Přehled ověřených výroků

Společnost Home Credit, která je součástí skupiny PPF, působí v Číně od roku 2007. Po roce 2010 se postupně Home Credit stal třetím největším poskytovatelem spotřebitelských úvěrů v Číně.

O vlivu na zlepšení vztahů mezi Českou republikou a Čínou hovořil (cca od 4:10) v roce 2016 Jiří Šmejc, který je generálním ředitelem a minoritním akcionářem Home Creditu, konkrétně uvedl: „PPF a Home Credit, a my jsme na to pyšní, stála u zrodu té iniciativy, která, myslím si, vedla k obrodě česko-čínských vztahů.“ Petr Kellner se například účastnil i oficiálních schůzek mezi prezidentem Zemanem a čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem. Schůzek se účastnil v roce 2014 i v roce 2017.

Čínská lidová republika dlouhodobě negarantuje ochranu základních lidských práv tak, jak jsou vnímána v Evropě. V posledních letech se lidskoprávní situace jen zhoršuje. Dochází k systematickému stíhání lidskoprávních aktivistů, kritiků režimu či novinářů. V roce 2018 vláda zesílila systematickou represi obyvatel severozápadní oblasti Sin-ťiang, zejména etnika Ujgurů. Pravidelným je i jejich nahodilé zatýkání a přemisťování do tzv. převýchovných táborů.

V detencích na politickou převýchovu je uvězněno několik set tisíc až jeden milion Ujgurů, Kazachů a dalších muslimů, kteří jsou tam drženi bez zákonné procedury a možnosti komunikace. Svědkové propuštění z těchto táborů vypověděli o psychickém teroru i fyzickém mučení, jež vedlo v některých případech až k úmrtí. Zadržovaní se musí učit čínské zákony, Si Ťin-Pchingovu ideologii, čínštinu, jsou nuceni opěvovat čínský režim a doznávat neexistující prohřešky.

Slovy Ondřeje Klimeše, českého sinologa:

„V Číně lidská práva znamenají něco úplně jiného, než je univerzální pojení lidských práv, které Čína sama podepsala ve Všeobecné deklaraci lidských práv v roce 1948. Čínská lidová republika vznikla hned další rok a čínští komunisté argumentují, že vláda každého státu si může stanovit vlastní definici lidských, politických a občanských práv. Pojetí lidských práv by pak nebylo všeobecné. Problém je v tom, že by to automaticky znamenalo, že teoreticky v budoucnu i některá z českých vlád by třeba mohla říci, že v České republice si můžeme po svém definovat lidská práva. Ve svých důsledcích znamená konec univerzality lidských práv vlastně převrácení celého právního řádu demokratických zemí.

Konkrétně Čína operuje s pojmem jedinečnosti a z toho vyvozuje, že lidská práva nejsou univerzální. Přímo v Číně pro komunistickou stranu Číny je základní lidské právo právo na život a blahobyt. Argumentuje, že v Číně lidská práva dodržována jsou, protože komunistická strana Číny zajišťuje živobytí a ekonomický rozvoj 1,4 miliardy lidí.“

Senátor Marek Hilšer na konci května 2019 zaslal předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi otevřený dopis. Senátor Hilšer jej zveřejnil na svém facebookovém profilu.

Komentuje v něm uzavřenou schůzku Jaroslava Kubery s majitelem skupiny PPF Petrem Kellnerem. Tato schůzka je dle Hilšera příkladem netransparentního chování, které způsobuje nedůvěru společnosti v politické reprezentanty. Dále takové jednání spojuje s politickou kulturou z devadesátých let.

Kromě výše uvedeného schůzku označuje za ignoraci Výboru pro zahraniční věci, bezpečnost a obranu. Senátní výbor totiž již dříve pozval Petra Kellnera na svá jednání, aby vysvětlil spolupráci s firmou Huawei, kterou Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost označil za bezpečnostní riziko.

Schůzka s Kuberou se měla uskutečnit na žádost Petra Kellnera, který měl předsedu Senátu ujistit o dodržování českých zákonů společností PPF. A to i v případě možných zákonných omezení týkající se firmy Huawei.

V roce 2017 byla registrována nezávislá nevládní organizace Mezinárodní koalice za ukončení transplantačního zneužívání v Číně, jejímž cílem je zkoumat, analyzovat a podporovat ukončení politiky nedobrovolných transplantací v Číně.

Tato organizace dala podnět k zahájení nezávislého občanského tribunálu s názvem Mezinárodní tribunál pro problematiku nedobrovolného odebírání orgánů vězňům svědomí v Číně (také nazývaný China Tribunal). Tento tribunál, složený z civilních expertů k problematice pod vedením zkušeného britského právníka a soudce Sira Geoffreyho Nice, který mimo jiné působil u Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, se pokusil prošetřit množící se případy a obvinění ohledně čínského systému transplantací orgánů a zneužívání čínských vězňů svědomí jako zdrojů pro získávání orgánů.

Tribunál došel k jednomyslnému závěru (.pdf), který přednesl 17. června 2019, který stručně formuloval tak, že Čína praktikovala politiku nedobrovolného odebírání orgánů u významného množství obětí v rozsáhlém časovém období. Čína, ačkoliv byla několikrát dotazována, s Tribunálem nespolupracovala a nepřednesla žádné informace o opaku. Terminál shrnul tato svá zjištění:

• V Číně existuje nepřiměřeně krátká doba, za kterou jsou lékařské instituce schopné dodat potřebný orgán k transplantaci.
• Dochází k mučení členů hnutí Falun Gong a Ujgurů.
• Existuje nesoulad v množství ročně provedených transplantací a nízkými počty oficiálně dostupných dárců.
• Samotný bouřlivý rozvoj nemocničních zařízení pro transplantace, který mnohdy započal již v dobách, kdy v Číně neexistoval systém dobrovolného dárcovství, nepřímo odkazuje na politiku nedobrovolného dárcovství orgánů.

Tribunál dospěl k názoru, že v Číně dochází k nedobrovolnému, vládou řízenému odebírání orgánů, a to především od politických vězňů a kulturních menšin, a to i za účelem jejich následného prodeje (.pdf, str. 1, 12, 49, 54):

„Forced organ harvesting has been committed for years throughout China on a significant scale and that Falun Gong practitioners have beenone – and probably the main – source of organ supply. The concerted persecution and medical testing of the Uyghurs is more recent and it maybe that evidence of forced organ harvesting of this group may emerge indue course. The Tribunal has had no evidence that the significant infrastructure associated with China’s transplantation industry has been dismantled and absent a satisfactory explanation as to the source of readily available organs concludes that forced organ harvesting continues till today.“

Na závěr rozhodnutí Tribunál varoval státy, ale i nevládní aktéry, že v této oblasti při jednání s Čínou jednají se zločineckým státem. Zda však senátor Hilšer skutečně zajistil překlad výše zmiňovaného rozhodnutí se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Mezinárodní tribunál pro problematiku nedobrovolného odebírání orgánů vězňům svědomí v Číně (Čínský tribunál) došel dne 17. června 2019 k rozhodnutí, že dle dostupných údajů dochází v Číně k obchodu s orgány. Jedním ze zjištění byla i skutečnost, že čínská transplantační pracoviště pracují s extrémně krátkou lhůtou pro získání dárce orgánů, dle rozhodnutí je tato doba často jen dva týdny (.pdf, s. 33).

Podobně krátké lhůty zmiňují i podklady australského vyšetřování z roku 2017, které hovoří o období 2 až 4 týdnů (.pdf, str.7). Stejně se vyjadřuje zpráva pro Německý spolkový sněm z roku 2016, která charakterizuje čínský systém transplantací jako systém „on demand“, tedy na přání (.pdf, s. 8). Pro srovnání o jak expresní lhůty se v čínském případě jedná, v ČR je průměrná čekací doba na ledviny 399 dní, na játra 94 dní a na srdce se čeká 248 dní.

Miloš Zeman zastává při komunikaci o Číně pozici nevměšování se do vnitřních záležitostí Číny. Tuto pozici přiblížil při rozhovoru pro čínskou televizi CCTV u příležitosti jeho návštěvy v Číně v roce 2014, kde prohlásil:

„To je přesně ten ‚reset'. Takže nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se musíme, jak můžeme, od ostatních států učit. Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád.“

Prezident se opakovaně vyjádřil, např. při návštěvě v Číně v listopadu 2018, v tom smyslu, že je zastáncem ekonomické diplomacie, problematiku lidských práv přitom dlouhodobě opomíjí nebo ji zcela vynechává. Stejně tak se nevěnuje ani zmíněné otázce odebírání orgánů čínským vězňům.

Prezidentova pozice je odlišná od pozice dalších představitelů ČR. Akcent na větší kritičnost vůči Číně vyjadřuje jak Ministerstvo zahraničních věcí, které při oficiálních kontaktech s Čínou přiznává snahu komunikovat lidskoprávní problematiku, tak například i Senát, který v březnu přijal rezoluci kritizující situaci v Číně. Nejaktuálněji se vynořily rozpory mezi Čínou a politikou primátora Prahy Zdeňka Hřiba, který je kritizován za narušování česko-čínských vztahů tím, že kritizuje politiku Číny vůči Tchajwanu a Tibetu.

V roce 2012 byl poprvé veřejně zmíněn program „de-extremifikace“ v otázce území Sinťiangu a ujgurské menšiny. Zároveň se v letech 2014–2015 začínají objevovat první zmínky o reedukačním systému a síti zařízení, v kterých k němu má docházet. Situace ujgurské menšiny se zhoršuje přijetím tzv. Nařízení o deextremifikaci v roce 2017, která významně omezuje kulturní a náboženské svobody ve prospěch politiky jednotné Číny, čínské kultury a komunistického zřízení a zmiňuje politiku reedukace. Amnesty International odhadovala v roce 2018, že v rámci této politiky je přeučováno až milion Ujgurů. V extrémním případě existují i tací, kteří situaci v Sinťiangu přirovnávají k počátku pozvolné genocidy, jako například investigativní novinář věnující se problematice lidských práv v Číně Ethan Gutmann.

Existence samotných táborů byla Čínou od počátku odmítána a priori jako nesmysl. Když byl v roce 2018 při rutinním porovnávání satelitních fotek objeven „neexistující“ tábor u města Dabancheng, změnila Čína rétoriku a tato zařízení připomínající vězení začala nazývat odbornými tábory či internáty, kde jsou umístění Ujgurové a další představitelé menšin dobrovolně a pro vlastní dobro. Nutno podotknout, že mnozí si účast vybrali jako lepší variantu před soudním slyšením. Samotní čínští dozorovatelé je nazývají „skoro zločinci“, protože i když zločin nespáchali, měli podle nich k němu předpoklady vzhledem ke svému původu.

V roce 2018 provedli žurnalisté z Reuters pokus o lokalizaci a zjištění počtu těchto zařízení. Z veřejně dostupných zdrojů lokalizovali 80 zařízení, dle odhadů expertů jich mohou být ale stovky. Při pokusu o návštěvu vybraných 39 z nich byli pokaždé sledováni a pokaždé bez vysvětlení vykázáni policií.

Od roku 2019 Čína povolila některým západním novinářům a diplomatům návštěvu v předem vybraných zařízeních pro deextremifikaci. I přes snahy mezinárodního společenství o nezávislé a neomezené prošetření situace a tlak na Čínu, Čína zatím tento požadavek zatím nepřijala a nařčením se brání.

V České republice jsou transplantace orgánů upraveny několika právními předpisy. Za nejdůležitější bychom mohli považovat tzv. Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. Na začátku roku 2019 byla přijata jeho novela. Novinka má usnadňovat odběr orgánů cizincům, kteří zemřou na našem území.

Přestože existuje možnost mezistátní výměny orgánů, v tomto případě jde spíše o teoretickou otázku. Česko má smlouvu s Eurotransplant a je členem FOEDUS. Jde o spolupráce na evropské úrovni. Nepodařilo se nám také dohledat zmínku o nelegálním dovozu orgánů do Česka.

V České republice je sedm transplantačních center, ty „spolupracují s dárcovskými nemocnicemi v daném regionu, zodpovídají za zařazení nemocných do čekací listiny a pečují o žijící dárce orgánů a příjemce orgánů,“ píše se na webu Koordinačního střediska transplantací.

Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) je největším specializovaným klinickým a vědeckovýzkumným pracovištěm v České republice. Na jejich webu je logistika odběru orgánů popsána takto: „Pokud je pacient vybrán jako dárce orgánů, k odběru se přistoupí až po domluvě s transplantačním centrem. To pak vysílá do nemocnice, kde je potencionální zemřelý dárce hospitalizován, odběrový tým, který orgány odebere přímo v daném zdravotnickém zařízení. Nebo je dárce kvůli například náročnosti transplantace převezen do Institutu klinické a experimentální medicíny a odběr je proveden tam.“

Dovoz orgánů ze zahraničí pak teoreticky možný je, pravidla stanovuje již zmíněný transplantační zákon v https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-285#f2330910">§ 26 a násl.; platí, že „mezinárodní výměna tkání a orgánů k transplantacím je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen, a za předpokladu, že tkáně a orgány splňují požadavky na jakost a bezpečnost a že je zajištěna jejich sledovatelnost.“ Jedná se tak pouze o výjimečné řešení.

Dovoz orgánů, které byly nedobrovolně sklizeny, by však bylo v rozporu jak s předpisy Evropské unie, tak s mezinárodní dohodou uzavřenou v rámci Rady Evropy. Zákaz nedobrovolného odnímání orgánů obsahuje např. směrnice č. 2010/45/EU ve svém čl. 13, popř. Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 5.

Čína je pak v poslední době často spojována s tzv. „orgánovou turistikou“, tedy návštěvou země za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Fa-lun-kung, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě – 2019 (.pdf).

Marek Hilšer hovoří o legislativní úpravě možnosti získat orgán k transplantaci. K problému nedobrovolné operace orgánů dochází typicky v Číně, v níž jsou orgány nelegálně a nedobrovolně odebírány vězňům, a následně se prodávají. Proti tomuto dlouhodobě vystupuje např. Amnesty International, závažnosti problému si je vědom i Evropský parlament.

Hilšer se v tomto výroku odkazuje k tomu, že občané cizích zemí mohou přijet do Číny, tam si transplantaci zaplatit a nechat se operovat - tedy existenci tzv. transplantační turistiky. Toto je problémem právě kvůli nejasnému původu získání transplantovaného orgánu. Jak uvádí pro iRozhlas publicista Ethan Gutmann, Izrael byl první zemí, která tuto transplantační turistiku zakázala. Občané Izraele si tedy nesmějí kupovat orgány za účelem transplantační operace. Konkrétně to upravuje druhá sekce izraelského zákona.

Kanada se přípravě změny zákona o obchodování s lidskými orgány věnuje od roku 2017. K poslednímu dubnu 2019 je tento zákon ve třetím čtení v kanadském senátu a v platnost vstoupí po obdržení královského souhlasu. Trestným se tak stane např. přijetí orgánu, s jehož operací osoba, jejíž orgán bude odebrán, nedala výslovný souhlas. Ilegální však dle této změny bude i jakékoli napomáhání těmto nedobrovolným operacím či účast na nich.

Právní rámec Evropské unie v oblasti transplantace orgánů je stanoven ve směrnici č. 2010/53 EU, ve které se v (nezávazném) úvodním recitálu č. 19 uvádí: „Významným faktorem dárcovství orgánů je altruismus. Za účelem zajištění jakosti a bezpečnosti orgánů by měly být programy pro transplantaci orgánů založeny na zásadách dobrovolného a bezplatného dárcovství. Toto má zásadní význam, protože porušení těchto zásad by mohlo být spojeno s nepřijatelnými riziky. (...)“.

Článek 13 této směrnice pak stanoví:

1.   Členské státy zajistí, aby bylo darování orgánů od zemřelých a žijících dárců dobrovolné a bezplatné.

2.   Zásada bezplatnosti nesmí bránit tomu, aby žijící dárce obdržel náhradu, pokud bude důsledně omezena na pokrytí výdajů a ztrátu příjmů spojených s darováním. Členské státy stanoví podmínky, za nichž může být tato náhrada poskytnuta, přičemž se vyhnou jakýmkoli finančním pobídkám či příspěvkům pro potenciální dárce.

3.   Členské státy zakážou zveřejňování potřeby nebo dostupnosti orgánů, pokud je cílem takového zveřejňování nabízení nebo dosažení finančního zisku nebo srovnatelné výhody.

4.   Členské státy zajistí, aby se odběr orgánů prováděl na neziskovém základě.

Transplantaci orgánů dále také upravuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně přijatá Radou Evropy, kde se v kapitole VII čl. 21 uvádí (.pdf, str. 8): „Zákaz finančního prospěchu. Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“ Mezi signatáře Úmluvy o lidských právech a biomedicíně patří i Česká republika. Dalšími evropskými zeměmi, které patří k signatářům, jsou například Bulharsko, Řecko, Francie, Maďarsko nebo Slovensko. K Úmluvě o lidských právech a biomedicíně se z evropských zemí nepřipojily například Belgie, Německo a Velká Británie.

Jediný stát, ve kterém se placené dárcovství ledvin praktikuje legálně, je Írán. Existuje tam však přísná regulace v případě darování orgánu cizincům, čímž se má omezit mezinárodní obchod s orgány.

V poslední době se nejčastěji zmiňuje nelegální obchod s orgány v podobě takzvané „orgánové turistiky“. S tímto problémem je především spojována Čína, kterou cizinci mají navštěvovat za účelem nelegální transplantace orgánů. Dlouhodobě existují totiž podezření, že v Číně lze zakoupit orgány nedobrovolně odebrané z těl politických vězňů. Má jít především o orgány příslušníků náboženských či etnických menšin, jako jsou členové hnutí Falun Gong, Tibeťané, ujgurští muslimové nebo členové některých křesťanských sekt. Tato podezření nakonec potvrdil v polovině června 2019 nezávislý China Tribunal ve svém Závěrečném rozsudku a souhrnné zprávě (.pdf).

Dalším státem, který se potýká s takzvanou „orgánovou turistikou“ je Pákistán, kde sice platí zákaz komerčního prodeje orgánů, ale kvůli špatné implementaci zákona se brzdí snahy o omezení obchodu s orgány.

Novelu zákona – transplantační zákon, o kterém Hilšer mluví, předložila Sněmovně skupina poslanců 4. června tohoto roku. Navrhovatelem byl teď již bývalý poslanec Mikuláš Peksa. Na zákonu pracoval mimo jiné i senátor Marek Hilšer. Vláda k návrhu vyslovila nesouhlasné stanovisko. K 18. červnu 2019 je návrh zákona projednáván ve výborech, přesněji ve výboru pro zdravotnictví.

Část poslanců navrhuje zřídit společně s přijetím novely také etickou komisi. Podle důvodové zprávy se má jednat o orgán, který v „pravidelných intervalech aktualizuje které státy jsou důvěryhodné pro transplantaci a které mají systematické problémy s porušováním základních lidských práv i za účelem získávání orgánů. Tyto státy budou nadále označeny z hlediska transplantace orgánu za problematické. Pro zisk orgánu v problematické zemi je pak třeba získat souhlas vydaný etickou komisí.“ (.pdf - str. 4)