Přehled ověřených výroků

Petr Fiala upozornil již v roce 2016 na nutnost jasné zahraniční politiky, která by měla mít širokou podporu. Důležitost zahraniční politiky zmiňoval také na svém blogu, který píše na Aktuálně.cz. Opakovaně apeluje jak na své kolegy v Poslanecké sněmovně, tak na občany. Důkazem může být např. video z jednání Poslanecké sněmovny, které umístil na svůj facebookový profil.

V Poslanecké sněmovně Petr Fiala řekl: „Tato debata ukázala, že ačkoliv předseda vlády má nějaké zahraničněpolitické stanovisko, jeho vlastní europoslanci mají stanovisko úplně opačné. Tato debata také jasně ukázala, že i když tady místopředseda České strany sociálně demokratické horuje za národní zájmy a proti spuštění procesu vůči Maďarsku, tak ten, kdo za jeho stranu fakticky řídí Ministerstvo zahraničních věcí, pan europoslanec Poche, má stanovisko úplně opačné. Pokud takto budeme pokračovat v prosazování svých zájmů, ve vysílání signálu do Evropy a do zahraničí, tak vás mohu ujistit o jediném: žádné svoje zájmy, žádné zájmy České republiky, žádné zájmy občanů České republiky nebudeme moci účinně hájit. Takovýto zmatek, takováto nekoordinovaná zahraniční politika nemůže vést k ničemu dobrému.“

Dle Petra Fialy se zahraniční politika České republiky stala spíše prosazováním zájmů prezidenta Zemana a premiéra Babiše, kterého však v rámci daného tématu ještě začátkem roku oceňoval.

Fiala ve svém výroku hovoří o dvou věcech. Globální pakt o migraci je dle něj vágní dokument a přestává rozlišovat mezi legální a nelegální migrací. Jako druhou skutečnost uvádí, že stejné námitky proti tomuto dokumentu zaznívají z jiných evropských zemí. Slovní obrat o „většině evropských zemích“ nebereme doslovně, ale pouze ověřujeme, zda se tyto názory objevují ve větším počtu zemí.

V Globálním paktu se píše, že tento dokument je právně nezávazný (str. 2, bod 7). Jedná se tedy o deklaraci, která neobsahuje žádné sankce, a takový typ dokumentu spíše obsahuje obecné principy než konkrétní závazky.

Pokud jde o rozlišování mezi legální a nelegální migrací, Pakt jej státům umožňuje. „Státy mohou rozlišovat mezi statusem legální a nelegální migrace (...)“ (bod 15, str. 4). Je však faktem, že v některých bodech dokumentu se mezi těmito statusy již nerozlišuje. Nejlépe je ukázat si to na příkladu. Signatáři dohody v ní například prohlašují (bod 13 h, str. 21), že chtějí „chránit a respektovat práva a nejlepší zájmy dítěte vždy bez ohledu na jejich migrační status, a to tak, že zajistí dostupnost životaschopných alternativ k zadržení v detenčních zařízeních. Upřednostní péči založenou na komunitě, zajistí přístup ke vzdělání a zdravotní péči a respektují právo dětí na rodinný život a jednotu rodiny (...)“. Podle tohoto bodu by pro státy nemělo být důležité to, zda se dítě dostalo do země legálně nebo nelegálně. Důležitý je zájem dítěte a státy by se tak k oběma typům dětských migrantů měly chovat stejně.

Nyní k samotnému jádru našeho hodnocení, tedy k otázce, zda podobné námitky, jako má šéf ODS, zaznívají i z jiných evropských zemí.

Podíváme-li se například do sousedního Rakouska, rakouský kancléř Kurz oznámil, že se jeho země ke Globálnímu paktu nepřipojí. Jako důvod uvedl, že Globální pakt nepomáhá řešit migrační otázky, ohrožuje rakouskou suverenitu ve věcech migrační politiky a stírá rozdíly mezi legální a nelegální migrací. Z Rakouska též zaznívaly pochybnosti o výkladu některých pasáží, například zda lze pakt vykládat jako ustanovení migrace jako lidského práva.

Úmysl nepřipojit se ke Globálnímu paktu ohlásilo i Polsko. Polský ministr vnitra Brudzinski jako důvody pro tento krok uvedl, že „návrh dohody podle nás nezaručuje Polsku bezpečnost. Může navíc posílit nelegální migraci“.

O dokumentu se diskutuje i v Německu. Proti jeho přijetí vystupuje například opoziční strana AfD, kritické hlasy však zaznívají i z vládní CDU/CSU. Poslanci Wendtovi například vadí chybějící rozlišení uprchlictví a pracovní migrace, jeho kolega Mitsch se zase obává, že Globální pakt „okleští suverenitu Německa v migračních otázkách“.

Pochybnosti o interpretaci zazněly i z Estonska, kde z některých politických stran zaznívaly vůči vládě požadavky na ujasnění politického postoje země, tedy zamezení zneužití nejednoznačného paktu. Ze slovenské diskuze je pak patrná nejistota jednotlivých stran a politiků ohledně toho, jak lze Pakt chápat a jaké závazky signatářům přináší.

Jak vyplývá z poslední ročenky Vězeňské služby České republiky z období ledna až září 2017 (.pdf, str. 48), využitelnost průměrné ubytovací kapacity českých věznic dosahuje 109,04 procent, při započtení detenčních ústavů v Brně a Opavě a nemocnic v Praze-Pankráci a Brně potom ze 108,34 procent. Pokud se zaměříme pouze na obviněné osoby ve výkonu vazby, kapacity jsou naplněny téměř z 81 procent, u odsouzených ve výkonu trestu obsazenost dosahuje skoro 112 procent.

Zaplněnost českých věznic postupně roste od roku 2013, kdy se skokově snížila ze 111,6 procent na 77,7 procent kvůli amnestii exprezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013 (ročenka 2012, .pdf, str. 37; ročenka 2013, .pdf, str. 43). V roce 2014 byly české věznice plné z 86,6 procent (.pdf, str. 41), o rok později, tedy 2015 (.pdf, str. 46) kapacita dosáhla 97,9 procent a v roce 2016 (.pdf, str. 50) už přesáhla stoprocentní obsazenost a vyšplhala se na 106,3 procenta.

Aktuální počet vězněných je podle nejnovějších dat Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR z konce října tohoto roku 21 806. Pro srovnání v absolutních číslech, aktuální počet vězněných je zhruba o 900 lidí nižší než činil průměr v minulém roce (.pdf, str. 48).

Na tiskové konferenci 21. září 2018 prezentoval ministr spravedlnosti Jan Kněžínek spuštění systému elektronických náramků pro vězně. Ty zjednodušují kontrolu trestu domácího vězení, který je podle trestního zákoníku možné uložit od roku 2010. Kvůli průtahům ve výběrových řízeních se však elektronický monitorovací systém podařilo uvést do provozu až nyní.

K tématu vězeňských náramků se ministr vyjádřil také v pořadu Devadesátka ČT24, ve kterém mimo jiné uvedl: „Nepřímo na soudce působíme v tom smyslu, aby zvážili ukládání tohoto trestu (domácího vězení, pozn. Demagog.cz), ale samozřejmě je tady nezávislost soudní moci a do toho, jaký ukládají trest, jim nemůžeme mluvit.“ (čas 16:54) Na otázku, proč soudci neudělují právě tento trest, odpověděl Jan Kněžínek: „Byla to právě obava z toho, že ten trest je v podstatě velmi těžko kontrolovatelný.“ (čas 17:25)

Další zdroj informací, který by potvrzoval Kněžínkův apel na soudce, se nám však nalézt nepodařilo. Proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

V České republice se k listopadu 2018 nachází 35 věznic, z toho 10 vazebních. Poslední budovou vystavěnou za účelem vytvořit výchovně nápravné zařízení byla vazební věznice Pankrác. Její historie sahá až do dob Rakouska-Uherska, otevřena byla v roce 1889.

Obecně jsou nejznámější a největší tuzemské věznice značně letité. Valdická věznice byla zřízena v roce 1857, kdy nahradila dřívější kartuziánský klášter založený v roce 1627. Plzeňská věznice na Borech zase funguje již od roku 1878.

Problém přeplněných českých věznic se snaží Ministerstvo spravedlnosti řešit výstavbou nového zařízení. Do roku 2022 by měla stát nová věznice ve Všechově u Tábora na jihu Čech, bude tak první věznicí vybudovanou po téměř 130 letech.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Dle Radiožurnálu je k začátku listopadu 2018 k trestu domácího vězení odsouzeno asi 130 osob, 73 z nich je na dálku hlídáno úředníky Ministerstva spravedlnosti prostřednictvím elektronických náramků. Což je vskutku neúměrné množství v poměru k 2 500 sadám elektronických náramků, které stát nakoupil od izraelského dodavatele SuperCom. Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že v praxi postupně využije 600 elektronických náramků pro domácí vězně, přičemž však není jisté, kdy k dosažení tohoto počtu má dojít.

Těžko říct, co ministr spravedlnosti míní frází „trochu méně, než jsme předpokládali na začátku“, nicméně od spuštění projektu, tedy za měsíc a půl, se navýšil počet odsouzených s náramky o zhruba 20 osob. Ministerstvo spravedlnosti však věří, že potenciální finanční úspora uložení domácího vězení bude motivovat soudce k častějšímu ukládání tohoto alternativního trestu.

Vzhledem k metodice ověřování výroků považujeme výrok za pravdivý, neboť počet 65 lidí je uvozen slovem „zhruba“. Počet se tak sice od údajů uvedených Radiožurnálem rozchází o více jak 10 %, ale řečníkem byla naznačena nejistota ohledně přesného počtu, a proto lze tolerovat výslednou odchylku 11 %.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Z fungování systému prozatím neplynou výrazné problémy. Mezi zaznamenanými prohřešky odsouzených dle reportáže Českého rozhlasu pozdní příchody figurují. Pozdní příchod však mají probační úředníci možnost vyhodnotit v kontextu delikventovy předchozí cesty. Z mapové aplikace, kterou disponují úředníci, je možné okamžitě zjistit, v jakých časech a na jakých místech sledovaný pobýval.

Mapu s nahraným telefonátem, kterým probační úředníci upozorňují odsouzené na porušení jakékoli povinnosti, následně získá soudce. Ten by mohl při zjištění zásadního porušení povinností zpřísnit formu trestu a odsouzeného poslat do opravdového vězení.

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, stanoví zákon.

V návaznosti na tento článek stanoví další předpoklady a postup jmenování zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který také odkazuje na zákon č. 451/1991 Sb., ten stanovuje některé předpoklady pro výkon funkce soudce související s jeho působením v letech 1948-1989 (negativní lustrační osvědčení).

Zákon o soudech a soudcích v §60 a násl. pak stanoví následující předpoklady:

• státní občanství - Česká republika

• plná svéprávnost

• bezúhonnost

• zkušenosti a morální vlastnosti, které dávají záruku řádného zastávání funkce

• věk 30 let

• souhlas ustavované osoby

• vysokoškolské vzdělání v Mgr. studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice

• složení odborné justiční zkoušky (případně jiné obdobné zkoušky dle § 60 odst. 5) a s tím spojená požadovaná právní praxe

• negativní lustrační osvědčení dle zákona č. 451/1991 Sb.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na zmíněný čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 113 odst. 3.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) 4 Ans 9/2007-197 Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také toto:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět;(...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. ... Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace." (Rychetský a kol., Komentář WK)

Můžeme tedy dojít k závěru, že to, že návrh ke jmenování soudce podává ministr spravedlnosti či vláda jako celek, není jako takové upraveno v zákoně, avšak vyplývá to z ústavní zvyklosti.

Minimální věk pro ustanovení do funkce soudce byl v roce 2003 zákonem č. 192/2003 Sb., zvýšen z původních 25 na 30 let.

Pro zajímavost doplňujeme, že v roce 1957 byl minimální věk soudce pouze 23 let, poté byl tento předpoklad zvýšen na 24 let a od roku 1991 činil již zmiňovaných 25 let.

S ohledem na tyto věkové údaje je tedy možné, že na místa justičních čekatelů nastupovali i čerství absolventi právnických fakult.

Již v původním znění zákona č. 6/2002 Sb., byla pro justiční čekatele stanovena povinnost absolvovat přípravnou službu (do níž se započítává i jiná právní praxe) v délce trvání 36 měsíců, s tím, že do konce předposledního měsíce trvání jejich pracovního poměru mohli požádat o vykonání odborné justiční zkoušky. Tato úprava zůstala zachována i v nynějším znění zákona.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě §113 odst. 3. K původnímu znění zákona pak byla vydána vyhláška č. 303/2002 Sb., k jejímuž vydání bylo Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 114 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb, v původním znění.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také následující:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět; (...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. (...) Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců.“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování, vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace.“ (Rychetský a kol., Komentář k Ústavě)

Z výše zmíněného rozsudku NSS a Komentáře k Ústavě vychází ústavní zvyklost navržení kandidátů na soudce ke jmenování prezidentovi ministrem spravedlnosti.

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, pak stanoví zákon.

Na základě tohoto článku je dle §60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jedním ze stanovených předpokladů pro ustanovení soudce do funkce dosažení věku nejméně 30 let v den, kdy k ustanovení dochází.

Průměrný plat justičního čekatele pak byl v loňském roce dle údajů ze Závěrečného účtu kapitoly 26 833 Kč (.pdf, str. 51).

Pro srovnání ještě uveďme, že průměrný plat soudce byl v minulém roce 126 314 Kč (.pdf, str. 52). V souvislosti s tímto číslem je však nutné brát také v potaz, že do tohoto průměru jsou zahrnuty všechny soudy z celé soudní soustavy, tedy třeba i Nejvyšší soud nebo Vrchní soudy, u jejichž soudců je průměrný plat o poznání vyšší (okolo 150–160 tis. Kč).

Dodejme, že se nezabýváme otázkou „mizernosti“ mzdy justičních čekatelů, neboť každý může individuálně posoudit, nakolik odpovídá gáže justičních čekatelů náplni jejich práce. Je však nesporné, že platové poměry justičních čekatelů dosahují přibližně čtvrtiny platu soudců okresních soudů.