Přehled ověřených výroků

Poslanec a místopředseda KSČM Stanislav Grospič mluvil (video, čas 41:00) o změnách hranic senátních obvodů. Těch je v České republice 81. Za každý obvod je do horní komory Parlamentu ČR zvolen jeden senátor na šest let, přičemž každé dva roky se ve volbách obmění jedna třetina zákonodárců.

Samotné obvody se mohou měnit vždy na začátku volebního roku, a to ze dvou možných důvodů. Jednak se volební obvody pro volby do Senátu ČR mění na základě počtu obyvatel, obvody by jich měly mít zhruba stejný počet. V případě, že by se počet obyvatel změnil o více než patnáct procent oproti průměru, muselo by se novelou volebního zákona území obvodů o některé obce zmenšit nebo zvětšit. Druhou příčinou změny vymezení obvodů je změna příslušnosti obcí do okresů, na základě kterých jsou volební obvody často stanoveny.

Český statistický úřad uvádí (.pdf, str. 1–2) několik příkladů, kdy se v některých obcích volby z důvodu výše popsaných změn nekonaly v běžném šestiletém intervalu. Například právě ve Středočeském kraji došlo v roce 2008 k přesunu šestnácti obcí z obvodu Kolín do obvodu Benešov, což zapříčinilo, že obyvatelé těchto obcí volili v senátních volbách s desetiletým odstupem. Naopak ke zkrácení intervalu na čtyři roky došlo v sedmnácti obcích, jež byly přesunuty z obvodu Beroun do obvodu Příbram.

V oblasti Posázaví se měnily hranice volebních obvodů kupříkladu i v roce 2012, kdy z benešovského obvodu přešlo město Sázava do kutnohorského obvodu. V roce 2014 pak do obvodu se sídlem v Kutné Hoře přešla také Vlašim. Svého senátora tedy ve Vlašimi volili dvakrát v intervalu čtyř let: v roce 2012 v rámci benešovského obvodu a poté již v rámci obvodu kutnohorského v roce 2016.

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček zde reaguje na předchozí odpověď Markéty Pekarové Adamové. Ta se v debatě (video, čas 37:40) snažila upozornit na to, že je Česká republika jedním z mála států EU, které svým občanům v zahraničí neumožňují hlasovat korespondenčně (její výrok jsme ověřovali zde). Radek Vondráček s jejím argumentem, proč korespondenční hlasování zavést, nesouhlasil (video, čas 42:05) a poukázal právě na skutečnost, že na rozdíl od některých členských zemí EU v ČR pro řidiče platí přísnější limit hladiny alkoholu v krvi.

Podle českého zákona o provozu na pozemních komunikacích nesmí řidič požít alkohol či jiné návykové látky za jízdy a nesmí řídit bezprostředně po jejich požití nebo v takové době, „kdy by mohl být ještě pod vlivem“.

Podle posledních dostupných informací je nulová tolerance alkoholu v krvi při řízení v rámci Evropské unie poměrně ojedinělá a jako standardní ji používá jen Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Rumunsko. V ostatních zemích se hranice pohybuje mezi 0,2–0,5 promile. Je však důležité zmínit, že se hranice v zemích mohou měnit podle toho, zda se týkají řidičů profesionálních nebo začínajících, v jejichž případě bývá limit přísnější. Můžeme uvést, že v Německu platí hranice 0 % pro řidiče do 21 let. Rozdíly poté panují například i u cyklistů.

Předseda Poslanecké sněmovny svým výrokem reaguje na slova Víta Rakušana, který poukazoval na nepoměr mezi hlasy, které ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 potřebovala hnutí ANO a STAN. Tehdy měl hlas odevzdaný pro hnutí ANO 2,27× větší váhu, než hlas pro hnutí STAN. Radek Vondráček tedy upozorňuje na to, že i ve volbách v roce 2010 byly tímto způsobem některé strany zvýhodněny.

Po volbách v roce 2010 byla TOP 09 třetí nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně s 41 mandáty, na které potřebovala 873 833 hlasů, což odpovídalo 16,7 % hlasů. Na jeden mandát tak TOP 09 v roce 2010 potřebovala 21 313 hlasů. Jestliže to porovnáme s Věcmi veřejnými, jakožto nejmenším politickým uskupením, které se ten rok dostalo do dolní komory Parlamentu, pak měl jeden hlas pro TOP 09 1,11× větší váhu než hlas odevzdaný Věcem veřejným. Ovšem porovnáme-li výsledek TOP 09 s výsledky politických stran, které se ve volebním klání umístily před nimi, pak se daný poměr otočí. Hlas odevzdaný ČSSD měl v daných volbách 1,03× a hlas odevzdaný ODS 1,07× větší váhu než hlas odevzdaný TOP 09. 

Pokud porovnáme průměrný počet hlasů na mandát ve sněmovních volbách 2010 s počtem hlasů na mandát u TOP 09, dojdeme k tomu, že TOP 09 potřebovala na zisk mandátu jen o 84 hlasů (0,4 %) méně, než je podíl všech platných hlasů pro strany, které překročily 5 %, a celkového počtu mandátů. Strana tedy byla systémem přepočtu hlasů zvýhodněna, ovšem jen nepatrně (srovnáme-li toto zvýhodnění se zvýhodněním hnutí ANO ve volbách v roce 2017). Lze ovšem také říci, že proti některým stranám byla systémem přepočtu hlasů znevýhodněna.

Výrok Radka Vondráčka však rozhodně neplatí pro KDU-ČSL, které se v těchto volbách do Poslanecké sněmovny nedostalo. Strana obdržela pouze 4,39 % všech odevzdaných hlasů, nepřekročila tím pádem 5% hranici a v tomto volebním období tak neměla v dolní komoře Parlamentu ani jednoho zástupce.

Dodejme ještě důvody, proč byl ve volbách v roce 2010 rozměr zvýhodnění některých politických stran zcela jiný než ve volbách v roce 2017.

Po volbách konaných v roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostalo pět politických uskupení. Procentuální rozdíl v získaných hlasech mezi největší a nejmenší politickou stranou, které překročily 5% hranici, činil 11,2 procentních bodů.

Jiná situace ale nastala po sněmovních volbách v roce 2017. Do Poslanecké sněmovny se tehdy dostalo devět politických uskupení, přičemž tři z nich (KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) překonaly 5% hranici jen velmi těsně. Procentuální rozdíl v získaných hlasech mezi nejsilnějším hnutím ANO a nejslabším hnutím STAN činil 24,46 procentních bodů. V důsledku těchto faktorů a v té době platného volebního systému měl hlas odevzdaný pro hnutí ANO 2,27× větší váhu než hlas odevzdaný hnutí STAN.

Dodejme ještě, že pokud bychom opět srovnali průměrný počet hlasů na mandát ve sněmovních volbách 2017 s počtem hlasů na mandát u hnutí ANO, zjistíme, že ANO stačilo k zisku mandátu o 4 489 hlasů (18,9 %) méně, než je podíl všech platných hlasů pro strany, které překročily 5 %, a celkového počtu mandátů. Hnutí tedy bylo zvýhodněno nesrovnatelně více než TOP 09 v roce 2010.

Radek Vondráček výrok zmiňuje v kontextu reakce na Markétu Pekarovou Adamovou a ostatní předřečníky, kdy naznačuje, že například v roce 2010 z tehdejšího nastavení přepočtu volebních hlasů profitovaly i strany TOP 09 nebo KDU-ČSL. Také dále zmiňuje, že návrh 21 senátorů a senátorek z roku 2017, na základě kterého Ústavní soud zkraje roku 2021 zrušil část zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, byl trik, jímž senátoři obešli jinak relativně rigidní proces změny volebního zákona. S takovou změnou totiž jinak musí dle Vondráčka souhlasit obě komory Parlamentu.

O legislativním procesu v případě volebních zákonů hovoří čl. 40 Ústavy České republiky: „K přijetí volebního zákona (…) je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.“ Je tedy pravdou, že v rámci legislativního procesu je pro přijetí i změnu zákona o volbách do Parlamentu České republiky nutný výslovný souhlas obou komor. V případě jiných, běžných zákonů může Poslanecká sněmovna nesouhlas Senátu https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl47">přehlasovat.

Pro kontext dodejme, že současnou novelu volebního zákona, která byla vyvolaná právě nálezem Ústavního soudu, již schválila Poslanecká sněmovna i Senát.

Na začátku února 2021 zrušil Ústavní soud svým nálezem (.pdf) ustanovení volebního zákona z důvodu nerovnoměrného počtu hlasů potřebných na zisk jednoho poslaneckého mandátu, jelikož velkým stranám na zisk jednoho křesla stačil menší počet hlasů.

Současně s tím byla zrušena rovněž tzv. aditivní uzavírací klauzule (.pdf, str. 22) pro kandidující koalice politických stran, podle které pro vstup do Poslanecké sněmovny musela koalice složená ze dvou stran nebo hnutí ve volbách získat alespoň 10 % hlasů, trojkoalice 15 % a čtyř- či vícečlenná koalice 20 % hlasů.

Zrušení klauzule Ústavní soud zdůvodnil tím, že „může zkreslovat legitimitu volebního výsledku a nutí strany k vytváření koalic ex lege (ve snaze dostat se do Poslanecké sněmovny, nikoliv prosazovat názorově podobný program), a proto je tato právní úprava nepřiměřená a nedůsledná“.

Potenciální protiústavností uzavíracích klauzulí pro koalice se Ústavní soud již v minulosti zabýval. Například v nálezu z roku 2001 nastavení vstupních klauzulí pro koalice neshledalo většinové stanovisko pléna Ústavního soudu protiústavním. Ústavní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že klauzule „v podstatě uplatňuje metodu součtu 5 procent připadajících na každou jednotlivou politickou stranu nebo politické hnutí“.

Systém elektronické neschopenky byl kompletně zaveden 1. ledna 2020, a to zejména díky přijaté novele zákona o nemocenském pojištění č. 164/2019 Sb. 

Návrh (.pdf) novely zákona, kterým mělo dojít k zavedení e-neschopenky, vláda schválila již 7. listopadu 2018. V usnesení zároveň pověřila ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, aby v Parlamentu ČR tento návrh odůvodnila. V polovině listopadu 2018 byl následně návrh zákona předložen v Poslanecké sněmovně jako tisk č. 333.

Dodejme však, že nakonec byl systém elektronické neschopenky schválen pod úplně jiným sněmovním tiskem. Legislativní změna umožňující elektronickou neschopenku byla přijata v rámci tisku č. 204, který byl předložen poslancům již 13. června 2018. Do zákona o nemocenském pojištění se elektronická neschopenka dostala prostřednictvím komplexního pozměňovacího návrhu (.pdf) Romana Sklenáka (ČSSD), který ministryně Maláčová ve Sněmovně podpořila.

Sněmovna tento návrh novely včetně komplexního pozměňovacího návrhu schválila 10. května 2019, Senát pak novelu odsouhlasil 12. června téhož roku. Mezi schválením návrhu novely vládou (v listopadu 2018) a schválením Poslaneckou sněmovnou a Senátem tedy uběhlo cca 6, respektive 7 měsíců.

Ministryně Maláčová nicméně svůj výrok uvedla v kontextu debaty o digitalizaci. Poukazuje na to, že i stát, nejenom soukromé subjekty, elektronizaci „umí“. Podívejme se proto na dobu, ve které na Ministerstvu práce a sociálích věcí (MPSV) připravili technické řešení elektronických neschopenek. Jak bylo uvedeno výše, celý systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Novela zákona o nemocenském pojištění vstoupila v platnost 1. července 2019. Nicméně již v květnu toho roku po schválení novely Poslaneckou sněmovnou Jana Maláčová uvedla: „Co se týká technické stránky e-neschopenky, máme velmi podrobný harmonogram, který v tuto chvíli plníme na den přesně.“

30. srpna 2019 zveřejnilo MPSV tiskovou zprávu (.pdf) ohledně spuštění projektu elektronické neschopenky. V ní se uvádí: „Již řadu měsíců probíhají přípravné kroky k uvedení celého systému do provozu. Od října bude probíhat testování kompletního řešení eNeschopenky, od listopadu bude možné do systému napojovat lékařské softwary.“

Z těchto vyjádření vyplývá, že s přípravou technického řešení systému elektronických neschopenek Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo již před schválením legislativní změny ve Sněmovně 10. května 2019. Zároveň ministryně Maláčová správně uvádí, že „dostali“ lhůtu 6 měsíců – zákon byl Parlamentem schválen 12. června 2019, vstoupil v platnost 1. července a systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož Jana Maláčová správně uvádí délku lhůty pro přípravu technického řešení. Je však nutné upozornit na to, že MPSV začalo systém připravovat nejméně o měsíc dříve než novelu zákona schválil Parlament.

Po vítězství hnutí ANO ve volbách 2017 získal Andrej Babiš post premiéra. Vládu, která získala důvěru Poslanecké sněmovny, se mu podařilo sestavit v červnu 2018. V rámci tohoto ověření proto bereme v potaz státní dluh za období od června 2018 do února 2020. Dobu, kdy byl Andrej Babiš ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky, zde nezapočítáváme.

Přehled o stavu a vývoji státního dluhu lze dohledat na webu Ministerstva financí, které zveřejňuje data také přímo za jednotlivé měsíce roku. Pokud vedle sebe postavíme čísla z června 2018 a února 2020, můžeme zaznamenat téměř na desetiny přesný pokles o 100 mld. korun. V červnu 2018 činil státní dluh 1 713,53 mld. korun, zatímco v únoru 2020 činil 1 613,19 mld. korun.

Uveďme, že státní dluh neklesal konstantně, obzvláště v roce 2019 nenajdeme ve zmíněných datech žádné dva za sebou jdoucí měsíce, kdy by dluh klesal.

Další často sledovanou proměnnou, která se váže ke státnímu dluhu, je podíl dluhu na HDP. Sám Andrej Babiš toto číslo zmiňoval například v námi již dříve ověřovaném výroku v květnu 2020. Vývoj tohoto procentního podílu zobrazuje následující graf, který lze nalézt ve Zprávě o řízení státního dluhu ČR v roce 2020 (.pdf, str. 21), vydané Ministerstvem financí v únoru letošního roku.

Zde je však nutné uvést, že čísla v grafu popisují stav za jednotlivé roky, nikoli za jednotlivé měsíce. Z hodnoty za rok 2020 tedy nelze vyčíst, jaký byl poměr státního dluhu na HDP v únoru 2020.

Ministerstvo financí k výpočtu uváděného podílu používá hodnotu HDP „v metodice ESA 2010“ (.pdf, str. 21). Pokud bychom tedy použili stejná data, můžeme vypočítat, že v červnu 2018, kdy státní dluh činil 1 713,53 mld. Kč, odpovídal poměr dluhu na HDP 31,7 %. V únoru 2020 poté výše dluhu 1 613,19 mld. korun odpovídala přibližně 28,5 %, následně začal státní dluh stoupat. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Vzhledem ke kontextu vyjádření premiéra Babiše jsou v potaz brány pouze změny výše platů a důchodů schválené vládou Andreje Babiše, a to do února 2020, tedy do začátku pandemie covidu-19.

Kromě každoročních valorizací a zvyšování důchodů byla vládou Andreje Babiše schválena novela zákona o důchodovém pojištění, která s účinností od 1. ledna 2019 zvýšila základní výměru důchodů o jeden procentní bod, tedy na 10 % průměrné mzdy.

V roce 2020 došlo ke zvýšení platů zaměstnanců ve veřejných službách a správě o 1 500 Kč, u některých platových tříd i o více. Zvýšení tabulkových platů se týkalo také státních zaměstnanců, a to konkrétně mezi lety 2019 a 2020. K výraznějšímu růstu platů pak došlo zejména ve školství.

Dodejme, že vzhledem k poměrně nejasnému a subjektivnímu významu slova „razantně“ hodnotíme pouze to, jestli došlo k nějakému nezanedbatelnému zvýšení platů a důchodů. Jelikož k takovému zvýšení skutečně došlo, hodnotíme výrok Andreje Babiše jako pravdivý.

K porovnání životní úrovně se obvykle používá hrubý domácí produkt (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele, a to v tzv. paritě kupní síly. Jelikož je v různých zemích HDP počítáno v různých měnách a směnné kurzy věrně neodrážejí rozdíly v kupní síle peněz, používá se právě parita kupní síly, která představuje poměr cen v národních měnách za stejné výrobky a služby v různých zemích.

Podle statistiky Světové banky dosáhla Česká republika v roce 2019 v HDP na obyvatele v paritě kupní síly 44 287 amerických dolarů. Španělsko dosáhlo 43 444 dolarů a Itálie 45 719 dolarů.

Česká republika předstihla Španělsko v HDP na obyvatele poprvé v roce 2018. Přestože má Itálie stále vyšší HDP na obyvatele než Česká republika, je italské HDP na obyvatele ze všech zemí EU tomu českému nejblíže.

Pokud použijeme pro srovnání uvedených zemí jiná data, dojdeme k podobným výsledkům. Například podle dat Eurostatu dosahuje české HDP na obyvatele za rok 2019 v paritě kupní síly 93 % průměru EU. U Španělska se pak jedná o 91 % a u Itálie 96 % průměru EU. Rovněž tato data ukazují, že Česká republika předstihla Španělsko v roce 2018, co se týče HDP na obyvatele. Také z těchto údajů vyčteme, že nejblíže ze všech evropských zemí je České republice Itálie.

I podle statistiky OECD z roku 2019 bylo HDP na hlavu v paritě kupní síly v České republice vyšší než ve Španělsku a mírně zaostávalo za Itálií. V roce 2020 si však země pořadí prohodily a ČR poprvé nepatrně předčila Itálii, když HDP v přepočtu na obyvatele dosáhlo v České republice 41 135 současných amerických dolarů, v Itálii 41 108 dolarů a ve Španělsku 37 933 dolarů.

Dalším ukazatelem, který se používá k měření životní úrovně, je tzv. HDI (Human Development Index), tedy index lidského rozvoje. Ten se počítá jako průměr několika indexů, mezi které patří: lidské zdraví, úroveň vzdělanosti a hmotná životní úroveň (.pdf, str. 31–32). HDI nabývá (.pdf, str. 2) hodnot od nuly (u nejméně rozvinutých zemí) do jedné (u těch nejrozvinutějších).

V roce 2019 se Česká republika umístila na 27. místě ze 189 zemí s HDI 0,900. Itálie byla 29. s hodnotou indexu 0,892 a Španělsko 25. s indexem 0,904. Všechny tři Andrejem Babišem uvedené státy jsou na tom tedy co se týče HDI velmi podobně; to platilo i v předchozích letech.

Andrej Babiš se stal ministrem financí v lednu 2014. Od tohoto roku státní dluh v poměru k HDP kontinuálně klesal (.pdf, str. 21) až do roku 2019. Následně se tento klesající trend obrátil a státní dluh se v roce 2020 zvýšil, a to na přibližně 36,5 % HDP. I přesto bylo zadlužení za rok 2020 nižší než za rok 2013, kdy podíl státního dluhu na HDP dosahoval 40,6 %.

Vývoj státního dluhu České republiky

Ze Zprávy o řízení státního dluhu ČR v roce 2020 (.pdf, str. 9) dále vyplývá, že na zvýšení státního dluhu v poměru k HDP měla v loňském roce vliv pandemie covidu-19 a s ní související protiepidemická opatření. Konkrétně došlo k nárůstu státního dluhu z 1 640,2 miliard korun v roce 2019 na 2 049,7 miliard v roce 2020 (.pdf, str. 21), v relativním vyjádření vůči HDP tedy k nárůstu z 28,5 % na 36,5 %.

I přes uvedený meziroční nárůst státního dluhu patří Česká republika dle Zprávy „mezi jednu z nejméně zadlužených zemí Evropské unie“ (.pdf, str. 9). 

Rovněž podle dat Eurostatu je Česko jednou z nejméně zadlužených zemí Evropské unie, konkrétně co se výše dluhu sektoru vládních institucí v poměru k HDP týče. Upřesněme, že tento tzv. vládní dluh se skládá ze státního dluhu a například také z dluhů územních samospráv (obcí a krajů). Na konci roku 2013 vládní dluh odpovídal 44,4 % HDP, v roce 2020 poté 38,1 % HDP. I v tomto případě se tedy dluh snížil, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.