Přehled ověřených výroků

Česká politická scéna reagovala na kosovský konflikt nejednoznačně. Velvyslanec ČR při NATO Karel Kovanda uvedl, že: "Chybí explicitní podpora postupu aliance z řad českých představitelů - se světlou výjimkou pana prezidenta Havla a pana ministra Kavana." Diplomatické úsilí vlády Miloše Zemana o urovnání konfliktu vyústilo v tzv. česko-řeckou iniciativu, šlo o společný dokument diplomatů České republiky a Řecka. Stěžejní body této iniciativy byly: 1. Aliance přeruší na 2-3 dny bombardování; 2. Bělehrad stáhne své jednotky z Kosova; 3. Kosovská osvobozenecká armáda složí zbraně; 4. V Kosovu vznikne etnicky smíšená policie kontrolovaná jednotkami OSN.

Tento plán ovšem nakonec nebyl vedením NATO přijat.

Konference ČSSD v Praze proběhla v sobotu 15. prosince (str. 5) 2012 a volil se mj. nový předseda pražské krajské organizace ČSSD. Šlo zároveň o první celopražskou (krajskou) stranickou konferenci od rezignace Petra Hulinského na post předsedy po rozpadu koalice ČSSD a ODS v prosinci 2011; od té doby stál v čele pouze dočasně pověřený předseda Jiří Bodenlos.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se nám nepodařilo dohledat, že by skutečně veřejně onu formulaci směrem k Íránu řekl.

Podle webu iDnes.cz se Miloš Zeman při setkání s odpůrci amerického radaru v Brdech skutečně vyjádřil o možnosti preventivního úderu na Írán. Doslovně říká: " Zasáhnout leteckým úderem. Preventivní úder je levnější a efektivnější." Preventivní úder ovšem podmiňuje zjištěním o budování ramp schopných odpalovat jaderné rakety. Preventivní vojenský úder na Írán Miloš Zeman podpořil i nedávno na galavečery Dny pro Izrael v Hradci Králové 15. října 2012. Výrok ve kterém by M. Zeman po bombardování Íránu přímo volal se nám dohledat nepodařilo.

Tzv. opoziční smlouva vznikla po volbách v roce 1998, kdy se vítězná ČSSD pod vedením Miloše Zemana rozhodla vládnout menšinově s podporou ODS pod vedením Václava Klause.

Pro tyto účely sepsali dokument Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Tento dokument zavazuje smluvní strany například

○ k neúčasti poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě
○ respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky, stejně jako v jiných kontrolních orgánech sněmovny, např. předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny nebo Komise pro kontrolu BIS
○ vypracovat návrhu zákona o změně volebního systému
○ nestoupit do koalice s jinou stranou
○ nevyvolat hlasování o nedůvěře vládě, nevyužití dalších ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, případně nepodpořit takový návrh vzešlý od jiné strany

● Smlouva vedla ke značnému omezení funkce opozice a měla značné důsledky pro politický systém.

● Situace v roce 1996 byla jiná. Výsledek voleb přinesl velké vítězství sociální demokracie (oproti předchozím volbám až markantní). Vítězem se sice stala ODS, která vstoupila po volbách do menšinové vlády spolu s KDU-ČSL a ODA. Koalice nicméně měla ve sněmovně pouze 99 hlasů, velkou část křesel totiž blokovali antisystémoví republikáni a komunisté (celkově pětinu Sněmovny). Důvěru získala díky vlivu Václava Havla, kdy se podařilo zprostředkovat toleranci ze strany ČSSD vůči vládě výměnou za křeslo předsedy sněmovny pro Miloše Zemana. Nebyla však podepsána žádná smlouva a nedošlo ani k podobné restrikci role opozice jako o dva roky. Opoziční smlouva jako terminus technicus byla také prakticky zavedena v roce 1998 a nelze na ni tedy vztáhnout podporu jakékoli menšinové vlády stranou opoziční.

Karel Schwarzenberg neúspěšně kandidoval do Senátu v roce 2002 jako kandidát bez politické příslušnosti navržený US-DEU. V roce 2004 kandidoval znovu, už úspěšně, s politickou příslušností ODA, na společné kandidátce USDEUODA. Tyto kandidatury uvádí i životopis na stránkách Karla Schwarzenberga.

Činnost Unie Svobody (US-DEU) byla ukončena k 1. lednu 2011. ODA byla rozpuštěna k 31. 12. 2007.

Hlava třetí Ústavy ČR hovoří mj. o roli prezidenta republiky. Článek 63 pak hovoří o právu prezidenta účastnit se schůzí obou komor Parlamentu a schůzí vlády. Doslova se v tomto článku praví:

“(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.
(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.”

Fakt, jestli má případný proslov prezidenta v těchto institucích malý či větší účinek, nehodnotíme.

Lisabonskou smlouvou bylo zahraniční zastoupení a reprezentace EU sdruženo pod nově vytvořenou Evropskou službu pro vnější činnost. Tato má na starosti všechny delegace Evropské unie jak v zahraničních zemích, tak u mezinárodních institucí. Podle jejích stránek disponuje vnější činnostu EU sítí 140 zastoupení. Na jednotlivých zastoupeních samozřejmě může pracovat více diplomatů, jako například zastoupení EU v USA (ang.), kde pracuje z celkového počtu 90 zaměstnanců 30 diplomatů. To zároveň ale svědčí i o faktu, že ne všichni zaměstnanci pracující na delegaci jsou diplomaty. Nepodařilo se nám najít oficiální statistiku počtu zaměstnanců celé Evropské služby pro vnější činost, v článku z roku 2010 lze však najít plánovaná čísla - v roce 2010 pracovalo v celé službě 5 500 lidí, z nichž 3 000 byli místní síly. Zmiňuje se plánovaných až 7 000 zaměstnanců, z nichž ale jistě nebude 6 000 diplomatů - velkou část musí nutně tvořit i administrativní síly a další pozice nutné k chodu celé agendy i jednotlivých zastoupení.

Česko i Slovensko jsou skutečně silně proexportně orientovány

Česká republika je otevřenou ekonomikou, která skutečně je značně proexportně orientovaná, export tvoří zhruba 80% hrubého domácího produktu a je to také jednou z priorit zahraniční poltiky. Stejně tak i Slovensko je zaměřeno na export a tento poměr na celkovém HDP je zde dokonce ještě vyšší, podle stránek ministerstva vnitra SR dokonce na úrovni 85%.

Srovnání komplikuje fakt, že jednotlivé studie zabývající se mírou recidivy v jednotlivých zemích používají při výzkumu jinou metodologii a rovněž parametry nastavení výzkumu, jako zkoumaný vzorek, či zkoumané časové rozpětí jsou zcela jiné a tak je velmi obtížné, ne-li nemožné tyto výsledky navzájem porovnat a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Pokud bychom se i tak do srovnání pustili, záleželo by s jakou zemí bychom ČR porovnávali. Podle Zprávy o stavu lidských práv v České republiceza rok 2011 je procento recidivy v ČR asi 65% (.pdf; str. 11). Pokud budeme porovnávat např. s Norskem, které má recidivu asi 20% nebo s dalšími severskými zeměmi, ve kterých se recidiva pohybuje mezi 24%- 31%, tak ČR v tomto srovnání vychází hůře. Avšak pokud srovnáme např. s Irskem, kde se míra recidivy pohybuje kolem 50% nebo s USA kde činí 67,5%, není větší míra recidivy v ČR již tak zřejmá. Takové srovnání však, jak již bylo naznačeno výše, díky odlišnostem v metodice výzkumů, dle našeho názoru není relevantní.

Vyjádření v duchu výroku Zuzany Roithové z jara 2012 se nám nepodařilo dohledat, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.