Ale jednu z chyb, kterou dělala Nečasova vláda, ona ji vlastně dělala i Topolánkova vláda, byla, že její takzvané reformy se chystaly jenom v úzkém kruhu expertů vládní koalice a nehledala se širší shoda.
Topolánek i Nečas každý v minimálně jednom případě jednal o reformách i s opozicí, a i když to třeba nebylo stoprocentní pravidlo, je od Bohuslava Sobotky zavádějící to paušalizovat.
Topolánkova vláda při přípravě některých svých reforem širší shodu hledala. Tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek založil expertní komisi, která se měla podílet na přípravě reformy zdravotnictví. Julínek konkrétně uvedl, že "plán o financování je možný jenom po široké politické shodě," v komisi tedy měli být přítomni vedle odborníků i zástupci parlamentních stran. ČSSD sice nakonec žádné zástupce nedelegovala, v komisi ale zasedli vedle vládních stran zástupci komunistů.
Zástupci opozice byli součásti i tzv. druhé Bezděkovy komise (např. Jiří Rusnok), která sice byla ustanovena až za vlády premiéra Fischera, vláda Petra Nečase z ní ale měla vycházet (nakonec z ní ale čerpala pouze částečně). Nečas pak na začátku svého funkčního období diskusi s ČSSD ohledně reformy penzí deklaroval a se zástupci opozice se pak skutečně sešel.
Na základě uvedených informací hodnotíme výrok jako zavádějící.
Karolína Peake podepsala jakýsi etický kodex, kde řekla, že nepřestoupí do jiné strany a pokud ano, tak že odstoupí a neudělala to.
Etický kodex VV skutečně hovoří o zákazu změny stranické příslušnosti a povinnosti rezignace na mandát v případě porušení tohoto kodexu.
V etickém kodexu strany VV se můžeme dočíst (článek pátý), že "...Zástupce občanů nesmí v průběhu své funkce změnit politickou stranu, za kterou byl zvolen." Závěrečná ustanovení tohoto kodexu pak uvádějí, že "...Zástupce občanů (...) se zavazuje, že se v případě prokázaného porušení tohoto Etického kodexu vzdá svého mandátu." Tato ustanovení Karolína Peake skutečně porušila, když se svého mandátu nevzdala, a to ani na vyzvání svých (nyní již svých bývalých) stranických kolegů. Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.
6000 diplomatů má Evropská unie rozesetých po celém světě.
Lisabonskou smlouvou bylo zahraniční zastoupení a reprezentace EU sdruženo pod nově vytvořenou Evropskou službu pro vnější činnost. Tato má na starosti všechny delegace Evropské unie jak v zahraničních zemích, tak u mezinárodních institucí. Podle jejích stránek disponuje vnější činnostu EU sítí 140 zastoupení. Na jednotlivých zastoupeních samozřejmě může pracovat více diplomatů, jako například zastoupení EU v USA (ang.), kde pracuje z celkového počtu 90 zaměstnanců 30 diplomatů. To zároveň ale svědčí i o faktu, že ne všichni zaměstnanci pracující na delegaci jsou diplomaty. Nepodařilo se nám najít oficiální statistiku počtu zaměstnanců celé Evropské služby pro vnější činost, v článku z roku 2010 lze však najít plánovaná čísla - v roce 2010 pracovalo v celé službě 5 500 lidí, z nichž 3 000 byli místní síly. Zmiňuje se plánovaných až 7 000 zaměstnanců, z nichž ale jistě nebude 6 000 diplomatů - velkou část musí nutně tvořit i administrativní síly a další pozice nutné k chodu celé agendy i jednotlivých zastoupení.
Kalousek je, jak taky bylo mezinárodně uznáno, jeden z nejlepších ministrů financí v Evropské unii.
Na základě umístění Miroslava Kalouska v žebříčku ministrů financí EU, který každoročně sestavuje Financial Times, a žebříčku časopisu Emerging Markets, který hodnotí ministry financí rozvíjejících se evropských zemí hodnotíme výrok jako zavádějící.
Karel Schwarzenberg hovoří o pozici Miroslava Kalouska mezi ministry financí EU. Takový žebříček každoročně sestavuje Financial Times a letos se v něm Miroslav Kalousek celkově umístil na 11. místě (z 19 ministrů), což je kolem poloviny, nikoli jako jeden z nejlepších. Vloni se umístil na místě 8., což ho ale pořád neřadí na špici ministrů financí. Je pravda, že letos dosáhl dílčího primátu v jedné z podkategorií, to je však jen částí celkového hodnocení.
První místo získal Miroslav Kalousek v hodnocení časopisu Emerging Markets, tahle tabulka ale zahrnuje pouze ministry financí z oblasti střední a východní Evropy, ministry rozvíjejících se ekonomik, rozhodně ovšem nezahrnuje celou Evropskou unii.
Karel Schwarzenberg: "Já vás musím bohužel na to upozornit, že TOP 09 nedodala jediného ministra či ministryni kultury." Václav Moravec: "Říkám TOP 09 a Starostové." Karel Schwarzenberg: "To jsou dva odlišné subjekty, jedno je politická strana TOP 09 a pak je Hnutí starostů a nezávislých, kteří jsou s námi spojenci, to je pravda, ale tak, jako nemůžu já mluvit, koho jmenuje ODS jako ministra, tak nemůžu také mluvit Starostům a nezávislým, koho oni jmenují, to je naprosto jejich záležitost, nikoliv naše."
Na základě prostudování Smlouvy o dlouhodobé spolupráci mezi TOP 09 a politickým hnutím Starostové a nezávislí (STAN) z 9. 7. 2009 a Společného prohlášení TOP 09 a Starostů jsme označili výrok jako zavádějící. Ani v jednom z dokumentů není zmíněna výhradní pravomoc jednoho či druhého subjektu nominovat na konkrétní ministerský post svého kandidáta. Naopak je stanoveno, že se oba subjekty musí na konkrétním kandidátovi shodnout - není přitom ovšem stanoveno, jakým způsobem, či zda vůbec probíhá výběr, případně schvalování konkrétního kandidáta na ministerský post. Pokud existuje nějaká interní dohoda mezi TOP 09 a STAN o nominaci ministrů, nepodařilo se nám ji dohledat.
Alena Hanáková (nestr.) ani Jiří Besser (STAN) nejsou členy TOP 09, tato strana však s jejich nominací s největší pravděpodobností musela souhlasit - z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.
ČSL nebyla součástí Národní fronty jako politická strana, ale byla na rovni stejně, jako bylo ROH, já nevím, Zahrádkáři a řada jiných organizací, sportovci a tak dále.
Výrok je pravdivý, protože ČSL v době existence Národní fronty nebyla autonomní politickou stranou, ale byla ovládaná KSČ, stejně jako tomu bylo u jiných organizací Národní fronty.
Při svém vzniku byla Národní fronta útvarem, který sdružoval politické strany, za rozhodujícího vlivu Komunistické strany, mezi těmito stranami byla tehdejší ČSSD, Československá strana socialistická a Československá strana lidová (ČSL). Ve volbách 1946 mohly kandidovat pouze strany, které byly v Národní frontě a v této době tedy byla ČSL její součástí jako politická strana. Po únoru 1948 ale byla ČSL ovládnuta prokomunistickým vedením, a ti kteří nesouhlasili byli nuceni odejít do zahraniční nebo bylo uvězněno. V této době se také nedá říct, že by ČSL fungovala jako politická strana, jelikož se nemohla ucházet o přízeň voličů ve volbách a nemohla vytvářet svůj program, tedy ani plnit základní funkce politické strany. Byla tedy spíše organizací sdružující své členy, ve skutečnosti však ovládanou prostřednictvím akčních výboru KSČ, podobně jako tomu bylo u řady jiných organizací, o které byla Národní fronta rozšířena, jako Roithovou zmiňovaní Český ovocnářský a zahrádkářský svaz nebo Revoluční odborové hnutí. V podstatě organizace bez možnosti ovlivňovat politiku, což se vylučuje vylučuje z jednou z nejužívanějších definic, podle které je politická strana organizací snažící se získat podíl na moci prostřednictvím voleb, a politickou moc v té době držela pouze KSČ.
A víte, zajímavé je, že když se vydáte po stopách toho, jak ten zákon (provadeci zakon o prezidentske volbe, pozn.) vznikal, tak zjistíte, že na ministerstvu vnitra vznikla jiná předloha, než je ta, která potom došla do sněmovny.
V mediálních zprávách z doby, kdy byla vytvářena předloha zákona o volbě prezidenta, jsme zmínky o její změně nenalezli. Veřejně dostupný je pouze návrh (.doc) Ministerstva vnitra, který sněmovna projednávala a schválila.
"Byla to právě moje vláda, která v roce 2002 navrhla zákon o profesionální státní službě, zatímco všechny ostatní vlády tento zákon (...) neustále odkládají."
Zákon č. 218/2002 Sb., byl uveřejněn ve Sbírce zákonů 28. května 2002. Dosud nenabyl (až na některé jeho části) účinnosti - té by měl nabýt v plném znění 1. ledna 2015. Účinnost tohoto zákona byla odkládána celkově pětkrát s tím, že poslední odložení bylo podepsáno prezidentem Klausem na konci roku 2011. Na druhou stranu je nutné dodat, že vláda připravuje zcela novou verzi služebního zákona, která by měla zákon č. 218/2002 Sb., nahradit.
Ústava, pokud si ji lidé najdou na internetu, tak jasně říká, že je potřeba k platnosti onoho rozhodnutí o vyhlášení amnestie spolupodpis předsedy vlády či předsedou vlády pověřeného člena.
Ústava hovoří v této věci takto:
Čl. 63 (1) Prezident republiky dále
...
j) má právo udělovat amnestii.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Já jsem hlasoval pro tento návrh, aby se církvím vrátilo. (pro tzv. církevní restituce - pozn. Demagog.cz)
Výrok je pravdivý, protože Přemysl Sobotka skutečně v Senátu hlasoval pro církevní restituce.
Návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), jak se celým názvem tento návrh jmenoval, byl výborem senátu 15.8.2012 doporučen k zamítnutí a nakonec byl skutečně i zamítnut. Přemysl Sobotka, stejně jako většina členů ODS, ale hlasoval proti zamítavému stanovisku a tedy vlastně pro tento návrh.
