Přehled ověřených výroků

Hlavní hygienička Pavla Svrčinová 18. srpna 2021 v ČT24 uvedla (video, čas 4:28), že v České republice je „zhruba 400 až 450 tisíc osob v té seniorní kategorii, kteří nejsou očkováni, neprodělali onemocnění“ covid-19. Pro věkovou skupinu 60+ nemělo k 17. srpnu ani jednu dávku očkování 537 431 osob. Celkový počet osob zahrnutých do této věkové skupiny k 1. lednu 2021 činil 2 783 787.

Pro kontext uveďme, že v tiskových zprávách Ministerstva zdravotnictví jsou zveřejňována data o očkování vždy za předchozí den k 20:00 (tedy nikoli za celý den). Z uvedených dat vyplývá, že k 23. září 20:00 dostalo alespoň jednu dávku vakcíny 2 277 751 lidí starších 60 let. Pokud vezmeme v potaz celkový počet osob v této věkové skupině (tedy 2 783 787), zjistíme, že ani jednu dávku k 23. září nemělo 506 036 lidí z této věkové kategorie.

Podobný výrok Ivana Bartoše jsme již ověřovali v rámci debaty Hlas lidu z vysílání CNN Prima News 1. září 2021. Tento výrok byl hodnocen jako pravdivý, jelikož se tehdejší čísla vešla do standardní 10% tolerance. Klíčovou pro současné nepravdivé hodnocení je záměna počtu osob ze 400 000 na 300 000 a změna zmiňované věkové skupiny z 65+ na 60+, v tomto případě je pak 10% odchylka výrazně překročena.

Ivan Bartoš poukazuje na vysoký počet dosud nenaočkovaných lidí ve věkové skupině nad 60 let, z nichž někteří se již registrovali k očkování proti covidu-19 v Centrální rezervačním systému, ale z různých důvodů dosud nebyli naočkováni, tedy jim nějakým způsobem „zapadl termín“.

Informace o počtu registrací k očkování proti covidu-19 pravidelně publikuje Ministerstvo zdravotnictví v rámci datové sady (.csv) s názvem Přehled registrací podle očkovacích míst ČR. Ta zahrnuje seznam všech více než 5 milionů registrací, které lidé provedli přes Centrální rezervační systém.

Z těchto dat (aktualizovaných k 30. září 2021) vyplývá, že na věkovou kategorii 60+ připadá celkem cca 1,66 milionu registrací, přičemž u více než 1,53 milionu lidí již očkování proběhlo. U zbývajících přibližně 129 tisíc případů k dokončení vakcinace prozatím z různých příčin nedošlo: zhruba 26 tisíc lidí již registraci provedlo a termín již získali nebo si jej ještě nevybrali a 103 tisíc registrací systém zablokoval.

Lidi se zablokovanou registrací se tedy do Centrálního rezervačního systému přihlásili, termín však stále k uvedenému datu nemají. Ministerstvo zdravotnictví ve svém přehledu registrací uvádí výčet důvodů, proč k blokaci dochází. Mezi ně patří například skutečnost, že lidé provedli registraci již dříve, a jejich současná registrace tedy není platná (v téměř 5 tisících případů).

Jako osoby, kterým „zapadl termín“, bychom pak mohli například označit registrované, kteří nevyužili tří možností k vyplnění druhého PIN kódu nutného pro rezervaci termínu a systém u nich vytvořil tzv. závoru. Uveďme, že tento důvod tvoří velkou část blokací, a to asi 46 tisíc. Dále bychom zde mohli zařadit osoby zablokované kvůli 5× špatně zadanému PIN2 (1,8 tisíce registrací) nebo špatně zadaným údajům o své totožnosti (3,3 tisíce registrací). Pokud bychom sečetli tyto tři skupiny, jednalo by se o více než 51 tisíc lidí, kterým „zapadl termín“ ze známých důvodů.

Datová sada Ministerstva zdravotnictví nicméně v přibližně 46 tisících případů uvádí u zablokování „důvod neznámý“, u 400 registrací pak důvod blokace neuvádí vůbec. Nelze tak například vyloučit, že i tyto blokace byly zapříčiněny již existující registrací nebo tím, že byl registrovaný člověk již naočkován v očkovacím centru bez registrace. Počet lidí, kteří takzvaně uvízli v systému očkování a nemají platný termín, proto z dat Ministerstva zdravotnictví nemůžeme přesně určit. Celkově proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Začátkem května tohoto roku byla zveřejněna zpráva z unijního průzkumu Eurobarometr (.pdf), který byl prováděn od 17. do 22. února 2021. Podle něj věřilo vládě 19 % obyvatel Česka, meziročně tak tato hodnota klesla o 21 procentních bodů. Pokud porovnáme důvěru obyvatel v národní vlády v Evropské unii, jsou výsledky vycházející v Česku podprůměrné. Průměrně 36 % občanů EU (str. 6) totiž vyjádřilo důvěru ve své národní vlády.

Vzhledem k datu, kdy byl výzkum prováděn, je možné uznat uvedené období jednoho roku. První případy covidu-19 se na našem území objevily na přelomu února a března 2020 a právě toto období je pro nás relevantní.

Koalice Piráti a Starostové v srpnu 2021 vypracovala koncepci „Strategie Pirátů a STAN v případě covid krize na podzim 2021“ pro oblast školství. V té prosazují užívání kloktacích, plivacích nebo lízátkových RT-PCR testů v případě nutnosti testování ve školách (.pdf, str. 2). Benefity tohoto způsobu testování oproti antigenním testům s odběrem z nosu nebo nosohltanu vidí ve vyšší spolehlivosti a uživatelské přívětivosti. Výhodou je dle Strategie také možnost testovat uzavřené kolektivy i s poměrně nízkou frekvencí, což má též ekonomický přínos.

Piráti se o využívání PCR testů zasazovali již dříve. Poslanec Lukáš Bartoň například ve svém komentáři v březnu 2021 uvedl: „Pokud má mít testování ve školách skutečně smysl, je nutné využít opravdu funkční testy, které umožňují samoodběr. Těmi jsou například neinvazivní PCR testy s frekvencí testování 1x za 10 nebo 14 dní. V dalších fázích můžeme využít neinvazivních kvalitních antigenních testů, které budou vybrány na základě nezávislých studií jejich parametrů, nikoliv na základě informací od výrobce, jak zatím činí naše vláda.“

V rámci screeningového testování žáků na začátku září 2021 nakoupil stát pro školy antigenní testy, nicméně školy měly také možnost zajistit si PCR testy, rozdíl v ceně jim pak stát měl kompenzovat dvěma sty korunami za test.

Na začátek uveďme, že zde Ivan Bartoš mluví o dětech ve spojitosti s testováním na covid-19 ve školách. Pojmem „děcka“ proto budeme rozumět kategorii 6–18 let, tedy věkovou skupinu dětí, která navštěvuje základní a střední školy.

Ministerstvo zdravotnictví přehled počtu aktivních případů na svých webových stránkách neuvádí. Teoreticky by bylo možné množství aktivních případů vypočítat jako rozdíl počtu nakažených a počtu a vyléčených a zemřelých. Ministerstvo nicméně tento postup používat nedoporučuje. Důvodem je podle něj skutečnost, že „vykazování vyléčených osob a úmrtí má určité zpoždění oproti reálnému stavu z důvodu validace a uzavírání případů krajských hygienických stanic“. Kvůli zpětnému dohlašování vyléčených pacientů jsou také u některých věkových skupin počty nakažených nižší než počty vyléčených a množství aktivních případů vychází v záporných hodnotách.

Z dat Ministerstva zdravotnictví tedy nelze celkový počet nakažených k danému dni přesně určit, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Doplňme, že dle dat MZČR (.csv) se v týdnu před konáním námi ověřované debaty (v týdnu od 17. do 23. září 2021) covidem-19 nakazilo celkem 897 dětí ve věkové skupině 6–18 let. Pokud bychom počítali všechny děti do 18 let, jednalo by se o 977 dětí. Ne u všech dětí je nicméně doba trvání onemocnění stejně dlouhá, a přesný počet aktuálně nakažených dětí proto není možné určit ani z této statistiky.

Ze srpnového průzkumu společnosti PAQ Research, která zpracovala report s názvem Motivace a bariéry vakcinace (.pdf), vychází, že faktorem, který nejvíce lidi motivuje k očkování, je možnost výběru vakcíny. Až 30 % lidí, kteří s očkováním proti onemocnění covid-19 váhají nebo jej odmítají, by možnost výběru konkrétní vakcíny k očkování motivovala (pdf, str. 22).

To nicméně ještě neznamená, že by skutečně naočkovat nechali. Jak uvádí autoři průzkumu, „důvodem je to, že efekt intervencí je často pouze posun z tvrdého do měkčího odmítání či váhání (určitě ne → spíše nevím)“. Kolik procent váhajících a odmítajících by se díky motivaci možností výběru vakcíny opravdu nechalo naočkovat, zobrazuje následující graf (.pdf, str. 23).

Dotazováni byli jak očkovaní, tak neočkovaní lidé, přičemž již očkovaných bylo 64 %. Dalších 6 % (nyní nenaočkovaných) by bylo ochotno se nechat očkovat i bez dodatečných motivací, tedy i bez možnosti výběru vakcíny. Pokud by taková možnost byla, nechalo by se jen díky tomu naočkovat dalších 5 % všech respondentů, respektive 14 % nenaočkovaných.

Možnost výběru vakcíny tedy do jisté míry k očkování motivuje 30 % nenaočkovaných, ale jen cca 14 % by se skutečně díky této možnosti nechalo naočkovat. Autoři výzkumu poukazují na to, že v kontextu populace by posun o 5 procentních bodů znamenal doočkování 400 tisíc lidí navíc, což podle nich může být z hlediska šíření nemoci zásadní.

Nejvyšší správní soud (NSS) vydal 2. září 2021 rozsudek (.pdf), ve kterém označil červnové opatření Ministerstva zdravotnictví (.pdf) za diskriminační a protizákonné (.pdf, str. 5). Mimořádné opatření totiž neuznává pozitivní testy na protilátky proti covidu-19 jako doklad bezinfekčnosti pro vstup (.pdf, str. 7–8) do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích, zatímco automaticky předpokládá, že lidé kteří byli pozitivně na covid-19 testování, jimi v dostatečné míře disponují. Soud tedy poukazuje na to, že by testy na protilátky měly mít stejnou váhu jako očkování, test či prodělaná nemoc.

Ministerstvo zdravotnictví podle soudu nedokázalo vysvětlit, proč zvýhodňuje lidi s prodělaným onemocněním covid-19. Napadenou část mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví nemohl NSS zrušit, neboť platilo do konce července, navíc bylo v průběhu soudního řízení zrušeno a nahrazeno novým mimořádným opatřením (.pdf). Ani to však uznávání protilátek neumožňuje (str. 8).

Na zářijový rozsudek soudu reagoval (video, čas 7:18) ministr Vojtěch v Otázkách Václava Moravce: „(…) a budeme tady mít odbornou debatu, která je svolaná, takže budeme se snažit tomu rozhodnutí soudu vyhovět právě z toho důvodu, že je to rozhodnutí soudu a my ho musíme respektovat, byť si o něm můžeme myslet své. Ale najít ten konsenzus je poměrně složité. Prostě ty názory nejsou jednoznačné, nejsou jednolité, že by tady zkrátka byl stoprocentní konsenzus“ a následně také na Twitteru:

Doplňme, že NSS toto pochybení Ministerstvu zdravotnictví vytkl již dříve. Mluvčí ministerstva Gabriela Štěpanyová tehdy uvedla: „Na uznávání protilátek v tuto chvíli není odborný konsensus. Podle odborníků zatím není dostatek validních studií (nad rámec 180 dnů, po kterých je odborně uznána míra protilátek získaných proděláním onemocněním), které by určily, jaká hodnota protilátek je ještě ochranná, na jak dlouho a kdy se má vyšetření opakovat. Z těchto důvodu MZ zatím nemohlo zařadit mezi kritéria uznávání bezinfekčnosti hodnotu protilátek tak, jak NSS požaduje.” 

Vláda ve svém usnesení z 28. června 2021 schválila pořízení antigenních testů určených na samotestování ve školách v celkovém objemu nejvýše 4,2 milionu kusů (.pdf, str. 5). Cílem bylo, aby počet sad pokryl tři termíny preventivního plošného testování na školách v první polovině září 2021 (.pdf, str. 5), které proběhlo ve středu 1. září, v pondělí 6. září a ve čtvrtek 9. září. 

Antigenní testy v tomto objemu během léta nakoupila Správa státních hmotných rezerv. Součástí této zakázky je také vyhrazená možnost objednat dalších 1,6 milionů testů pro případné dodatečné testování. 

Mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová k naplnění tohoto ustanovení uvedla, že „Ministerstvo školství v návaznosti na dopis hlavní hygieničky ČR a vyjádření ministra zdravotnictví dne 15. září 2021 zahájilo přípravu aktivace vyhrazené změny závazku. V této chvíli je navýšení dodávky o 1,6 milionu kusů testů komunikováno s dodavatelem i Správou státních hmotných rezerv.“

Ivan Bartoš má tedy pravdu, když tvrdí, že vláda neobjednala za účelem testování dětí ve školách PCR testy, ale testy antigenní, přičemž podstatná část těchto testů již byla spotřebována. O tom, že stát nedisponuje většími rezervami, svědčí skutečnost, že probíhají jednání o dalších dodávkách testů. Na závěr dodejme, že plošné testování, stejně jako využití antigenních testů, kritizovaly obě opoziční koalice. Zatímco místopředseda hnutí STAN Petr Gazdík se zasazoval o nákup PCR testů bez „nepříjemného odběru z nosu nebo nosohltanu“, koalice SPOLU v tiskové zprávě uvedla, že antigenní testy jsou nespolehlivé a neměly by se využívat jen z toho důvodu, že je stát už nakoupil.

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

V řádném legislativním postupu, kterým je přijímáno až 95 % legislativních návrhů (video, čas 0:03) má právo takzvaného legislativního návrhu (ekvivalent vnitrostátní legislativní iniciativy) pouze Evropská komise. Tento postup podrobně upravuje Smlouva o fungování Evropské unie ve článku 289 a následujících (.pdf). Po zahájení legislativního procesu však mohou jak Evropský parlament, tak Rada schvalovat pozměňovací návrhy a tím návrh Komise měnit. Individuální návrhy se sice mohu týkat pouze jediného článku, tzv. kompromisní pozměňovací návrhy schválené výbory (.pdf, str. 6–7) Parlamentu však mohou být komplexnější. 

Evropský parlament se pak podílí i na sestavení legislativního plánu, čímž může ovlivnit charakter legislativních návrhů. I obecné směřování (.pdf, čl. 17 odst. 1) Unie, které má také dopad na podobu jednotlivých legislativních aktů, je ovlivněno pozicí Evropského parlamentu.

Že Evropský parlament má své místo v legislativním procesu, a jeho účel není jen schvalovat návrhy Komise bez jakékoliv přidané hodnoty, pak dokazuje i existence tzv. trialogu. Ten typicky probíhá po předložení legislativního návrhu Komisí mezi zástupci Rady, Komise a Evropského parlamentu. Cílem je domluvit se na znění, které je přijatelné pro všechny tři aktéry legislativního procesu tak, aby mohl být příslušný návrh, včetně zapracovaných změn, schválen již v prvním čtení. Jen za rok 2013 pak proběhlo cca 1 000 těchto neformálních setkání. Právě trialog pak pomohl schválení např. víceletého finančního rámce EU na roky 2021–2017 či podoby společné zemědělské politiky. Protože je však tento proces ne zcela transparentní, byl v minulosti kritizován.

Kromě toho však právo Evropské unie v určitých případech zakotvuje i takzvané právo podnětu. Dle něj mohou určité orgány Evropské unie ve vymezených případech požádat Komisi, aby zpracovala vhodný návrh. 

V oblasti trestního práva, justice a policejní spolupráce tak může učinit čtvrtina členských států, v záležitostech statutu Soudního dvora Evropské unie Soudní dvůr. Evropský parlament tak může učinit podle článku 225 SFEU (.pdf) většinou svých hlasů, pokud se domnívá, že je k provedení Smluv třeba legislativní akt Unie. Pokud Evropská komise odmítne návrh zpracovat, musí parlamentu sdělit důvody.

Byť použití článku 225 SFEU není časté, v minulosti již vícekrát podněty Evropského parlamentu vedly k předložení konkrétního legislativního návrhu Evropskou komisí. Mezi lety 2009 a 2019 dal Evropský parlament Komisi 29 podnětů (.pdf, str. 7–11), z nichž 7 (str. 5) bylo alespoň částečně úspěšných.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť technicky vzato může legislativní návrhy předkládat pouze Evropská komise. Rozhodování Evropského parlamentu však není omezeno na prosté schválení/zamítnutí, jak naznačuje Vladimíra Vítová. Parlament stejně jako Rada může předkládat a schvalovat pozměňovací návrhy, čímž může text navržený Komisí změnit. Parlament se navíc podílí na sestavení legislativního plánu Komise, čímž ovlivňuje její legislativní aktivitu, a účastní se i tzv. trialogů o výsledné podobě legislativních návrhů.