Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám k němu nepodařilo dohledat žádné relevantní informace.

Podařilo se nám dohledat pouze výčet členů stávkového výboru podle Zdeňka Koudelky, avšak díky zainteresovanosti Koudelky do celé kauzy nelze tento výčet považovat za relevantní. Navíc tento samotný výčet nedokazuje, že se Blažek s Koudelkou museli nutně znát z tohoto stávkového výboru.

Je pravdou, že Táňa Fischerová v pozici poslankyně prosazovala přímou volbu prezidenta i to, že některé tehdejší sněmovní strany ji měly ve svém programu. Nicméně již není pravdou, že by "pro to nikdo nebyl". Pro návrh kromě stran Koalice, která měla přímou volbu ve svém programu, hlasovala část klubu ČSSD. Na základě dohledaných programů politických stran a reálné podpory je zřejmé, že ty strany, které měly tento bod ve svém předvolebním programu, to nakonec podpořily.

Táňa Fischerová byla jako poslankyně (volební období 2002-2006) spolupředkladatelkou návrhu přímé volby prezidenta. Tento návrh (.doc) byl do Poslanecké sněmovny předložen 10. ledna 2003, dostal se až do 3. čtení, kde však byl zamítnut (jednalo se o hlasování o zamítnutí návrhu). Je tedy patrné, že zákon podpořili ve 3. čtení poslanci US-DEU, KDU-ČSL a část ČSSD. Naopak proti tomuto zákona hlasovali poslanci ODS, KSČM a část klubu ČSSD.

ČSSD ve svém volebním programu (.pdf) pro toto volební období přímou volbu prezidenta neměla. Ve volebním programu ODS (.pdf) není tento slib také dohledatelný. KSČM ve svém programu (.doc - str. 12) poněkud nejasně píše, že chce " Prosazovat prvky přímé demokracie, zejména zákon o referendu ", z této formulace ovšem jasná podpora přímé volbě prezidenta nevyplývá. KDU-ČSL a US-DEU vytvořili subjekt Koalice, ten ve svém programu přímou volbu měl. Konkrétně: " Zavedeme přímou volbu prezidenta:Přímá volba prezidenta posílí vliv občanů na správu věcí veřejných.
Přímá volba vyloučí možnost, že by prezident mohl být závislý na vládní většině v Parlamentu, nebo že by naopak mohl být zvolen třeba jen 48 hlasy zákonodárců pouze jedné komory. Přímá volba prezidenta je zakotvena v právních řádech poloviny evropských zemí, nepřímá jen ve čtvrtině, ve zbývajících zemích je konstituční monarchie."

Hlava třetí Ústavy ČR hovoří mj. o roli prezidenta republiky. Článek 63 pak hovoří o právu prezidenta účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a schůzí vlády. Doslova se v tomto článku praví:

“(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.
(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”

Fakt, jestli má případný proslov prezidenta v těchto institucích malý či větší účinek, nehodnotíme.

Je sice otázkou, co přesně Miloš Zeman považuje za boj mezi vládní sociální demokracií a opozicí, kterou oficiálně podle opoziční smlouvy a výsledků voleb měla být ODS, podle odborných textů byla však de facto vládní stranou a opozicí pak nesmluvní parlamentní strany. Avšak terčem kritiky opozičních poslanců (i z ODS) např. návrhy rozpočtů opravdu byly. Ověřit zda předmětem takových " bojů " byl " téměř každý zákon " bohužel není v našich silách, tudíž musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Právě v letech tzv. opoziční smlouvy (konkrétně roku 1999 a 2000) zažil státní rozpočet dvě rozpočtová provizoria.

První návrh zákona o státním rozpočtu č. 22/1999 Sb. byl podle stenozáznamů z Poslanecké sněmovny kritizován v prvním čtení například poslanci Janem Kasalem (oznámil, že KDU-ČSL rozpočet podpořit nemůže), Karlem Kühnlem z Unie Svobody nebo Milanem Zunou z ODS. Václav Klaus pak například zmiňoval mj. deficit rozpočtu nebo část rozebírající makroekonomickou situaci země. Návrh byl také nejprve vrácen a přijat až 15. ledna 1999.

V případě rozpočtu na rok 2000, jak je patrné z legislativního procesu, byl tento vrácen k přepracování v prvním čtení hned dvakrát. Nakonec byl přijat až 3. března roku 2000. Zmíněný odkaz obsahuje také další odkazy na stenozáznamy, usnesení či pozměňovací návrhy.

Kritikem návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 2001 byl dle stenozáznamů Miroslav Grebeníček z KSČM, své komentáře zmínil například i Miroslav Kalousek, Ivan Pilip a další. Na rozdíl od rozpočtu předchozích dvou let, tento nebyl vrácen k přepracování.

Návrh rozpočtu pro rok 2002 byl pak v prvním čtení opět vrácen na přepracování usnesením v říjnu 2001 a byl předmětem kritiky například Miloslava Ransdorfa, Miroslava Kalouska či Marie Machaté a dalších.

Role opozice oproti standardnímu chování byla částečně jiná a to tím, že formálně nejsilnější opoziční strana ODS se zcela vědomě vzdala možnosti svrhnout vládu prostřednictvím institutu vyjádření nedůvěry vládě.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako pravdivý, neboť přesně popisuje výši dluhové služby za jeho vlády a také za vlády Petra Nečase.

RokVýdaje na dluhovou službu200121,33 mld.200221,99 mld.2011 (.pdf) 78,5 mld.2012 (.pdf) 79,4 mld.

Slovensko je skutečně na druhém místě, co se týče významu pro český obchod.

Podle analýzy (pdf. str.62) české agentury zahraničního obchodu je také patrné že Slovensko je po Německu, co se týče obratu druhý nejvýznamější obchodní partner.

Tuto spolupráci zaručuje Generální dohoda o vzájemné spolupráci mezi Českým statistickým úřadem a Českou národní bankou, podepsaná 21. května 2007 někdejším guvernérem ČNB Zdeňkem Tůmou a bývalým předsedou ČSÚ, Janem Fischerem. Předmětem dohody je sdílení statistických dat Evropského systému centrálních bank, která ČNB (jakožto člen tohoto systému) pomáhá vytvářet.

Kandidát ČSSD na prezidenta ČR Jiří Dienstbier skutečně skončil v prvním kole prezidentských voleb na čtvrtém místě se ziskem 16,12% hlasů (celkový počet: 829 297 hlasů). Před ním se umístili Miloš Zeman (24,21%) , Karel Schwarzenberg (23,40%) a Jan Fischer (16,35%).

Za dobu existence samostatné České republiky nebyla KDU-ČSL přítomna v následujících vládách:

Miloš Zeman (17. července 1998 - 15. července 2002) - vláda menšinového kabinetu ČSSD, jejíž vznik byl umožněn tzv. Opoziční smlouvou s ODS.

Mirek Topolánek I (16. srpna 2006 - 11. října 2006) - vláda ODS a nestraníků, která však nezískala důvěru v Poslanecké sněmovně.

Jan Fischer (8. května 2009 - 13. července 2010) - úřednický kabinet, do kterého byli vybráni zástupci ODS, ČSSD a Strany zelených. V hlasování o důvěře jej podpořilo několik poslanců KDU-ČSL, byli to ti, kteří posléze ze strany odešli do nově vznikající TOP 09.

Petr Nečas (13. července 2010 až doposud) - koaliční vláda současného premiéra se neopírá o poslance KDU-ČSL, jelikož nejsou přítomni v Poslanecké sněmovně.

V čase existence ČSFR je nutné rozlišovat dvě úrovně vlád - federální a národní. Události těsně předcházející volbám v roce 1990 (obvinění předsedy ČSL Bartončíka Janem Rumlem (Občanské fórum) z vazeb na StB, známé též jako "aféra Bartončík") a následný neúspěch strany v těchto volbách, vedly k nedelegování žádných svých zástupců do vlády na federální úrovni jako protestu proti postupu zástupců Občanského fóra. V případě národní vlády však strana aktivní byla a jejími zástupci ve vládě Petra Pitharta byli Antonín Baudyš (místopředseda) a Ludvík Motyčka (ministr stavebnictví až do zrušení tohoto úřadu).

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Země se silnějším sociálním státem skutečně v tomto roce vykazují lepší hospodářské výsledky, nicméně vztah mezi těmito dvěma veličinami nemůžeme přímo prokázat.

Následující tabulka uvádí roční procentuální vývoj HDP ve zmiňovaných zemích na základě statistik Eurostatu:

2009201020112012 (odhad)ČR-4,5+2,5+1,9-1,3Dánsko-5,7+1,6+1,1+0,6Švédsko-5,0+6,6+3,7+1,1Norsko-1,6+0,5+1,2+3,1Německo-5,1+4,2+3,0+0,8

Jak tedy vidíme, Česko skutečně vykazuje ze sledovaných zemí v tomto roce nejnižší (resp. záporný) hospodářský růst, údaje za rok 2010 a 2011 už ovšem tak jednoznačné nejsou, kdy ČR vykazovala lepší výsledky než Dánsko a Norsko.

Definovat a operacionalizovat pojem sociální stát není jednoduché, jelikož se k problematice váže řada modelů a vysvětlení. Pro naše účely ovšem můžeme použít statistiky OECD, které mapují podíl sociálních výdajů na HDP země:

Sociální výdaje (2012)ČR20,6 %Dánsko30,5%Švédsko28,2 %Norsko22,1 %Německo26,3 %

Česko má tedy ze sledovaných zemí skutečně nejnižší výdaje na sociální stát. Nemůžeme samozřejmě určit nakolik souvisí velikost sociálního státu s hospodářskými výsledky země, každopádně data za letošní rok odpovídají Dienstbierově tvrzení, hodnotíme proto výrok jako pravdivý.