Přehled ověřených výroků

Ke dni 30. dubna 2021 bylo stejnopohlavní manželství oficiálně legalizováno ve 29 státech světa. Více než polovina zemí, které umožňují manželství osob stejného pohlaví, je v západní Evropě. Státem, který jako první schválil stejnopohlavní sňatky, bylo Nizozemsko. Zákon o možnosti stejnopohlavních manželství zde začal platit 1. dubna 2001. Naposledy bylo stejnopohlavní manželství uzákoněno 26. května 2020 v Kostarice, která se tak stala první zemí Střední Ameriky, kde mohou lidé stejného pohlaví uzavřít manželství. Mezi další státy umožňující stejnopohlavní sňatky patří například Brazílie, Kanada, Španělsko či Švédsko, ze sousedních států je to pak Německo a Rakousko.

Celkem 34 dalších zemí uznává určitou formu občanského partnerství pro páry stejného pohlaví. Jednou z nich je i uzavření registrovaného partnerství, které umožňuje také Česká republika. Doplňme, že o možnosti uzavření stejnopohlavního manželství se jedná např. také ve Švýcarsku.

Přestože stejnopohlavní manželství je legální pouze v 29 státech světa, a ne ve více než 30, jak uvádí poslanec Kopřiva, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož se poslanec uvedenou hodnotou vešel do 10% tolerančního pásma.

Poslanec Kopřiva ve svém výroku poukazuje také na to, že se v zemích, kde byly stejnopohlavní sňatky legalizovány, v podstatě nic nezměnilo. Zjevně tak upozorňuje na fakt, že tato legislativní změna neměla žádný zásadní vliv na fungování tamních společností či rodin. Toto tvrzení je však poměrně obecné a jako takové jej nedokážeme posoudit.

Poslanec Kopřiva mluví o návrhu novely občanského zákoníku a dalších zákonů, který předložila skupina poslanců zastoupená právě Františkem Kopřivou. Tento návrh byl projednáván v prvním čtení 29. dubna 2021.

Všechny změny v občanském zákoníku podle zmiňovaného návrhu (.pdf, str. 1–2) vycházejí pouze z možnosti uzavření manželského svazku také stejnopohlavním párům. Jde tedy pouze o formální úpravy, které podle kontextu spojení „muž a žena“ nahrazují výrazem „dva lidé“.

Změny stejného typu předpokládá návrh také u zákonů č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (.pdf, str. 9–12), a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech (.pdf, str. 6).

Ke znění zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se návrhem přidává (.pdf, str. 4) § 51a o nároku na vdovecký důchod také pro manžele stejného pohlaví: „Stanovení této hlavy platí obdobně pro nárok vdovy na vdovecký důchod po manželce a nárok vdovce na vdovecký důchod po manželovi.“ Ostatní ustanovení tohoto zákona zůstávají nezměněna.

Znění § 21 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, návrh částečně upravuje (.pdf, str. 13), jelikož je bezpředmětné, aby v případě uzákonění manželství bez ohledu na pohlaví obsahovalo část o zániku manželství v případě změny pohlaví jednoho z manželů.

Celkově je ve zvláštní části návrhu (.pdf, str. 26 a násl.) několikrát deklarováno, že jeho zájmem není měnit procesní záležitosti platných zákonů. Cílem je pouze práva a povinnosti manželů rozšířit také na stejnopohlavní manžele.

Registrované partnerství lze uzavřít jen na některých matrikách. Podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, lidé vstupující do registrovaného partnerství „činí prohlášení osobně před matrikářem registrujícího matričního úřadu“. Seznam těchto registrujících matričních úřadů, které o partnerství provádějí zápis, lze nalézt ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 207/2001 Sb.

S výjimkou Středočeského kraje se vždy jedná o úřad sídlící v krajském městě. Celkem je tedy evidováno 14 úřadů, na kterých lze uzavřít registrované partnerství. V tomto případě například nehraje roli trvalé bydliště partnerů.

Uveďme, že uzavření manželství se liší už z toho důvodu, že svazek může být církevní nebo civilní (občanský). V případě svazku civilního je nutné se obrátit na matriční úřad, do jehož správního obvodu spadá místo obřadu. Podle dokumentu (.pdf, str. 2) Ministerstva vnitra i webu státní správy se v České republice nachází přes 1270 úřadů, které poskytují matriční služby, včetně obřadů.

V případě církevního obřadu „je nutné se obrátit na osobu pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností“. Místo obřadu poté určují vnitřní předpisy dané církve. Typicky se tedy v případě křesťanských církví jedná o kostely či kaple, kterých je v České republice několik tisíc.

Na závěr zmiňme, že nelze zcela objektivně zhodnotit poměrně subjektivní tvrzení, že „lze manželství uzavřít téměř kdekoliv“. Obecně však můžeme říct, že 14 registrujících matričních úřadů je v porovnání s počtem běžných matrik či kostelů, který se pohybuje v řádu tisíců, nízké číslo. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Český právní řád neuznává manželství stejnopohlavních párů, která byla uzavřena v zahraničí. V českém kontextu lze na tyto svazky hledět jen jako na registrované partnerství, protože to je jediná forma „trvalého společenství dvou osob“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), kterou česká právní úprava dovoluje uzavřít osobám stejného pohlaví. To potvrzuje například i rozsudek (.pdf) Nejvyššího správního soudu, podle kterého brněnská matrika postupovala správně, když neuznala svazek dvou mužů uzavřený v Nizozemsku jako manželství v České republice.

Česká právní úprava manželství a registrovaného partnerství se v mnohém odlišuje. V tomto ohledu je klíčový § 3020 občanského zákoníku. Podle tohoto paragrafu se registrované partnerství neřídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy v oblasti rodinného práva. To tedy znamená, že například právní vztahy mezi registrovanými partnery a dětmi v jejich péči nemají stejnou právní úpravu jako obdobné vztahy v manželství.

Nejdiskutovanějším rozdílem mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím je osvojení. České právo neumožňuje společné osvojení dítěte stejnopohlavním párem, a proto ani není možné uznávat zahraniční osvojení dítěte stejnopohlavním párem, což potvrdil ve svém nálezu (.pdf) i Ústavní soud.

Odlišně je v českém právu upraveno tzv. individuální osvojení dítěte. Jedná se o situaci, kdy si jeden z partnerů osvojí dítě, druhý partner ovšem nemá k tomuto dítěti i nadále de facto žádný právní vztah. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, původně obsahoval ustanovení, které tento postup zakazovalo, Ústavní soud jej ale ve svém nálezu Pl. ÚS 7/15 z roku 2016 zrušil. Zákon tedy stále neumožňuje, aby si partner tzv. „přisvojil“ dítě svého partnera, jak je to dovoleno v případě manželů.

Podle § 13 odst. 3 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, má sice partner, který se podílí na výchově dítěte, „povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte“, nevzniká mu ovšem automaticky zákonné zastoupení dítěte. Ocitá se tak v pozici tzv. sociálního rodiče (str. 75), který nemá k dítěti, na jehož výchově se podílí, téměř žádný právní vztah. Z toho důvodu by mu mohlo být dítě odebráno v případě úmrtí partnera, jenž je rodičem dítěte i podle právní úpravy.

Ministryně Schillerová mluví o snížení DPH u vodného a stočného, což by podle ní mělo pomoci zvrátit trend postupného růstu cen vody. V odůvodnění se proto zaměříme na ministryní uváděnou změnu legislativy i na vývoj cen vodného a stočného v Česku.

Od 1. května 2020 došlo ke snížení daně z přidané hodnoty u celé řady zboží a služeb na 10 %, tedy nejnižší ze tří sazeb. Patří sem také vodné a stočné, které bylo původně v 15% sazbě. Návrh zákona, kterým se mění také zákon o dani z přidané hodnoty, předložilo Ministerstvo financí vedené Alenou Schillerovou v roce 2018. Poslanecká sněmovna jej i přes zamítnutí Senátem schválila v roce 2019. Pro návrh hlasovali poslanci ANO, ČSSD a KSČM.

Podle dat vědeckotechnického časopisu Vodní hospodářství dochází k růstu cen vodného a stočného v České republice setrvale. Například v roce 2019 stál jeden metr krychlový vody (1 000 litrů) průměrně 88,16 Kč, zatímco v roce 2018 85,63 Kč a v roce 2017 to bylo 84,30 Kč.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.“

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

„Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že v tomto odůvodnění neověřujeme, zda je Evropská komise schopná si způsobilost společností dopředu zjistit. Předmětem našeho hodnocení je především druhá část výroku, tedy jestli jsou zmínky o počtu dodávaných dávek vakcín proti covidu-19 skutečně utajené.

Evropská komise a členské státy se v rámci jednotné evropské strategie pro očkovací látky, jejímž cílem je především urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti covidu-19, dohodly na společném postupu. Evropská komise tak jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi smlouvy na dodávky očkovacích látek. Jako první Komise 27. srpna 2020 uzavřela smlouvu právě se společností AstraZeneca.

Na začátku ledna 2021 Komise uvedla, že části smluv jsou a budou důvěrné, ať už kvůli situaci na trhu, obchodním zájmům, citlivým informacím o vyjednávání nebo výrobním plánům. 29. ledna následně Evropská komise smlouvu se společností AstraZeneca zveřejnila v upravené podobě, ve které jsou začerněné například počty dávek vakcín (.pdf, str. 11).

Plné znění této smlouvy však 19. února 2021 publikovala italská veřejnoprávní televize RAI (.pdf). Dostupný je zde tak i bod 5.1 (.pdf, str. 11), který Komise nezveřejnila. V něm se AstraZeneca zavazuje Evropské unii dodat „přibližně 30 až 40 milionů dávek do konce roku 2020, 80 až 100 milionů dávek v 1. čtvrtletí roku 2021“ a zbytek z celkových 300 milionů dávek (str. 2) ve 2. čtvrtletí. Na konci smlouvy lze také nalézt předpokládaný časový rozvrh dodávek za jednotlivé měsíce (str. 40).

Ačkoliv tuto smlouvu Evropská komise nezveřejnila a její části byly tajné, celé znění smlouvy publikovala italská stanice RAI a je tedy dnes dostupné veřejnosti. Ivan David správně upozorňuje na to, že Evropská komise plné znění smlouvy dodnes nezveřejnila, uvádí však, že jsou některé části smluv dodnes utajené. Tím vyvolává dojem, že veřejnost tato ustanovení dodnes nezná. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Pro kontext uveďme, že zveřejnění této smlouvy souvisí se sporem Komise se společností AstraZeneca, který nastal kvůli tomu, že tato firma za první čtvrtletí roku 2021 do EU nedodala dohodnuté množství vakcín. Doplňme, že v pátek 23. dubna Evropská komise na společnost AstraZeneca podala žalobu. „Důvodem je, že některé části smlouvy nebyly dodrženy a společnost nedokázala přijít se spolehlivou strategií, která by zajistila včasné doručení vakcín,“ uvedl mluvčí Evropské komise Stefan De Keersmaecker.

Někdejší ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David byl zástupcem navrhovatele, tedy vlády, která přišla s návrhem zákona (.doc) o ochraně veřejného zdraví. Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně dne 10. března 1999. Na 13. schůzi Poslanecké sněmovny dne 1. června 1999 byl zákon v prvním čtení vrácen (.doc) k dopracování.

Dle tehdejšího znění zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 90 odst. 2 (dnes odst. 7), je možné v prvém čtení zákon zamítnout, vrátit navrhovateli k dopracování, nebo ho přikázat příslušnému výboru a pokračovat tak v legislativním procesu. Odmítnutí, o kterém hovoří europoslanec Ivan David ve výroku, jednací řád nezná.

Na druhou stranu je možné ve vztahu k výroku hovořit o odmítnutí podoby zákona, kterou Ivan David prosazoval. Vrácení k dopracování spočívá ve stanovení námitek, které poslanci k návrhu zákona mají a které by měly být ve stanovené lhůtě zapracovány. Vrácení k dopracování bylo prosazeno ve hlasování především opozičními poslanci. Skutečně tedy ve své podstatě návrh zákona odmítnut byl.

Nový návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl nakonec předložen 10. února 2000 a Sněmovnou schválen 25. května 2000, následně byl 11. srpna 2000 vyhlášen jako zákon č. 258/2000 Sb. Dodejme, že předmětem hodnocení není srovnání obou návrhů z obsahového hlediska.