Přehled ověřených výroků

Dle článku 40 Ústavy České republiky musí být zákon o volbách schválen oběma komorami Parlamentu České republiky. Na rozdíl od běžných zákonů zde tedy Poslanecká sněmovna nemůže Senát přehlasovat.

Podle informací, které poskytla Jana Buraňová z tiskového odboru České správy sociálního zabezpečení (serveru Týden.cz), byl deficit důchodového účtu už ve třetím čtvrtletí letošního roku celkem 33,4 miliard korun - tedy o 1,7 více než tou dobu v minulém roce.

V prezidentské debatě na České televizi (čas 48:31-33) uvadí Václav Moravec, že v roce 2012 byl schodek důchodového účtu 53 miliard korun - ovšem k tomuto tvrzení chybí dohledatelná data.

Turecko má ve skutečnosti uzavřenu pouze 1 kapitolu (.pdf) ve svých přístupových jednáních - konkrétně věda a výzkum. Jan Fischer ovšem svůj výrok koncipoval tak, že Turecko je ve svých přístupových jednáních stále na začátku, což není v protikladu s realitou.

Přemysl Sobotka byl předsedou horní komory v letech 2004-2010. Zápisy ze zahraničních cest senátorů jsou dohledatelné např. skrze jednotlivé výbory. Pro informaci dodáváme přehled zápisů ze zahraničních cest za roky 2004-2006 ze 3 výborů: Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu; Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice; Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ovšem při náhodném výběru některých zápisů nelze korektně konstatovat, zda byly všechny cesty doprovázeny zahraniční misí, neboť některé zprávy se o tomto fenoménu nezmiňují. Výrok tedy kvůli absenci těchto informací hodnotíme jako neověřitelný.

Podle informací Ministerstva spravedlnosti (.pdf na odkazované stránce) bylo v České republice k 1. září 2012 celkem 3046 soudců, výrok Miloše Zemana tak hodnotíme jako pravdivý.

Na webových stránkách SŽDC se můžeme dočíst, že podnik

• hospodaří s majetkem státu, který tvoří především železniční dopravní cestu.
• plní funkci vlastníka dráhy, zajišťuje provozování, provozuschopnost, modernizaci a rozvoj železniční dopravní cesty.
• přiděluje kapacitu dopravní cesty a od 1.7.2008 je také provozovatelem celostátní železniční dráhy a regionálních drah ve vlastnictví státu.

Chorvatsko nyní již patří mezi přistupující státy do EU. V této zemi proběhly všechny procesy nutné ke vstupu - včetně referenda. Přístupovou smlouvu Chorvatska musí před jejím vstupem v platnost ještě ratifikovat všechny členské státy EU. Česká republika již přístup Chorvatska ratifikovala v hlasování 8. června 2012. Hezký přehled o stavu ratifikace lze najít na serveru wikipedie (obrázky vpravo). S faktických vstupem Chorvatska do EU se počítá k 1. červenci 2013, Evropská komise očekává, že do té doby stihne proběhnout ratifikace ve všech státech.

Byť se nám nepodařilo nalézt oficiální informace o počtu států, které dosud neratifikovaly přístupovou smlouvu, infografika na serveru wikipedie i přetrvávající očekávání EK naznačují, že ratifikace se opravdu blíží ke konci a vstup Chorvatska už je tedy téměř jistý, jak tvrdí Zuzana Roithová.

Od vyhlášené podoby amnestie se již ve čtvrtek 3. ledna distancovala TOP 09 usnesením svého předsednictva. V prohlášení tvrdí, že vláda o připravované amnestii nejednala, ministři za TOP 09 o ní nebyli informováni a dozvěděli se o ní až z novoročního projevu prezidenta republiky.

Předsedkyně nejmenší vládní strany LIDEM a vicepremiérka Karolína Peake v nedělní Partii řekla, že čeká, že vláda bude na nejbližším jednání diskutovat o amnestii. Informoval o tom například denik.cz.

Ministr spravedlnosti Blažek v rohovoru pro Radiožurnál ze dne 3.1.2013 potvrdil, že text amnestie měl k dispozici už před svátky. Také v oficiálním prohlášení ministerstva ze 3. ledna 2013 se dočteme, že ministerstvo spravedlnosti v této věci poskytovalo pouze formulačně-právní konzultace.

Připomínáme zde i výrok prezidentova tajemníka Jakla pro lidovky.cz, kde prohlásil, že na podobě amnestie pracoval široký okruh tří lidí.

Z těchto mediálních prohlášení lze usuzovat, že o chystané amnestii byl předem informován skutečně jen premiér a ministr spravedlnosti a vláda materiál, za který podle Ústavy ČR (čl. 63, odst 4) odpovídá, předem neprojednávala. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož české právo skutečně není založeno na precedentech a judikáty nepředstavují autoritativní prameny práva, výjimku tvoří pouze publikovaná judikatura Ústavního soudu.

Naplnění tzv. opoziční smlouvy (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR) by rozdělilo centrální politickou moc v ČR mezi ODS a ČSSD. Smlouva přiznávala právo největší opoziční strany zastávat pozice předsedů obou komor parlamentu (čl. III) i předsedů klíčových kontrolních orgánů sněmovny (čl. V). Smlouva zakazovala oběma stranám vstoupit do koalice s třetím subjektem (čl. IX), ať by šlo o koalici vládní, či pouze parlamentní dohodu o společném hlasování. Menší strany tak byly vyloučeny z vlády a vedoucích pozic Parlamentu a čl. VIII, zavazující ODS a ČSSD předjednávat politické otázky před zasedáními Parlamentu, měl vést k omezení významu třetích stran i jak hlasovacích bloků.

Změna volebního zákona (dle pozdější dohody, .pdf, str. 3-4) pak mohla menší strany oslabit již ve volební soutěži: body 4b a 4c dohody, tedy rozšíření počtu volebních obvodů a užití vyrovnávací d’Hondtovy metody pro přepočet hlasů na mandáty by významně zvýšilo hranici pro zisk poslaneckého mandátu. Volební geograf Tomáš Kostelecký již v roce 2000 na základě výsledků předchozích voleb odhadl (.pdf, str. 4), že ani strana se ziskem okolo 12 % hlasů (více než VV a KSČM v r. 2010) by v novém systému nemusela získat parlamentní zastoupení. 12 % přitom ve volbách do ČNR a PSPČR s výjimkou ODS (OF), ČSSD a KSČM do roku 2002 (1990, 1992, 1996, 1998) žádná strana nedosáhla. V roce 1996 a 1998 jej dosáhly pouze dvě nejsilnější strany. “Rozdělení republiky na dva pašalíky” tedy považujeme za v zásadě pravdivý popis důsledků aplikace opoziční smlouvy..