Přehled ověřených výroků

Ministr zahraničí Jan Lipavský odpovídá na otázku, zda je Visegrádská čtyřka (V4) v současnosti podle něj stále smysluplným uskupením. Dle jeho názoru byla v minulosti V4 vnímána různě, přičemž někdejší prezident Václav Klaus např. mezi zastánce tohoto formátu nepatřil. V naší analýze jsme se tedy zaměřili na to, jak se Klaus k V4 stavěl.

Pro začátek je třeba zmínit, že Visegrádská čtyřka vznikla 15. února 1991 ještě jako Visegrádská trojka tvořená Maďarskem, Polskem a tehdejším Československem. Dohodu ve Visegrádu podepsali československý prezident Václav Havel, maďarský premiér József Antall a polská hlava státu Lech Wałęsa. Mezi hlavní důvody pro zahájení regionální spolupráce patřila snaha o překonání historických neshod nebo vize snazšího dosáhnutí společných cílů, např. začlenění do evropské integrace.

Období před prezidentstvím

Václav Klaus vyjádřil pochybnosti o V4 už během summitu této skupiny v Praze v květnu 1992. Domníval se, že V4 zabrání Československu v hladké integraci do evropských struktur a mezinárodních institucí. Učinil tak v době, kdy byl předsedou ODS a ještě nebyl jmenován československým premiérem. Ani jako předseda vlády však Václav Klaus nejevil přílišný zájem o spolupráci v rámci V4. V lednu 1993 např. prohlásil: „Visegrád se nás netýká. Šlo o proces, který zcela uměle vyvolaly západní země.“ (.pdf, str. 9).

Dodejme, že se podle svých pozdějších slov Václav Klaus pokoušel o to, aby se Visegrádské seskupení zabývalo více politickou a ekonomickou spoluprací. Za pozitivní přínos V4 pak považuje (.doc, str. 3) projekt CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu), který byl založen v roce 1992 a měl za účel usnadnit vzájemné obchodování.

Prezidentské období (2003–2013)

Než se Václav Klaus stal českým prezidentem, hovořil o V4 jako o „umělém, falešném a nepotřebném seskupení“. Před první oficiální návštěvou Slovenska se pak Klaus vyjádřil o Visegrádu jako o „jednom ze seskupení, do kterých Česko shodou okolností patří“. V listopadu 2003 na summitu v Budapešti však řekl, že země V4 vždy považoval za velmi blízké a přátelské.

Klausův zdrženlivý postoj k V4 se nezměnil ani po roce 2004, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie. Kooperace V4 pak až do roku 2009 zůstávala upozaděná i v rámci samotné EU. V tomto roce se pak státy V4 semkly proti hrozbě narušení jejich energetické infrastruktury kvůli sporům mezi Ruskem a Ukrajinou.

Podle Klausova vyjádření z roku 2016 se „nic jako jednotný postoj V4 vůči Evropské unii (…) nikdy zformulovat nepodařilo, resp. i když se zformulovalo, bylo na to hned po příjezdu do Bruselu tou či onou zemí zapomenuto.“ Tímto výrokem reagoval mj. na dohodnutý postup proti kvótám při migrační krizi, který ovšem nedodrželo Polsko a kvóty na zasedání Rady ministrů nakonec podpořilo. Doplňme také, že Klaus v roce 2021 uvedl, že V4 podle něj na počátku jejího fungování neměla přesně definovaný smysl a odrážela především euforii po pádu komunismu.

Závěr

Za prezidenta Václava Klause byla skutečně spolupráce se státy V4 po většinu let upozaděna. Jedním z důvodů byl právě skeptický vztah Klause k celému uskupení. O Visegrádské čtyřce se ještě před tím, než se stal prezidentem, vyjádřil jako o „umělém, falešném a nepotřebném seskupení“. Svůj negativní postoj pak nezměnil ani během svého působení v úřadu. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý. 

Ministr zahraničí Jan Lipavský reaguje na dotaz, který se týkal nedávného setkání maďarského premiéra Viktora Orbána s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Pekingu. Uvedenými příklady se snaží ilustrovat, že komunikace mezi některými evropskými státníky a Putinem pokračovala i po vypuknutí války na Ukrajině.

Nejprve upřesněme, že Orbán se s Putinem sešel poprvé od zahájení ruské invaze, a to v rámci summitu k plánu tzv. nové Hedvábné stezky. Podle maďarského deníku Hungary Today Orbán na jednání s ruským prezidentem uvedl, že je klíčové, aby došlo k zastavení přílivu uprchlíků, zastavení sankcí a také k „zastavení bojů“. Z vyjádření Orbánova mluvčího nicméně také vyplývá, že hlavními tématy setkání byly dodávky plynu a ropy nebo spolupráce v oblasti jaderné energetiky. Je vhodné dodat, že některé sankce, které na Rusko uvalila Evropská unie v souvislosti s válkou na Ukrajině, Budapešť kritizuje dlouhodobě.

Macron a Putin

Francouzský prezident Emmanuel Macron na začátku února 2022, tedy ještě před vypuknutím invaze na Ukrajinu, navštívil Moskvu, kde jednal se svým ruským protějškem. Hlavním tématem jejich setkání byla snaha o deeskalaci napětí na rusko-ukrajinské hranici, u kterých tehdy narůstal počet přítomných ruských vojáků. 

Čtyři dny před začátkem agrese pak Macron s Putinem dvě hodiny telefonoval, přičemž se oba vyslovili pro diplomatické řešení krize. V den vypuknutí konfliktu se spolu oba státníci rovněž telefonicky spojili, a to na žádost ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Francouzská hlava státu dle svých slov tehdy Putina požádala o zastavení bojů.

Vzájemná komunikace mezi Macronem a Putinem pokračovala i v následujících měsících. Telefonovali spolu například v březnu, květnu, srpnu nebo září 2022. Březnový telefonát přitom trval hodinu a půl, květnový pak zabral přes dvě hodiny. Ke svým rozhovorům s ruským protějškem se prezident Macron vyjádřil slovy: „Když se snažíme – a to je naším cílem – budovat mír, musíme si promluvit. Musíme mluvit s hlavními aktéry – kdykoli to bude nutné, budu mluvit s Vladimirem Putinem.“

Rakouský kancléř Nehammer

S Vladimirem Putinem jednal od začátku války na Ukrajině také rakouský kancléř Karl Nehammer, který v dubnu 2022 navštívil Moskvu. Stal se tak prvním lídrem členské země EU, který se od začátku invaze s Putinem sešel. Nehammer jednání označil za „velmi přímé, otevřené a tvrdé“ a Putina vyzval k ukončení války a umožnění nezávislého vyšetřování masakrů civilního obyvatelstva.

Závěr

Od vypuknutí války na Ukrajině vedl Vladimir Putin jednání s několika evropskými politickými lídry. Orbán tak skutečně nebyl první evropský státník, který s ruským prezidentem komunikoval. S Putinem vícekrát telefonicky hovořil např. francouzský prezident Emmanuel Macron, přičemž některé telefonáty trvaly více než hodinu a půl. V dubnu 2022 pak do Moskvy za ruskou hlavou státu přijel rakouský kancléř Karl Nehammer. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru reaguje na konstatování redaktorky, že v letošním roce končí desítky českých velvyslanců. Svojí poznámkou směřovala k otázce, jestli se nejedná o snahu zbavit se diplomatického personálu z éry prezidenta Zemana. To Lipavský odmítl a poukázal na vládní slib ohledně profesionalizace diplomatického sboru (.pdf, str. 26).

Jmenování velvyslanců

Prezident Petr Pavel letos v červenci pověřil vedením českých zastupitelských úřadů v zahraničí 26 diplomatů a diplomatek. Seznam konkrétních jmen zveřejnilo Ministerstvo zahraničí. Mluvčí Černínského paláce Daniel Drake serveru Lidovky.cz později sdělil, že se má do konce roku vystřídat celkem 29 velvyslanců.

Petr Pavel nové velvyslance sice pověřil, neznamená to ale, že jejich jmenování s ministrem Lipavským podepisoval. Velvyslanci jsou totiž z řad profesionálních diplomatů obyčejně vybíráni Ministerstvem zahraničních věcí. Šéf resortu poté navrhne velvyslance vládě, která jej schvaluje. Poté návrh svým podpisem odsouhlasí prezident, který tak s kontrasignací (spolupodpisem) premiéra velvyslance jmenuje.

Teprve poté je životopis schváleného velvyslance zaslán přijímající zemi ke schválení. V případě, že hostitelský stát s návrhem souhlasí, vydá tzv. agrément. Úřad prezidenta ČR vyhotoví po získání tohoto souhlasu pověřovací listiny, se kterými velvyslanec odjíždí do hostitelské země. Až v tomto momentě jsou tedy noví velvyslanci pověřeni vedením diplomatických misí a jejich jméno může být zveřejněno.

Závěr

K výše zmíněné výměně 26 velvyslanců došlo kvůli plánovanému střídání. Zda Jan Lipavský podepsal s Milošem Zemanem 42 výměn velvyslanců, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo dohledat. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zahraničí, které nás odkázalo na Kancelář prezidenta. Ke dni zveřejnění naší analýzy jsme však odpověď neobdrželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr zahraničí Jan Lipavský v kontextu výroku reaguje na poznámku redaktora, že „v letošním roce končí desítky českých velvyslanců“. Zmiňuje, že se podle něj nejedná o zbavení diplomatů z doby prezidentství Miloše Zemana, ale o splnění slibu z vládního programového prohlášení ohledně profesionalizace diplomacie (.pdf, str. 26). V našem textu tedy stručně představíme kariéry nových diplomatů, přičemž „politické zabarvení“ interpretujeme jako působení v politické straně.

V následujících řádcích jsou seřazeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří mají dlouholeté kariérní zkušenosti s diplomatickým prostředím:

Latinská Amerika

• Kolumbie: Vladimír Eisenbruk působil sedm let na pozici velvyslance na Kubě, přičemž se od vzniku samostatné České republiky jednalo o prvního velvyslance v Havaně. Již před svým působením na tomto karibském ostrově zastupoval Česko v Kostarice, Mexiku a Peru.

Evropa

• Maďarsko: Eva Dvořáková se dlouho pohybovala na pozicích na Ministerstvu zahraničí po boku velvyslanců. Pět let např. pracovala jako zástupkyně velvyslance v Německu a čtyři roky působila jako tajemnice politického úseku na velvyslanectví v Rakousku.
• Kosovo: Bohumil Mazánek dříve pracoval na velvyslanectvích v Asii – konkrétně v Laosu, Thajsku, Indii nebo Číně. Kromě toho byl také generálním konzulem v Polsku a velvyslancem v Litvě. Dodejme, že se jedná o prvního českého velvyslance v Kosovu.
• Nizozemsko: René Miko pracoval mj. jako ředitel Odboru OSN a globálních otázek při Ministerstvu zahraničních věcí. Česko zároveň zastupuje v Mezinárodním trestním soudu a v letech 2005–2009 byl politickým tajemníkem na velvyslanectví v Londýně.
• Španělsko: Libor Sečka působil jako velvyslanec v několika zemích už od roku 2000, konkrétně v Mexiku, Itálii a Maltě, Číně nebo Velké Británii. Na velvyslanectví ve Španělsku přitom působil již na začátku 90. let, kdy zastával funkci prvního tajemníka.
• Belgie: Jakub Skalník mezi roky 2015 a 2020 působil jako velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Pracoval také na velvyslanectvích v USA a Nizozemsku.
• Bulharsko: Miroslav Toman působil přes 20 let v tajných službách, konkrétně u Bezpečnostní informační služby a rozvědky. Od roku 2015 do r. 2017 působil jako velvyslanec v Afghánistánu. Následující čtyři roky pak strávil jako velvyslanec v Severní Makedonii. Upřesněme, že se nejedná o bývalého ministra zemědělství za ČSSD v Babišově vládě Miroslava Tomana – jde pouze o shodu jmen.
• Lotyšsko: Martin Vítek byl dříve velvyslancem v Kuvajtu a Kataru. Působil také na velvyslanectvích v Dánsku, Irsku nebo Iráku.
• Irsko: Pavel Vošalík byl v roce 1997 jmenován prvním velvyslancem v Jihoafrické republice, kde strávil čtyři roky. Stejnou dobu byl později velvyslancem v Kanadě. Od roku 2008 až do dubna 2018 zastupoval Česko ve Vatikánu a San Marinu.

Afrika

• Keňa: Nicol Adamcová nepůsobila jako velvyslankyně, na přelomu tisíciletí však byla druhou tajemnicí na velvyslanectví v USA. Od roku 2012 do roku 2016 pak pracovala jako zástupkyně velvyslankyně v Jihoafrické republice.
• Ghana: Pavel Bílek několik let pracoval na velvyslanectvích v Maďarsku, Portugalsku nebo Malajsii. V posledních letech byl vedoucím zastupitelského úřadu v Kosovu.
• Jihoafrická republika: Tomáš Uličný se v české diplomacii pohybuje přes 20 let. Za tu dobu působil např. jako zvláštní zmocněnec pro oblast Sahelu, velvyslanec v Sýrii nebo také jako vedoucí delegace Evropské unie v Súdánu.

Asie

• Saúdská Arábie: Pavel Kafka byl celkem osm let velvyslancem v Egyptě (konkrétně v letech 1998–2002 a 2010–2014) a šest let strávil na velvyslanectví v Turecku.
• Malajsie: Juraj Koudelka působil jako velvyslanec necelých pět let, a to v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Jemenu. Vedle toho pracoval např. jako první tajemník stálé mise Česka v OSN v USA.
• Spojené arabské emiráty: Josef Koutský pracoval jako velvyslanec v Sýrii od roku 2002 do roku 2006. V roce 2010 se pak stal velvyslancem v Libyi, odkud se vrátil v roce 2014. V roce 2018 byl jmenován velvyslancem v Jordánsku, kde své působení ukončil v letošním květnu.
• Gruzie: Petr Kubernát se velvyslancem v Gruzii stal již v letošním srpnu. Diplomatické zkušenosti získával již v 90. letech, kdy pět let pracoval jako zástupce českého velvyslance v Belgii (.docx, str. 1). Od roku 2001 do r. 2006 byl velvyslancem v Nizozemsku a od roku 2015 byl čtyři roky velvyslancem v Lucembursku.
• Izrael: Veronika Kuchyňová Šmigolová se stala první ženou, která vede české velvyslanectví v Izraeli. Již na přelomu tisíciletí působila v diplomacii, a to konkrétně jako zástupkyně velvyslance v Polsku. V letech 2009–2013 pak byla velvyslankyní stálé české mise v několika mezinárodních organizacích ve Vídni. Tři roky také působila jako velvyslankyně v Egyptě, kdy byla zároveň akreditována i pro Súdán a Eritreu. Dodejme, že např. web Seznam Zprávy o ní psal jako o „kariérní diplomatce“.
• Jordánsko: Alexandr Sporýš v letech 2014 až 2019 působil jako velvyslanec ve Spojených arabských emirátech. Dva roky předtím pracoval např. jako zvláštní zmocněnec pro Afghánistán a Pákistán. V letech 1993 až 1997 a znovu od roku 1999 do roku 2004 zastupoval Česko ve stálé misi při OSN v USA.
• Pákistán: Ladislav Steinhübel velvyslancem nebyl, od roku 2015 do roku 2020 však působil jako zástupce vedoucího mise v Kazachstánu a Kyrgyzstánu.
• Kazachstán: Pavol Šepelák byl v letech 2002–2006 velvyslancem v Lucembursku. Dva roky pak působil jako velvyslanec v Pákistánu a následující čtyři roky v Lotyšsku. Pět let byl také generálním konzulem v Los Angeles. Zmiňme, že server Lidovky.cz Šepeláka již v roce 2010 označily za „kariérního diplomata“.
• Filipíny: Karej Hejč pět let pracoval jako zástupce velvyslance v Kanadě. Čtyři roky byl velvyslancem v Etiopii, kdy Českou republiku zároveň zastupoval v několika dalších státech (např. v Džibutsku nebo Somálsku). Od ledna 2022 do letošního srpna působil jako velvyslanec v Kongu.
• Uzbekistán: Lubomír Frebort již v 90. letech pracoval jako tajemník na velvyslanectví ve Vietnamu. Šest let byl i tajemníkem a zástupcem velvyslance v Indonésii. V letech 2011 až 2015 působil jako zástupce vedoucího Zastoupení Evropské unie na Filipínách. Čtyři roky pak strávil na pozici vedoucího Styčného úřadu EU v Turkmenistánu.
• Japonsko: Martin Klučar byl sedm let generálním konzulem v Los Angeles. Od února 2011 do prosince 2012 působil jako zástupce velvyslance v Rusku – na tuto pozici se vrátil v lednu 2014, přičemž skončil v srpnu 2015. Mezi tím v Rusku působil jako chargé d´affaires, tedy vedoucí zastupitelského úřadu. V nedávně době byl také zástupcem vedoucího stále mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Rakousku.

Austrálie

• Austrálie: Jana Tyrer od roku 2004 do roku 2009 působila jako tajemnice na zastupitelském úřadu na Slovensku. V letech 2012 až 2016 zastávala obdobnou funkci na zastupitelském úřadu ve Velké Británii.

V další části odůvodnění jsou uvedeni nově jmenovaní velvyslanci, kteří s diplomatickým prostředím dle veřejných zdrojů nemají víceleté zkušenosti z poslední doby. Zároveň ale v minulosti nepůsobili v politické straně.

• Kanada: Martin Tlapa působil jako úředník na Ministerstvu zahraničních věcí a jako náměstek státního tajemníka pro evropské záležitosti. Nedá se tedy říct, že by šlo o člověka s dlouholetou diplomatickou zkušeností, v první polovině 90. let pouze působil jako tajemník na velvyslanectví v Kanadě.
• Litva: Aleš Opata je bývalý náčelník Generálního štábu, přičemž v armádě sloužil od roku 1987. Působení v Litvě tak pro něj bude první diplomatickou zkušeností. Dodejme, že vyslání dlouholetého vojáka na nejvyšší diplomatický post v zahraničí podle Akutálně.cz „není obvyklé, ale nepředstavuje ani vyloženou vzácnost“. Opatova armádní zkušenost podle serveru dává smysl, jelikož by Litva případný ruský útok odrážela jako jedna z prvních.

Závěr

Většina nově jmenovaných diplomatů má tedy opravdu víceletou zkušenost s diplomacií, přičemž pouze dva tuto zkušenost z poslední doby nemají. Členy politické strany zároveň nebyl nikdo z nově jmenovaných velvyslanců. Někteří z nich působili přímo jako velvyslanci, jiní pak vedli generální konzuláty či pracovali na velvyslanectvích v různých pozicích. Výrok Jana Lipavského tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že se podle něj nejedná o válku Izraele proti Palestině, ale o konflikt mezi „civilizovanými lidmi a teroristy“. Dodává, že podle jeho názoru je třeba mezi těmito skupinami odlišovat, což ilustruje na tom, že útoky dle něj přicházely pouze z Pásma Gazy, nikoliv ze Západního břehu Jordánu.

Pásmo Gazy

Útok teroristické organizace Hamás na Izrael započal v sobotu 7. října, kdy bojovníci této skupiny pronikli z Pásma Gazy do Izraele pomocí buldozerů, motocyklů nebo také raketového ostřelování. Tyto útoky přišly právě z Pásma Gazy, které ovládá Hamás, přičemž jimi byla zasažena převážně obydlí poblíž jeho severní části. Raketovým útokem pak bylo zasaženo také okolí Jeruzaléma, i tento útok měl však původ v Pásmu Gazy.

Dodejme, že Hamás vyhrál volby v Pásmu Gazy v roce 2006, načež následovaly boje o moc s hnutím Fatah, které skončily vítězstvím Hamásu v roce 2007. Od té doby v této oblasti vládne.

Izrael na útoky zareagoval mj. bombardováním Pásma Gazy. Až po vysílání námi ověřované debaty byla Izraelem spuštěna i pozemní operace v této oblasti, a to s cílem zachránit rukojmí a vyhnat teroristy z pohraničních oblastí.

Západní břeh Jordánu

Co se týče Západního břehu Jordánu, ten je ovládán Palestinskou samosprávou. Některé oblasti pak částečně či zcela kontroluje izraelská vláda, která v oblasti zároveň nechává stavět osady. Světové mocnosti je však považují za ilegální, protože zabírají území, s nímž Palestinci počítají pro svůj stát. Ze Západního břehu nicméně říjnové útoky na Izrael nepocházely.

Závěr

Mikuláš Peksa tedy ve výroku mírně nepřesně uvedl datum zahájení útoků na Izrael. Útoky nicméně skutečně pocházely z Pásma Gazy, které ovládá teroristická skupina Hamás. Ze Západního břehu Jordánu, kde formálně vládne Palestinská samospráva, útoky nepřicházely. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa odpovídá na otázku, jaký výsledek má zahraniční pomoc Palestincům. Tvrdí, že Pásmo Gazy se postupem času změnilo v ghetto, což je způsobeno vládou teroristické skupiny Hamás, která efektivně brání mezinárodní pomoci. Naopak Západní břeh Jordánu je podle něj místem, kde se dá žít, kde se můžete normálně pohybovat po ulici a kde se díky mezinárodní pomoci staví např. nemocnice nebo školy.

Bezpečnostní situace

Bezpečnostní situace v obou regionech je skutečně odlišná, což platilo již před 7. říjnem, kdy palestinská teroristická skupina Hamás zahájila útok na Izrael. Hamás ovládá Pásmo Gazy od roku 2007, od této doby se bezpečnostní i ekonomická situace v regionu výrazně zhoršila. Sporadicky a bez varování zde dochází k násilným demonstracím, střelbě či k izraelské vojenské reakci na minometnou a raketovou palbu.

Situace na Západním břehu Jordánu je výrazně klidnější. Tento region je pod částečnou kontrolou Palestinské samosprávy a částečnou kontrolou Izraele, který ovládá více než 60 % území. Vzhledem k tomu, že na Západním břehu Jordánu neprobíhá vojenský odpor jako v Gaze, každodenní život probíhá relativně normálně.

Doplňme, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR před říjnovým útokem doporučovalo občanům ČR „maximální opatrnost“ při cestování po Západním břehu Jordánu. Cesty na území Pásma Gazy ministerstvo striktně nedoporučovalo.

Mezinárodní pomoc

Palestinská samospráva v minulosti několikrát obdržela rozvojovou a humanitární pomoc, na které je závislá (.pdf, str. 9). Na podpoře se podílela i ČR. Některé z finančních darů se týkaly výhradně oblasti zdravotnictví či školství. Palestinská samospráva takto např. v roce 2016 získala finanční podporu od EU ve výši 14 milionů eur na výstavbu nemocnic ve východní části Jeruzaléma na Západním břehu Jordánu. Za stejným účelem pak v roce 2022 obdržela 100 milionů dolarů od USA a o rok později 13 milionů eur od EU.

Rozvojová pomoc ovšem nemířila vždy jen do školství či zdravotnictví. Jako příklad uveďme dar Palestinské samosprávě od EU v roce 2023 ve výši 296 milionů eur. Finanční pomoc zahrnovala mnoho oblastí včetně podpory důchodů, sociálních dávek či tamních platů.

Po převratu v Pásmu Gazy v roce 2007 se velká část mezinárodních dárců rozhodla přestat podporovat tamní instituce a svou pozornost zaměřili na Západní břeh Jordánu a Palestinskou samosprávu. Ta ovšem Pásmo Gazy nezanedbává a část mezinárodní pomoci dodává i do Gazy. Tímto způsobem měla Palestinská samospráva v roce 2014 obdržet mezinárodní pomoc ve výši 5,4 miliardy dolarů, z čehož polovina byla určena na obnovu Gazy.

Na obou palestinských územích působí také agentura OSN pro pomoc a práci ve prospěch palestinských uprchlíků na Blízkém východě (UNRWA). Agentura provozuje na Západním břehu Jordánu přes 90 škol a 40 nemocnic. Oba typy institucí provozuje také v Pásmu Gazy v počtu více než 280 škol a více než 20 nemocnic. UNRWA je financována převážně z peněz Spojených států a zemí Evropské unie (.pdf). Konkrétním příkladem pomoci může být německý dar ve výši 3 milionů eur v roce 2012 na výstavbu 2 škol v Pásmu Gazy.

Dodejme, že západní státy svou pomoc zpravidla podmiňovaly tím, že peníze naplní svůj původní humanitární či rozvojový účel. Usilovaly o to, aby pomoc neskončila v rukou teroristických organizací a nepodpořila tak jejich teroristickou činnost (.pdf, str. 14, 38). Podezření, že k této situaci dochází, několikrát zapříčinilo zastavení rozvojové pomoci.

Situace po útocích Hamásu v říjnu 2023

Po útocích hnutí Hamás na izraelské vojenské síly i civilní obyvatelstvo v říjnu 2023, které si vyžádaly přes tisíc obětí, EU zastavila rozvojovou pomoc palestinským regionům. Oznámila, že zkontroluje, zda peníze v rámci tohoto typu pomoci neputovaly do kapes teroristických organizací. To se ovšem netýká humanitární pomoci. 10. října spolu mimořádně jednali ministři zahraničí států EU a šéf unijní diplomacie Josep Borrell následně prohlásil, že většina účastníků podpořila pokračování humanitární pomoci regionům. 14. října, tedy pár dní po námi ověřované debatě s europoslanci Peksou a Zahradilem, EU dokonce rozhodla o ztrojnásobení humanitární pomoci pro Pásmo Gazy.

Závěr

Shrňme, že bezpečnostní situaci v Pásmu Gazy, a to již před říjnovým útokem, lze považovat za více ohrožující než na Západním břehu Jordánu, jak naznačuje europoslanec Peksa. Ten tuto situaci dává do souvislosti s mezinárodní pomocí, která se dostává do rukou Palestinské samosprávě, působící na Západním břehu. Palestinská samospráva nicméně část pomoci alokuje také do Pásma Gazy. Školy a nemocnice se staví a provozují v obou částech Palestiny, a to například prostřednictvím agentury OSN. Hamás tedy efektivně nebrání mezinárodní pomoci, jak tvrdí Mikuláš Peksa, a jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil reaguje na otázku, zda finance z Evropské unie určené pro Palestinu nekončí v rukou teroristů. Odpovídá, že takové důkazy nemá, a dodává, že je třeba prověřit, jak mechanismus poskytování peněz funguje. Během kontroly má být dle něj alokování finanční pomoci ze strany EU zastaveno. Celou situaci následně srovnává s reakcí EU na ruskou invazi na Ukrajinu a tvrdí, že EU uvalila plošné sankce na celé Rusko, nikoli jen na jednotlivé subjekty.

Sankce EU

Omezující opatření vůči Rusku zavádí EU již od března 2014. Původně tím reagovala na protiprávní anexi Krymu. Jejich rozsah však značně vzrostl po únoru 2022, kdy Rusko na Ukrajině rozpoutalo válečnou agresi. První balíček sankcí přijala Unie ještě před zahájením plnohodnotné invaze, a to v reakci na ruské uznání nezávislosti samozvané Luhanské a Doněcké republiky na východě Ukrajiny.

Omezující opatření tehdy zasáhla všechny poslance ruské Státní dumy, kterým byl např. zmražen majetek nebo zakázán vstup na území Evropské unie. EU tehdy zároveň rozhodla o zákazu financování Ruska, jeho vlády i centrální banky. Dále mu zabránila v přístupu na evropské finanční a kapitálové trhy, čímž chtěla „omezit financování eskalačních a agresivních politik“.

Po začátku invaze se EU shodla na potřebě zavést další sankce vůči Rusku, které zahrnovaly finanční odvětví, energetiku, dopravu nebo kontrolu vývozu. EU např. zakázala přijímání vkladů od ruských státních příslušníků, a omezila tak finanční toky z Ruska do unijních států. Dále došlo k zákazu vývozu klíčových součástek pro ruské ropné rafinérie. Zmrazila také majetek prezidenta Vladimira Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova a omezila vývoz technologií do Ruska tak, aby nemohlo dojít k jeho posílení.

Na konci února Evropská unie přijala ještě třetí balíček sankcí vůči Rusku. Ten zakázal jakékoli transakce s ruskou centrální bankou a uzavřel nebe pro veškerá ruská letadla Následně EU v reakci na vojenskou agresi zavedla ještě několik balíčků omezujících opatření, v rámci nichž např. vyloučila sedm ruských bank ze systému SWIFT, čímž je odpojila od mezinárodního finančního systému.

Dodejme, že v návaznosti na sankce nelze v nynější době z EU do Ruska vyvážet zboží dvojího užití (tedy takové, které je vyráběno pro civilní účely, ale může být použito i pro vojenské záměry) nebo luxusní produkty. Naopak dovážet nelze uhlí, ocel, zlato a (od prosince 2022) také surovou ropu. Zákaz se ovšem nevztahuje na ropovod Družba, který zásobuje střední Evropu.

Závěr

V reakci na ruskou invazi na Ukrajinu uvalila Evropská unie plošné sankce na celé Rusko, jak správně uvádí europoslanec Zahradil. Omezila například finanční toky z Ruska do členských států, zakázala vývoz součástek pro ruské ropné rafinerie nebo znemožnila vývoz některých technologií. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil odpovídá na otázku moderátora, jaké zájmy Evropská unie na palestinských územích sleduje. Odpovídá, že finanční pomoc ze strany EU je podle něj motivována cílem ekonomicky a společensky stabilizovat Palestinu kvůli tomu, aby z její strany nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Následně zmiňuje, že EU podporuje „dvojstátí“, tedy zjevně tzv. dvoustátní řešení konfliktu mezi oběma stranami, a naznačuje, že její snahy v oblasti mají dle jeho názoru napomoci právě k definitivnímu prosazení tohoto cíle.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů (OSN) z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoj EU

Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. V roce 1999 se např. vyslovila pro palestinské právo na sebeurčení, včetně vytvoření vlastního státu. Zároveň zdůraznila svou připravenost pro uznání Palestiny jako státního útvaru a uvedla, že vytvoření demokratického a svrchovaného palestinského státu je nejvhodnější zárukou pro bezpečnost Izraele a pro jeho přijetí na Blízkém východě jako rovnocenného partnera.

Spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem se pak EU angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

Dodejme, že v současné době EU Palestinu podporuje v rámci strategie „směrem k demokratickému, odpovědnému a udržitelnému palestinskému státu“ (.pdf), v rámci které pro ní bylo vyčleněno celkem 1,177 miliard eur pro období let 2021–2024.

Závěr

Evropská unie tedy skutečně podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, kdy by kromě Izraele existovala i samostatná Palestina. V rámci tohoto cíle se tak EU dříve vyslovila pro vznik nezávislého a svrchovaného palestinského státu. Výrok europoslance Zahradila z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil v kontextu výroku tvrdí, že EU poskytuje finanční pomoc Palestině ve snaze stabilizovat tamní ekonomické a sociální podmínky tak, aby nedošlo k úplnému přerušení vztahů s Izraelem. Dále mluvil o tom, že přístup EU, která podporuje tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, se dle jeho názoru ukázal jako naivní, jelikož Izrael po říjnovém útoku Hamásu nebude souhlasit s existencí Palestiny. V návaznosti na to zmínil, že Fatah podle něj potírá své politické protivníky a brání svobodným volbám. To by dle Zahradila měl být důvod, aby EU přehodnotila svůj postoj ke konfliktu.

Hnutí Fatah a Hamás

Fatah je jedno ze dvou hlavních palestinských hnutí a současně je vedoucí frakcí v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Jedná se o nacionální, sekulární a socialistickou politickou stranu, která ovládá Západní břeh Jordánu. Fatah byl založen s cílem prosazení nezávislosti Palestiny. Prostředkem, jak toho dosáhnout, měla být původně vojenská konfrontace s Izraelem. Později se však přístup Fatahu změnil a jeho vůdci se pokoušeli o mírový proces a politické vyjednávání. Dodejme, že Fatah uznává Izrael jako stát. V rámci dvoustátního řešení pak prosazuje obnovení hranic v podobě před rokem 1967.

Druhým hlavním hnutím je teroristické uskupení Hamás. Tato islamistická militantní skupina ovládá Pásmo Gazy od roku 2007, kdy násilně převzala kontrolu po volbách uskutečněných v předešlém roce. Po této události tak nastal politický rozkol mezi Gazou a zbytkem palestinského území, kde vládne hnutí Fatah. Hamás podle své charty z roku 1988 usiluje o zničení Izraele a založení islámského státu v celé Palestině. Ve své nové chartě z roku 2017 pak uznal podobu Palestiny v hranicích před rokem 1967, stále ovšem zavrhuje dvoustátní řešení a neuznává státnost Izraele (.pdf, str. 5–6).

Fatah a potlačování opozice

Dle reportu (.pdf) organizace Human Rights Watch z roku 2018 docházelo ze strany Fatahu k potlačování politických oponentů. A to zejména těch, kteří byli spojeni s Hamásem (.pdf, str. 2). Zpráva dále uvádí, že kromě potlačování politiků docházelo také k odposlouchávání telefonů právníků, novinářů, a členů Palestinské legislativní rady a selektivnímu zveřejňování jejich obsahu (str. 24).

Dále docházelo také k potlačování politických oponentů ze skupiny Palestinského islámského džihádu nebo Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Politický analytik Nihad Abu Ghosh k tomu nicméně dodává, že „Palestinská samospráva se v násilí neomezuje pouze na palestinské opoziční strany“, a jako příklad uvádí zásah proti demonstraci, kde protestující žádali odstoupení prezidenta Mahmúda Abbáse kvůli úmrtí palestinského aktivisty.

Volby v Palestině

Po smrti Jásira Arafata byl v roce 2005 do prezidentské funkce zvolen člen Fatahu Mahmúd Abbás, který tento úřad zastává dodnes. Jak zmiňujeme výše, o rok později se konaly také parlamentní volby, které vyhrálo hnutí Hamás. Od tohoto roku tak tato teroristická organizace ovládá Pásmo Gazy, zatímco Fatah vládne na Západním břehu Jordánu.

Od chvíle, kdy Hamás převzal moc v Pásmu Gazy, se v Palestině nekonaly žádné prezidentské ani parlamentní volby. Prezidentu Abbásovi mělo funkční období původně skončit v roce 2009. Mezi Fatahem a Hamásem nicméně k dohodě o konání nových voleb nedošlo. Palestinská samospráva tak rozhodla o prodloužení Abbásova mandátu o jeden rok, aby se mohly současně konat volby prezidentské i volby do tamního parlamentu. Posléze byl ovšem Abbás Ústřední radou OOP zvolen do prezidentského úřadu na dobu neurčitou s odůvodněním, že se nové volby nemohou uskutečnit kvůli tomu, že Hamás nedovoluje přípravy na volby.

V roce 2010 vypršel mandát i dalším voleným orgánům, čímž de facto došlo ke ztrátě ústavní kontroly a omezení legislativního a soudního dohledu nad výkonem moci. Podle Ústavu mezinárodních vztahů se tak „Palestinská samospráva potýká s autoritativní vládou“. V únoru 2011 pak Abbás oznámil, že se nové volby uskuteční na jaře či v létě téhož roku. Hamás ale uspořádání voleb odmítl, a ty tak byly opět odvolány.

Odložené volby v roce 2021

V lednu 2021 prezident Abbás vyhlásil konání parlamentních i prezidentských voleb. Již v té době se nicméně objevovaly skeptické názory ohledně jejich reálného uskutečnění. V dubnu 2021 potom Abbás oznámil, že se hlavní palestinské frakce dohodly na odložení voleb. Dodejme, že zrušení voleb bylo výhodné i pro samotného Abbáse, jelikož podle některých průzkumů by Fatah prohrál, mj. kvůli tomu, že se rozštěpil na více frakcí, které následně sestavily samostatné kandidátní listiny.

Mahmúd Abbás odložení voleb zdůvodňoval nejistotou, zda Izrael Palestincům umožní hlasování ve východním Jeruzalémě. Právě zaručením tohoto práva pak Abbás podmiňuje pořádání voleb. Izrael poté nicméně prohlásil, že z jeho strany nedošlo k odmítnutí uspořádat volby v Jeruzalémě, a že o takovém kroku s Palestinskou samosprávou ani nemluvil. Abbásovo zdůvodnění odmítla také Evropská unie. Mnozí Palestinci tak celou situaci považovali za pokus o vyhnutí se volbám, které by Fatah mohl prohrát s Hamásem. Ten odložení těchto voleb označil za puč.

Shrnutí

Z výše uvedených informací vyplývá, že se Palestinská samospráva, v čele s hnutím Fatah, skutečně dopouští potlačování svých politických protivníků. Podle Human Rights Watch dochází také k potírání občanských demonstrací či k odposlouchávání novinářů.

Od převzetí moci Hamásem v Pásmu Gazy v roce 2007 se pak volby v Palestině nekonaly. Prezident a člen Fatahu Mahmúd Abbás se o uspořádání voleb snažil vícekrát. V roce 2009 však nedošlo k dohodě mezi Fatahem a Hamásem a Abbásovi byl mandát prodloužen. Poslední odložení voleb v roce 2021 pak Abbás zdůvodnil nesoučinností Izraele v případě hlasování ve východním Jeruzalémě. Izrael i Evropská unie nicméně Abbásův argument zpochybnily s tím, že se mělo jednat o záminku k dalšímu prodloužení vlastního funkčního období. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na otázku moderátora, jestli má Evropská unie „naivní cíle“ na Blízkém východě. Peksa odpovídá, že se na tzv. dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu verbálně shodly nejen Organizace spojených národů (OSN), EU a USA, ale i přímo vláda Izraele a palestinská samospráva. V kontextu výroku pak zmiňuje, že se hnutí Hamás tento souhlas snaží narušit a zničit Izrael.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle tohoto dokumentu mělo být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy. Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let pak Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoje jednotlivých stran

OSN stálo u zrodu dvoustátního řešení, když v roce 1947 přijalo zmíněnou rezoluci č. 181. Již od konce 40. let tak toto řešení podporuje. Od roku 1947 zároveň OSN na úrovni jak Valného shromáždění, tak Rady bezpečnosti opakovaně přijímalo rezoluce, kterými se snažilo napomoci vyřešení sporu mezi Izraelem a Palestinou.

Spojené státy americké byly prvním státem, který v roce 1948 uznal Izrael jako suverénní stát. V 70. letech USA např. zprostředkovaly podpis dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem, na jejichž základě Egypt s židovským státem uzavřel mírovou smlouvu. O pokrok v konfliktu se snažil také bývalý prezident Bill Clinton, za jehož asistence Izrael a Palestina v 90. letech podepsaly výše zmíněné dohody z Osla.

Vznik samostatné Palestiny poté na začátku tohoto tisíciletí podpořil tehdejší prezident George W. Bush. V posledních letech podporu pro dvoustátní řešení potvrdili také např. prezident Joe Biden, ministr zahraničí Antony Blinken nebo delegát v OSN Andrew Weinstein.

Také Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. EU se například spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

V minulosti jak izraelská, tak palestinská strana vyjádřila podporu dvoustátního řešení svého sporu, včetně současných hlavních představitelů – izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse. Dodejme ovšem, že v řadách veřejnosti podpora pro dvoustátní řešení v posledních letech chladne. Podoba dvoustátního řešení se mezi oběma stranami ale liší, jak nastíníme v následujících odstavcích.

Sporné body dvoustátního řešení

Hlavní rozpory mezi Izraelem a Palestinou se týkají čtyř bodů: hranic, statusu města Jeruzalém, uprchlíků a bezpečnostních zájmů.

V rezolucích OSN (.pdf) se mluví o stanovení hranic na linii před arabsko-izraelskou válkou v roce 1967 (.pdf). Mezi stranami však na podobě hranic neexistuje shoda. Nejproblematičtější jsou v této souvislosti izraelské osady na území Palestiny, které jsou většinou světa považovány za nelegální. Dle mezinárodního společenství Izrael budováním sídel na územích Palestiny, okupovaných od roku 1967 (zejména na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě), de facto porušuje (.pdf, str. 2) mezinárodní právo, jelikož tímto způsobem rozšiřuje své hranice.

Jeruzalém považují Palestina i Izrael za své hlavní město, jelikož jej vnímají jako centrum svého náboženství a kulturního dědictví. Dvoustátní řešení tradičně navrhuje rozdělení na izraelský západ a palestinský východ (.pdf, str. 3). Izrael nicméně trvá na tom, že Jeruzalém by měl zůstat „nedělitelným a věčným“ hlavním městem, a nárokuje si tak i jeho východní část.

Palestinští uprchlíci a jejich potomci, jejichž počet dosahuje takřka 6 miliónů, a kteří uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů především během arabsko-izraelských válek v roce 1948 a 1967, mluví o svém právu na návrat domů. Izraelští politici návrat uprchlíků ale odmítají, protože by v důsledku mohl vést k narušení demografické struktury Izraele, přesněji řečeno ke snížení podílu židovské většiny ve státě.

Také odpověď na otázku bezpečnosti je pro obě strany odlišná. Palestinci za bezpečný stav označují situaci, kdy by došlo k ukončení vojenské okupace Izraelem. Izrael chce naopak zabránit ovládnutí Západního břehu Jordánu teroristickou skupinou Hamás, což by znamenalo, že by části této oblasti nadále zůstaly pod izraelskou vojenskou kontrolou.

Závěr

Všechny strany, které Mikuláš Peksa vyjmenovává – tedy OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva – opravdu dlouhodobě podporují tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jedním ze sporných bodů však zůstává např. status Jeruzaléma, který Izrael i Palestina považují za své hlavní město. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.