytné na základě konvergenčních kritérií. Rada poté rozhoduje po obdržení doporučení přijatého kvalifikovanou většinou jejích členů zastupujících členské státy, jejichž měnou je euro. Tito členové rozhodnou do šesti měsíců poté, co Rada obdrží návrh Komise“.

Dle odst. 3) Smlouvy o fungování EU (.pdf, str. 63–64) „bude-li rozhodnuto o zrušení výjimky, stanoví Rada neodvolatelně hlasy členských států, jejichž měnou je euro, a dotyčného členského státu na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou jednomyslným rozhodnutím přepočítá koeficient, podle něhož euro nahradí měnu dotyčného členského státu, a přijme další opatření nezbytná pro zavedení eura jako jednotné měny v dotyčném členském státě“.

V celém procesu je role Evropského parlamentu pouze konzultativní, Parlament tedy nerozhoduje o přijetí člena do eurozóny. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Seznam poradců ministerstva financí byl zveřejněn 24. července 2013 krátce po nástupu ministra Jana Fishera. Podle tohoto přehledu (.xls) byl jedním z poradců od roku 2007 také Jan Klak, někdejší ministr financí ve Stráského vládě a pozdější náměstek na ministerstvu.

Podle Nadačního fondu proti korupci se měl podílet na obchodech s lehkými topnými oleji (LTO). Při těchto machinacích měla státu na daňových únicích vzniknout škoda až 100 miliard. K té měl Klak přispět tím, že spolu s ministrem Ivanem Kočárníkem coby správci daně “vyvíjeli zpočátku systematickou nečinnost a posléze vytvářeli bezzubou legislativu, neschopnou těmto rozsáhlým daňovým podvodům zabránit“.

Ke stejnému závěru došla i bývalá investigativní novinářka Jana Lorencová, která zároveň tvrdí, že zákony a tzv. "vysvětlivky k zákonům", které vydával právě Jan Klak, způsobily, že celá věc byla právně nepostižitelná a policie mohla stíhat pouze nastrčené bílé koně.

Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok jako zavádějící, Vít Bárta vzápětí opravil kvantifikaci škod na “stamiliardové”, nicméně zodpovědnost Jana Klaka na těchto škodách nikdy nehodnotily orgány činné v trestním řízení.

Na základě dohledaných informací a e-mailu Kláry Samkové hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Kláru Samkovou jsme kontaktovali ve věci výzkumu, z něhož vycházela. Z její odpovědi vyplývá, že si nechala udělat výzkum týkající se její osoby, avšak výsledky se ze strategických důvodů rozhodla nedat k dispozici.

Vztahem k Romům se také zabývají různé sociologické agentury:

Podle průzkumu společnosti STEM z r. 2012 by skutečně 38 % občanů pokládalo za „zcela nepřijatelné" mít za souseda Roma.

Nějakou formu negativního postoje dle průzkumů agentury STEM mezi lety 2010 – 2013 zaujalo od 67 % respondentů v r. 2010 do 75 % respondentů v r. 2012.

Ve výzkumu CVVM z r. 2013, který zkoumal sympatie k národnostním skupinám žijícím v ČR, vyjádřilo nesympatii k Romům 78 % dotázaných (.doc, s. 2).

Co se týče volebního výsledku strany Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, dostala v loňských volbách do Poslanecké sněmovny 6,88 % hlasů, což přibližně odpovídá vyjádření Kláry Samkové.

Švýcarsko ve světové studii (strana 22) zabývající se spokojeností lidí skončilo třetí za Dánskem a Norskem (Česká republika skončila na 39. místě ze 156 sledovaných zemí).