Přehled ověřených výroků

V Rakousku (dle rak. ministerstva vnitra, něm.) je k návrhu kandidáta na Spolkové prezidentství potřeba získat podporu nejméně 6000 občanů. Ti mohou podporu deklarovat vyplněním prohlášení (tzv. Unterstützungserklärung) na úřadě ekvivalentním obecnímu úřadu v ČR. Notářské či soudní potvrzení je pak pouze alternativou podpisu prohlášení na úřadě. Přímo notářské potvrzení tak není nezbytné.

Výrok na základě dostupných informací hodnotíme jako zavádějící.

Nepodařilo se nám dohledat žádné zdroje, které by osobu Miloše Zemana spojovaly přímo s autorstvím pamfletu Olovo. Na druhou stranu však materiál vznikl v okruhu nejbližších poradců Miloše Zemana a jeho jméno ve spojitosti s Olovem (nikoliv jeho autorstvím) média zmiňovala - např. Idnes, který na tuto kauzu upozornil. Aféra se úzce pojí s tehdejším týmem poradců M. Zemana a to konkrétně se jmény Vratislav Šíma a Zdeněk Šarapatka. První jmenovaný byl v kauze i stíhán, ale trestní stíhání bylo zastaveno. Oba jmenovaní byli během vyšetřování kauzy postaveni mimo službu jako poradci M. Zemana

Čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR vyjmenovává, kdo může předkládat návrhy zákona, prezident uveden není.

Čl. 64 odst. 1 pak zní: "Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá."
Fischerová tedy prezidentovy pravomoci popisuje pravdivě.

Jana Bobošíková podle jmenného záznamu o hlasování (.pdf, str. 75-76) skutečně hlasovala proti přijetí Lisabonské smlouvy. Stejně tak můžeme potvrdit, že protestovala proti dalším snahám o ratifikaci Lisabonské smlouvy po Irském "ne" v referendu a podporovala irské rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že Jana Bobošíková neuvádí proti kterým směrnicím přesně hlasovala, nebudeme náhodně vyjmenovávat některé, proti kterým hlasovala. Jak hlasovala v zaznamenaných hlasováních si můžete projít na stránkách votewatch.eu.

Na společnou akciovou společnost Pavla Blažka a Zdeňka Koudelky upozornily internetové stránky Žít Brno. Dle tohoto serveru si výše zmínění měli v roce 2001 - konkrétně 30. března 2001 - založit společnou akciovou společnost s názvem Vysoké učení Brno, a.s.. Tuto informaci potvrzuje také výpis (jelikož nelze odkázat přímo na konkrétní zápis, zadejte do vyhledávání "Víno Marcinčák", a poté přejděte na "úplný výpis") z obchodního rejstříku. Předsedou představenstva byl v době založení firmy Pavel Blažek, členy představenstva pak Zdeněk Koudelka a Radovan Novotný. Společnost tedy měla tři zástupce. V dozorčí radě společnosti při jejím vzniku zasedali Radomír Daňhel, Václav Pícl, Michal Hašek, Petr Levíček a Markéta Vaňková.

1. října 2001 skončil ve funkci člena představenstva Zdeněk Koudelka, 1. dubna 2002 pak Radovan Novotný a 1. prosince 2003 ve funkci předsedy představenstva také Pavel Blažek. K 1. prosinci pak došlo k úplné obměně osob jak v představenstvu, tak v dozorčí radě společnosti.

29. dubna 2005 došlo k přejmenování společnosti na Víno Marcinčák, a.s.

Společnost Vysoké učení Brno, a.s. absolvovala 30-31. října 2001 akreditační řízení před akreditační komisí. Ze zápisu (pdf.) akreditační komise vyplývá, že společnosti neudělila akreditaci pro požádované právnické obory (viz. bod 5).

Ačkoliv v představenstvu seděly tři a nikoliv dvě osoby, ministr Blažek se ve zbylé části výroku nemýlil. Na základě těchto dostupných informací tedy hodnotíme výrok ministra Blažka jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě informací ze stránek vlády ČR, ministerstva dopravy a zpravodajských článků. Hodnocení však doplňujeme i o další koncepční dokumenty, které zůstaly v platnosti i ve zmiňovaném období.

Za posledních 6 let, které uvádí Milan Chovanec, měla Česká republika tři pravicové vlády - první a druhá vláda Mirka Topolánka a po úřednické vládě Jana Fischera následovala současná vláda Petra Nečase. Za období těchto tří vlád se vystřídalo šest ministrů dopravy v pořadí: Aleš Řebíček, Petr Bendl, (zde následoval ministr úřednické vlády Gustáv Slamečka), Vít Bárta, Radek Šmerda, Pavel Dobeš a současný ministr Zbyněk Stanjura.

Superkoncepcí, o níž hovoří Milan Chovanec, je myšlen dokument s názvem Strategie dopravy jako nevyhnutelná součást rozvoje České republiky do roku 2025 vydaná v lednu 2011 za ministra Víta Bárty. Původně měl být před ní projednáván vládou nový harmonogram výstavby dopravní infrastruktury pro léta 2011 - 2013, byl však kvůli této nové strategii stažen. Nástupce Radek Šmerda tuto " superkoncepci " následně odložil a přehodnotil význam některých staveb. Další ministr v pořadí Pavel Dobeš pak na společném mítinku s Petrem Nečasem uvedl, že nechce prosazovat Bártovu nebo Šmerdovu koncepci.

Během let 2005 - 2013 však existoval také například koncepční dokument s názvem Dopravní politika České republiky pro léta 2005 - 2013 přijatý již za vlády Jiřího Paroubka. V prezentaci (.pdf) Pavla Dobeše z roku 2012 se uvádí, že tento dokument byl průběžně aktualizován, nicméně zůstal v platnosti. V současné době již existuje návrh (.pdf) na dopravní politiku pro roky 2014 - 2020 s výhledem do roku 2050. Dále uvádí i Národní programy reforem. Ačkoliv je tedy fakticky výrok Milana Chovance pravdivý, netýká se všech koncepčních dokumentů.

Evropská unie může vydávat celkem pět druhů právních aktů. Státu jako celku se závazně a přímo dotýkají dvě - směrnice a nařízení.

Směrnice je právní akt, který stanovuje závazný výsledek, kterého má být státy dosaženo. Směrnice je do národních právních řádu implementována skrze národní legislativní postupy - každý stát může mít vlastní úpravu, která ovšem musí dosahovat stejného stanoveného cíle.

Nařízení je právní akt, který je přímo a v celém svém znění závazný pro všechny členské státy. Po schválení evropským legislativním procesem a nabytí účinnosti je na celém území EU platný a závazný, má přednost před případně odlišnou národní úpravou.

Přemysl Sobotka tedy sice nepřesně uvádí terminologii jednotlivých právních aktů, co se však týče jejich různých účinků, má pravdu.

Souhrnný údaj o počtu členů družstev za První republiky se nám nepodařilo dohledat. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Výrok je pravdivý, protože Ústavní soud má pravomoc zrušit zákony a nařízení, které vydá vláda a parlament, pokud dojde k názoru, že tyto nesouhlasí s ústavním pořádkem.

V článku 87 Ústavy ČR má Ústavní soud pravomoc zrušit zákon, který není v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Platy soudců byly původně počítány jako součin platové základny a platového koeficientu podle zákona č. 236/1995 Sb. Pro roky 2012 až 2014 bylo ale stanoveno zmražení platu na výši 56 849 Kč. Tuto změnu zákona Ústavní soud zrušil svými nálezy č. 267/2011 Sb. a č. 181/2012 Sb. Proti nim není možno odvolání, vláda i parlament tedy musí toto rozhodnutí respektovat.

Jak vyplývá z životopisu ministra průmyslu Martina Kuby, skutečně vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, specializaci anesteziologie.