Přehled ověřených výroků

V písemném rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 k návrhu prezidenta republiky a skupiny poslanců k zákonu o střetu zájmů ze dne 11. února 2020 se v odstavci 153 uvádí:

„Ústavní soud nepouští ze zřetele, že napadená ustanovení jsou příkladem oblasti, ve které se pravidla demokracie a právního státu střetávají, neboť soudní rozhodování zde vstupuje na pole, které bylo dříve v demokratických státech vyhrazeno rozhodování voličů. Každý stát, který ona pravidla hodlá dodržovat, tak musí řešit problém definování střetu zájmů, způsobu jeho prokazování a vyvozování závěrů pro výkon veřejné moci a pro postavení nositelů veřejných funkcí.“

Podobné a rozšířené vyjádření zaznělo i z úst ústavního soudce Jana Filipa při shrnutí odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu:

„Ústavní soud tedy na závěr konstatoval, že si je vědom toho – a to asi každý ví, jak reaguje veřejnost na tyto otázky – že si je vědom toho, že rozhoduje o otázce, která byla vždycky tradičně vyhrazena v demokracii pouze voličům. Jenom voliči měli rozhodnout o tom, kdo je nejvhodnějším, kdo by měl vykonávat veřejnou funkci, tak jak to plyne z Ústavy – zdrojem veřejné moci nebo státní moci je tedy lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů státní moci.

Z tohoto hlediska tedy Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru se za posledních minimálně 50 let situace výrazně změnila a že provedená novelizace zákona o střetu zájmů se dá chápat jako určitá reakce na to, co se ve společnosti s prohlubujícími společenskými nerovnostmi, a na celém světě, tedy děje.

V tomto směru tedy je právě významné to, že nejsme schopni, to platí od 18. století, William Blackstone konstatoval, že nejsme schopni posoudit, co si pachatel nebo veřejný funkcionář v případě realizace veřejné funkce myslí, ale jsme schopni v právu mu něco zakázat, a tím tedy posoudit jeho jednání.

Z tohoto hlediska tedy je významné, že právo stanoví nějaký etalon, nějaké měřítko chování a v tomto okamžiku může tedy právo přijít, respektive soud k tomu, aby to posuzoval.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tato měřítka nejsou v rámci abstraktní, zdůrazňuji abstraktní, kontroly ústavnosti v rozporu s naším ústavním pořádkem.“ (videozáznam vyjádření k nálezu, v čase záznamu 1:00:15)

Ve světle těchto rozšířených výroků nelze brát možnou implikaci výroku premiéra Andreje Babiše za pravdivou. Tedy tu implikaci, že Ústavní soud rozhoduje o něčem, co mu nenáleží, ale o něčem, co náleží voličům. Není jiná možnost než vyhodnotit výrok v této formě jako zavádějící, neboť, jak je výše ukázáno, Ústavní soud dle svých slov rozhodoval o situaci, o které tradičně rozhodovali voliči, změny ve společenské situaci v posledních několika dekádách jsou však natolik významné, že je legitimní tuto oblast právem regulovat.

Předně uveďme, že premiér Babiš svým výrokem reaguje na slova moderátorky o tom, že ústavní soudci řešili „zákon o střetu zájmů z ústavního pohledu. Jasně sdělili, že člověk, který jde do politiky, musí počítat s omezením svých vlastnických práv. Čím je výš, tím větším".

Andrej Babiš se stal ministrem financí 29. ledna 2014 a v úřadu vytrval do 24. května 2017, kdy ho vystřídal Ivan Pilný.

Před vstupem Andreje Babiše do vlády byla v zákoně o střetu zájmů omezení, podle kterých veřejný funkcionář, tedy i člen vlády a další, nesmí:

• „podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost“
• „být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář“
• „být statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak“

Tyto činnosti přitom musí veřejní funkcionáři, včetně členů vlády, ukončit do 30 dnů od začátku výkonu funkce.

Na základě zákona o střetu zájmů Andrej Babiš opustil post předsedy představenstva společnosti Agrofert, a.s. k 22. lednu 2014. Ve vedení firmy byl nahrazen svým dlouholetým spolupracovníkem Zbyňkem Průšou. Avšak i nadále zůstal vlastníkem firmy.

Důvodem změny ve vedení Agrofertu byl právě zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, jehož § 4 členu vlády neumožňoval „být členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, která podniká“.

Novela zákona o střetu zájmů, mediálně známá pod přezdívkou „lex Babiš“, byla Poslanecké němovně vládou předložena již v červenci 2015. Sněmovna návrh schválila v září. Po dokončení celého legislativního procesu pak zákon nabyl platnosti 25. ledna 2017 jako zákon č. 14/2017 Sb. Nejvýznamnější částí této novely jsou nové paragrafy 4a – 4c, které např. znemožňují veřejným funkcionářům vlastnit média. Dále se pak společnosti, ve kterých má funkcionář alespoň 25% podíl, nesmí účastnit veřejných výběrových řízení ani pobírat dotace. Tato novela tedy přinutila Andreje Babiše k převedení majetku do svěřenských fondů AB private trust I a II, avšak převedení celého majetku, tak jak to Andrej Babiš učinil, nebylo dle zákona nutné. Pro soulad se zákonem stačilo převést pouze jeho mediální společnosti (např. vydavatelství MAFRA), u dalších společností, včetně holdingu Agrofert, mohl nadále zůstat vlastníkem. Tyto společnosti by však nemohly pobírat veřejné dotace ani se účastnit veřejných výběrových řízení.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť je pravda, že novela zákona o střetu zájmů, která Andreje Babiše přinutila vložit své společnosti do svěřenského fondu, byla přijata až po jeho vstupu do politiky. Předtím než do politiky vstoupil, tedy s takovou povinností nemohl počítat.

Firmy patřící do holdingu Agrofert skutečně dostávaly dotace ještě před rokem 2013. Bývalý ministr zemědělství za ODS Petr Gandalovič se v roce 2007 postavil proti reformě zemědělské politiky EU, která by poškodila majitele velkých agrárních koncernů v ČR, a tedy i Agrofert. Tato reforma totiž předpokládala zrušení dotací pro velké podniky, které však v ČR drží většinu zemědělského sektoru. Reforma byla nakonec v omezeném rozsahu přijata a ve známost vstoupila pod pojmem Health Check. Její součástí je tzv. progresivní modulace, která znamená omezení dotací velkým farmám.

Tzv. nárokové dotace jsou vypláceny konkrétním zemědělským podnikům za splnění určitých podmínek. Mezi tyto podniky patřil i Agrofert. Roku 2017 získal na dotacích necelé 2 miliardy Kč, z toho 1,35 mld. tvořily právě nárokové dotace. Tedy skutečně nadpoloviční většinu. V roce 2018 pak výše získaných nárokových dotací stoupla na cca 1,52 miliardy, a to i přesto, že celkový objem přijatých dotačních prostředků Agrofertu klesnul.

Podle právníka Transparency International Petra Leyera se však střet zájmů může týkat i právě nárokových dotací. Nárokové dotace uděluje každoročně na podzim Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). Podle SZIF je ale udělování tohoto druhu dotací pro Agrofert v pořádku a roku 2018 zastavil (.pdf) pouze dotace na projekty evropského Programu rozvoje venkova. Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu udělilo Ministerstvo financí akreditaci (.pdf, str. 4) jako Platební agentuře pro provádění opatření Společné zemědělské politiky, která jsou financována z Evropského zemědělského záručního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, už v roce 2007.

Již před rokem 2013 docházelo také k vyjednávání víceletého finančního rámce EU na léta 2014–2021, který mimo jiné i určuje výši prostředků určených na podporu zemědělské politiky Unie, a tedy i výši nárokových dotací.

Domníváme se, že „firmou“ ve výroku myslel premiér Babiš koncern Agrofert a hlavním důvodem poškození firmy měla být podle premiéra novela zákona o střetu zájmů (.pdf), která nabyla účinnosti dne 1. září 2017.

Jako hlavního kvantifikovatelného ukazatele údajného „poškození“ firmy bereme tržby a zisky koncernu. Ty koncernu začaly klesat již od roku 2016. V tomto roce dosáhly (.pdf, str. 15) tržby koncernu ‭155 305 345 000‬ Kč a zisk činil ‭7 786 008 000‬ Kč. V roce 2017 (.pdf, str. 15) koncern utržil ‭155 119 453 000 Kč a zisk činil 4 798 977 000 Kč. Poslední dostupná data jsou v obchodním rejstříku dostupná za rok 2018 (.pdf, str. 13), kdy Agrofert utržil 157 492 362 000 Kč a zisk činil 1 664 647 000 Kč.

Tržby v posledních letech jsou na podobné úrovni, zisk ale dramaticky klesl. Je však nutné podotknout, že výsledky za roky 2017 a 2018 Agrofert nově vykazoval podle Mezinárodních účetních standardů, proto se rok 2017 mírně liší od údajů uváděných firmou v minulých letech. Na druhou stranu je také vhodné uvést, že celý koncern Agrofert přijal za rok 2018 dotace (.pdf, str. 108) ve výši ‭1 916 925 000‬ Kč. Bez nich by tedy byl v roce 2018 v červených číslech. Přehlednou grafiku finančních ukazatelů Agrofertu nabízí Hospodářské noviny:

Jako hlavní důvod poklesu zisku nejsou nicméně uváděny dopady novely zákona o střetu zájmů, ale zhoršení hospodářské situace v chemickém a potravinářském průmyslu, kdy první jmenovaný zasáhly hlavně vysoké ceny zemního plynu a druhý vysoké ceny obilí a snížení výkonu německé pekárenské skupiny Lieken.

Nepřísluší nám hodnotit, zda byl Michael Bloomberg nejlepším starostou New Yorku, podle dostupných informací ho však za něj považují občané New York City.

V listopadu 2019 vydal americký Siena College Research Institute průzkum veřejného mínění (.pdf), ve kterém obyvatelé města New York (přesněji registrovaní voliči) kromě jiného hodnotili také tři poslední newyorské starosty. Těmi jsou Rudy Giuliani (ve funkci v letech 1994 až 2001), Michael Bloomberg (2002 až 2013) a Bill de Blasio (od roku 2014 až dosud).

Průzkum dopadl nejlépe právě pro Michaela Bloomberga, jehož jméno pozitivně ohodnotilo 53 % dotázaných Newyorčanů (.pdf, str. 4). Na druhém místě se umístil Bill de Blasio s 35 % (.pdf, str. 4) a za ním Rudy Giuliani s 27 % (.pdf, str. 3).

Pro úplnost dodejme, že dotázaným ve zmíněném průzkumu bylo přečteno jméno daného starosty, jehož osobu pak měli ohodnotit (.pdf, str. 2). Nehodnotili tedy konkrétně to, jak podle nich tito tři muži funkci starosty města New York vykonávali a nevybírali z jejich jmen „nejlepšího starostu“. Konkrétně touto otázkou se zabývaly průzkumy z let 2010, 2011 a 2013. V prvním z těchto hlasování se nejlépe umístil Michael Bloomberg (.pdf, str. 10). V letech 2011 (.doc, str. 9) a 2013 (.pdf, str. 5) na první příčce skončil Rudy Giuliani.

První část výroku Andreje Babiše nicméně hodnotíme jako pravdivou, a to také proto, že o výsledcích prvního zmiňovaného průzkumu z listopadu 2019 informoval například americký deník New York Post článkem, který nesl titulek „Bloomberg nejpopulárnějším z posledních tří starostů New York City – Blasio získal jen 35 %“.

Michael Bloomberg pak vlastní i 88 % společnosti Bloomberg L.P., pod níž spadá stanice Bloomberg Television. Ta sice nepatří mezi nejsledovanější televizní kanály ve Spojených státech, mimo jiné však přináší divákům obsah jedné z největších a nejčastěji citovaných zpravodajských agentur Bloomberg News, která se také řadí mezi dceřiné společnosti Bloomberg L.P.

Boj proti terorismu je vojenské tažení USA, které zahájil po útocích 11. září prezident George W. Bush. Ten na něj také vynaložil zatím nejvíce finančních prostředků, konkrétně 964 miliard dolarů. To činí v průměru 121 miliard dolarů za jeden rok jeho funkčního období. Jeho nástupce Barack Obama investoval do této kampaně v průměru 119 miliard dolarů ročně a Donald Trump za své dosavadní funkční období zvedl průměr na 122 miliard dolarů.

Prezident Obama během svého působení omezoval počty příslušníků ozbrojených sil USA na bojišti. Hlavní tíhu měly nést armády lokálních států a místní milice. Spoléhal také na nasazování bojových dronů. Obecně se jeho politika soustředila na posilování spřátelených státních aktérů, čímž měla být hrozba terorismu vyvažována. Nástupem ISIS se však situace v této oblasti změnila, což vedlo Obamu k nasazení většího počtu ozbrojených sil.

Hlavní strategie Trumpovy administrativy navazovala na jeho předchůdce. Současný šéf Bílého domu však zavedl několik nových opatření. Jedním z nich je zákaz cestování lidí z vybraných zemí s převážně muslimským obyvatelstvem do USA, což je představováno jako prevence proti terorismu. Za toto a další podobná opatření je Donald Trump kritizován kvůli rasismu a xenofobii.

Na rozdíl od svých předchůdců se jeho současná administrativa více soustředí na likvidaci významných osobností skupin, prohlášených Spojenými státy za teroristické. Jako příklad můžeme uvést útok na vůdce ISIS Abú Bakra al-Bagdádího, zabití vůdce jemenské odnože al-Káidy Kásima Rimího nebo kontroverzní atentát na velitele íránských jednotek Kuds Kásema Solejmáního. Tento krok však byl mnohými považován za kontroverzní.

Na druhou stranu můžeme uvést pokusy USA o vyjednávání s hnutím Tálibán v Afghánistánu a výslednou dohodu. Zda je například tato dohoda pro „nás“ prospěšná, je diskutabilní.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť USA v čele s prezidentem Trumpem skutečně bojují proti terorismu, jak uvádí premiér Babiš. Pravděpodobným cílem americké administrativy však asi není bezpečí Česka či jiných států světa, ale především bezpečí samotných Spojených států. I přesto má ale Česká republika z těchto akcí USA prospěch, neboť na základě své zahraniční politiky se i ČR účastní (.pdf, str. 29) celosvětového boje proti terorismu.

Podle našeho vyhledávání v informačním systému Soudního dvora Evropské unie bylo ukončených žalob České republiky proti Evropské komisi celkem 13, z nichž dotací se týkalo celkem 5 žalob (řízení C-4/17 P je odvolacím řízením proti rozsudku ve věci T-141/15). Z těchto 5 žalob bylo rozhodnuto ve prospěch České republiky celkem dvakrát, a to ve věcech C‑4/17 P (týkajících se Evropského zemědělského, orientačního a záručního fondu), a T‑509/18 (týkajících se dotací ze stejného fondu) .

V řízení T-32/16 pak sice Česká republika vzala svou žalobu zpět, avšak pouze z toho důvodu, že než Soudní dvůr EU stačil žalobu projednat, opravila Komise své rozhodnutí dle námitek uplatněných v žalobě. I tento případ tedy můžeme hodnotit jako úspěšný.

Ve věci T-627/16 pak byla Česká republika úspěšná jen částečně, kdy Soudní dvůr Evropské unie původní vyloučení plateb z Evropského zemědělského záručního fondu a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova pro Českou republiku v celkové výši cca 30 200 000 eur snížil o 6 400 000 eur.

Naopak ve věcech T-629/17, týkajících se Evropského fondu pro regionální rozvoj, soud žalobu české republiky zamítnul.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť námi dohledaný počet žalob podaných Českou republikou proti Komisi se od premiérem udané hodnoty odlišuje zanedbatelně. V těchto řízeních pak bylo Česko dvakrát úspěšné úplně, jednou částečně a jednou Komise své rozhodnutí změnila v souladu s námitkami obsaženými v žalobě.

Státní fond dopravní infrastruktury (dále jen SDFI) zadal zakázku na prodej elektronické dálniční známky společnosti Asseco Central Europe s dohodnutou cenou 401 milionů korun. SDFI je právnickou osobou podřízenou Ministerstvu dopravy, kde byl v tuto dobu ministrem Vladimír Kremlík jako nominant hnutí ANO. Ministr Kremlík představil veřejnosti zmíněný e-shop již v září minulého roku. Že o existenci zakázky věděl, potvrdil i 20. ledna na své facebookové stránce „Věřil jsem SFDI, že má takovou zakázku absolutně pod kontrolou a SFDI mě o tom opakovaně ujistil.“ Nelze tedy hovořit o tom, že by o zakázce nevěděl. Tomu, že měl zakázku pod kontrolou, svědčí i fakt, že poté co se dostala na veřejnost cena zakázky, hájil ji a její zrušení naprosto vyloučil, a to i po naléhání premiéra.

Schůzka premiéra Babiše a ministra Kremlíka proběhla 17. ledna. Po schůzce zastávali oba pánové rozdílný názor. Ministr Kremlík si za cenou zakázky stál, argumentoval tím, že velká část zakázky byla v režimu důvěrné a že její zlevnění by bylo možné, pokud by se rozsah důvěrnosti na jednotlivé části zakázky omezil. Premiér Babiš zastával názor podobný opozici a odborné veřejnosti a tvrdil, že zakázka je předražená (zdroj: Události ČT, prvních 8 minut). Ke dni 23. ledna byl Vladislav Kremlík odvolán z funkce ministra dopravy a následně nahrazen místopředsedou vlády a ministrem průmyslu Karlem Havlíčkem, který momentálně vede dva resorty.

Zakázka skutečně zrušena byla, a to bez sankce. Společnost Asseco Central Europe se nechala slyšet, že na ochranu svého dobrého jména nebude po státu vyžadovat žádné odškodnění za zrušení zakázky. O zakázce panovalo velice malé povědomí, zaskočen byl mimo jiné i koaliční partner. Roman Onderka z ČSSD pro Události ČT (čas 2:20) uvedl: „O této záležitosti nikdo z nás nic nevěděl, to znamená ani premiér, žádný z ministrů, ani koaliční partner. Za druhé jsme neznali ani rozsah, co za tu částku se vlastně pořizuje.“ Nicméně zakázku zadával SFDI, který spadá pod Ministerstvo dopravy. Pokud přitom předseda vlády hovoří v množném čísle („Tu zakázku jsme zrušili, udělal ji úředník bez našeho vědomí“), předpokládáme, že hovoří za celou vládu. Za tu vládu, která v té době ještě měla jako člena Vladimíra Kremlíka, ministra dopravy, nikoliv „nějakého“ anonymního úředníka.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť minimálně ministr Kremlík, jakožto člen vlády, o zakázce věděl. Fakt, že ministr se zakázkou neseznámil své kolegy, premiéra ani koaličního partnera, je pak jeho odpovědnost, kterou nelze v celém rozsahu, tak jak to premiér Babiš činí, svalovat na úředníka SDFI.

Předně uveďme, že Andrej Babiš odpovídá na otázku moderátorky, zda se může vymlouvat na své předchůdce, když u vlády je již sedm let. Ve vládě bylo hnutí údajně válcováno koaličními partnery. Výrokem má tedy premiér Babiš zjevně na mysli, že většinovou vládní stranou je hnutí ANO 2011 teprve dva roky, přičemž po celou tuto dobu má jeho vláda v Poslanecké sněmovně pouze menšinu hlasů.

Hnutí ANO má své poslance v Poslanecké sněmovně Parlamentu od roku 2013. Ve volbách do PS v roce 2013 získalo hnutí ANO 18,65 procenta hlasů. Umístili se tak na druhém místě za ČSSD. Hnutí v PS získalo 47 poslanců a předsedou poslaneckého klubu se stal Jaroslav Faltýnek. V následujících volbách hnutí ANO zvítězilo s 29,64 procenty. Celkem hnutí získalo 78 poslanců.

V první vládě Andreje Babiše, která byla jmenována 13. prosince 2017, zasedali pouze zástupci hnutí ANO. Vládě však nebyla v lednu 2018 vyslovena důvěra. V druhé vládě Andreje Babiše pak zasedají zástupci hnutí ANO a ČSSD. Důvěru získala vláda 11. července 2018 díky hlasům patnácti poslanců KSČM. Samotné hnutí ANO a ČSSD mají pak dohromady v Poslanecké sněmovně pouze 93 poslanců, jedná se tedy stále o vládu menšinovou.

Z výše uvedeného je jasné, že vláda při hlasování v Poslanecké sněmovně musí spoléhat i na zástupce ostatních stran. Pro kontext tedy zmiňme analýzu serveru Kohovolit.eu publikovanou na serveru irozhlas.cz v dubnu roku 2018, kde je zobrazené, jak jednotlivé strany a jednotliví poslanci hlasovali a také s kým. Je patrné, že poslanci KSČM hlasují velmi podobně s poslanci hnutí ANO. Spolu s hnutím ANO pak hlasovali i zástupci SPD. ČSSD byla v době průzkumu poměrně roztříštěná, nicméně podobnost s hnutím ANO je jasná. Nejméně „společného“ toho s hnutím ANO měli poslanci ODS, STAN a TOP 09.

Andrej Babiš má zřejmě na mysli zákon č. 6/2019 Sb. o změně zákona o DPH, díky němuž došlo k 1. únoru 2019 ke snížení sazby daně z přidané hodnoty u vodní a pozemní hromadné pravidelné dopravy cestujících. DPH se snížilo na 10 %, jde tedy o druhou sníženou sazbu daně.

Při závěrečném hlasování v Poslanecké sněmovně (třetí čtení) naprostá většina poslanců za ANO (70 ze 72 přítomných, 2 se zdrželi) hlasovala proti návrhu, zatímco 13 poslanců z KSČM hlasovalo pro a jeden se zdržel.

Nelze ovšem tvrdit, že poslanci ČSSD hlasovali „proti hnutí ANO“. 5 poslanců ČSSD totiž hlasovalo stejně jako hnutí ANO proti návrhu a zbylých 10 poslanců ČSSD se zdrželo hlasování. Nehlasovali tedy většinově ve shodě s ANO, nicméně nehlasovali ani proti poslancům ANO. Navíc, dle jednacího řádu Poslanecké sněmovny platí, že usnesení (a tedy i zákon) je přijat, pokud pro něj hlasovala nadpoloviční většina přítomných poslanců. Z toho jasně vyplývá, že zdržení se hlasování má de facto stejné účinky, jako hlasování proti návrhu.