Přehled ověřených výroků

Z výroku není zcela zřejmé, co konkrétně má být podle poslance Františka Kopřivy obsahem rezolucí OSN. Předpokládáme, že zde hovoří o tom, že některá z rezolucí OSN uvádí, že Izrael okupuje část palestinského území. Taková usnesení skutečně existují. Jedná se například o rezoluci Rady bezpečnosti OSN z prosince 2016 (.pdf). V ní je také kromě jiného obsažen požadavek, aby Izrael „okamžitě a zcela ukončil veškeré osídlování na okupovaných palestinských územích, včetně východního Jeruzaléma“ (.pdf, str. 2). 

Výstavbu židovských osad na tomto území považuje OSN za zjevné porušení mezinárodního práva (.pdf, str. 2), které ohrožuje možnost dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu (.pdf, str. 1). Podobná vyjádření poté obsahují například i rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2017 (.pdf str. 1–3) či z roku 2020 (.pdf, str. 3).

Postupné rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě Palestinci označují za tzv. salámovou metodu. 

Dále uveďme, že Rada bezpečnosti OSN v rezoluci z roku 2016 (.pdf, str. 1) kromě výstavby a rozšiřování izraelských osad odsoudila například také „vystěhovávání palestinských civilistů“, které ve výroku František Kopřiva zmiňuje.

Co se týče dvoustátního řešení, zmínka o vzniku samostatného arabského státu je obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN.

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Doplňme, že nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu, OSN zdůrazňuje např. také v rezoluci (.pdf, str. 5) přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011.

Československo budovalo bilaterální vztahy s Izraelem ještě před jeho vznikem. Tomáš Garrigue Masaryk byl v roce 1927 první hlavou státu, která navštívila mandátní Palestinu. Po druhé světové válce ČSR v Organizaci spojených národů podporovala (.pdf, str. 95) rozdělení Palestiny a tím i vytvoření Izraele.

Území Palestiny bylo po druhé světové válce místem častých krvavých střetů arabských, britských a židovských ozbrojených sil. Vývoj si vyžádal mezinárodní řešení, jehož výsledkem, kromě rozdělení území Palestiny, bylo pozdější zavedení embarga na dovoz zbraní Organizací spojených národů dne 17. dubna 1948.

Stát Izrael vyhlásil nezávislost 14. května 1948, ve stejný den stát Izrael uznaly Spojené státy. 17. května izraelskou nezávislost uznal Sovětský svaz a už o den později i Československo. Ovšem již ke konci roku 1947 „začala jednání o československé vojenské pomoci vznikajícímu židovskému státu“.

Navzdory embargu Československo prodávalo (.pdf, str. 95) zbraně, náboje či letadla Izraeli, ať už před, či po jeho vzniku. Uveďme, že ČSR byla jedinou evropskou zemí, která byla ochotna Izraelcům zbraně přes uvalené embargo prodat.

Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci. Zmiňme, že např. deník The Jerusalem Post uvádí, že zbraně pořízené od Československa zachránily existenci státu Izrael.

Nákup zbraní však neměl dlouhého trvání. Jak uvádí text na stránkách Vojenského historického ústavu: „Doba se však začala pomalu měnit, stejně jako politický náhled na československo-izraelskou vojenskou spolupráci. Zatímco bývalí českoslovenští občané bojovali za udržení existence Státu Izrael, oficiální vztahy se dostaly na bod mrazu. Zásadním důvodem pro změnu kurzu byl fakt, že Izrael se proti očekávání Sovětského svazu nestal jeho satelitem na blízkém východě.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Československo skutečně bylo „spojencem“ Izraele ještě před jeho vznikem, dalo by se dokonce říct, že nejstarším, jelikož prezident Masaryk byl první hlavou státu, která budoucí stát Izrael navštívila. ČSR rovněž Izraeli v roce 1948 prodávala zbraně. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Palestinský prezident Mahmúd Abbás 29. dubna oznámil, že se hlavní palestinské frakce dohodly na odložení parlamentních voleb, které se měly konat 22. května. Odložení hlasování je výhodné i pro samotného Abbáse, jeho hnutí Fatah by totiž podle některých průzkumů v nových volbách mohlo prohrát. A to především kvůli rozštěpení tohoto hnutí na několik různých frakcí, které sestavily samostatné kandidátní listiny.

Odložení voleb Mahmúd Abbás zdůvodňoval tím, že Izrael není schopen říci, zda povolí hlasovat Palestincům ve východním Jeruzalémě. Právě zaručením tohoto práva pak Abbás podmiňuje pořádání celých voleb. Podle mírových dohod z 90. let mohou hlasovat ve volbách do Palestinské samosprávy obyvatelé Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu i východního Jeruzaléma. Území východního Jeruzaléma však Izrael od roku 1967 okupuje a později ho v roce 1980 v rozporu s mezinárodním právem anektoval. Celý Jeruzalém poté Izrael považuje za své nedělitelné hlavní město, a povolení palestinského hlasování je tak pro něj citlivá otázka, kterou prozatím nekomentoval.

Dodejme, že téměř všech přibližně 350 tisíc Palestinců, kteří žijí ve východním Jeruzalémě, má status stálých obyvatel Izraele, ale volí v palestinských, nikoli v izraelských volbách. Z tohoto počtu je zde přibližně 150 tisíc oprávněných voličů. V minulosti Izrael umožnil několika tisícům Palestinců ve východním Jeruzalémě volit na poštách, zbytek voličů mohl také odevzdat hlas, nicméně jen mimo hranice města. 

Volby se v Palestině nekonaly patnáct let. Poslední palestinské parlamentní volby proběhly v roce 2006 a vyhrálo v nich radikální hnutí Hamás. Po neúspěšné snaze Hamásu o vytvoření koaliční vlády a následném pokusu strany Fatah o puč Hamás činitele Fatahu z Pásma Gazy vyhnal. Abbásova strana Fatah tak nyní vládne pouze na území Západního břehu Jordánu, zatímco radikální Hamás ovládá Pásmo Gazy.

Mapa Izraele a palestinských území (Pásma Gazy a Západního břehu):

Zákon č. 23/2017 Sb. o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, také známý jako fiskální nebo finanční ústava, byl v podobě běžného návrhu zákona předložen Sněmovně 25. února 2015. Předložila jej vláda Bohuslava Sobotky zastoupená tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Prezident Zeman zákon schválil a podepsal v lednu 2017. V roce 2020 byl pak novelizován, aby odpovídal zhoršené hospodářské situaci způsobené pandemií covidu-19. Tato novela byla terčem velké kritiky ze strany opozice.

V roce 2016 byl tento návrh zákona projednáván i jako ústavní, ovšem tato verze schválena nebyla.

Ve vládních návrzích se myšlenka povýšení zákona na ústavní objevovala už od roku 2012, kdy s ní přišla (.pdf) vláda Petra Nečase, jmenovitě ministr financí Miroslav Kalousek. V tomto případě se jednalo o návrh (.pdf) ústavního zákona, který prošel prvním čtením, ale v druhém čtení bylo v červnu 2013 jeho projednávání přerušeno a koncem volebního období i ukončeno.

Tehdejší návrh finanční ústavy měl za úkol limitovat výdaje vlády tak, aby nepřesáhly kritickou mez. Původní Kalouskův návrh počítá s prvními zásahy, většinou nazývanými jako záchranná brzda, již v případě, že se státní dluh dostane nad 40 % HDP. Tehdy by mělo dojít k omezení výdajů a zpřísnění jejich schvalování. Hodnota 45 % pak znamená nutnost snížení výdajů o 3 % a zastropování výdajů na další 3 roky. Dalším krokem by pak mělo být například zmražení platů ve veřejném sektoru a snížení mezd státních představitelů. Hlavní hranicí je však 60 %, ta nesmí být překročena, je také součástí evropského fiskálního paktu (.pdf, str. 12). 

Stávající znění zákona počítá se spodní hranicí dluhu ve výši 55 % HDP oproti předchozím 40 % a také ostatní ustanovení nejsou tolik striktní.

Odvody sociálního a zdravotního pojištění jsou povinnou platbou, kterou hradí zaměstnanci automaticky z platu a mzdy, osoby samostatně výdělečně činné pak platí sociální a zdravotní pojištění v rámci povinných odvodů. Zaměstnancům se tyto odvody automaticky strhávají z platu a část za ně platí i zaměstnavatel. Zdravotní pojištění tvoří celkem 13,5 % ze mzdy, z toho jednu třetinu platí zaměstnanec a zbytek zaměstnavatel. Sociální pojištění je celkem 31,5 % ze mzdy, z toho 6,5 % platí zaměstnanec, zbytek zaměstnavatel. Platba sociálního a zdravotního pojištění je vcelku významná částka. Tyto odvody platí nejen zaměstnanec, ale i zaměstnavatel, který odvádí celkem 34 % z vyplácené mzdy navíc státu za každého zaměstnance.

Podle dat Eurostatu má Česká republika šestý nejvyšší podíl nemzdových nákladů na zaměstnance v Evropě. Jedná se o podíl nákladů, které musí v průměru na zaměstnance zaměstnavatel zaplatit kromě mzdy a daně, na jeho celkových nákladech na zaměstnance. Podíl se liší v různých odvětvích, v roce 2020 činil v Česku průměrně 25,9 %. Nejvyšší podíl 32,1 % měla Francie. Podíl nemzdových nákladů v Česku v posledních letech nijak významně neroste.

Dle studie poradenské společnosti Mazars z roku 2020 patří Česká republika, společně se Slovenskem, mezi rekordmany v regionu střední a východní Evropy, co se týče výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které musí odvádět zaměstnavatel. V Česku odvádějí zaměstnavatelé 33,8 % z hrubé mzdy, a na Slovensku dokonce 35,2 %.

Rovněž mezinárodní srovnání společnosti KPMG řadí Českou republiku na přední příčky, co se týče výše odvodů placených zaměstnavatelem. Podle srovnání je před Českem pouze Mexiko, Afghánistán, Francie, již zmíněné Slovensko a Bělorusko.

Snižování počtu státních úředníků zmínil premiér Andrej Babiš například v Poslanecké sněmovně 15. července 2018, kdy prohlásil: „(…) máme strašně moc úředníků. Ano, to taky řešíme.“ Vláda také ve svém programovém prohlášení z června 2018 uvádí: „Vyhodnotíme rozsah a efektivnost činnosti státních úřadů a institucí a uskutečníme potřebné organizační změny za účelem efektivního vynakládání prostředků na chod státní správy.“ O plánu snižovat počty úředníků pak premiér Babiš a ministryně financí Alena Schillerová mluvili například na začátku roku 2019.

Pro posouzení vývoje počtu úředníků se zaměříme na ukazatel vývoje počtu zaměstnanců. Zároveň se budeme snažit zaměřit na ty zdroje, které odpovídají obecnému významu slova úředník – vyloučíme tedy například učitele, hasiče či policisty.

Vývoj počtu zaměstnanců

Počet reálných zaměstnanců ve státní správě každoročně sleduje Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). V jeho stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu ČR za rok 2019 (.pdf, str. 38) lze například dohledat přehled (str. 40) vývoje počtu zaměstnanců ve státní správě. Mezi ně zde NKÚ nezapočítává ty, „kteří nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (str. 39). Podle těchto dat tak od roku 2013 počet uvedených zaměstnanců postupně narůstal až na necelých 161 tisíc v roce 2019 (str. 40). 

Tento ukazatel však nelze bez dalšího označovat za počet „úředníků“ v pravém slova smyslu, jelikož mimo jiné zahrnuje více než 40 tisíc příslušníků Policie ČR či přibližně 10 tisíc hasičů (.pdf, str. 22–24).

Ve svém stanovisku NKÚ vychází z údajů obsažených v tabulkových přílohách státních závěrečných účtů. Ty obsahují data o plnění závazných počtů zaměstnanců v jednotlivých složkách státní správy. Graf níže tak zobrazuje vývoj počtu úředníků právě dle informací ze státních závěrečných účtů. Konkrétně se jedná (.pdf, str. 25) o zaměstnance v ústředních orgánech státní správy (str. 22) a organizačních složkách státu (str. 23). 

Vzhledem k obecnému významu slova úředník jsou v našem grafu vynecháni zaměstnanci obranných a bezpečnostních složek, Generálního ředitelství cel, soudů, Státního zastupitelství a Vězeňské služby (str. 24). Vynechána je také Agentura ochrany přírody a krajiny, která byla pod Ministerstvo životního prostředí včleněna až v roce 2019. Její zaměstnanci byli v roce 2019 formálně přesunuti mezi „úředníky“ (str. 23), pro lepší meziroční srovnání jsme je však i pro rok 2019 a 2020 ponechali mimo náš ukazatel. Pro rok 2020 vycházíme z aktuálního vládního návrhu Státního závěrečného účtu ČR za rok 2020.

Počet úředníků v letech 2016, 2017, 2018 a 2019 (vše .pdf, str. 22–24) rostl. V roce 2020 (.pdf, str. 22–24) podle vládního návrhu z konce dubna 2021 tento počet klesl o necelý tisíc. Zdůrazněme však, že finální Státní závěrečný účet za rok 2020 ještě Ministerstvo financí nezveřejnilo.

Dle nejnovějších údajů obsažených v návrhu státního závěrečného účtu za rok 2020 tedy došlo ke snížení počtu úředníků ve státní správě. Celkový počet v roce 2020 byl nižší než v letech 2019 i 2018. Přestože nelze nepatrné snížení počtu úředníků považovat za naplnění slibů vládních představitelů, není pravdou, že by vláda udělala „pravý opak“, tedy že by počet úředníků navýšila. Výrok Jana Skopečka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vývoj počtu míst

Závěrem doplňme, že některé oficiální zdroje zveřejňují také ukazatel počtu míst úředníků ve státní správě. Ministerstvo vnitra ve výroční zprávě o stavu veřejné správy České republiky za rok 2019 (.pdf), která se zabývá „úřednickými“ pozicemi, udává, že „v roce 2019 došlo k výraznému snížení počtu služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, a to o 2 042 míst“ (.pdf, str. 58). K 1. lednu 2020 se přesně jednalo o pokles o 2 089 míst oproti předchozímu roku. 

Co se týče počtu míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) tento počet činil 67 752. Podle informací ve vládním návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf) byl tento počet v roce 2019 67 029 (.pdf, sešit B, str. 29). V roce 2020 (.pdf, sešit B, str. 30) se pak počet míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru dále snížil na 64 842. Dodejme, že návrh zákona o státním rozpočtu 2021 počítá v letošním roce s mírným nárůstem na 65 114 míst. Stále se nicméně jedná o číslo menší než v roce 2018, a počet míst tedy zdánlivě klesá.

Uveďme však, že tato čísla zachycují tabulkové počty míst, bez ohledu na to, zda jsou reálně obsazena či nikoliv. Snížení počtu míst tedy nemusí automaticky znamenat i reálné snížení počtu úředníků, pokud např. byla jen zrušena neobsazená místa.

Opoziční Piráti i vládní ČSSD skutečně mluví o zvyšování daní. Sociální demokraté jsou tak například pro zavedení sektorové daně pro banky či pro progresivní zdanění lidí s nejvyššími příjmy. Dále chce ČSSD například zavést tzv. digitální daň pro velké internetové firmy. Připomeňme, že návrh zákona o dani z digitálních služeb předložila vláda Sněmovně již v listopadu 2019, v současnosti však stále neproběhlo jeho třetí čtení.

Piráti pak například zvažují zvýšit zdanění komerčních nemovitostí. Uveďme, že se však nejedná o navýšení daní z nemovitostí určených k bydlení. Pirátská strana chce také zvýšit zdanění těžby nerostných surovin, podporuje pak podobně jako ČSSD zavedení digitální daně.

Z posledních zveřejněných dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že složená daňová kvóta České republiky v roce 2019 činila 34,9 %, zatímco celkový průměr členských zemí OECD byl 33,8 %. V případě České republiky je tedy tento ukazatel (.pdf, str. 18) daňového zatížení skutečně o 1,1 procentního bodu vyšší, než je průměr všech zemí OECD. 

Upřesněme, že složená daňová kvóta je podíl (.pdf, str. 6) všech daní a příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení na HDP.

Doplňme, že nejnižší kvótu mezi zeměmi OECD mají Spojené státy, Jižní Korea a Japonsko, nadprůměrnou naopak evropské země. Pokud bychom tedy srovnali složenou daňovou kvótu mezi zeměmi Evropské unie, zjistíme, že složená daňová kvóta v Česku je spíše podprůměrná. Dle Eurostatu byla v roce 2019 průměrná složená daňová kvóta v EU 41,1 % HDP, v České republice jen 36,1 %.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Systém elektronické neschopenky byl kompletně zaveden 1. ledna 2020, a to zejména díky přijaté novele zákona o nemocenském pojištění č. 164/2019 Sb. 

Návrh (.pdf) novely zákona, kterým mělo dojít k zavedení e-neschopenky, vláda schválila již 7. listopadu 2018. V usnesení zároveň pověřila ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, aby v Parlamentu ČR tento návrh odůvodnila. V polovině listopadu 2018 byl následně návrh zákona předložen v Poslanecké sněmovně jako tisk č. 333.

Dodejme však, že nakonec byl systém elektronické neschopenky schválen pod úplně jiným sněmovním tiskem. Legislativní změna umožňující elektronickou neschopenku byla přijata v rámci tisku č. 204, který byl předložen poslancům již 13. června 2018. Do zákona o nemocenském pojištění se elektronická neschopenka dostala prostřednictvím komplexního pozměňovacího návrhu (.pdf) Romana Sklenáka (ČSSD), který ministryně Maláčová ve Sněmovně podpořila.

Sněmovna tento návrh novely včetně komplexního pozměňovacího návrhu schválila 10. května 2019, Senát pak novelu odsouhlasil 12. června téhož roku. Mezi schválením návrhu novely vládou (v listopadu 2018) a schválením Poslaneckou sněmovnou a Senátem tedy uběhlo cca 6, respektive 7 měsíců.

Ministryně Maláčová nicméně svůj výrok uvedla v kontextu debaty o digitalizaci. Poukazuje na to, že i stát, nejenom soukromé subjekty, elektronizaci „umí“. Podívejme se proto na dobu, ve které na Ministerstvu práce a sociálích věcí (MPSV) připravili technické řešení elektronických neschopenek. Jak bylo uvedeno výše, celý systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Novela zákona o nemocenském pojištění vstoupila v platnost 1. července 2019. Nicméně již v květnu toho roku po schválení novely Poslaneckou sněmovnou Jana Maláčová uvedla: „Co se týká technické stránky e-neschopenky, máme velmi podrobný harmonogram, který v tuto chvíli plníme na den přesně.“

30. srpna 2019 zveřejnilo MPSV tiskovou zprávu (.pdf) ohledně spuštění projektu elektronické neschopenky. V ní se uvádí: „Již řadu měsíců probíhají přípravné kroky k uvedení celého systému do provozu. Od října bude probíhat testování kompletního řešení eNeschopenky, od listopadu bude možné do systému napojovat lékařské softwary.“

Z těchto vyjádření vyplývá, že s přípravou technického řešení systému elektronických neschopenek Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo již před schválením legislativní změny ve Sněmovně 10. května 2019. Zároveň ministryně Maláčová správně uvádí, že „dostali“ lhůtu 6 měsíců – zákon byl Parlamentem schválen 12. června 2019, vstoupil v platnost 1. července a systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož Jana Maláčová správně uvádí délku lhůty pro přípravu technického řešení. Je však nutné upozornit na to, že MPSV začalo systém připravovat nejméně o měsíc dříve než novelu zákona schválil Parlament.