Ale když se vrátím k tomu, tak v tý době nemocnice měly zadluženost, která republikově byla skoro v rovině 5 miliard korun. Nás se to týkalo asi půl miliardy.
Tento výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť podle Zprávy (.pdf) ÚZIS Ekonomické výsledky nemocnic (str. 36) činil k 31. prosinci 2002 celkový nesplacený úvěr všech nemocnic v ČR 2,1 miliardy (2 111 mil.) a nesplacený leasing 258 milionů, což ani po sečtení obou částek netvořilo dluh 5 miliard.
Co se týče Pardubického kraje, zprávaProvozní a ekonomické ukazatele v nemocnicích Pardubického kraje v roce 2002 (.pdf) uvádí ztrátu nemocnic ve výši cca 216 milionů, pokud jde o pouze o nemocnice bývalé okresní, zde ztráta dosahovala 232 milionů.
Stropy (na sociální pojištění, pozn.) jako první v této zemi navrhl nějaký Bohuslav Sobotka, jako ministr financí a později jako poslanec již v roce 2006.
Na základě informacích z internetových stránek Poslanecké Sněmovny Parlamentu ČR a dalších zdrojů byl výrok označen za pravdivý.
Bohuslav Sobotka opravdu v minulosti navrhl zavedení stropů na sociální pojištění (tzv. maximálního vyměřovacího základu). Konkrétně v rámci vládního zákona o nemocenském pojištění, který byl schvalován mezi lety 2005/2006.
O daných stropech se zmiňuje například článek ze serveru lidovky.cz z roku 2005. Odkazuje se na něj také v roce 2006 Petr Nečas.
Opět, v té době již jako opoziční poslanec, se o prosazení dané problematiky pokusil v roce 2007. Návrh poslanců Milana Urbana, Zdeňka Škromacha, Bohuslava Sobotky a Hany Šedivé na vydání zákona o zavedení maximálního vyměřovacího základu pro placení pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, jehož obsahem bylo zavedení výše zmíněných stropů, byl předložen jako sněmovní tisk 166.
Zejména některé, třeba pražské kauzy, zakázky na pražské radnici, Opencard, to, co se dělo kolem dopravního podniku a potom třeba kauza ProMoPro, nebo IZIP. To jsou kauzy, kde jde řádově o úplně jiné prostředky, které unikly ze státního rozpočtu, nebo z veřejných rozpočtů (než peníze o které jde v kauze Davida Ratha, pozn.).
Výrok Jiřího Dienstbiera je pravdivý, v porovnání s jinými kauzami je aféra Davida Ratha menším problémem z hlediska objemu veřejných prostředků, které měly být z peněz daňových poplatníků problematicky odčerpány.
Kauza Rath - v kauze Davida Ratha se podle informací médií (např. Lidovky.cz) mělo jednat o předražení zakázky na rekonstrukci zámku Buštěhrad ve výši 46 milionů Kč.
Kauza ProMoPro - zde šlo podle dostupných zdrojů (např. Idnes, Týden.cz) o předražení zakázky ve výši 388 milionů Kč. Kauza IZIP - celý projekt stál Českou republiku cca 2 miliardy Kč. Opencard - projekt elektronické karty Opencard spolykal částku kolem jedné miliardy Kč, z toho (Idnes) policie vyčíslila škodu od obviněných osob na 73 milionů Kč. Pražský dopravní podnik - tato kauza je spojena s několika podivnými tendry. Šlo o možné vyvádění z ceny jízdenek, instalace obrazovek v pražském metru aj. Pražská radnice - otázky kolem tendrů na pražské radnici jsou ve veřejném prostoru dlouhodobě přítomny. Jedná se období primátora Pavla Béma. Některé tyto kontroverze popsaly např. Lidové noviny.
Senátor Dienstbier má tak pravdu, že jím jmenované zakázky a kauzy jsou v porovnání s kauzou Rath pro veřejné finance větším problémem.
My spolupracujeme s Ministerstvem kultury, připomínkujeme novelu zákona o kopírovacím monopolu, který se teda nazývá omylem autorský zákon.
Výrok Ivana Bartoše hodnotíme na základě analýzy zdrojů Ministerstva kultury ČR jako pravdivý.
Ministerstvo kultury zahájilo na začátku roku 2011 veřejnou konzultaci k novele autorského zákona. Česká pirátská strana opravdu zaslala (.pdf) své připomínky a stanovisko k dané novele.
V záznamu (.doc) z úvodního jednání k přípravě novely autorského zákona (AZ) je uvedeno, že na tyto konzultace byli pozváni všichni, kdo zaslali podněty a návrhy k novele autorského zákona (AZ) v průběhu veřejných konzultací na jaře 2011; tudíž také Piráti.
Z dalších jednání je pak zřejmé, že se na nich Česká pirátská strana aktivně podílela a spolupracovala tak s Ministerstvem kultury ČR.
Ještě v roce 2004 jsme měli 47 tisíc policistů, a teď máme ani ne 39 tisíc.
Výrok poslance Tejce je pravdivý, neboť přesně uvádí počty policistů v obou jím zmíněných obdobích.
České noviny (7. listopadu 2011) přinesly zprávu ČTK, která se odvolává na Policejní prezidium a nabízí přehled vývoje počtu policistů v České republice od roku 2004. Ukazuje se, že v roce 2004 byl počet policistů na úrovni 46 819, což odpovídá počtu, který uvádí poslanec Tejc. Zpráva serveru aktualne.cz z 22. února letošního roku pak uvádí, že policejní prezident oznámil, že početní stav v Policii ČR dosahuje úrovně 38 900 policistů, což odpovídá také popisu poslance Tejce. Jeho výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v obou případech správně uvádí počty příslušníků Policie ČR.
My máme sedmý nejnižší veřejný dluh v rámci celé Evropské unie.
Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě zprávy Eurostatu o vládních dluzích ve 3. čtvrtletí (uváděno jako procento HDP) zveřejněné 6. února 2012.
Veřejný dluh ČR tvoří podle této statistiky 39,8% HDP. Pro představu, nejnižší veřejný dluh má mezi státy EU Estonsko, jehož dluh je pouze 6,1% HDP a nejvyšší potom Řecko, jejhož dluh činí 159,1%. Přehledně zpracovanou tabulku, zaměřenou pouze na tuto informaci, pak zveřejnila i mnohá česká media, jako například novinky.cz, finance.cz, či deník.cz.
Potřebujeme minimálně 40 podpisů na zřízení vyšetřovací komise.
Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě §48 zákona o jednacím řádu PS.
K tomu, aby sněmovna mohla vyšetřovací komisi zřídit, je (dle §48 zákona o jednacím řádu PS) potřeba návrh nejméně 40 poslanců.
„(1)Na návrh nejméně jedné pětiny všech poslanců může Sněmovna zřídit pro vyšetření věci veřejného zájmu vyšetřovací komisi. Předsedu a členy vyšetřovací komise, kterými mohou být jen poslanci, volí Sněmovna. Poslanec, který je členem vlády, nemůže být členem vyšetřovací komise. (2) Usnesení Sněmovny, kterým se zřizuje vyšetřovací komise, obsahuje přesné určení věci, která má být vyšetřena, a lhůtu, ve které vyšetřovací komise předloží svá zjištění s návrhem Sněmovně. O návrhu rozhodne Sněmovna usnesením.“
(Václav Moravec: Pane ministře, před 2 měsíci jste nám v Otázkách sliboval přípravu novely zákona o potravinách, jak jste daleko? Petr Bendl: Pracujeme na ní. [...] ) K 1. lednu 2014 by měla začít platit řada nových legislativ, týkající se mimo jiné i těchto, řeknu, záležitostí, kdy máme opravdu špatnou orientaci v tom, co ten výrobek obsahuje, kdo ho vyrobil.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo z veřejně dostupných zdrojů dohledat informaci, která by potvrzovala vstup v platnost nových legislativ, týkající se velikosti textu a informací uváděných na štítcích potravin v ČR. Činíme tak i přesto, že se prokázalo vydání nařízení EU o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, z toho důvodu že jeho zavedení je povinné až od 13. prosince 2014, u většiny jeho ustanovení, kromě požadavků na mleté maso, jejichž zavedení je povinné od 1. ledna 2014
Podle informačního centra bezpečnosti potravin (ICBP), které je součástí odboru bezpečnosti potravin ministerstva zemědělství, bylo 22. listopadu 2011 zveřejněno Nařízení 1169/2011/EU (.pdf), o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, přičemž jeho zavedení je povinné od 13. prosince 2014 (u většiny ustanovení, kromě požadavků na mleté maso a požadavků nutričního značení). Účinnost většiny ustanovení se však odkládá o 3 roky. Stránky ICBP pak poskytují poměrně přehledné informace o hlavních bodech tohoto nařízení a o datech jejich povinného zavedení.
Internetový portál agronavigator.cz pak přináší poměrně podrobný výčet požadavků nového nařízení k informacím na obalech potravin, mezi kterými jsou jak jasné požadavky na velikost a tedy i čitelnost textu, tak i povinná nutriční deklarace či nutnost uvedení země původu (country of origin labelling = COOL), zákaz uvádění zavádějících informací, nebo nutnost uvádění přítomných alergenů.
Doplatky na léky stoupají násobně oproti roku 2006, kdy my jsme odcházeli z vlády. Tehdy lidé dopláceli v průměru na ten spotřební koš možná nějakých 200 korun, 300 korun. Dneska to máte desetinásobek.
David Rath hovoří o poměru výdajů na doplatky na léky na spotřebním koši, proto se při ověřování výroku budeme opírat o statistiku rodinných účtů, kterou zajišťuje ČSÚ. Statistiky rodinných účtů vycházejí z výběrového šetření 3000 rodin a jsou čtvrtletně aktualizovány. Jejich principem je zkoumání spotřebního koše domácností a podílů jednotlivých výdajů.
Dle statistiky rodinných účtů činila výše výdajů na léky předepsané lékařem (a tedy doplatky) v roce 2006 516 korun na osobu za rok, tedy o 216-316 korun více než uvádí David Rath. Výdaje na léčiva a zdravotnické prostředky celkem činily v tomto roce 1 554 korun na osobu za rok (oba údaje je možné dohledat zde , v tabulce 1b) (.xls nebo .pdf).
Nejaktuálnější data ze statistiky rodinných účtů byla publikována za rok 2010, ale bohužel nelze dohledat konkrétní hodnotu výdajů na léky na recept, pouze celkový údaj za léčiva a zdravotnické prostředky, který činil 2 243 korun za osobu za rok (možno dohledat zde, v tabulce 1b) (.xls nebo .pdf).
V případě, že David Rath při citování dat z roku 2006 nevycházel ze statistik rodinných účtů, ale ze souhrných dat, zachycujících celkové výdaje domácností na doplatky za recepty předepsané lékařem, podhodnotil by tak svůj údaj o 428 až 328 korun, jelikož dostupné statistiky za rok 2006 udávají výdaje obyvatelstva na doplatky ve výši 6 452 milionů korun, což při tehdejší velikosti populace činí 628 korun na osobu za rok (publikace ÚZIS Odhady celkových výdajů na léky 2002-2006 je dostupná zde (.pdf, str. 1)). Souhrnné informace za rok 2010 nebo novější bohužel nejsou ještě dostupné.
Jelikož se David Rath v případě informací o výdajích na léky v roce 2006 poměrně výrazně mýlil, ale na druhou stranu nejnovější dostupná data, na základě kterých lze druhou část výroku Davida Ratha ověřovat, jsou z roku 2010, hodnotíme celkově jeho výrok jako zavádějící.
Protože není pravda, není pravda, že by ten, že bysme šli degresivním způsobem ve státním rozpočtu. My jdem progresivním způsobem.
Není úplně jasné, k čemu degresivitu či progresivitu Vojtěch Filip vztahuje. V ekonomické teorii se hovoří o progresivním, resp. degresivním státním rozpočtu, pokud struktura státního rozpočtu (tedy nastavení příjmů a výdajů) příspívá k redistribuci prostředků od nižších příjmových kategorií k těm vyšším, resp. od vyšších k nižším. V případě progresivního státního rozpočtu se tedy míra nerovností ve společnosti snižuje, v případě degresivního je tomu naopak (viz. první dva odstavce úvodu dostupné odborné publikace Klazara a Slintákové (.pdf)).
Informaci, zda je současný státní rozpočet progresivní a degresivní nelze ve veřejném prostoru dohledat. Pro zajímavost lze pouze odkázat na část výborně hodnocené kvalifikační práce Jany Látalové z VŠE z roku 2012, která obdržela druhé místo ve finále soutěže děkana Národohospodářské fakulty VŠE o nejlepší magisterskou práci roku 2011 a analyzovala dopady zdanění a veřejných výdajů (obou stran státního rozpočtu, každé zvlášť) na rozdělení příjmů jedinců (domácností). V závěru Látalová konstatovala, že současné nastavení daňových úlev je degresivní, tzn., že vysokopříjmové skupiny mají větší možnost více snížit základ daně nežli středněpříjmové skupiny a nastavení sociálního systému je spíše progresivní, jelikož sociální transfery jsou zaměřeny zejména na 20 % nejchudších domácností.
Otázkou je však dopad celkové struktury státního rozpočtu na rozdělení příjmů ve společnosti. Nelze dohledat aktuální analýzu na toto téma, proto hodnotíme výrok Vojtěcha Filipa jako neověřitelný.
