Přehled ověřených výroků

Národní energetický mix představuje podíl zdrojů energie ve státě. Jedná se o přehled využití energie z jednotlivých primárních zdrojů jako jsou fosilní zdroje (uhlí, zemní plyn, ropa), jaderné zdroje a obnovitelné zdroje (sluneční, větrné, vodní, geotermální a další).

Výsledný energetický mix se v každém regionu a zemi liší. Odvíjí se od daných přírodních, ekonomických a sociálních podmínek. Roli hrají také historické, geopolitické, environmentální a další faktory.

Podoba energetické politiky ČR vychází ze Státní energetické koncepce České republiky (.pdf). Ta představuje dlouhodobou národní strategii, která je nastavena „v souladu s dlouhodobou energetickou strategií Evropské unie zaměřenou na dekarbonizaci, vysokou bezpečnost dodávek a konkurenceschopné ceny energie“ (.pdf, str. 5).

Legislativa Evropská unie v oblasti energetiky se soustředí zejména na problematiku společného trhu a životního prostředí.

Energetice se věnuje hlava XXI části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie. Článek 194 odstavec 1 smlouvy uvádí (.pdf, str. 134) cíle politiky EU a její působnost v oblasti energetiky: „Zajistit fungování trhu s energií; zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii; podporovat energetickou účinnost a úspory energie jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie; a podporovat propojení energetických sítí."

Odstavec 2 článku 194 deklaruje (.pdf, str. 135) nezávislost členských států při tvorbě vlastní energetické politiky. Článek říká, že legislativa a opatření, které mají dosáhnout cílů v odst. 1, se nedotýkají „práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií."

Existují tedy normy a předpisy, které ovlivňují energetickou politiku jednotlivých členských států EU, avšak sestavení energetického mixu je v kompetenci států.

Jedním z opatření, která se týkají vnitřního trhu EU a ovlivňují také oblast energetiky, je nedovolená podpora. Tu vymezuje Smlouva o fungování Evropské unie článkem 107: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“ (.pdf, str. 91).

Ze Smlouvy vyplývá (.pdf, str. 92), že Komise dohlíží na slučitelnost státní podpory s vnitřním trhem a může případně přikázat státu nedovolenou podporu zrušit či upravit (čl. 108 odst. 2).

Dále Smlouva říká (.pdf, str. 92), že „Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 107 slučitelný s vnitřním trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí“ (čl. 108 odst. 3).

Dalším příkladem legislativních kritérií jsou závazky v oblasti životního prostředí. Evropská komise v roce 2015 představila tzv. Energetickou unii, která má zajistit v EU systém bezpečné, udržitelné, cenově dostupné a konkurenceschopné energie. Existuje řada strategií a cílů EU v oblasti klimatu a energetiky (např. Energetická strategie 2030 a 2050).

Jedním z požadavků EU je zavést 32% podíl obnovitelných zdrojů k roku 2030. Tento a další požadavky implementuje Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (.docx). Tento klimaticko-energetický plán (.docx, str. 26–27) uvádí, že „Česká republika plánuje dosažení podílu obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě do roku 2030 na úrovni 22 %, což je nárůst o 9 procentních bodů v porovnání s vnitrostátním cílem na úrovni 13 % pro rok 2020. Uvedený podíl ve výši 22 % odpovídá požadavku na vyjádření vnitrostátního příspěvku k dosažení závazného cíle EU ve výši 32 % do roku 2030 dle článku 3 revidovaného znění směrnice 2009/28/EC o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (směrnice 2018/2001).“

Vnitrostátní klimaticko-energetický plán (.docx, str. 1) koresponduje s prioritami Evropské komise, která je představila 30. listopadu 2016 v rámci balíčku „Čistá energie pro všechny Evropany.“

Politika EU v oblasti jaderné energetiky vychází ze Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Státy EU samy rozhodují o tom, zda zařadí jadernou energii do svých energetických mixů.

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček mluví o jednáních s Evropskou unií ohledně dostavby nového jaderného bloku v jaderné elektrárně Dukovany. Ministerstvo průmyslu a obchodu již dříve uvedlo, že dodavatel by měl být vybrán do konce roku 2022. Celá výstavba by tak měla začít nejpozději v roce 2029 tak, aby byl nový jaderný blok dokončen již v roce 2036.

Předseda vlády Andrej Babiš tehdy uvedl, že výstavba má souvislost s aktuálním děním v Evropě, jak s bojem proti klimatickým změnám, tak se snižováním emisí.

„Když se podíváme, jak to dnes v Evropě vypadá, tak na prvním místě je Francie, která má 52 jaderných reaktorů, má podíl jádra 75 procent a je i lídrem iniciativy pro snižování emisí CO2 na nulu do roku 2050. Švédsko má deset jaderných bloků a mají i vodní zdroje. My bohužel máme v tuto chvíli jen 30 procent a máme cíl, že bychom mohli v roce 2040 mít podíl jádra 40 procent,“ uvedl premiér Babiš. Zároveň však v minulosti zdůraznil, že dostavba bloků musí započít, i kdyby to vedlo k porušení evropského práva.

Ministr Havlíček dále uvedl, že Česká republika jedná o výstavbě s Evropskou unií s ohledem na bezpečnost nového zařízení a také, že zahajuje s Evropskou komisí proces notifikace, tedy určitého povolení ze strany Evropské komise. Jak bylo řečeno v rozhovoru, tato vyjednávání započala 20. listopadu 2019. Kromě českého energetického mixu také česká delegace představila vizi o obnovitelných zdrojích v České republice, která by měla vést k tzv. bezemisní ekonomice.

S dotazem na průběh těchto jednání jsme se obrátili na náměstka pro sekci energetiky na MPO Ing. et Ing. Reného Nedělu, který se jednání taktéž zúčastnil. Protože nám náměstek Neděla potvrdil, že k výrokům, které zmiňuje ministr Havlíček, ze strany Komise skutečně došlo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podle informací Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) by v roce 2021 mělo být vydáno územní rozhodnutí o výstavbě nového jaderného bloku Jaderné elektrárny Dukovany, do konce roku 2022 by měl být vybrán dodavatel, v roce 2029 by se mělo začít stavět a v roce 2036 by měla být investice dokončena. Hrozí totiž riziko, že v roce 2040 by dodávkami elektrické energie nebyla pokryta spotřeba po 678 či dokonce až 3 622 hodin v roce a odběr elektrické energie by se tedy musel regulovat.

Podle zpravodajského webu Ekolist.cz česká delegace 20. listopadu 2019 v Bruselu jednala o stavbě nového jaderného bloku v Dukovanech. Bylo to první větší setkání, které předchází souhlasu Evropské unie s dostavbou plánovaného nového bloku v Jaderné elektrárně Dukovany. S dotazem, zda Komise skutečně ocenila směřování Česka k bezemisní ekonomice jsme se obrátili na náměstka MPO pro energetiku Reného Nedělu, který se jednání také účastnil. Ten tato slova potvrdil.

Státní energetická koncepce České republiky (.pdf, str. 44) v oblasti energetiky a klimatu počítá se zvýšením podílu jaderné energetiky na primárních energetických zdrojích na 25–33 % (z aktuálních přibližně 15 %). Podíl na výrobě elektřiny by pak měl narůst až na 58 % ze současných cca 34 % (str. 9).

Národní akční plán (.pdf, str. 7) rozvoje jaderné energetiky v České republice z roku 2015 počítá s posílením role jádra při výrobě elektřiny, a to výstavbou 1–2 nových bloků jaderné elektrárny a prodloužením životnosti současných bloků JE Dukovany.

V souvislosti s obnovitelnými zdroji Vnitrostátní plán (.docx, str. 26–27) uvádí, že „Česká republika plánuje dosažení podílu obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě do roku 2030 na úrovni 22 %, což je nárůst o 9 procentních bodů v porovnání s vnitrostátním cílem na úrovni 13 % pro rok 2020. Uvedený podíl ve výši 22 % odpovídá požadavku na vyjádření vnitrostátního příspěvku k dosažení závazného cíle EU ve výši 32 % do roku 2030 dle článku 3 revidovaného znění směrnice 2009/28/EC o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (směrnice 2018/2001)“.

Podle Vnitrostátního plánu (.docx, str. 13) České republiky v oblasti energetiky a klimatu (také označovaný jako klimaticko-energetický plán) tvořil podíl uhlí a ostatních tuhých neobnovitelných paliv na hrubé výrobě elektřiny v roce 2016 50 %, cílový stav v roce 2040 je 11–21 %.

Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (.docx, str. 1) koresponduje s prioritami Evropské komise. Byl totiž zpracován na základě požadavku nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1999 o správě energetické unie a opatření v oblasti klimatu, jehož návrh byl představen v rámci legislativního balíčku s názvem „Čistá energie pro všechny Evropany“. Ten Evropská komise zveřejnila 30. listopadu 2016. Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu je přepracovanou verzí návrhu stejnojmenného dokumentu, který 28. ledna 2019 vzala na vědomí vláda ČR a který byl Evropské komisi předložen dne 30. ledna 2019. Evropská komise vydala k tomuto původnímu návrhu doporučení 18. června 2019.

V roce 2018 v rámci novely volebního zákona přišli lidovci se dvěma pozměňovacími návrhy. Jeden z nich se týkal právě aditivního kvora pro vstup koalic do Poslanecké sněmovny. Dle zákona o volbách do Parlamentu ČR č. 247/1995 Sb. je hranice postupu koalic do Sněmovny určena následovně: pro dvoučlenné koalice 10 %, pro tříčlenné 15 % a pro koalice čtyř a více stran 20 %.

Poslanci za KDU-ČSL chtěli svým pozměňovacím návrhem (.pdf, str. 7) tyto hranice snížit, a to na 7 % u dvoučlenných koalic, 9 % u tříčlenných koalic a 11 % u koalic složených ze čtyř a více stran. Snížení hranice kvora doporučil poslancům i ústavně právní výbor. Z opozičních stran návrh našel podporu u Starostů, TOP 09 a Pirátů.

Piráti, kteří mimo jiné předložili návrh na změnu kvora pro postup samostatné politické strany nebo hnutí do skrutinia z 5 % na 4 %, ho podpořili např. ve třetím čtení 14. září 2018. „Pokud se rozhodnete tento návrh nepodpořit, podpořte prosím alespoň návrh ústavněprávního výboru pro snížení toho kvora pro koalice. Skutečně to dává smysl, když to srovnáme se zeměmi Evropské unie,“ řekl Mikuláš Ferjenčík za Piráty.

Na téže schůzi se z řad opozičních stran vyjádřil i Dominik Feri za TOP 09, který konkrétně uvedl: „Jak říkám, za klub TOP 09 podporujeme jak ten první návrh snížení hranice uzavírací klauzule, tak i ten druhý návrh, který se týká klauzule aditivní.“

Proti pak ve třetím čtení skutečně hlasovala vládní koalice ANO a ČSSD. Návrh se rozhodli nepodpořit rovněž poslanci SPD. ODS se hlasování zdržela. Podrobněji lze hlasy jednotlivých poslanců nalézt v přehledu hlasování z 19. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 14. září 2018.

V Poslanecké sněmovně, do které byli zástupci zvoleni v roce 2017, je opravdu devět poslaneckých klubů. Nejsilnější je klub hnutí ANO se 78 mandáty. Na druhé straně nejmenší klub Starostů a nezávislých má pouhých 6 mandátů. Zvláštní skupinu tvoří nezařazení poslanci, kteří během svého mandátu např. opustili svůj bývalý poslanecký klub, jako tomu bylo u tří bývalých poslanců za SPD v polovině března 2019. Zbylé dva nezařazené poslance tvoří příslušníci hnutí Trikolóra, zvolení za ODS.

Zdroj obrázku: psp.cz

V historii byl počet poslaneckých klubů rozmanitý. Po prvních svobodných volbách do České národní rady v červnu 1990 pětiprocentní hranici překonaly 4 subjekty. Po volbách v roce 1992 to bylo 8 klubů. Následovaly volby v roce 1996 se šesti kluby. Ve volbách v červnu 1998 to bylo 5 klubů. V roce 2002 čtyři kluby. Po volbách v červnu 2006 pět klubů. Stejně tak po volbách roku 2010. Na konci října 2013 pětiprocentní hranici překonalo sedm subjektů. A nakonec, v posledních volbách na podzim 2017, uspělo celkem devět stran a hnutí.

Vzhledem k tomu, že předseda Výborný zmínil přesný počet aktuálních poslaneckých klubů a jmenované počty klubů v minulosti se také shodují s fakty, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Hotspot Moria, který uvádí ve svém výroku Výborný, je uprchlický tábor na řeckém ostrově Lesbos. V minulosti ho navštívilo několika českých novinářů, kteří mapovali osud migrantů mířících do Evropy.

Na podzim roku 2018 navštívil tento tábor novinář Tomáš Lindner z Respektu, který odhaduje, že je na místě přes 300 nezletilých dětí bez doprovodu, z toho je přibližně 70 dětí mladších 16 let. Podobně uvádí Thomas Kulidakis pro Český rozhlas, že se v hotspotu Moria v době jeho návštěvy na jaře letošního roku nacházelo 341 dětí bez doprovodu.

Pro ověření údajů uvedených ve výroku jsme oslovili europoslankyni Michaelu Šojdrovou, kterou Výborný zmiňuje v kontextu svého výroku. Od její asistentky Evy Rybkové jsme obdrželi korespondenci, kterou si Šojdrová vyměnila s řeckou výzkumnicí Evou Cossé z Human Rights Watch. K 5. listopadu 2019 je podle korespondence v hotspotu moria 64 dětí mladších 14 let bez doprovodu.

Výborný se tedy ve svém výroku dopustil nepřesnosti, když všech těchto 64 dětí označil za chlapce. Z uvedené korespondence totiž plyne, že se v hotspotu Moria nacházeli nejel chlapci, ale i dívky mladší 14 let. Podle statistik UNHCR (.pdf, str. 1) se však k 31. říjnu 2019 v Řecku nacházelo 4 962 dětí bez doprovodu (z toho 372 mladších 14 let), přičemž 93,4 % z nich byli chlapci. UNHCR také uvádí, že nejvíce tamních dětí pochází z Afghánistánu, Pákistánu a Sýrie.

Zde uvádíme měsíční údaje o dětech bez doprovodu v Řecku pro EKKA (Národní centrum pro sociální solidaritu) rozdělené podle národností:

Zdroj: unhcr.org

Ministr vnitra Jan Hamáček dne 13. listopadu 2019, ve shodě s výrokem, oslovil dopisem (.pdf) řeckého ministra pro ochranu občanů, kterým je v současnosti Michalis Chryssochoidis. V dopise vyjádřil zájem o zaslání seznamu 40 jmen dětí bez doprovodu, u kterých je právně i logisticky možná přeprava do České republiky. Přesný seznam jmen je požadován z důvodu bezpečnostní prověrky.

Dále v něm odkazuje na již dříve do Řecka zaslaný dopis (.pdf) z 15. listopadu 2018, který byl adresován ministryni Theano Fotiou. V tomto dopise ministr Hamáček žádal také o zaslání seznamu jmen dětí, které by mohly být převezeny do Česka a dále uvádí, že na svůj dopis stále neobdržel odpověď.

Za počátek této nepřehledné situace můžeme pokládat vyjádření europoslankyně za KDU-ČSL Michaely Šojdrové, která minulý rok navrhla, aby Česká republika přijala 50 syrských sirotků. Tento její výrok se převážně nesetkal s podporou politické reprezentace.

Za zmíněnou „otočku“ je možné považovat nezaslaní odpovědi na dopis (.pdf) řeckého ministra z 10. září 2019, ve kterém Michalis Chryssochoidis žádá své evropské partnery o pomoc s rozmístěním 2 500 nezletilých uprchlíků bez dospělého doprovodu a následné zaslání dopisu v související věci dne 13. listopadu.

Ministerstvo vnitra v čele s ministrem Hamáčkem na dopis z 10. září nereagovalo, a až do informování o existenci dopisu serverem HlídacíPes.org z 6. listopadu 2019 nevydalo žádné veřejné prohlášení. Po zveřejnění článku reagoval ministr Hamáček pro Seznam.cz prohlášením: „Běžnou praxí je, že dopisy podobného informativního charakteru jsou zasílány proto, aby vyvolaly debatu na evropské úrovni. Na tyto dopisy se standardně neodpovídá. Výzvy k relokacím se objevují průběžně.” Česká republika dle tohoto dopisu má přijmout již výše zmíněných 40 dětí.

Po zveřejnění kauzy a následné kritice ze strany některých opozičních stran však ministr Hamáček výše uvedeným dopisem 13. listopadu řeckou stranu se žádostí o seznam 40 syrských dětí oslovil.

Je podstatné uvést, že zaslání dopisu (.pdf) z 13. listopadu 2019 neodporuje veřejným prohlášením ministra Hamáčka, neboť v dopise pouze žádá o seznam jmen dětí, které mají být následně prověřeny bezpečnostními složkami a případně přemístěny do České republiky. Avšak je možné prohlásit, že zaslání dopisu z 13. listopadu 2019 bylo důsledkem medializace kauzy serverem HlídacíPes.org a následné kritiky vůči ministru Hamáčkovi. Z tohoto důvodu můžeme v tomto kontextu výroku označit „otočku" v jednání ministra Hamáčka jako založenou na skutečných okolnostech.

Uprchlíkem je podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 osoba (str. 2), která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti (…)“.

Kosovská krize na Balkánském poloostrově v březnu roku 1999 vyvrcholila leteckým bombardováním prováděným členskými státy NATO. Česká vláda premiéra Miloše Zemana, vládnoucí od roku 1998, vydala 21. dubna 1999 usnesení o poskytování dočasného útočiště na území České republiky do 31. prosince 1999 občanům Svazové republiky Jugoslávie z provincie Kosovo.

Uprchlíky byli především kosovští Albánci. Azyl našli kromě sousední Makedonie a Albánie i v jiných evropských státech. V ČR zažádalo v roce 1999 o azyl, tedy o ochranu na dobu neurčitou, 7 220 žadatelů. Z toho bylo ale jen 79 úspěšných. Dočasné útočiště, tedy dočasnou ochranu na základě usnesení vlády, získalo podle Člověka v tísni v ČR 1034 kosovských Albánců. Po skončení konfliktu se 903 z nich vrátilo zpět, většina již v září roku 1999.

Tvrzení, že za vlády Miloše Zemana přišly do Česka tisíce uprchlíků, lze označit za pravdivé, ačkoli můžeme předpokládat, že ne všichni žadatelé o azyl byli uprchlíci dle výše uvedené definice.

Zdroj: ČSÚ

Server HlidaciPes.org informoval 6. listopadu 2019 o tom, že řecký ministr pro ochranu občanů (ne ministr zahraničí, což považujeme za nepřesnost nevelké důležitosti) Michalis Chrisochoidis 10. září 2019 zaslal dopis (.pdf) na české ministerstvo vnitra s žádostí o přijmutí 40 nezletilých bez doprovodu.

Dne 7. listopadu 2019 tuto informaci potvrdil český ministr vnitra Jan Hamáček na Twitteru:

Dle tiskové správy KDU-ČSL ze dne 7. listopadu 2019 požádal Marek Výborný s europoslankyní Michaelou Šojdrovou ministra vnitra o schůzku k tomuto tématu. Tato žádost nebyla blíže specifikována.

Michaela Šojdrová vystoupila 11. listopadu 2019 v ČT, kde silně zastávala vstřícný přístup k žádosti řeckého ministra pro ochranu občanů.

Dne 12. listopadu se dle oficiálního stranického Twitteru předsednictvo KDU-ČSL usneslo takto:

Dne 13. listopadu 2019 vydalo ministerstvo vnitra tiskovou zprávu, ve které informuje o tom, že ministr Hamáček 13. listopadu 2019 zaslal řeckému ministrovi pro ochranu občanů dopis (.pdf), v němž požádal o zaslání seznamu konkrétních 40 dětí.

KDU-ČSL byla vládní stranou ve vládě Bohuslava Sobotky v letech 2014–2017. Lidovci dlouhodobě zastávají negativní postoj vůči kvótám a přerozdělovacím mechanismům, které by byly nastaveny ze strany Evropské unie, ať už Evropské komise, Evropské rady či Evropského parlamentu. Tak v září 2015 prohlásila např. europoslankyně Šojdrová: „Stejně jako minulý týden opakuji i nyní, že povinné kvóty nejsou řešením.“ Na celostátní konferenci KDU-ČSL v tomtéž měsíci také uvedla: „[Konference] souhlasí s pozicí Předsednictva KDU-ČSL ohledně migrační krize, zejména odmítnutí povinných přerozdělovacích kvót, které neřeší situaci jako takovou, ale pouze její následky a naopak klade důraz na nutnost řešit příčiny migrační krize mimo Evropu.“

KDU-ČSL se tímto přístupem nicméně nezříká odpovědnosti a solidarity vůči migrantům (nikoliv ekonomickým), ale chce je přijímat na základě solidarity, jak řekl v květnu 2015 europoslanec Svoboda: „To dobrá věc není, členské státy by měly projevovat solidaritu na základě dobrovolnosti.“ Lidovci dále zastávají pozici, že kvóty nemohou fungovat, jelikož Česká republika není pro migranty cílovou zemí a uprchlíky zde není možno držet, jak řekl bývalý předseda Bělobrádek opět v květnu 2015: „Tito uprchlíci k nám nechtějí. Jejich cílovou zemí je Německo. Jak je tu v Schengenu udržíme?“ Co se týče ekonomických migrantů, Pavel Bělobrádek uvedl: „Pokud tedy takoví lidé chtějí u nás pracovat, musí přijít legálně, požádat o vízum a pracovní povolení.“ Bližší informace k migrační strategii KDU-ČSL je k dispozici na jejich stránkách.

Postoj KDU-ČSL je pak zřejmý i z hlasování jejich europoslanců v Evropském parlamentu, kde při hlasování o usneseních či návrzích dlouhodobě hlasují v neprospěch zavedení systému kvót. Výjimku činí hlasování z dubna 2015, kdy sice hlasovali (.pdf, str. 418) pro usnesení, jehož součástí byla i výzva Evropské komisi k zavedení kvót pro rozdělení žadatelů o azyl mezi jednotlivé členské státy, nicméně kvóty jako takové stále odmítali.

Europoslankyně Šojdrová tento krok zdůvodňuje tím, že bylo dobré přijmout ucelenou rezoluci na toto téma, zároveň ale dodává, že kvóty by stejně podléhaly shodě jednotlivých národních vlád, ke které nedojde. Proti zavedení kvót dále hlasovali např. v září 2015 při schvalování usnesení (výsledek hlasování v .pdf na str. 58) o přerozdělení migrantů z Itálie a Řecka mezi státy EU. V roce 2016 se pak zdrželi hlasování nebo hlasovali proti usnesení (výsledek hlasování v .pdf, str. 61) podporující rozhodnutí Rady Evropy o relokaci 40 000 a 120 000 žadatelů o azyl.