Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Česká republika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Na příznivém vývoji české ekonomiky se podílely hlavně export a spotřeba domácností. Export za posledních šest měsíců zaznamenal růst až o 4,7 %. Spotřeba domácností vzrostla v prvním čtvrtletí o 2,7 %.

V přiloženém grafu lze vidět, že v roce 2016 došlo k navýšení podílu domácí spotřeby na meziročním růstu HDP. Zároveň je vidět, že spotřeba domácností se v roce 2016 podílela na meziročním růstu HDP více než polovinou.

Zdroj: Statistika a my

Ivan Langer se jako ministr vnitra skutečně významně podílel na vstupu ČR do Schengenského prostoru – důkazem budiž Zpráva o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis. Jak vyplývá z následujícího Usnesení vlády ČR, na přípravách se podílela také např. BIS, která nespadá pod žádné ministerstvo. Přípravy probíhaly již před nástupem Ivana Langera na ministerstvo vnitra v roce 2006, Langer následně v přípravách pokračoval.

Czech POINT je projektem ministerstva vnitra. Projekt vznikl 22. června 2005, pilotní provoz byl spuštěn na jaře roku 2007 a ostrý provoz začal 1. října 2007. Ivan Langer byl ministrem od září roku 2006, po většinu času tedy projekt byl zaváděn pod jeho vedením. Langer byl také velkým propagátorem projektu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, řízení vstupu do Schengenského prostoru i zřízení Czech POINTu bylo skutečně v kompetenci Ivana Langera.

Tento výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož v obou zmiňovaných státech skutečně existují nezávislé instituce, které analyzují plánované rozpočty a které každoročně vydávají předpovědi fiskálních rizik. Stejně tak je pravda, že v České republice podobná instituce chybí.

V USA se tato instituce nazývá Congressional Budget Office (Kongresový úřad pro rozpočet). Je to federální organizace, která není závislá na žádné z politických stran. Vznikla v roce 1975 a podle svého popisu má za úkol vydávat nezávislé analýzy rozpočtů a ekonomických záležitostí s cílem zlepšit proces tvorby rozpočtu americkým kongresem.

Ve Velké Británii existuje Office for Budget Responsibility (Úřad pro rozpočtovou zodpovědnost). Tato instituce byla vytvořena v roce 2010, aby vydávala nezávislé a směrodatné analýzy britských veřejných financí. Mezi hlavní cíle tohoto úřadu patří ekonomické a fiskální předpovědi, hodnocení výkonu ekonomiky v poměru s předem danými cíli nebo například hodnocení fiskálních rizik.

V České republice podle Mezinárodního měnového fondu (IMF) skutečně neexistuje nezávislá organizace, která by se zabývala podobnými analýzami a nezávislou kontrolou dopadu rozpočtové politiky ČR. Podle IMF fungují nezávislé kontrolní instituce ve většině zemí západní Evropy nebo například v Severní Americe nebo Austrálii. Stejně tak je můžeme najít na Slovensku, v Maďarsku nebo Rumunsku.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v obou zmíněných případech sehrála velkou roli média, která informovala o dané kauze a tím vystavila zmíněné politiky veřejnému tlaku. V případě Grosse pak ve finále skutečně Kalousek jako předseda koaliční strany fakticky koalici s Grossem vypověděl a tím jej donutil k rezignaci.

Dodejme, že nehodnotíme obecně, zda v daných letech (2005–2011) média kauzy otevírala a nyní nikoli, resp. zda jsou schopna vyvinout dostatečný tlak na rezignaci politika.

Stanislav Gross, bývalý předseda vlády a ČSSD, opustil post předsedy vlády v dubnu 2005 po své rezignaci. Hlavním důvodem byla vládní krize, která byla způsobena jeho osobním skandálem, kdy nebyl jednak schopen doložit původ peněz (otevřela MF DNES), z nichž financoval své bydlení, a dále také fakt, že jeho manželka měla podnikat resp. získat půjčku s podnikatelkou, která vlastnila známý pražský nevěstinec (otevřel týdeník Respekt).

V této době po řadě jednání vládu opustili ministři za KDU-ČSL (vládla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), jejímž byl Miroslav Kalousek tehdy předsedou. Sám ve vládě v tomto volebním období nezasedal.

1. dubna 2004 se konalo hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse, v němž vládu zachránila KSČM, která se jednotně zdržela hlasování. Lidovci již zde byli proti vládě. Kalousek během tohoto jednání vystoupil proti Grossovi velmi tvrdě. Uvedl např., jak dokládá stenozáznam z tohoto jednání:

„Dámy a pánové, málokdy se mi stalo, ač donedávna, do včerejška koaliční partner, abych souhlasil se slovy předsedy vlády tak téměř do puntíku, jak tady byla vyslovena. - Ano, je to pravda. Tato koalice se může pochlubit velikými úspěchy, tato koalice se může pochlubit obrovskou hodnotou, kterou vložila ku prospěchu občanů České republiky.
Pokud tomu tak je, řekl to pan premiér a já s tím souhlasím, pak se ptám, proč pan premiér tak obrovskou hodnotu klade na oltář své vlastní funkce, proč si to bere jako rukojmí. Tato vládní krize přece nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra. A to, co jste tady řekl, je prostě pravda, prostřednictvím pana předsedajícího pane předsedo vlády, ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu! A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel! A ten křesťanští demokraté nepodpoří. Děkuji.“

Po sérii jednání nakonec Gross sám rezignoval (celou kauzu popisuje Sabina Slonková), místo něj nastoupil jako předseda vlády Jiří Paroubek (ve stejném koaličním půdorysu), následně jej nahradil i jako šéf sociálních demokratů. Paroubkova vláda získala důvěru 13. května 2005 a to i hlasy lidovců včetně Miroslava Kalouska.

V případě Stanislava Grosse je patrné, že KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska vystoupila po sérii Grossových skandálů s požadavkem na jeho rezignaci, primárním důvodem konce předsedy sociálních demokratů byla jeho nevysvětlená bytová aféra, kterou otevřela česká média v čele s Mladou frontou DNES.

Miroslav Kalousek měl tedy na konec Stanislava Grosse v politice svůj vliv jako předseda koaliční strany, která se proti němu postavila, primární vina však ležela na skandálech samotného Grosse, který nebyl schopen vysvětlit financování svého bytu a také podnikání své ženy.

V dubnu 2011 pak týdeník Respekt otevřel kauzu údajného uplácení v tehdy koaliční straně Věci veřejné. Konkrétně šlo o kauzu Víta Bárty. Přinesl text, ve kterém zaznívá výpověď tehdejšího poslance Jaroslava Škárky, který popsal systém uplácení v této straně (konkrétně šlo o text Strach a úplatky nad VV). Mladá fronta DNES v té stejné době publikovala dokument, který dokládal motivaci Víta Bárty jít do politiky.

V návaznosti na tyto publikované zprávy se poslanecký klub strany začal drolit a následně samotný Bárta rezignoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť s výhradou k použití obratu „řada představitelů“. Z principu fungování tajných služeb by bylo neobvyklé, aby o své činnosti nějak houfně informovali veřejnost. Jsou však dostupné jednak veřejné části výročních zpráv BIS, tak i vyjádření ředitele této služby. Tyto zdroje pak Kalouskovo tvrzení potvrzují.

K veřejnosti se však každoročně dostává výroční zpráva BIS, resp. její pro veřejnost určená verze. Faktem je, že se ve výroční zprávě BIS za rok 2015 píše o tom, že ČR je zahrnuta v informační a hybridní válce vedené Ruskou federací. Pro úplnost je třeba také dodat, že jediným představitelem BIS, který se k danému tématu vyjádřil jako samostatná osoba, byl ředitel BIS Michal Koudelka, který v červnu letošního roku poskytl stručný rozhovor webu hlidacipes.org.

Ve výše zmíněné výroční zprávě (v kapitole 2.3) uvádí BIS k problematice informační války, že „Ruskými prioritami pro rok 2015 byly operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize...“, a dále, že „V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické činekonvenční) války.“

V téže kapitole výroční zprávy BIS vyjmenovává, co je cílem ruského působení v českém informačním prostoru. Dle zjištění BIS mezi tyto cíle patří mimo jiné masivní produkce ruské státem řízené propagandy a dezinformací vedoucí k oslabení informačního potenciálu země, nebo relativizace pravdy a objektivity prostřednictvím zahlcení veřejnosti (dez)informacemi.

Ve zmíněném rozhovoru pro web hlidacipes.org ředitel Koudelka potvrdil zesílení ruského informačního vlivu v českém prostoru, který se projevuje rostoucím počtem zpravodajských webů šířících dezinformace a podporujících ruskou politiku. Koudelka však zároveň upozornil, že je třeba si uvědomit, že „...to je realita na obou stranách pomyslné barikády. Také Západ musí být schopen působit a dělá to.“

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.