Přehled ověřených výroků

Komplexní pozměňovací návrh je institutem zavedeným parlamentní praxí. Nenajdeme ho proto ani v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ani v Legislativních pravidlech vlády (.pdf).

V podstatě se jedná (.pdf, str. 50) o pozměňovací návrh, kterým ale nejsou pozměňovány určité konkrétní ustanovení návrhu zákona formou novelizačních bodů. Místo toho je předloženo nové znění celého zákona nebo příslušných pasáží, které mají být nahrazeny.

Takový návrh neprochází (.pdf, str. 50) připomínkovým řízením ani legislativní radou vlády. Může být podán jak výborem, kterému byl návrh zákona přikázán, tak i jednotlivými poslanci. I z těchto důvodů se tímto institutem několikrát zabýval Ústavní soud. V nálezu Pl. ÚS 39/08 z roku 2010 shledal tento institut v zásadě ústavně konformním, výjimkou jsou tzv. legislativní přílepky, které k návrhu zákona přidávají další části novelizující zákony, které s původním návrhem nemají nic společného.

Komplexní pozměňovací návrh byl nedávno přijat například k zákonu o právu na digitální služby. Tato varianta pozměňovacího návrhu byla přijata Výborem pro veřejnou správu a regionální rozvoj společně s Ministerstvem vnitra. Jedná se o sněmovní tisk 447/4 (.pdf) a má 61 stran textu. Dalším příkladem může být komplexní pozměňovací návrh k návrhu novely zákona o vzdělávání lékařů z ledna 2017. Jedná se o sněmovní tisk 723/5, přičemž komplexní pozměňovací návrh má celkem 41 stran. V současné době se chystá komplexní pozměňovací návrh k novému stavebnímu zákonu.

Nepodařilo se nám však dohledat žádnou statistiku nebo studii, která by se týkala množství předkládaných komplexních pozměňovacích návrhů. Z tohoto důvodu nemůžeme ověřit, zda poslední vlády skutečně přijímají více komplexních pozměňovacích návrhů než ty předešlé. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Vládní návrhy zákona jsou ve sněmovních tiscích doprovázeny přílohami „Platné znění zákonů s vyznačením navrhovaných změn a doplnění“, ve kterých jsou navrhované změny přehledně zobrazeny v současném znění zákona.

Jako příklady lze uvést vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, který byl předložen 18. ledna 2018. Součástí tisku (.pdf) je i zmiňovaná příloha (str. 1/58–33/90), kde ve výroku popisovaná situace odpovídá straně 3/60, kde je současné znění zákona přeškrtnuto a pod ním je uvedené nové znění. Dalším příkladem může být vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, kde porovnání současného a navrhovaného stavu je zobrazené (.pdf) na straně 1/9.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil zde hovoří o některých formálních náležitostech předkládaných zákonů. Zároveň srovnává, jakým způsobem zákony předkládá vláda Poslanecké sněmovně a jak následně Poslanecká sněmovna Senátu.

Hlavním dokumentem, kterým se řídí vláda při předkládání zákonů Poslanecké sněmovně, jsou Legislativní pravidla vlády. Podle čl. 9 je součástí návrhu zákona vždy důvodová zpráva, která má obecnou část a zvláštní část. Obecná část (podle čl. 9 odst. 2) musí obsahovat zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, vysvětlení nezbytnosti navrhované úpravy a také zhodnocení slučitelnosti právní úpravy s právem EU a mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána.

Zvláštní část důvodové zprávy se člení podle jednotlivých paragrafů navrhovaného zákona, nebo v případě novely zákona podle jednotlivých článků a bodů novely. Zvláštní část obsahuje hlavně odůvodnění jednotlivých navrhovaných ustanovení, vysvětlení jejich účelu, principů a může obsahovat i srovnání s platným právním stavem. Podle čl. 10 odst. 5 musí návrh novely obsahovat také text zákona (nebo jeho části) v platném znění s vyznačením navrhovaných změn.

Podobná pravidla jsou stanovena i pro Poslaneckou sněmovnu. Formální náležitosti zákona stanovuje § 86 Jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Podle § 86 odst. 3 musí návrh zákona rovněž obsahovat důvodovou zprávu s obecnou a zvláštní částí. Podle odst. 5 stejného paragrafu má dokument v případě novely také obsahovat text zákona (nebo jeho části) v platném znění s vyznačením navrhovaných změn.

Vládní návrhy většinou takovou strukturu dodržují a Poslanecké sněmovně předkládají kompletní dokument včetně platného znění zákona s vyznačenými změnami. Naopak Poslanecká sněmovna, když předkládá návrhy zákona Senátu, text zákona s vyznačenými změnami neuvádí a omezuje se pouze na výčet zamýšlených změn.

Jako příklad uvádíme dvě aktuální vládní novely, které už byly Poslaneckou sněmovnou postoupeny Senátu. Prvním příkladem je novela zákona o Státním fondu rozvoje bydlení. Návrh zákona byl rozeslán poslancům dne 20. února 2019 jako tisk 412/0 (.pdf). Návrh zákona obsahuje jak obecnou část důvodové zprávy (str. 8–17), tak zvláštní část důvodové zprávy (str. 19–24), závěrečnou zprávu RIA (str. 1/25–25/50) a platné znění zákona s vyznačením navrhovaných změn (str. 1/51–16/66).

Poslanecká sněmovna postoupila novelu zákona Senátu dne 6. ledna 2020 jako tisk 171/0 (.pdf). Návrh skutečně obsahuje pouze výčet zamýšlených změn. Platné znění je uvedeno pouze u několika málo bodů a změny v textu nejsou vyznačeny.

Druhým příkladem je vládní novela zákona o silniční dopravě. Návrh zákona byl rozeslán poslancům dne 18. března 2019 jako tisk 431/0 (.pdf). Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona Senátu dne 6. ledna 2020 jako tisk 174/0 (.pdf). Tisk poskytnutý Poslanecké sněmovně i v tomto případě obsahuje platné znění s vyznačením změn, tisk poskytnutý Senátu nikoliv.

Poslanecká sněmovna opravdu postupuje Senátu pouze výčet bodů, ve kterých jsou stručně popsány navrhované změny. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Zda tato praxe předsedovi Senátu vadí, zde nehodnotíme.

Senát Parlamentu České republiky je horní komorou této zákonodárné instituce. Jeho důležitou úlohou je schvalovat (či neschvalovat) zákony. Pokud Poslanecká sněmovna schválí návrh zákona a Senát tento návrh schválí do 30 dnů (nebo se jím 30 dnů nezabývá) putuje návrh k prezidentu republiky. Pokud však Senát návrh do 30 dnů zamítne, vrací se do Poslanecké sněmovny. Ta může rozhodnutí Senátu přehlasovat absolutní většinou, tedy minimálně 101 hlasy.

Ovšem změny ústavních zákonů, změny Ústavy, změny volebních zákonů, zákona o jednacím řádu Senátu a zákona o styku obou komor být přehlasovány nemohou. K jejich schválení jsou nutné tři pětiny všech poslanců a tři pětiny přítomných senátorů. Panu předsedovi tedy v tomto dáváme za pravdu.

Současně dodáváme, že Miloš Vystrčil se nevyjádřil k otázce moderátorky Zuzany Tvarůžkové na pozici Senátu vůči vládě, nýbrž vysvětlil pozici Senátu vůči Poslanecké sněmovně. Pozice Senátu vůči vládě je zcela rozdílná oproti pozici Poslanecké sněmovny. (Na důvěře Poslanecké sněmovny stojí legitimita vlády ČR, zatímco Senát o důvěře nehlasuje.) Pouze v případě rozpuštění PS může Senát přijímat zákonná opatření, která nesnesou odkladu a jsou navržena vládou. Senát a vláda mají dále pravomoc navrhovat zákony. Jeden z nejsilnějších nástrojů Senátu vůči vládě se nachází v článku 43 Ústavy. Podle něj může Senát (bez souhlasu PS) zrušit rozhodnutí vlády o vyslání ozbrojených sil ČR do zahraničí nebo o přítomnosti cizích ozbrojených sil na území ČR na dobu kratší než 60 dnů.

Dle paragrafu 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, je ombudsman (tedy veřejný ochránce práv) volen Poslaneckou sněmovnou na dobu 6 let. Sněmovna vybírá z kandidátů, které nominuje Senát a prezident. Konkrétně každá instituce může nominovat 2 kandidáty. Přípustné jsou také shodné nominace.

Stejná pravidla se pak vztahují i na zástupce ombudsmana, který veřejného ochránce práv zastupuje v době jeho nepřítomnosti. Ombudsman může svého zástupce rovněž pověřit výkonem části své působnosti.

Na začátek uveďme, že jednání o návrzích zákonů v Senátu se dle jeho jednacího řádu účastní také jeho navrhovatel, který návrh odůvodní. To v případě vládních zákonů bude právě některý z ministrů. Předseda Senátu Vystrčil pak kritizuje údajný nešvar, že návrhy jsou v Senátu představovány ministry, kteří danou problematiku nemají ve své kompetenci.

Během 15. schůze ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček takto představoval na konci ledna Senátní tisk č. 172, který měl být představen předsedou vlády. V jiném případě na stejné schůzi pak Adam Vojtěch zastoupil Jana Hamáčka. Na této schůzi se projednávalo celkem osm návrhů vládních zákonů.

Pokud se podíváme na 14. schůzi Senátu, tak zjistíme, že v tisku č. 157 zastoupila Klára Dostálová ministryni Benešovou. Všechny ostatní vládní návrhy pak byly představeny tím, kým měli, celkem šlo o pět návrhů.

Během 13. schůze ministr zemědělství Miroslav Toman zastupoval ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou a ministra vnitra Jana Hamáčka. Celkově pak bylo projednáno pět vládních návrhů zákonů.

Při 12. schůzi ministryně spravedlnosti zastoupila premiéra Babiše při projednávání tzv. nominačního zákona. Celkem na této schůzi Senát projednal pět vládních návrhů zákonů.

Na 11. schůzi bývalý ministr Kremlík zastupoval Jana Hamáčka, a to rovnou třikrát. Následně pak zastoupil Miroslava Tomana. Při této schůzi tedy celkem čtyřikrát z pěti případů navrhovaných zákonů některý ministr zastupoval jiného.

Z celkových 28 vládních návrhů, projednávaných na posledních 5 schůzích Senátu, bylo 9 prezentováno jiným ministrem, než který je ve sněmovním, resp. následně v senátním tisku zapsán jako navrhovatel. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, neboť k jevům popisovaným Milošem Vystrčilem došlo v cca třetině případů, což můžeme označit za jev velmi častý.

Po vzniku samostatného Československa v říjnu 1918 byla Národním výborem na krátkou dobu schválena prozatímní ústava, podle které zákonodárnou moc představovalo jednokomorové Národní shromáždění. Jeho primární funkcí bylo přijetí oficiální ústavy.

Mezi lety 1919 a 1920 se v rámci příprav nové ústavy vedly spory především o otázce zřízení dvoukomorového systému. Na jedné straně stáli zástupci strany agrární, národně demokratické a slovenského klubu. Ti se vzhledem k předchozímu fungování jednokomorového systému přikláněli k variantě dvou komor, strana sociálně demokratická byla výrazně proti.

Zatímco příznivci dvoukomorového systému argumentovali tím, že ,,dvoukomorový parlament je pojistkou proti omylnosti – a to na obou stranách. Činnost dvou komor je prevencí ukvapených rozhodnutí či přílišného vlivu vůdců v jediném kolektivu“, jeho odpůrci, tedy především Československá strana sociálně demokratická, oponovali historií druhé komory a nelibostí dělníků vůči senátu. Ústavní listina nakonec zahrnovala senát jako výraz kompromisu, ale předcházely (I.1 kapitola) tomu četné konflikty ne pouze o jeho zřízení, ale také o jeho podobě. Ke schválení první oficiální československé ústavy, a tedy i zakotvení parlamentu o dvou komorách, došlo 29. února 1920. První senátní volby proběhly v dubnu 1920.

Pravomoci někdejšího senátu spočívaly (oddíl druhý, ústavní postavení senátu) ve funkci legislativní, kontrole moci výkonné a spoluúčasti na moci soudní. Zákonodárnou iniciativu měl Senát při minimálním počtu 11 navrhujících senátorů. Stejně jako je tomu dnes, i dříve Senát projednával zákony postoupené Poslaneckou sněmovnou a tvořil tak jakousi funkci kontrolora; ústavní zákony nebylo možné uvést v platnost bez souhlasu obou komor, tedy i Senátu. Mimo jiné měl prvorepublikový senát možnost usnášet se o zákonech vrácených prezidentem nebo se podílet na jeho volbě. Na rozdíl od aktuálních kompetencí se dříve Senát podílel například i na schvalování státního rozpočtu.

Co se týče druhé části výroku, z dostupných zdrojů nelze vyhledat konkrétní citaci Aloise Rašína na podporu vytvoření dvoukomorového parlamentu; je však pravdou, že byl členem Československé národní demokracie, která dvoukomorový parlament podporovala.

S odkazem na úvahu na webu Senátu pak lze potvrdit tvrzení, že Tomáš G. Masaryk byl jednoznačně pro myšlenku dvoukomorového parlamentu. Vyjádřil se takto již 8. září 1918 po jednání s prezidentem Wilsonem.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť i přesto, že se nám nepodařilo dohledat důkazy o aktivní podpoře dvoukomorového parlamentu ze strany zmíněných politiků, můžeme na základě dohledatelných informací dojít k závěru, že Masaryk s Rašínem skutečně u zrodu Senátu a dvoukomorového parlamentu stáli.

Ministerstvo financí pravidelně vydává výpisy, kde uvádí aktuální majetkové účasti Ministerstva financí. Nejaktuálnější z těchto výpisů byl vydán 14. února 2020 a zahrnuje účast ministerstva do 31. ledna 2020. V tomto výpisu ministerstvo uvádí, že vlastní částečný či kompletní podíl na zmíněných společnostech. Konkrétně u ČEPRO, MERO a Letiště Praha je to 100 %, u společnosti ČEZ 69,78 %.

Všechny společnosti tyto informace uvádí i na svých webech.

• ČEZ
• ČEPRO
• MERO
• Letiště Praha

V dokumentu o strategii vlastnické politiky státu (.doc, str. 32), který vydala Hospodářská komora ČR, jsou zdůvodněny významy těchto společností pro stát.

• ČEZ – „Dominantní energetický koncern v ČR, výrobce a distributor el. energie a tepla včetně prodeje plynu a těžby uhlí, významná společnost jako součást energetické infrastruktury ČR“
• ČEPRO – „Přeprava a skladování pohonných hmot včetně ochraňování státních hmotných rezerv PHM, významná
  společnost jako součást energetické infrastruktury ČR“
• MERO – „Jediný přepravce ropy do České republiky a nejvýznamnější společnost zajišťující skladování nouzových
  strategických zásob ropy“
• Lětiště Praha – „Provázanost letecké přepravy a pozemních služeb na letišti VH v Praze“

Stejné údaje jsou pak k dispozici i na stránkách obchodního rejstříku.

Co se týče managementů u jednotlivých společností, tak se nám podařilo zjistit následující.

U společnosti ČEZ mezi roky 2018 a 2019 vzrostl čistý zisk o cca 7 miliard korun (.pdf, str. 5). Co se managementu týče, tak předsedou představenstva a zároveň generálním ředitelem je od 15. září 2011 Ing. Daniel Beneš. V čele ČEZu je tedy již přes osm let.

U společnosti ČEPRO je výsledek hospodaření také kladný. Mezi lety 2016 a 2017 se výsledek hospodaření zvýšil o cca 5 %. Od roku 2011 do roku 2017 pak činí tento nárůst 40 %. Co se týče managementu, tak předsedou představenstva je Mgr. Jan Duspěva již od roku 2013.

U společnosti MERO se nám podařily najít nejnovější materiály z let 2016 až 2018. Mezi lety 2016 a 2017 vzrostl čistý zisk o 43 procent. Mezi lety 2017 a 2018 pak vzrostl čistý zisk o 22 procent. Předsedou představenstva je od 2. dubna 2019 Ing. Jaroslav Kocián. Momentálně nepůsobí ve své funkci ani rok, ale před tím se věnoval dlouhodobě distribuci pohonných hmot u Ministerstva obrany.

Společnost Letiště Praha pak za rok 2018 zvýšila čistý zisk o desetinu. Konkrétně na 3,3 miliardy korun. Předsedou představenstva je od roku 2017 Ing. Václav Řehoř, Ph.D. Ten má rovněž poměrně bohaté zkušenosti z minulosti.

Pokud jde o investice do vývoje u jednotlivých společností, tak na webu společnosti ČEZ jsou v sekci investic vyjmenované například investice do digitalizace infrastruktury či do obnovitelných zdrojů. U společnosti ČEPRO byl v roce 2018 zaznamenán nárůst investic, konkrétně na 370 miliónů. Největší část padla na obnovovací investice.

Co se týče společnosti MERO ČR, to připravuje např. možnou výstavbu ropovodu Litvínov – Leuna. Ve společnosti Letiště Praha jsou plánované investice vcelku rozsáhlé. V plánu je rozšíření druhého terminálu či nová přistávací dráha. V roce 2035 chce Letiště Praha odbavit 30 milionů pasažérů.

Ke státním ziskům na dividendách: Stát vlastní 70 % akcií ČEZu. V roce 2019 ČEZ vyplatil na dividendách 17,8 miliardy korun, z čehož připadne většina státu. Společnost ČEPRO je ze 100 % vlastněna státem a na dividendách vyplatila v roce 2017 necelé 2 miliardy korun. Společnost MERO pak za rok 2017 vyplatila dividendy (.pdf, str. 9) v hodnotě 438 milionů korun. Od společnosti Letiště Praha stát získal v roce 2018 na dividendách 1,7 miliardy korun.

Na závěr pak uveďme, že tvrzení, že management jednotlivých společností je kvalitní, je značně subjektivním hodnocením a jako takové jej neověřujeme.

Český Aeroholding byl akciovou společností vytvořenou státem v roce 2011. Podnik se zabýval především správou letištní infrastruktury (po boku Letiště Praha) a rovněž měl podíl na vlastnictví Českých aerolinií. Český Aeroholding byl zároveň v době sloučení obou společností jediným akcionářem společnosti Letiště Praha, a. s.

Uvádí se, že po privatizaci Českých aerolinií byla již samostatná existence Aeroholdingu zbytečná a nevýhodná. Ke sloučení Českého Aeroholdingu s Letištěm Praha došlo v roce 2018.

Na stránkách MF ČR se k fúzi uvádí:

„Ministerstvo financí společnost Český Aeroholding, a. s. založilo a po celou dobu její existence v ní jménem České republiky vykonávalo akcionářská práva. Z důvodu zachování kontinuity a s ohledem na fakt, že Ministerstvo financí disponuje specializovaným útvarem vykonávajícím akcionářská práva ve společnostech strategického významu, bude výkonem akcionářských práv ve společnosti Letiště Praha, a. s. jménem České republiky pověřeno Ministerstvo financí.“

V současné době je jediným akcionářem společnosti Letiště Praha (jako nástupce obou slučovaných společností) Ministerstvo financí ČR.