Martin Kuba
Dnes jsou jihočeské nemocnice akciovky, fungují výborně. Jihočeský kraj jako jeden z mála krajů do nich nemusí dávat ze svého rozpočtu ani korunu. Ještě mají na vlastní investice.
Nemocnice v Jihočeském kraji jsou spravovány prostředictvím holdingu Jihočeské nemocnice, a.s..Tato servisní organizace je plně ve vlastnictví Jihočeského kraje a má zajišťovat například centrální nákupy, administraci veřejných zakázek nebo PR. Hospodaření tohoto holdingu bylo v roce 2009 silně kritizováno a označeno za nehospodárné a pravděpodobně i na základě těchto skutečností rozhodla Rada Jihočeského kraje v roce 2010 o zastavení financování holdingu z krajského rozpočtu.
V aktuálním dostupném rozpočtu (.pdf, str. 6) na rok 2012 tedy není ani pro holding, ani pro nemocnice vyčleněná žádná částka na provozní výdaje, najdeme zde pouze 82 milionů pro několik krajských nemocnic na investiční projekty. Jak vidíme ve výroční zprávě z roku 2011 přehledu investic např. Nemocnice České Budějovice (PDF, str. 38), většina investic je hrazená z vlastních zdrojů, případně z finančních darů soukromých osob či z dotačních programů EU.
Podle dostupných zdrojů kraj poskytuje nemocnici pouze tzv. příspěvek krajského úřadu na činnosti nehrazené ze zdrav. pojištění, což znamená provoz Lékařské služby první pomoci a Rychlé záchranné služby, kde byl kraj do konce roku 2011 zřizovatelem (.doc).
Hospodařením jihočeských nemocnic jsme se zabývali také ve speciálu OVM z Jihočeského kraje, viz výrok hejtmana Zimoly.
Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok ministra Kuby jako pravdivý.
Já musím říct, že se o tom mluvilo (o možném sloučení ČD Cargo s jeho slovenskou obdobou, pozn.) na poradě ekonomických ministrů někdy před 14 dny. A já jsem na této poradě deklaroval, že já tedy nejsem příliš příznivcem tohoto řešení.
Výrok není možné z důvodu nedostatku veřejně dostupných informací ověřit.
Jaromír Drábek
Za vydání, první vydání karty klient neplatí.
Výrok hodnotíme jako pravdivý. Jak uvádí informační web MPSV k sociální reformě : "Vydání sKarty jedenkrát za její čtyřletou platnost bude pro držitele zdarma." Klient tedy skutečně za první vydání karty neplatí.
Karel Schwarzenberg
Příliš lehké přehlasování prezidentského veta pochází z počátků ústavy – za to je z velké míry zodpovědný tehdejší ministerský předseda Václav Klaus, který chtěl eventuální veto Václava Havla lehce přehlasovat, a tudíž došlo k těmto poměrům.
Politolog Lubomír Kopeček ve své knize Éra nevinnosti na straně 157 popisuje tento problém následovně: “Pracovní text ústavy dostala vláda na stůl na konci října (1992). Premiér ovšem neskrýval nespokojenost a některé pasáže “zkorigoval”. Příznačně jeho hlavní zásahy do “karlovarského” návrhu ústavy se týkaly pravomocí prezidenta. Klaus omezil právo veta hlavy státu pouze na ústavní zákony (původně se mělo vztahovat na všechny zákony)...”. Autor odkazuje také na článek MF DNES z 4. prosince 1992 “Takzvané škrty v ústavě”. Kopeček dále píše (str. 158): “(Havel) díky svému velkému neformálnímu vlivu na politiky opozice i koalice přitom dokázal mnohé své představy o postavení prezidenta i tak prosadit, což dokládá osud tří zmíněných umenšení prezidentských pravomocí prosazovaných Klausem.”
Na základě tohoto textu lze tvrdit, že tehdejší premiér Václav Klaus chtěl institut veta omezit, nicméně díky postavení tehdejšího prezidenta Havla na politické scéně došlo ke kompromisu, který vedl k současné úpravě prezidentské pravomoci v otázce veta.
Doplňme, že současná úprava prezidentského veta vychází z článku 50 Ústavy:
(1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.(2) O vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.
Vladimír Franz
Když Nejvyšší soud vynesl rozsudek, hned druhý den jsem šel do podatelny Pražského hradu a dal jsem žádost o milost pro Romana Smetanu.
Výrok jako neověřitelný. V. Franz se v anketě Lidových novin věnované případu R.Smetanu vyjádřil následovně: " Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě řidiče Romana Smetany respektuji. Litera zákona je striktní. Nemyslím si ale, že by pan Smetana měl jít znovu do vězení. Společenská nebezpečnost toho, co udělal , je nízká, pakliže vůbec nějaká. Na nikoho svým autobusem v opilosti nenajížděl, nikoho nezranil a nic neukradl, ale vyjadřuje svůj názor. A obávám se, že i náklady na celé řízení překračují způsobenou škodu. Tykadlovou taškařici je na čase ukončit. je to šance pro moudrost prezidenta republiky ". Zda žádal V.Franz milost pro R.Smetanu v podatelně Pražského hradu se nám zjistit nepodařilo.
Vladimír Dlouhý
O:Ale třeba sponzor Kamil Kolek, který ODA věnoval tři miliony korun, koupil opavský obchodní dům Breda za poloviční cenu, kterou zařídilo ministerstvo průmyslu, které jste v té době řídil. VD:S tím nesouhlasím. O:Takto to stojí v tisku, ze kterého jsem čerpala. Pan Kolek navíc přiznal, že byl donucen ODA zasponzorovat. Tak to vysvětlete. VD:Já jsem s panem Kolkem nikdy o žádném sponzoringu nejednal, pokud vím, tak pan Kolek měl spíše zájem kontaktovat ODA, a celé to rozhodování, které nešlo za mnou, ale za vrchním ředitelem ministerstva průmyslu, který se jmenoval inženýr Rulf, to soudní projednávání trvalo přes deset let a pan Rulf v době, kdy já už jsem nic nemohl ovlivnit, byl jednoznačně zproštěn jakékoliv viny. Rozhodování ministerstva průmyslu bylo dodatečně shledáno jako čisté.
Ke zmiňované privatizaci obchodního domu Breda došlo v roce 1994, kdy byl Vladimír Dlouhý ministrem průmyslu a obchodu. Konečné rozhodnutí soudu v této kauze padlo v roce 2001, kdy soud Ivana Rulfa, úředníka zmíněného ministerstva, osvobodil. Byl však odsouzen likvidátor společnosti Leoš Nechvátal.
V souvislosti s podezřele nízkou cenou, za kterou byl obchodní dům privatizován do rukou Kamila Kolka, čelila ODA podezření z nečistého financování. Tata podezřelá privatizace byla také předmětem interpelací na Ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR Jiřího Skalického a i v této interpelaci je zpochybňována prodejní cena.
Ivan Rulf se posléze soudil o odškodnění za ušlý zisk, přiznané odškodnění mu však bylo vyšším soudem zase v roce 2007 odebráno.
Ministerstvo ve svém rozhodnutí také informuje o tom, jakým způsobem přiřazovali jednotlivým archům číselné kódy.
Ministerstvo vnitra ve zprávě týkající se konkrétně Vladimíra Dlouhého uvádí konkrétní způsob, kterým označovalo jednotlivé archy. Konkrétně ve zprávě stojí: “Přijaté podpisové archy byly na místě polepeny štítkem s čárovým kódem kandidáta na funkci prezidenta republiky a sekvenčně rostoucím pořadovým číslem štítku. Ministerstvu vnitra bylo předáno celkem 6678 podpisových archů, které byly protokolárně předány skenovacímu pracovišti na Ministerstvu vnitra k pořízení digitálních obrazů petičních archů.”
David Sventek
Z dopravy dneska, aspoň podle výpočtu které mám, jsou to zhruba 2 tisíce tun polétavého prachu ročně.
Podle poslední dostupné Emisní bilance České republiky 2010 (publikované dne 31. července 2012 Českým hydrometeorologickým úřadem) hovoří David Sventek pravdu.
Vycházíme z údajů Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO) v kategorii mobilní zdroje znečištění (č. 4). Zde je u Moravskoslezského kraje uvedeno ve sloupci Tuhé znečišťující látky (TZL) skutečně 2026,5 t/rok.
Jana Bobošíková
Otázka: jak do toho všeho zapadá fakt, že internetem proběhly videa, kdy jste v roce 1986 předávala kytici rudých růží Gustavu Husákovi? Bobošíková: To neproběhlo internetem, ale českou televizí před 2 a půl lety.
Video, ve kterém Jana Bobošíková předává kytici růží G. Husákovi bylo odvysíláno v pořadu Před 25 lety, 25.6.2010, dostupné je stále ve videoarchivu ČT. Jana Bobošíková tedy správně uvádí i časové období - zhruba 2 a půl roku, i fakt, že video bylo odvysíláno v České televizi, odkud se předunulo například na server Youtube.
Táňa Fischerová
Tam začal ten problém, kterému jsme se věnovala například s doplňovací budovou ND. Tato budova byla odňata, protože v tom zákoně bylo, že to patří Voršilkám a byla tam chyba. Ten pozemek jim totiž nikdy nepatřil. A tak Národní divadlo přišlo o budovu.
Příloha výčtového zákona (viz. výrok 9) konkrétně uvádí ve výčtu, který se vztahuje k Řádu svaté Voršily Římské unie: “čp.1435 budova se stavební plochou 944/2 •pozemky č.k. 944/1 stavební plocha, 944/3 ostatní plocha, 944/4 •stavební plocha •Vlastník: Čs. stát - Národní divadlo •Uživatel: jako vlastník •Zapsáno u SG Praha-město na LV č. 341 pro obec Praha a k.ú. Nové Město” Výčtový zákon (jeho příloha) tedy skutečně zmíněnou nemovitost přisoudil konkrétnímu řádu, nicméně není již zcela jasné, zda zákon obsahoval chyby, respektive jestli řádu budova nikdy nepatřila a Národní divadlo o ni přijít nemělo. Vzhledem k absenci jasného a spolehlivého zdroje (o této problematice na půdě Sněmovny hovořili jednotliví poslanci) je výrok jako celek hodnocen jako neověřitelný.
