Přehled ověřených výroků

Informace o cestách Jaroslava Holíka, poslance SPD za Zlínský kraj, jsme čerpali z jeho osobního a poslaneckého facebookového profilu.

Do Ruské federace poslanec zavítal na začátku letošního roku a opět v červenci. Účelem červencové návštěvy bylo setkání koordinátorů parlamentních „skupin přátel“ z ČR a RF – informovalo o tom Velvyslanectví České republiky v Moskvě. Zemi navštívil poslanec i v roce 2018 (na přelomu ledna a února a v září) a také v září 2017. Za svou únorovou návštěvu Volgogradu si ovšem vysloužil kritiku.

Na fotografiích z Volgogradu (viz foto) stojí při příležitosti 75. výročí bitvy u Stalingradu poslanec Holík po boku některých politiků KSČM či předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky. „Ruské oslavy sovětských válečných úspěchů jsou problematické z toho důvodu, že jakkoliv nelze upírat zásluhy Rusů na konečné porážce hitlerovského Německa, tak Sověti následně z osvobozených zemí udělali své satelity,“ píšou Lidové noviny. V září 2017 se pak v Rusku konaly krajské a komunální volby, kterých se poslanec Holík podle svých slov účastnil jako nezávislý pozorovatel.

Podle svých vlastních slov v minulosti v Rusku i šest let žil.

Kerčský průliv je průliv mezi Černým a Azovským mořem, svíraný Tamanským a Kerčským poloostrovem. Kerčský poloostrov je také součástí Krymského poloostrova, který byl anektován Ruskem v roce 2014.

Incident v Kerčském průlivu se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila lodím ukrajinského námořnictva ve využití průlivu. Rusové posléze tři ukrajinské lodě a jejich posádky zadrželi. Kyjev tvrdil, že přesun lodí Rusku dopředu oznámil, a že k zadržení jejích lodí a námořníků navíc došlo až v mezinárodních vodách, čímž Moskva údajně porušila mezinárodní námořní právo, které je obsažené v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny jakožto signatářů, i bilaterální smlouvu mezi Ukrajinou a Ruskem, která upravovuje mimo jiné právě režim užívání Kerčského průlivu.

Ruská tajná služba FSB informovala, že lodě zabavila, protože „narušily ruské pobřežní vody“. Rusko uvedlo, že dočasně uzavřelo oblast pro lodní dopravu a že ukrajinská plavidla vstoupila na jeho území nezákonně a prováděla „provokativní akce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov také uvedl, že ukrajinské vojenské lodě vstoupily do ruských teritoriálních vod, aniž by odpověděly na jakékoli požadavky pohraniční stráže. Proto byla všechna opatření přijata v přísném souladu se zákonem. Ukrajinská plavidla prý údajně také nepodala správné žádosti o transit.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny“. To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem. Podle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Článek 44 dále upravuje povinnosti států hraničících s průlivy: „státy, které hraničí s průlivy, nesmějí bránit tranzitnímu průjezdu či přeletu...“ Podle ukrajinského ministra zahraničí Pavla Klimkina došlo tehdy k porušení těchto článků.

Dále podle článku 3 výše zmíněné úmluvy platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (viz článek 2 této úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem.

Kerčský průliv představoval potenciální ohnisko konfliktu již od rozpadu Sovětského svazu. Situace se uklidnila v roce 2003, kdy došlo k podepsání bilaterální smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou stanovující, že obě země mohou volně využívat průliv a Azovské moře pro komerční přepravu a musí se navzájem informovat při odesílání vojenských plavidel. Oblast tak byla prohlášena za vnitřní vody obou zemí, ačkoli Ukrajina původně požadovala v oblasti tvrdé vyčlenění hranice a vymezení státní svrchovanosti každého ze států. Přestože je dohoda stále platná, po anexi Krymu získalo Rusko kontrolu nad oběma břehy Kerčského průlivu a tvrdí, že nelegálně zabraný ukrajinský poloostrov a přiléhající vody jsou ruským teritoriem, což Ukrajina odmítá.

Rusko také schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy Rusko, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře. Podle Mezinárodního trestního soudu (který ale řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je ale Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), a nejedná se tak o jeho území. Rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Anexi Krymu považuje za protiprávní také Evropská unie, která v reakci postupně zavedla omezující opatření vůči Rusku, například diplomatická omezení či hospodářské sankce.

Ruská federace odůvodnila obsazení ukrajinských lodí narušením svých teritoriálních vod. Podle mezinárodních organizací a expertů na mezinárodní právo ale Krym patří stále Ukrajině. Dle mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ i Ukrajině a Rusko by si jej nemělo nárokovat. Incident v Kerčském průlivu také přehledně shrnuje i následující článek.

V novodobých dějinách ovládal území Krymu od roku 1783 Ruský stát. V roce 1954 došlo k darování Krymu v rámci Sovětského svazu Ukrajinské sovětské republice. Ústava Ukrajiny (.pdf, čl. 133) schválená v roce 1996 (str. 60) pak již Krym označuje za Autonomní republiku.

V roce 1997 byla uzavřena dohoda (.pdf, str. 31-40) mezi Ukrajinou a Ruskou federací, která potvrzovala ukrajinskou suverenitu nad územím Krymu (čl. 3). V následujícím roce byla přijata Ústava Autonomní republiky Krym, která platila až do roku 2014. V tomto roce došlo k vyhlášení nezávislosti Krymu, jeho připojení k Ruské federaci, a tím pádem de facto ukončení statusu Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajinské republiky.

Nutno poznamenat, že status Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajiny je dle mezinárodního práva v současnosti stále otevřený, vzhledem k tomu, že vyhlášení nezávislosti a následné kroky byly v rozporu s Ukrajinskou ústavou a mezinárodním právem (.pdf, shrnutí str. 390-391). OSN například připojení Krymu k Rusku neuznalo, naopak podpořilo teritoriální integritu Ukrajiny a vyzvalo k témuž členské státy a mezinárodní organizace (rezoluce OSN 62/262).

Incident v Kerčském průlivu se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila lodím ukrajinského námořnictva ve využití průlivu. Kyjev tvrdil, že přesun lodí Rusku dopředu oznámil, a Moskva tak porušila mezinárodní námořní právo, které je obsažené v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“). Tato úprava je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny jakožto signatářů. Mezi Ruskem a Ukrajinou pak byla v roce 2003 podepsána také bilaterální dohoda, která mimo jiné upravovala také režim Kerčského průlivu.

Poté, co ukrajinským lodím nebylo dovoleno průlivem proplout, zamířili námořníci zpět do Oděského přístavu. Ruské námořnictvo však začalo na lodě střílet a posléze je i zajalo a posádku uvěznilo.

Ruská tajná služba FSB informovala, že lodě zabavila, protože „narušily ruské pobřežní vody“. Rusko uvedlo, že dočasně uzavřelo oblast pro lodní dopravu a že ukrajinská plavidla vstoupila na jeho území nezákonně a prováděla „provokativní akce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov také uvedl, že ukrajinské vojenské lodě vstoupily do ruských teritoriálních vod, aniž by odpověděly na jakékoli požadavky pohraniční stráže. Proto byla všechna opatření přijata v přísném souladu se zákonem. Ukrajinská vojenská plavidla prý také nepodala správné žádosti o transit.

Za protiprávní zadržení označil 18. července 2019 například Evropský parlament. Blokování Kerčského průlivu za porušení mezinárodního práva označil i zahraniční výbor Senátu, který následně vyzval k propuštění námořníků. Podobně tak učinilo i Ministerstvo zahraničí, které tuto výzvu zopakovalo letos v únoru.

Za protiprávní pak zadržování ukrajinských námořníků označili i vrcholní představitelé Německa a Francie. Americký kongres pak kvůli incidentu, který označuje za protiprávní, zvažoval zavedení nových protiruských sankcí.

Dne 25. května 2019 Mezinárodní soud pro mořské právo vydal předběžná opatření (.pdf, str. 30), podle kterých má Ruská federace propustit zadržené lodě i námořníky, spor však stále pokračuje a nebyl definitivně ukončen. Rusko ale odmítlo rozhodnutí soudu respektovat a dál drží námořníky ve vazbě.

Dezinformační weby převážně fungují na principu míchání skutečně pravdivých zpráv, částečně pravdivých nebo nepravdivých zpráv. Obecně je také často spojuje, že nelze dohledat jejich vlastnickou strukturu nebo zdroje financí.

V létě 2017 přinesl zpravodajský portál Aktuálně.cz informaci, že Ministerstvo vnitra monitoruje přibližně 40 českých alternativních a dezinformačních webů. Redakce Aktuálně.cz tuto informaci získala z interních dokumentů ministerstva, které měla mít k dispozici, a od zdrojů z Ministerstva vnitra. Avšak samotné ministerstvo dosud seznam oficiálně nezveřejnilo. Podle informací Aktuálně.cz k nejvlivnějším dezinformačním webům v České republice patří AC24, Svět kolem nás, Lajkit, Vědomosti a Parlamentní listy s jejich subportály. Dále třeba New World Order Opposition, Svobodné noviny, Vlastenecké noviny a Aeronet. Někteří odborníci na média však uvádí, že Parlamentní listy nejsou čistě dezinformační web, ale spíše platforma, která má sloužit pro šíření dezinformací.

Na zprávu, kterou přineslo Aktuálně.cz, reagovala redakce Neovlivní.cz, která již od roku 2015 sestavuje databázi dezinformačních webů. Uvedla, že seznam webů, které sleduje Ministerstvo vnitra, se zásadně shoduje s jejich databází.

Přehled českých dezinformační a manipultivních webů vytvořil také think-tank Evropské hodnoty, který je rozdělil do tří kategorií. V první jsou weby tvořící dezinformace a manipulace, jako například AC24, Sputnik.cz nebo Aeronet. Další kategorií jsou dezinformační a manipulativní webové platformy, kam podle nich patří například Parlamentní listy, a poslední kategorií jsou dezinformační a manipulativní weby bez vlastního obsahu. Do této kategorie zařadil jenom dva weby – Pravdive.eu a Almanach.

Sputnik.cz psal o protestech například v článcích z 27. července 2019, 3. srpna 2019 a dále 10. srpna 2019. Ani v jednom z článků se nezmiňuje o násilném chování demonstrantů. Zprávy o demonstracích v Moskvě například vůbec nepřinesly AC24, Aeronet, nebo Svobodné noviny.

Během protestů za svobodné volby, které v Moskvě probíhají od poloviny července 2019, došlo k řadě incidentů. Protesty provází tvrdé zásahy ze strany policie, která zadržuje účastníky demonstrace.

Zpravodajský server BBC informoval o případu, kdy moskevská prokuratura navrhla odebrat rodičovská práva dvěma účastníkům nepovolené demonstrace. Důvodem je, že na ni přišli spolu s ročním dítětem. O případu informovala také Česká televize.

Podle BBC prokuratura také uvedla, že byli vyšetřováni i další rodiče, kteří přivedli na demonstraci malé děti, ale také lidé, kteří povzbuzovali nezletilé k účasti.

Podle novináře Alexeye Kovaleva z deníku The Guardian univerzity hrozily studentům vyloučením, pokud budou spatřeni na protestech. Podobně informoval také například Wall Street Journal (dostupné na serveru newsbeezer.com).

Je možné dohledat zprávy o vyhrožování vyloučením ze školy i odebráním dítěte, ale podle dostupných informací k samotnému vyloučení ze školy či odebrání dítěte zatím nedošlo. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdu.

Poslední týdny Moskvou otřásají demonstrace za svobodné lokální volby. Moskva totiž zapověděla účast opozičním kandidátům v zářijových volbách do moskevského zastupitelstva. "Podle úřadů opozičníci nezískali požadovaný počet podpisů od voličů na svou podporu, zavržení kandidáti naopak tvrdili, že kontroly hodnověrnosti podpisů úřady dělaly schválně i s chybami, aby podpisy mohly zpochybnit," informuje iRozhlas. Demonstrace se konají navzdory úřednímu zákazu a přes důrazné policejní varování. Jak ukazují záběry z místa dění, ruská policie se uchyluje k zatýkání a násilí.

České Ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo na události posledních dní v centru Moskvy následovně: "V reakci na zadržení stovek lidí pokojně protestujících v Moskvě proti manipulaci komunálních voleb Ministerstvo zahraničních věcí upozorňuje, že svoboda shromažďování je garantována mezinárodněprávními závazky a proto lidem má být umožněno projevit svůj názor i tímto způsobem."

Kreml byl také například obviněn z falšování voleb ve Vladivostoku. Úroveň vnitřní demokracie je podle americké nevládní neziskové organizace Freedom House velmi špatná a zemi považuje za nesvobodnou.

Rusko má pak také problém s korupcí. Dle údajů Amnesty International za rok 2018 je Rusko hodnocené jako 138. nejhorší z 180 sledovaných států.

Nejnovější údaje přináší nezávislá agentura Levada Center. Televize nadále zůstává pro Rusy největším zdrojem informací, přestože se v posledním desetiletí stala méně důvěryhodnou. 54 % respondentů považuje televizní zpravodajství za důvěryhodné. „Důvěra v televizi, jako zdroj zpráv, v posledních několika letech kolísala kolem 55 % populace. Před deseti lety však bylo toto číslo o třetinu vyšší – téměř 80 % populace. Důvěru v televizi si udržují především lidé starší 35 let. Navíc v loňském roce se důvěra Rusů v to, jak televize pokrývá určitá témata, zejména ekonomická, výrazně snížila. V současné době se více než polovina populace domnívá, že pokrytí situace v ekonomice televizními kanály je ‚nepravdivé',“ popisuje agentura.

Senátorem Hamplem zmiňovanou hodnotu 65 % dosahuje důvěra Rusů v televizi pouze ve věkové skupině 55–64 let. U lidí starších 65 let dosahuje důvěra v televizi dokonce 74 %.

Naopak roste důvěra Rusů v internetové zdroje a sociální sítě. „Během 10 let pravidelných měření rostla třikrát až čtyřikrát a dnes kolísá kolem 20 % populace," píše se v průzkumu. Průzkum Levada Center je (.pdf, str. 15) z března a dubna 2019. Průzkum je založen na údajích z reprezentativního vzorku dospělé populace země ve věku 18 let a starších. Celkem bylo osloveno 1600 lidí a chyba nepřesahuje 3,4 %.

Nadace pro veřejné mínění pak přichází se zjištěním, že 49 % Rusů věří tamějším médiím. Údaje ovšem pochází z roku 2016.

„Proti Rusku jsou dlouhodobě vedeny sankce ze strany USA, Evropské unie a dalších západních zemí. V reakci na protiprávní anexi Krymu v roce 2014 přijala Evropská unie ve vztahu k Rusku několik omezujících opatření. Další sankce se pak týkají celého Ruska. Tato opatření byla opakovaně prodlužována a jsou prozatím platná do června roku 2020. Sankce na Rusko uvalily také Spojené státy americké, například kvůli protiprávní okupaci Krymu či kvůli udělování ruského občanství Ukrajincům žijícím v donbaské oblasti. Seznam všech sankcí uvalených na Rusko od roku 2014 do září roku 2018 lze nalézt na stránkách rozhlasové sítě Svobodná Evropa.

Vztahy mezi Severoatlantickou aliancí (NATO) a Ruskou federací, byly navázány v roce 1991 v rámci Severoatlantické rady pro spolupráci. Rusko se v roce 1994 připojilo k aliančnímu programu Partnerství pro mír. 1. dubna 2014 se pak Severoatlantická aliance jednomyslně rozhodla v důsledku ukrajinské krize pozastavit s Ruskou federací spolupráci. Oporu pak může Ruská federace hledat zejména u bývalých sovětských republik. Většina z nich po pádu Sovětského svazu v 90. letech vytvořila na popud Ruska Společenství nezávislých států (SNS). V prosinci minulého roku ukrajinský prezident Petro Porošenko hovořil o tom, že by měla Ukrajina ze společenství odejít a orientovat se na sbližování s Evropskou unií. Na jaře 2018 Ukrajina přerušila spolupráci v rámci SNS.

Ukrajinský prezident Petro Porošenko také v prosinci 2018 podepsal zákon, který de facto vypovídá ukrajinsko-ruskou smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství. „Základní smluvní dokument, který upravuje vztahy obou sousedních zemí, byl uzavřen v roce 1998 s desetiletou platností a automatickým prodloužením o dalších deset let, pokud se proti tomu žádná ze stran nepostaví. (...) Prezident zároveň vyzval ministerstvo zahraničí, aby provedlo „inventarizaci“ veškerých dohod s Ruskem. Podle ukrajinských médií je takových dohod na tři sta. Vláda by měla vytvořit meziresortní komisi, jež spočítá finanční požadavky, které by mělo Rusko Ukrajině vyplatit jako náhradu za svou ozbrojenou agresi,“ popisuje Aktuálně.cz.

V posledních letech také dochází ke sbližování Ruska s Tureckem. Příkladem mohou být události z března 2019. Přestože turecký ministr obrany Hulusi Akar tvrdil, že modernizace tureckého letectva americkými stroji bude pokračovat podle plánu, Američané a představitelé NATO si věrohodností jeho výroků jistí nejsou. Vrchní velitel sil NATO v Evropě Curtis Scaparrotti dokonce dvakrát vybídl k tomu, aby Pentagon od zakázky odstoupil, pokud Turecko nakoupí od Ruska protiraketový systém S-400. „Důvod, proč se Ankara rozhodla uzavřít obchod s Moskvou, švýcarské noviny označují primárně za politický,“ vysvětluje Český rozhlas Plus. Ministerstvo zahraničí USA definitivně stáhlo nabídku prodat Turecku svůj protiraketový systém Patriot 23. srpna.

K vyostření vztahů mezi Západem a Východem došlo naposledy 22. srpna tohoto roku, kdy Ruská federace společně s Čínou předložila žádost Radě bezpečnosti OSN, aby neprodleně projednala oficiální záměr Spojených států vyvíjet a rozmisťovat rakety středního doletu. 

Zlepšují se také vztahy Ruska a Číny, zde se však hovoří spíše o přátelství, než o formálním spojenectví. Za spojenecký by se však mohl označit vztah Ruska s režimem Bašára Asada v Sýrii, ta je však zmítána občanskou válkou a její pomoc Rusku by tak v případě potřeby nebyla velká.

Co se týče spojenců, může se Rusko přímo dovolávat pouze států v rámci Společenství nezávislých států, kam však kromě Ruska nespadá žádná ze světových velmocí. Členy jsou státy jako Ázerbájdžán, Bělorusko nebo Moldavsko. Mezi spojence je možné zařadit i Sýrii, ve které však probíhá občanská válka. Přesto, že Rusko v poslední době zlepšuje vztahy např. s Tureckem či Čínou, nedá se v souvislosti s těmito státy mluvit o spojenectví, ale spíše o politickém sblížení či přátelství.

Poslanec Benda v rozhovoru naráží na krizovou situaci spojenou s jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán vzhledem ke kritice, které čelil kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Dále podle Staňka bude Schreier pověřen pouze zastupováním ministra při jednání vlády, v Poslanecké sněmovně, a nebude mít žádné kompetence člena vlády.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Dále podle §173 zákona o státní službě může náměstek člena vlády zastoupit člena vlády v rozsahu stanoveném členem vlády s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon. Náměstek člena vlády je tedy například oprávněn účastnit se místo ministra jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Zákon také hovoří o tom, že člen vlády může mít nejvýše dva takové náměstky.

Podle téhož zákona může mít člen vlády také další odborné náměstky pro řízení příslušných sekcí ministerstva. Tito náměstci jsou oprávněni vést podřízené státní zaměstnance, ukládat jim služební úkoly a jiné. Příslušný člen vlády může rovněž stanovit, že náměstek pro řízení sekce je oprávněn účastnit se místo člena vlády jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny.

Pokud je ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort. Prezident republiky Miloš Zeman přijal Staňkovu demisi 31. července 2019. Zároveň ale odmítl jmenovat kandidáta ČSSD Michala Šmardu, o jehož jmenování rozhodne až v půli srpna. Absence člena vlády na ministerstvu kultury je ale podle ústavního právníka Jana Kysely a dalších odborníků v rozporu s kompetenčním zákonem i Ústavou.

Vedení ministerstva kultury v současné době tvoří dva náměstci člena vlády, státní nájemník a čtyři náměstci pro řízení sekcí. René Schreier, který byl pověřen řízením ministerstva kultury, je náměstkem pro řízení sekce ekonomické a provozní. V této souvislosti se také hovořilo o Kateřině Kalistové, která je náměstkyní pro řízení sekce živého umění.

Již v minulosti došlo k případům, kdy některé z ministerstev nebylo vedeno členem vlády. Stalo se tak například během vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo tak bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.