Přehled ověřených výroků

Podle studie (.pdf) mnichovského Výzkumného institutu pro energetické hospodářství (Forschungsstelle für Energiewirtschaft) vytváří i elektromobily velkou uhlíkovou stopu, a to především kvůli emisím při výrobě elektrobaterie a také z důvodu neekologického zdroje elektrické energie. Při porovnání s automobilem se spalovacím motorem došla tato studie k závěru, že elektromobil má vyšší uhlíkovou stopu než auto na spalovací motor do doby, než obě auta najedou přibližně 50 000 km (.pdf, str. 5). Nad touto hranicí je kumulovaná uhlíková stopa auta se spalovacím motorem vyšší než v případě elektromobilu a rozdíl se s najetými kilometry prohlubuje.

Upřesněme, že podle serveru Portál řidiče je běžná životnost baterie elektromobilu při denním používání osm a více let. Podle serveru fDrive.cz poskytuje většina automobilek záruku 160 000 kilometrů nebo 8 let na kapacitu minimálně 80 %. Životnost elektromobilů, lépe řečeno jejich baterií, tedy přesahuje zmiňovanou hranici 50 000 km. 

Dodejme, že studie vychází z dat z roku 2015, kdy Německo na výrobu jedné kilowatthodiny elektrické energie produkovalo 580 g ekvivalentu CO₂, celá Evropská unie poté 460 g CO₂eq/kWh (.pdf, str. 5). Zmiňme také, že v roce 2020 produkoval český energetický mix 473 g CO₂eq/kWh, tedy srovnatelné množství emisí jako EU v roce 2015.

Tématu emisních dopadů elektromobilů se věnuje například i web CarbonBrief, který v květnu 2019 zveřejnil srovnání elektrického Nissanu Leaf a průměrného nového auta se spalovacím motorem ve Spojeném království. Za předpokladu, že obě auta najezdí 150 000 km za dvanáct let provozu, převýší uhlíková stopa auta se spalovacím motorem uhlíkovou stopu Nissanu Leaf po dvou letech.

Web také zmiňuje studii německého Institutu pro ekonomický výzkum (Ifo), podle níž je uhlíková stopa elektromobilu Tesla Model 3 za dobu jeho životnosti větší než v případě vozu se spalovacím motorem Mercedes C Class. Uveďme však, že metodiku a závěry této studie zpochybnila řada zástupců odborné veřejnosti (.pdf). Někteří vědci například poukazovali na to, že studie německého institutu u automobilů se spalovacími motory pracuje s nejlepšími možnými výsledky, zatímco u elektromobilů s těmi nejhoršími.

Doplňme, že web CarbonBrief upozorňuje také na velké rozdíly mezi uhlíkovými stopami při výrobě různých druhů baterií nebo na závislosti na energetickém mixu země, ve které je elektromobil dobíjen. Jak například upozorňuje BBC, dle studie britských a nizozemských vědců z roku 2020 mají elektromobily nižší uhlíkovou stopu než auta se spalovacím motorem v 95 % světa. Výjimkou je například Polsko, které stále vyrábí většinu elektrické energie z uhlí.

Pro zhodnocení daného výroku je nutné se podívat na absolutní výši státního dluhu. Tyto údaje poskytuje Ministerstvo financí na svých stránkách. Pro rok 2021 použijeme výši státního dluhu za první pololetí, novější údaje zatím nejsou k dispozici. 

Andrej Babiš je předsedou vlády ČR od 13. prosince 2017 (první i druhá vláda), vliv na státní rozpočet a tedy i celkový státní deficit za rok 2018 (.pdf) měla tedy ještě vláda Bohuslava Sobotky. Vláda Andreje Babiše pak dokázala namísto 50miliardového schodku dosáhnout lehce přebytkového rozpočtu. V roce 2018 činila výše státního dluhu 1 622 mld. Kč, tuto hodnotu budeme tedy považovat za výchozí pro hodnocení. 

Ministerstvo financí zveřejnilo 16. července 2021 tiskovou zprávu o řízení státního dluhu za první pololetí roku 2021. V ní uvádí, že výše dluhu k 30. červnu 2021 činila 2 416,3 mld. Kč (.pdf, str. 9). Dle makroekonomické predikce (.pdf, str. 11) Ministerstva financí by měl na konci roku 2021 státní dluh dosáhnout 2 632 mld. Kč. Do konce roku 2021 dojde od počátku vlády Andreje Babiše o navýšení státního dluhu o 1 010 mld. Kč.

Vláda Andreje Babiše je zároveň odpovědná i za přípravu státního rozpočtu na rok 2022. V něm Ministerstvo financí navrhuje schodek rozpočtu ve výši 376,6 mld. Kč, přičemž dle zmíněné predikce by měl státní dluh na konci roku 2022 dosáhnout (.pdf, str. 11) 2 970 mld. Kč, což představuje navýšení o 1 348 mld. Kč od roku 2018. Protože se jedná o zaokrouhlenou hodnotu jen velice těsně nad hranicí naší 10% obecně uznávané odchylky, hodnotíme výrok jako pravdivý.  

Na závěr zmiňme, že pokud bychom vzali v úvahu celé působení Andreje Babiše ve vládě, tedy již od ledna 2014, zjistíme, že výše státního dluhu v roce 2014 činila 1 663,7 mld. Kč. Rozdíl mezi aktuální a tehdejší výší státního dluhu činí 968 mld. Kč, resp. 1 306 mld. Kč oproti roku 2022.

Cílem iniciativy Euro 7, jež je součástí Zelené dohody pro Evropu, je vytvořit přísnější emisní normy pro všechny osobní automobily, dodávky, nákladní automobily a autobusy s benzinovým a naftovým motorem. 

Šéf automobilky Škoda Auto, Thomas Schäfer, uvedl, že pokud by byla připravovaná norma Euro 7 přijata ve své nejpřísnější variantě, došlo by ke zdražení modelu Škoda Fabia o minimálně 5 tisíc eur. Dle jeho slov by byl dopad na malé vozy mnohem větší než na velké modely. Schäfer taktéž uvedl, že by tato norma zdržela vývoj elektromobilů, protože automobilky by se v průběhu druhé poloviny tohoto desetiletí musely soustředit na prodej již existujících modelů. 

Doplníme, že ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček zaslal čtyřem eurokomisařům dopis, v němž navrhovanou normu Euro 7 kritizuje.

„Česká republika respektuje cíle Zelené dohody, ale máme zásadní problém se způsobem jejich naplňování, kdy se nebere v úvahu rozdílná průmyslová a energetická infrastruktura jednotlivých zemí Unie. Budeme důsledně požadovat takový plán, který nepoškodí konkurenceschopnost automobilového průmyslu, protože ten patří mezi pilíře české ekonomiky,” uvedl Havlíček v dopise. Dle Havlíčka by měla být norma technicky proveditelná a nákladově přiměřená.

Ministerstvo orby (předchůdce rakouského Ministerstva zemědělství) bylo zřízeno v době Rakouska-Uherska, a sice v roce 1868, a fungovalo pod tímto názvem až do roku 1918, kdy zanikla monarchie. Ministerstvo mělo kromě zemědělství na starost také lesnictví, chov koní, veterinární záležitosti, agrární provozy či hornictví. Po svém vzniku nejprve ministerstvo sídlilo „ve druhém a třetím patře“ budovy kláštera svaté Barbory ve Vídni.

Jak je uvedeno v anotaci knihy zvané „Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–1918“: „Zemědělství tehdy v českých zemích zaměstnávalo největší část obyvatel.“ Z údajů ze sčítání lidu roku 1890 vyplývá, že v té době v zemědělství, lesnictví a rybářství pracovaly v českých zemích celkově zhruba 2,3 milionu lidí (včetně např. dělníků a nádeníků). Samostatných zemědělců, o nichž ve výroku mluví Pavel Sehnal, však v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dle záznamů ze sčítání lidu mezi lety 1869 až 1910 bylo řádově půl milionu, nikoliv „3 miliony“.

Dle dostupných informací zaměstnávalo v roce 1891 tehdejší Rakousko celkem 35 903 státních úředníků, na jejichž platy v tomto roce vynaložilo zhruba 83,5 milionu korun. Průměrný roční úřednický plat tedy činil cca 2 324 korun. Ministerstvo orby v roce 1891 přitom za platy úředníků zaplatilo částku cca 2,2 milionu korun. Pokud bychom toto číslo vydělili průměrným platem, dostali bychom přibližný počet 926 úředníků pracujících pro Ministerstvo orby. Jde samozřejmě o velmi hrubý odhad, ovšem je nepochybné, že s takovými výdaji mělo ministerstvo počty zaměstnanců ve stovkách, nikoli v desítkách. I pokud bychom vzali do úvahy skutečnost, že Ministerstvo orby mělo na starost území celého Rakouska, nikoliv jen České země, zásadně by se počet nesnížil. Čechy, Morava a Slezsko totiž představovaly v roce 1890 přibližně 26,5 % rozlohy Rakouska.

Na závěr uveďme, že se Pavel Sehnal tímto výrokem snaží poukázat na skutečnost, že byl v minulosti poměr počtu zaměstnanců Ministerstva orby k počtu českých zemědělců nižší než dnes. Uvádí však nepřesná čísla, a jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

DOPLNĚNÍ: Výrok Jiřího Dolejše byl původně hodnocen jako neověřitelný, jelikož se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt žádné informace, které by jej potvrzovaly, či vyvracely a Ministerstvo zemědělství, na které jsme se obrátili, nám neodpovědělo před publikací hodnocení. Po zveřejnění odůvodnění jsme však získali odpověď, která vyvrací slova Jiřího Dolejše. Doplnili jsme proto odůvodnění výroku a změnili jeho hodnocení na nepravdu.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice je z většiny ve vlastnictví měst a obcí. Buď je vlastní přímo, nebo vodohospodářský majetek pronajímají nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Jiří Dolejš nejspíše naráží na program Ministerstva zemědělství nazvaný „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, k jehož vzniku přispěli také komunisté, na což ostatně Dolejš upozorňuje (video, čas 43:53). Prostřednictvím tohoto programu mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Z veřejně dostupných zdrojů se nám nicméně nepodařilo zjistit, jestli některé obce ve Zlínském nebo Jihočeském kraji již získaly dotaci na odkup vodohospodářské infrastruktury. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zemědělství. To nám sdělilo, že v rámci zmíněného programu obdrželo Ministerstvo k 30. září 2021 pouze jednu žádost o dotaci, a to z Plzeňského kraje. Ve Zlínském ani Jihočeském kraji tedy doposud žádná obec dotaci na výkup vodohospodářské infrastruktury nedostala, ani o ni nepožádala.

Pro úplnost ale zmiňme také dotační programy, které vypisují kraje. Zlínský kraj v rámci programu „Podpora vodohospodářské infrastruktury“ v roce 2021 alokoval přes 30 milionů korun. Žádat mohly obce do 2 000 (.pdf, str. 3) obyvatel nebo svazky obcí, z nichž každá obec má do 2 000 obyvatel. Dotace Zlínského kraje však nemůžou být použity na odkup vodohospodářské infrastruktury (.pdf, str. 5–6), ale zejména na investice do jejího vylepšení.

Podobně zaměřený program existuje i v jižních Čechách. Na program „Podpora výstavby a obnovy vodohospodářské infrastruktury“ je vyhrazeno 40 milionů korun. Cílem je „podpora řešení problémů s odkanalizováním v obcích do 2 000 obyvatel, čištěním odpadních vod do 500 ekvivalentních obyvatel a zásobováním obyvatelstva pitnou vodou v obcích do 2 000 obyvatel,“ tedy opět ne přímo odkup infrastruktury.

Vodní pára je nejrozšířenějším plynem v atmosféře a řadí se do skupiny tzv. skleníkových plynů (.pdf, str. 1). Ty jsou zodpovědné za skleníkový efekt, při němž zmíněné plyny absorbují většinu (.pdf, str. 2) infračerveného záření vyzařovaného zemským povrchem, čímž dochází k ohřívání vzduchu (.pdf, str. 18). I tento vzduch poté vyzařuje infračervené záření, a část energie se tak vrací zpět k zemskému povrchu, který se spolu s nejspodnějšími částmi atmosféry ohřívá (.pdf, str. 1). 

Uveďme, že právě díky tomuto efektu má Země teplotu vhodnou pro život (.pdf, str. 18). Zvyšování koncentrace skleníkových plynů však způsobuje, že se množství infračerveného záření směřujícího k povrchu Země zvyšuje, čímž dochází „ke zvyšování teploty na Zemi se všemi jeho důsledky“ (.pdf, str. 2).

Vodní pára se na skleníkovém efektu podílí přibližně z 60 %, avšak častěji je uváděn (.pdf, str. 17) rozptyl 36–70 %. Určit přesnou hodnotu není snadné mimo jiné z důvodu, že určitou část infračerveného záření (určité rozmezí vlnových délek) může pohlcovat více skleníkových plynů najednou. Horní hranice 70 % v tomto případě odpovídá podílu, který by měla na skleníkovém efektu vodní pára, pokud bychom nepočítali s absorpcí stejné části spektra infračerveného záření dalšími skleníkovými plyny.

Dalším problémem při určení přesného čísla je i skutečnost, že se obsah vodní páry ve vzduchu liší v závislosti na místě a čase. Doplňme také, že se vodní pára v atmosféře neudrží dlouho, ale jen několik dní (.pdf, str. 153). Oproti tomu jiné skleníkové plyny, mezi které patří například oxid uhličitý, metan nebo oxid dusný, se mohou v atmosféře udržet několik let až staletí a působí tedy mnohem déle.

Uveďme, že obsah vodní páry ve vzduchu je dán především teplotou (.pdf, str. 77). Ta limituje maximální množství vodní páry, které vzduch může obsahovat. Zjednodušeně lze říci, že při vyšší teplotě dokáže vzduch pojmout více vodní páry (.pdf, str. 153). Když je vzduch vodní párou nasycen na maximum a dojde ke snížení teploty, část vodní páry zkondenzuje na malé vodní kapky, které poté tvoří oblaka. Následně se tak voda vrací na povrch Země v podobě deště.

Zde dodejme, že hodnota 85 %, kterou ve výroku zmiňuje Radim Špaček, odpovídá podílu, který má na skleníkovém efektu dohromady vodní pára spolu s oblaky (v kapalném či pevném skupenství). Dle serveru Yaleovy univerzity se přesněji jedná o 66–85 %. Oblaka se v určitém ohledu chovají podobně jako skleníkové plyny, protože také absorbují infračervené záření, které poté z části vyzařují zpět. 

V tomto případě však hraje roli také množství přítomných aerosolů, které se do atmosféry dostávají i kvůli činnosti člověka (.pdf, str. 4). Pokud se ve vzduchu nachází větší koncentrace aerosolů, jsou oblaka tvořena větším počtem vodních kapek o menší velikosti, a odrážejí tak více infračerveného záření. Na tvorbu oblaků a množství jimi odraženého infračerveného záření tak nemá vliv pouze vodní pára, ale také další faktory. Podíl oblačnosti na skleníkovém efektu proto nelze zaměňovat s podílem vodní páry nebo ho do něj zahrnovat.

Dále také uveďme, že na udržování teploty či jejím zvyšování se vodní pára podílí opačným způsobem než ostatní skleníkové plyny. Sama zvýšení teploty nezpůsobuje, naopak na něj reaguje. Čím vyšší bude teplota povrchu Země, tím vyšší bude také výpar a obsah vodní páry v atmosféře, čímž se dále zesílí skleníkový efekt (.pdf, str. 19). Z tohoto pohledu lze říci, že koncentrace vodní páry souvisí se změnou koncentrací ostatních skleníkových plynů v atmosféře – čím silnější bude skleníkový efekt způsobený ostatními plyny, tím větší bude teplota a tím větší bude koncentrace vodní páry. Tímto způsobem tedy vodní pára významně umocňuje skleníkový efekt způsobený jinými skleníkovými plyny.

Pro úplnost doplňme, že na rozdíl od ostatních skleníkových plynů můžeme množství vodní páry v atmosféře ovlivnit jen velmi málo. Lidstvem vytvářené emise vodní páry, způsobené například odlesňováním nebo zavlažováním půdy, jsou považovány za zanedbatelné (.pdf, str. 153) v porovnání s vypařováním vody z přírodních vodních ploch.

Na závěr shrňme, že 85 %, o nichž ve výroku mluví Radim Špaček, je hodnota podílu, který má na skleníkovém efektu vodní pára spolu s oblačností. Nikoliv vodní pára samotná, v jejímž případě se jedná o podíl 36–70 %. Jelikož se Radimem Špačkem zmiňovaných 85 % nevešlo do naší 10% tolerance, hodnotíme výrok jako nepravdivý. 

Ministerstvo zemědělství po dohodě s Ministerstvem životního prostředí představilo v roce 2011 dokument (.pdf) s názvem Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod a základní zásady využití těchto území (Generel LAPV). Jedná se o podklady pro návrh politiky územního rozvoje s cílem územní ochrany. V tomto dokumentu je obsažen seznam 65 (str. 5) lokalit vhodných k potenciálnímu budoucímu využití pro akumulaci povrchové vody. 

V rámci aktualizace z roku 2020 mělo být do tohoto seznamu zařazeno dalších 31 lokalit, do závěrečného Generelu (.pdf) jich bylo přijato pouze 21. Jak je však v dokumentu podotknuto (str. 8), nejedná se o plán na výstavbu přehrad, což potvrdil také ministr životního prostředí Richard Brabec. Uvedl: „Rozhodně nejde o vydání stavebního povolení. Lokality v generelu budou nyní chráněny proti případnému jinému strategickému využití území, aby nedošlo ke znehodnocení vynaložených investic v případě budoucí výstavby nádrží.“

I kdybychom tedy uznali 14% odchylku (Vladimírou Vítovou zmíněných 100 a reálných 86 lokalit), nejedná se o plánované výstavby. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na závěr ještě podotkněme, že v roce 2019 se Ministerstvo zemědělství společně s Lesy ČR zavázalo k podpoře rekonstrukcí, obnov, odbahnění či vystavění více než 1 200 rybníků a malých vodních nádrží.

Norský zálohovací systém je unikátem, kterým se inspirují i ostatní evropské země. Od 90. let podléhají nápojové láhve v Norsku dvěma daním: základní dani a environmentální dani. Základní dani podléhají nápojové obaly, které se již nedají znovu použít v původní podobě. Environmentální daň platí výrobci vícerázových obalů. Její výše pak závisí na míře návratnosti. Pokud se podaří vytřídit nejméně 95 % vratných obalů (.pdf, str. 17), výrobci jsou od daně osvobozeni. Již od roku 2011 se přitom v Norsku daří recyklovat více než 95 % vratných obalů. Například v roce 2020 zde bylo recyklováno 97,7 % (.pdf, str. 58) všech vratných lahví a 99,4 % plechovek.

Zálohový systém v Norsku funguje na klasickém zálohovém principu, kdy získá zákazník zálohu zpět (.pdf, str. 51) při vrácení nápojového obalu do automatu na lahve, kterých je v norských obchodech celkově asi 3 700 (str. 42). Za malou PET lahev či hliníkovou plechovku je vrácena záloha ve výši 2 norských korun (cca 5 Kč), za nápojové obaly nad 500 ml (.pdf, str. 53) poté 3 norské koruny (7,50 Kč).

Pravidla pro projednávání návrhu zákona o stáním rozpočtu nalezneme v zákoně č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ustanovení § 102 odst. 4 uvádí, že „schválí-li Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, nelze je během jeho dalšího projednávání měnit“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že Sněmovna může vrátit vládě návrh zákona o státním rozpočtu k dopracování v případě, že ještě neschválila základní údaje. O takovém postupu uvažovala opozice například v roce 2020.

Pro kontext dodejme, že tento rok předložilo Ministerstvo financí vládě návrh státního rozpočtu na příští rok 1. září a vláda ho schválila 27. září. Návrh státního rozpočtu přitom musí být Poslanecké sněmovně předložen nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, což odpovídá termínu 30. září. 

V letech, kdy se na podzim konají volby do Poslanecké sněmovny, se ovšem návrhy státního rozpočtu po volbách znovu předkládají Poslanecké sněmovně. Není totiž možné, aby nově zvolená Sněmovna automaticky projednala návrhy, které byly předloženy předchozí Sněmovně. V důsledku toho má Poslanecká sněmovna na projednání návrhu státního rozpočtu méně času. Například v roce 2017, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny, proběhlo první čtení tohoto zákona až 5. prosince, přičemž následující rok byl návrh státního rozpočtu projednáván v prvním čtení už 24. října. Na případné přepracování bude tedy tento rok méně času.

Poslanecká sněmovna tedy může vrátit vládě návrh státního rozpočtu k přepracování „základních údajů“, slovy poslance Dolejše „základních čísel“. Tento postup je ovšem vyloučen, pokud Sněmovna tyto základní údaje už odsouhlasila. Jelikož ale nelze změnit základní údaje návrhu státního rozpočtu jiným způsobem než vrácením tohoto návrhu zákona vládě k přepracování, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Návrh rozpočtu na rok 2022 předložilo Ministerstvo financí (MF) poprvé na konci května 2021. V něm navrhlo deficit státního rozpočtu ve výši 390 mld. Kč a celkovou výši investic 189 mld. Kč. Vláda tyto předpokládané parametry rozpočtu schválila 7. června.

Na začátku září však předložilo MF nový aktualizovaný návrh rozpočtu, v němž plánovaný schodek snížilo na 376,6 miliard a navýšilo hodnotu investic na 218 miliard korun. Návrh je výsledkem jednání mezi ministryní financí a jednotlivými ministry. Tento návrh byl již zpracován (.zip) jako návrh zákona o státním rozpočtu, který musí vláda Poslanecké sněmovně předložit nejpozději do 30. září. Nový návrh byl nakonec vládou schválen 27. září. 

Výrok poslance Dolejše hodnotíme jako pravdivý, protože se nachází v rámci námi obecně tolerované 10% odchylky.