Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že při nástupu současné koalice v lednu 2014 česká ekonomika fakticky nerostla. V dalších letech se růst ekonomiky výrazně zvýšil. Vliv na to má řada faktorů jako např. růst okolních zemí, s nimiž obchodujeme, nebo třeba i zvýšená spotřeba obyvatelstva. V rámci výroku hodnotíme pouze stav ekonomiky v době nástupu Sobotkovy vlády.

V roce 2013 bylo v ČR tempo růstu HDP záporné -0,5 %, růst se zrychlil v roce 2014 na 2,7 % a pokračuje dodnes. Nicméně pokles HDP v roce 2013 už byl přívětivější než pokles v roce 2012 (kdy bylo tempo růstu opět záporné, -0,8 %).

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Petr Hannig opravdu přesně neřekl, že způsob výkonu funkce prezidenta Miloše Zemana mu přímo vyhovuje, jelikož se vymezuje proti stylu politiky současného prezidenta, jak je již ověřeno v dřívějším výroku, který na adresu Hanniga vznesl další z kandidátů na prezidenta, Jiří Drahoš.

Způsobu výkonu funkce prezidenta Zemana se Hannig vymezuje např. takto v rozhovoru pro Aktuálně.cz, kde zmínil, že:

„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“

Dále ve středeční Výzvě avizoval:

„Zeman není moc empatický, někdy řekne věci, které by zrovna říkat nemusel, na fórech, kde by to nemělo zaznívat. Čili já budu v tomto daleko diplomatičtější, ale možná ostřejší.“

Dle dat Eurostatu v regionální ročence 2017 (.pdf, str. 252) pouze 28 % celkové populace EU žilo na venkově v roce 2015. V menších městech a předměstích 31,6 % a ve velkých městech 40,4 %.

Litva byla jedinou zemí EU, kde většina populace žila na venkově a to 56,2 %. Nejméně lidí žijících na venkově je na Maltě a to pouhých 0,3 %. V Německu žilo na venkově 22,4 % lidí, v Belgii 18 % a v Holandsku 14,7 %.

Zdroj

Když srovnáme údaje ze statistické ročenky z roku 2010 (.pdf, str. 244, 4. sloupec) s výše zmíněnými údaji, můžeme opravdu v řadě zemí sledovat úbytek obyvatelstva na venkově – například v Německu; oproti údajům z roku 2010, kdy žilo na venkově 28,2 % lidí, v nové ročence najdeme číslo 22,4 %. V Belgii je to potom 21,6 % oproti výše zmíněným 18 %, v Holandsku 15,6 % oproti 14,7 % a na Maltě 5,3 % dříve oproti 0,3 % z letošní ročenky.

Alespoň polovina venkovské populace v Bulharsku, Rumunsku a na Maltě byla v riziku chudoby a sociálního vyloučení. Většina členských států, které se k EU přidaly v roce 2004 a později, zaznamenaly vyšší riziko chudoby a sociálního vyloučení mezi jejich venkovskou populací než ve městech nebo předměstích.

Pouze 27,9 % lidí ve věku 30–34 let s vysokoškolským nebo vyšším odborným vzděláním žilo v roce 2015 na venkově. EU se snaží pomáhat rozvoji a konkurenceschopnosti venkova pomocí programu Rozvoj venkova 2014–2020.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Marek Hilšer ve svém projevu explicitně nejmenoval dva konkrétní protikandidáty, na které bylo toto tvrzení namířeno. Vzhledem ke struktuře debaty mohlo jít o tři osoby – Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka. Tito tři odpověděli záporně na otázku, zda je Rusko pro ČR největší riziko.

Jiří Drahoš byl předsedou AV ČR, tedy žádné obchodní vztahy s Ruskem nevedl.

Mirek Topolánek v roce 2013 spoluzakládal a o dva roky později prodal svůj poloviční podíl ve společnosti European Capital Partners Investments (ECPI), která se soustředí na investiční aktivitu v oblastech střední a východní Evropy. Topolánek se v rámci své profesní nepolitické kariéry soustředí na oblast energetiky. Je manažerem slovenského přepravce plynu Eustream, který patří do Energetického průmyslového holdingu podnikatele Křetínského (ten sdružuje společnosti v Evropě, nikoli v Rusku). V oblasti energetiky a přepravy plynu jsou obchodní spojení s Ruskem nezbytná. Dále spoluvlastní výrobce řídicích systémů pro petrochemii VAE Controls, tato společnost je součástí VAE Groups, která působí mimo jiné i na ruském trhu.

Vratislav Kulhánek byl šéfem automobilky Škoda, která má v Rusku montážní závody a exportuje sem. Jiné podnikatelské činnosti spojené s Ruskem nemá.

Marek Hilšer ale své vyjádření opírá (ať už vědomě či nevědomě) o pouhou domněnku. Spojuje totiž dvě věci, které spolu nemusí nutně souviset. Celkově Hilšerovo tvrzení vyznívá tak, že Topolánek nebo Kulhánek nepovažují Rusko za hrozbu, protože v něm mají obchodní (či jiné) zájmy. Zda tomu tak ovšem skutečně je, není jasné, resp. jde o neověřitelnou skutečnost. Důvodů, proč se oba kandidáti takto vyjádřili, může být celá řada. V pořadu také oba kandidáti popsali, která místa a faktory podle nich ČR ohrožují. Je třeba podotknout, že oba jmenovali i Ruskou federaci, jen ji nejmenovali na prvním místě.