Přehled ověřených výroků

Daňová problematika patří od samého začátku mezi priority (priorita č.4) současné Evropské komise.

Z lednového reportu (.pdf, str.8) o aktivitě Evropské komise v daňové oblasti je patrné, že Evropská komise provádí kroky s cílem snížit daňové podvody. Například bylo předloženo přes 25 návrhů, ze kterých byla již polovina schválena (např. směrnice o správní spolupráci, díky níž se zlepšila kooperace na mezinárodní úrovni, dále byly uvedeny změny ve zdanění podniků i změny v DPH). Komise podotýká, že tento problém není možné vyřešit daňovými autoritami samotnými, bez pomoci ostatních autorit na globální úrovni. Z tohoto důvodu byl mimo jiné v roce 2015 navržen „Tax Transparency Package“, který slouží ke zvýšení transparentnosti v korporátní daňové sféře. Aktivity tohoto typu (více aktivit v reportu) jsou podložené snahou o zvýšení dostupnosti informací a podporou jejich sdílení mezi daňovými institucemi EU a členských států. Výsledkem má být značné snížení daňové kriminality. V neposlední řadě byl Evropskou unií vydán seznam států vykazujících rysy daňových rájů, který je součástí boje proti daňové kriminalitě.

Navzdory těmto aktivitám není možné říci, že by byl problém daňových rájů vyřešen. Nicméně nelze tvrdit, že Evropská unie v boji proti daňovým podvodům nic nepodniká.

Počet občanů Evropské unie, kteří si myslí, že Evropská komise může dělat více pro zlepšení situace v oblasti daňových podvodů, se výrazně nemění. Mezi lety 2016 a 2018 klesl o pouhé jedno procento na 74 % (pdf, s. 4).

Dle zprávy Evropské komise (.pdf, str. 36) zaměřující se na daňové trendy v Evropské unii byla základní sazba daně z příjmů právnických osob, tedy včetně přirážek, v roce 2018 stanovená na 25 % v Nizozemí a na 26 % v Lucembursku. Evropský průměr této sazby k roku 2018 činil 21,9 %. Obě země se tedy v tomto případě pohybovaly nad průměrem. Naopak mezi země s nejnižší sazbou daně z příjmů právnických osob se zařadily například Bulharsko (10 %), Maďarsko (10,8 %), Kypr a Irsko (obě země 12,5 %). V České republice je dlouhodobě zakotvena sazba 19 % z příjmů právnických osob.

Dále podle databáze OECD činila sazba z příjmů právnických osob bez započtení daňových přirážek a dodatečných daní 18 % v Lucembursku a již zmiňovaných 25 % v Nizozemsku.

Naopak z hlediska transparentnosti a zejména spravedlnosti zdanění by se obě země propadly. Podle informací neziskové organizace Oxfam se obě země řadí mezi 15 největších daňových rájů na světě. Podle zprávy organizace Oxfam (.pdf, str. 9) poskytují daňová zvýhodnění velkým firmám.

Mimo jiné, podle statistik společnosti Bisnode počet českých firem, které mají vlastníka se sídlem v daňovém ráji, dlouhodobě ubývá. Konkrétně k roku 2018 eviduje 887 českých firem vlastněných z Lucemburska a 3637 firem vlastněných z Nizozemska.

Přestože jsou obě země neoficiálně považovány za daňové ráje, z výše uvedených zdrojů nelze tvrdit, že by země měly zavedené nízké daňové sazby ve vztahu ke zdanění právnických osob.

Nizozemská obchodní komora a správce obchodního rejstříku neumožňuje vyhledávání firem podle země. Nizozemský statistický úřad poskytuje informace o celkovém počtu firem, ale také neumožňuje vyhledávání podle země. Český statistický úřad neumožňuje vyhledávání českých firem v Nizozemsku. Ministerstvo průmyslu a obchodu také neposkytuje informace o počtu českých firem se sídlem v Nizozemsku.

Podle společnosti Bisnode, která sleduje počet českých společností, které mají vlastníka se sídlem v daňovém ráji, bylo v roce 2018 celkem 3 637 českých společností s vlastníkem sídlícím v Nizozemsku. Tato statistika však není natolik podrobná, aby v ní byly uvedeny konkrétní firmy a jejich vlastnická struktura. Tedy není možné přesně určit, zda se jedná o firmy, které mají sice své sídlo v Nizozemsku, ale jsou ovládány českými vlastníky, nebo se jedná například o dceřiné společnosti zahraničních firem, které mají své sídlo v Nizozemsku, ale působí i v České republice.

Kofinancováním (spolufinancováním) se rozumí procentuální vyjádření objemu prostředků, kterými do projektu přispívá členský stát, respektive Evropská unie. V programovém období 2014—2020 poskytují fondy EU maximálně (.pdf, str. 5) 85 % alokace a domácí spolufinancování tak činí alespoň 15 % (státní rozpočet, veřejné rozpočty, soukromé zdroje). V určitých případech pak může být financování z evropských prostředků i vyšší než zmíněných 85 %, jedná se o případy, kdy projekt realizuje Iniciativu na podporu zaměstnanosti mladých lidí či pokud je prioritní osa určena pro sociální inovace nebo nadnárodní spolupráci nebo pro jejich kombinaci. Minimální podíl evropských dotací na projektu je pak 20 %.

Pokud se podíváme do nejnovější verze (1. dubna 2019) národního seznamu (xls) operací (příjemců), který obsahuje všech 34 285 projektů/operací v období 2014-2020, u kterých bylo rozhodnuto o poskytnutí či převodu podpory, můžeme vidět, že průměrná míra spolufinancování z národních zdrojů je přibližně 27 %. Národní zdroje se dále dělí na soukromé, které celkem činí 15 % a veřejné 12 %. Průměrná účast Evropské unie je 71 %.

Ve všech z více než 34 tis. projektů programového období 2014-2020 se kofinancování z národních zdrojů ve výši 20 % vyskytuje jen 186krát. Nejčastější podíl kofinancování je 15 % z národních zdrojů, tedy maximum (85 %) ze zdrojů EU, který se vyskytuje v 11 633 případech.

Není tedy pravdou, že by příspěvek z národních zdrojů činil 20 %, a to ani z pohledu průměru, ani četnosti.

Miloš Zeman hovoří o ukazateli, který se standardně nazývá čistá pozice. Čistá pozice představuje rozdíl mezi celkovými příjmy členského státu z rozpočtu EU a platbami do něj. Česká republika má každoročně, již od vstupu do EU v roce 2004, čistou pozici kladnou a kumulativně do konce roku 2018 dosahuje 741,3 mld. Kč.

Zdroj: Ministerstvo financí

Celkově ČR od svého vstupu do EU do 31. prosince 2018 zaplatila do rozpočtu EU 565,4 mld. Kč a získala 1,31 bil. Kč.

Zdroj: Ministerstvo financí

Tento výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k minimální odchylce (přibližně 1 %) a vzhledem k objemu prostředků ve výroku Miloše Zemana.

Jaroslav Faltýnek je v zájmu vyšetřovatelů policie v souvislosti s podezřením na manipulaci zakázky na mýtný systém. Jaroslav Faltýnek, jak sám přiznal, se několikrát sešel bez mandátu ministerstva či Poslanecké sněmovny s představiteli firmy Kapsch. Také se několikrát sešel s ředitelem ÚOHS Petrem Rafajem, jehož úřad v roce 2017 zahájil správní řízení proti Ministerstvu dopravy a vítězi tendru na mýtný systém firmou CzechToll/SkyToll.

Jaroslav Faltýnek přiznal tato setkání, ale pouze v době mezi roky 2015-2017, tedy před ukončením tendru. Avšak dle informací získaných deníkem Právo, vycházejících z policejních odposlechů, se Faltýnek setkal v listopadu 2017, tedy tři měsíce po ukončení tendru na mýtné, v brněnských hotelech Holiday Inn a Voroněž s představiteli firmy Kapsch, následně i s ředitelem ÚHOS. Tento úřad pak následně zrušil výsledek ukončeného tendru a zahájil s ministerstvem dopravy správní řízení.

Navíc se ukázalo, že k jednáním o podobě tendru neměl Jaroslav Faltýnek žádný mandát. Svoje angažování Jaroslav Faltýnek vysvětloval členstvím v dopravní koaliční radě. Podstatné je, že tento orgán neměl pro kontrolu či směřování nové podoby mýtného tendru žádné pravomoce.

Program Pirátské strany pro volby do Evropského parlamentu 2019 vychází ze společného programu evropských pirátských stran z 9. února 2019. V rámci tematického zaměření programu ho Piráti popisují takto:

„Stejně jako před pěti lety i pro letošní volby do Evropského parlamentu, které proběhnou v květnu 2019, vytvořily kandidující evropské pirátské strany společný program. Na jeho tvorbě se podílely stovky českých i evropských Pirátů. Oproti programu z roku 2014 je vidět široký záběr témat, které Piráti pokrývají – kromě reformy copyrightu či digitální agendy se tentokrát do programu dostalo široké spektrum témat od vzdělávání, životního prostředí a zemědělství, přes zahraniční politiku a obranu, dopravu, daňový systém či vesmírný program.“

Dle rozsahu témat programu nelze tedy tvrdit, že by pirátský program pro volební témata byl monotematický, což ukazuje i zaměření volební kampaně, která by chtěla na jedné straně akcentovat svobody, které členství přináší, a na straně druhé by měl být akcent na zrovnoprávňování občanů zemí v rámci EU.

Podobně i ODS svůj program opírá o zajištění pružné a efektivní EU, které má symbolizovat pomyslné desatero, v jehož rámci zaznívá jak snaha o takzvanou debyrokratizaci EU ve smyslu snížení počtu evropských norem, či cílenou flexibilní integraci, kdy by si státy určovaly kde a do jaké míry si přejí prohlubovat svoji vzájemnou integraci. V rámci programu je akcentováno také prohlubování integrace v rámci politiky volného trhu v rámci EU.  

Ve svém programu, který občanští demokraté představili pro volby do Evropského parlamentu, hovoří o tom, že odchod z EU by byl pro Českou republiku nevýhodný. Kromě členství v EU ODS nevidí pro ČR žádnou jinou životaschopnou alternativu.

Dále v programu v části Evropské desatero ODS (bod 10) píší, že by chtěli spolupracovat se státy, které sdílejí jejich představu o uvážené integraci, která nemá ohrozit EU samotnou. Postup v EU by měl být dle ODS jednotný tam, kde to přináší výhody pro členské státy a jejich občany. Naopak tam, kde není společné řešení vyžadováno, by státy měly mít větší svobodu v rozhodování.

I Miroslava Němcová mluví o tom, že neodbočili od svých eurorealistických postojů, ale to neznamená, že by podporovali odchod z EU. Naopak jedním ze stálých kritiků EU v ODS je Jaroslav Kubera, který byl odpůrcem přijetí Lisabonské smlouvy. V září 2018 označil Lisabonskou smlouvu za příčinu toho, že je možné v EU něco přijmout bez jednomyslného souhlasu všech členských států.

Zástupci ODS v EP (Jan Zahradil, Evžen Tošenovský) jsou součástí frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Jan Zahradil, který je lídrem kandidátky ODS a zároveň kandidátem na předsedu Evropské komise za ECR, prosazuje více pružnou EU, aby se státy samy rozhodovaly, ve kterých společných politikách chtějí hlubší spolupráci.

Od školního roku 2015/2016 začala ČŠI v pravidelných cyklech sledovat 6 základních oblastí gramotnosti ve dvouletých intervalech, přičemž v jednom roce je předmětem zájmu čtenářská, matematická a sociální gramotnost, v dalším pak přírodovědná, jazyková a informační gramotnost.

Ve své aktuální zprávě z 18. března 2019 se věnují oblasti čtenářské, matematické a sociální gramotnosti. V rámci zprávy nehodnotí jen "úroveň" gramotnosti, ale spíše se sledují její proměny od posledního cyklu 2015/2016 a také vnímání problematiky a přístup ze strany žáků a pedagogů. Ze zprávy tedy vyplývá, že se obecně zlepšily průměrné výsledky žáků středních škol, přesto nadále přetrvává negativní vnímání matematiky i vztahu ke čtení a knihám. V oblasti sociální gramotnosti zůstává situace stejná. Ve zprávě se uvádějí i zjištění a doporučení ČŠI v porovnání k předešlému cyklu měření.

Pokud se podíváme přesněji například na čtenářskou gramotnost, pak zpráva uvádí: "Zatímco minimální očekávané úspěšnosti (60 %) dosáhly ve 23 % SŠ alespoň 2/3 žáků, v případě ZŠ to nebyla ani jedna škola (ve 12 % ZŠ a v 7 % SŠ sledovaných očekávaných výstupů RVP nedosáhl ani jediný žák)." (s.2)

Pro srovnání úrovně gramotnosti se hodí spíše mezinárodní hodnocení dle univerzálního standardu, kterým je například PISA (Programme for International Student Assessment) v rámci zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). V posledním šetření z roku 2015 byla ČR hodnocena v oblasti čtenářské gramotnosti jako lehce podprůměrná v porovnání zemí OECD (pdf., s.27) a v oblasti matematické gramotnosti v průměru zemí OECD (pdf., s.24).

Poslední souhrnné dostupné údaje OECD pro Českou republiku, které se týkají platů učitelů, pochází z roku 2015 (Education at a Glance 2018, .pdf, str. 376). Z nich plyne, že průměrný plat učitele mateřské školy činí 52 %, učitele základní školy 61 % a učitele střední školy 63 % průměrného platu vysokoškoláka v ČR.

Srovnáme-li dostupné údaje pro Českou republiku s ostatními členskými zeměmi OECD, pak toto srovnání pro ČR nedopadá příliš lichotivě. Poměr platů učitelů ku platům vysokoškoláků je totiž nejhorší právě v České republice v kategoriích základních a středních škol. V kategorii učitelů mateřských škol se za Českou republikou umístilo pouze Slovensko.

Následující graf uvádí poměr průměrného platu učitele druhého stupně ZŠ a vysokoškoláka (tamtéž, str. 360).

Z uvedených dat plyne, že Baxa má tedy pravdu, když říká, že rozdíl mezi platy učitelů a vysokoškolsky vzdělaných obyvatel je mezi členskými zeměmi OECD největší právě v České republice. Baxa není zcela přesný, když uvádí, že poměr těchto platů je 50–60 %, odchylka je však uznatelná.