Keď vznikala moja druhá vláda, tak sme ponúkli možnosť vstúpiť do vlády aj ďalším politickým stranám, ale tie to odmietli.
SMER skutočne ponúkol rokovanie o zostavenie vlády všetkým súčasným piatim opozičným stranám, a to dokonca ešte pred oficiálnym výsledkom volieb. Predstavitelia piatich pravicových strán následne absolvovali rokovanie so SMERom po ktorom definitívne ohlásili svoj odchod do opozície.
Samozřejmě, že prezident republiky jmenuje premiéra v okamžiku, kdy ten premiér není jmenován. On toho premiéra sice jmenuje, ale neodvolává.
Míněný je text Ústavy, konkrétně Hlavy třetí, článku 62, písmene a)
"Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, ..."
Výkladů této části je však možných vícero, kdy někteří ji interpretují doslovně a dávají tedy pravomoc prezidentovi odvolávat předsedu vlády, ale například ústavní právník Jan Kysela považuje tuto formulaci za nešťastnou a doplňuje, že se jedná spíše o snahu text stylisticky zjednodušit.
Máme, když porovnám podobné teritoria v Evropě, příliš malé kraje.
Za "podobná teritoria" považujeme evropské země s podobnou územní rozlohou a Slovensko (vycházíme z údajů europa.eu a pro Srbsko worldstat). Pokud budeme za správní dělení ekvivalentní krajům považovat nejvyšší úroveň dělení v dané zemi, které má vlastní samosprávu (pro zjednodušení souhrnné údaje o správním dělení z Wikimedia), získáme následující přehled:
Země
Rozloha (čtver. km)
Počet obyvatel (mil.)
Počet regionů
Průměrná rozloha regionu (čtver. km)
Průměrný počet obyvatel regionu (tis.)
Irsko
70 000
4,5
34
2058
132
Lotyšsko
65 000
2,3
26
2500
88
Srbsko
88 361
7,3
29
3046
251
Maďarsko
93 000
10
20
4650
500
Portugalsko
92 072
10,6
18
5115
588
ČR
78 866
10,5
14
5633
750
Slovensko
48 845
5,4
8
6105
675
Litva
3,3
6500
330
Rakousko
83 870
8,3
9
9318
922
Kraje ČR tedy svou průměrnou rozlohou i průměrným počtem obyvatel patří spíše mezi rozsáhlejší území této úrovně.
Pokud bychom vzali v potaz evropskou úroveň správního dělení NUTS 3, ke které české kraje patří, stačí zběžný pohled na mapu regionů NUTS 3 v Evropě, kde se naše kraje rozhodně nejeví neúměrně malé (k zalidnění NUTS 3 nemáme veškreré údaje, ovšem hustota zalidnění českých krajů se nejeví nižší, nežli u stejně velkých jednotek NUTS 3 jinde). Podobně je tomu u dělení NUTS 2.
My jsme byli pro přímou volbu prezidenta, protože jsme ocenili, že to voliči chtějí, ale byli jsme proti prováděcímu zákonu, který jsme považovali za nepovedený.
Postoj KSČM pravděpodobně nejlépe ilustruje její hlasování o zmíněných návrzích. Ve 3. čtením zákona o přímé volbě prezidenta republiky se všichni přítomní komunističtí poslanci zdrželi.
Pro následné přijetí prováděcího zákona pak ve 3. čtení hlasovalo pro 22 z přítomných poslanců KSČM, 4 se zdrželi a žádný nebyl proti. Proti návrhu pouze v 1. čtení vystoupil za KSČM Stanislav Grospič, který žádal přepracování zákona.
Dodejme ještě, že Grospič je ještě spolu se svou kolegyní Nedvědovou členem Ústavně právního výboru Sněmovny, který jako jediný podával (.pdf) k prováděcímu zákonu pozměňovací návrhy. Pro tyto návrhy s výjimkou dvou poslanců KSČM hlasovala. KSČM tedy měla možnost do podoby zákona zasáhnout a podle všeho nakonec považovala provedené změny za dostatečné.
Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože KSČM nevyslovila změně Ústavy, která zaváděla přímou volbu, podporu, ale pouze se zdržela hlasování. Proti podobě prováděcího zákonu zpočátku vystupovala, nakonec ale s jeho konečnou podobou souhlasila.
Jediná pravomoc prezidenta, co se týká soudnictví, je, že prezident jmenuje soudce - i nejvyšší i ústavní soudce.
Dle článku 62 Ústavy:
písm. e) prezident jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy
písm. f) prezident jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
a dle článku následujícího (63):
odst. 1, písm. i) prezident dále jmenuje soudce (tento výkon je však podmíněn nutností kontrasignace předsedou vlády či jím pověřeným členem vlády - odst. 3)
Návrh, který vyšel ministerstvem vnitra jakožto volební zákon, byl celkem rozumný. Nicméně v Poslanecké sněmovně lidovou tvořivostí našich poslanců byl tak změněn, že dopadl opravdu velice nešťastně. (volebním zákonem míní Schwarzenberg prováděcí zákon k přímé volbě prezidenta - pozn. Demagog.cz)
Jak lze vidět ve znázornění legislativního procesu ohledně Zákona 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, původním předkladatelem je v návrhu (.pdf, sněmovní tisk 613/0, předložen 27. února 2012) ministr vnitra jako zástupce vlády. K tomuto návrhu bylo ve druhém čtení podáno 13 stran pozměňovacích návrhů (.pdf, sněmovní tisk 613/2) a s těmito návrhy byl 13. června 2012 zákon Poslaneckou sněmovnou přijat. Pro tento návrh bylo 171 ze 186 přítomných poslanců (hlasování), proti nehlasoval nikdo.
My jsme přeci jako pravicová strana a strana koalice podpořili Karla Schwarzenberga výroky grémia. A myslím, že jsme to udělali legitimně jako zodpovědný koaliční partner. Byl to jasný výrok.
Grémium ODS po prvním kole voleb vydalo stanovisko k podpoře kandidatury Karla Schwarzenberga jako pravicového kandidáta.
Těsně před druhým kolem voleb byl však také hojně citovaný výrok premiéra Nečase v rozhovoru pro Hospodářské noviny, kde prohlásil: "...nyní to se skřípěním zubů prázdnou obálkou neskončí. Budu volit Karla Schwarzenberga."
Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.
Já to mám jako srovnatelný prvek té nominace a i jediný kandidát, což byl Jiří Dienstbier, sháněl podpisy, nakonec to raději nechal na té nominaci.
Na základě informací z médií a stránek ministerstva vnitra hodnotíme výrok jako pravdivý.
Ze všech kandidátů byli poslanci nebo senátory nominování pouze tři - Jiří Dienstbier, Karel Schwarzenberg a Přemysl Sobotka. Z těchto tří opravdu jako jediný sbíral rovněž podpisy občanů Jiří Dienstbier (informace o jeho nasbíraných podpisech například na serveru iDnes.cz a Rozhlas.cz). Jak ale vyplývá z již výše uvedeného odkazu na stránky ministerstva vnitra, a jeho informace o kandidátech, Jiří Dienstbier byl nominován senátory a podpisy občanů tak pro svou nominaci nevyužil.
Podařilo se, i když to mnozí kritizují, dosáhnout dohody dvou nejsilnějších parlamentních stran, což se také zdálo nepředstavitelné.
Opoziční smlouva (neboli tzv. “Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi ČSSD a ODS”), která byla uzavřena po parlamentních volbách 1998 (výsledky voleb), skutečně představovala politickou dohodu mezi dvěma tehdy nejsilnějšími stranami, a to vítězem voleb - Českou stranou sociálně demokratickou a v pořadí druhou Občanskou demokratickou stranou (více např. na stránkách internetového politologického časopisu e-polis).
Česká republika se zavázala, že bude naopak zavádět bezplatné vysokoškolské vzdělání a je to ústavně garantované právo.
Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Česká republika se v mezinárodní smlouvě zavázala k zavádění bezplatného vzdělání a o ústavně garantované právo se jedná, i když pouze podmíněně.
Česká republika se skutečně zavázala v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve článku 13, že "vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání."
Listina základních práv a svobod (která je součástí tzv. ústavního pořádku ČR) pak v článku 33 uvádí, že "občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana amožností společnosti též na vysokých školách." Bezplatné vysokoškolské vzdělání tedy české ústavní právo garantuje za určitých podmínek, nicméně garantuje. Hodnotíme proto výrok jako pravdivý.
