Přehled ověřených výroků

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť z teroristických útoků, které se v Turecku odehrály od června 2016, se pouze k jednomu přihlásil tzv. Islámský stát a u dalších dvou je tato organizace z atentátů obviňována. U některých útoků byla prokázána vina kurdských separatistů a u dalších není viník jasný.

Během těchto útoků v Turecku zemřelo celkem 241 lidí, z toho 39 osob je prokazatelně obětí teroristického útoku spáchaného Islámským státem. Skutečnosti tedy neodpovídá ani uvedený počet obětí (400), ani jediný uvedený viník (IS), byť i reálná čísla jsou pochopitelně zcela tragická.

7. 6. 2016 poblíž historického centra Istanbulu vybuchl automobil naložený výbušninou. Zahynulo 12 lidí, k atentátu se přihlásila skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

8. 6. 2016 při atentátu v jihovýchodním Turecku zahynulo 6 lidí, k útoku se taktéž přihlásila radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

28. 6. 2016 došlo k atentátu na istanbulském letišti, při kterém zemřelo 44 lidí. Kdo za útokem stojí, není jasné. Turecké úřady podezírají teroristickou organizaci Islámský stát.

18 .8. 2016 proběhla na východě Turecka trojice pumových útoků, tento útok si vyžádal 14 obětí a nikdo se k němu nepřihlásil. Turecké úřady viní kurdské separatisty.

20. 8. 2016 došlo k pumovému útoku na svatbu ve městě Gaziantep v jižním Turecku. Zemřelo 51 lidí. K útoku se nepřihlásila žádná teroristická organizace, spáchal ho sebevražedný atentátník. Podle Turecka stál za atentátem nejspíš Islámský stát nebo kurdští separatisté.

26.8. 2016 bylo bombovým útokem na jihovýchodě Turecka zavražděno 11 osob, čin provedli kurdští radikálové napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK).

16.10. 2016 zemřelo na jihovýchodě Turecka 8 osob po útoku sebevražedného atentátníka. Útočník je v podezření, že patřil k organizaci IS.

4. 11. 2016 zemřelo po výbuchu na jihovýchodě Turecka 9 osob. K činu se přihlásili kurdští radikálové napojení na PKK.

24.11. 2016 zemřeli při explozi ve městě Adana v jižním Turecku 2 lidé. Z útoku jsou podezříváni kurdští radikálové napojení na PKK.

10. 12. 2016 se odehrál atentát u fotbalového stadionu v Istanbulu, přihlásila se k němu kurdská radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu. Podle informací z 5. 1. 2017 je obětí celkem 45.

17.12. 2016 zabila bomba nastražená v automobilu 13 tureckých vojáků. Prezident Erdoğan označil za viníky kurdské radikály napojené na PKK.

V noci z 31. 12. 2016 na 1. 1. 2017 došlo k atentátu v istanbulském klubu. Tento útok má 39 obětí a přihlásil se k němu Islámský stát.

Ministr zahraničních věcí Zaorálek opravdu před Vánoci navštívil Turecko a v rámci této návštěvy se setkal s tureckým prezidentem Erdoganem. Ten vydal po útoku v Istanbulu prohlášení, ve kterém odsoudil pokus o rozdělení společnosti. Česká republika však spíše apeluje na zachovávání základních práv a principů právního státu. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr zahraničních věcí Zaorálek navštívil Turecko 13. prosince 2016, v rámci návštěvy se setkal i s prezidentem Erdoganem. V rámci návštěvy prohlásil: „Turecko je klíčovým partnerem EU a Česká republika podporuje pokračování přístupových jednání mezi Tureckem a EU."

Turecký prezident Erdogan vydal po novoročním útoku v Istanbulu prohlášení, podle kterého bylo cílem útoku rozdělení společnosti a poškození hospodářství. „Turecko ale nesmí na hru teroristů přistoupit a musí si zachovat chladnou hlavu, " dodal.

Co se týče debaty o potrestání osob v návaznosti na červencový pokus o převrat, kritika České republiky se soustředí na dodržování vlády práva a právního státu. V prohlášení MZV k výroční zprávě (.pdf) o rozšíření EU, ve které Evropská komise Turecko zkritizovala za události následující po puči, MZV apelovalo na dodržování základních práv a principů právního státu a kritizovalo pokus o zavedení trestu smrti.

Sám ministr zahraničních věcí Zaorálek pak na schůzce s ministrem Cavusogluem 13. prosince odsoudil červencový pokus o převrat, zároveň však při potrestání viníků apeloval na zachování právního státu a dodržování práva. Varoval také před eskalací situace.

Po jednání s tureckým ministrem zahraničních věcí v polovině prosince 2016 Zaorálek řekl, že vidí na turecké straně ochotu pomoci a vyjít Česku vstříc. Turecko umožní rodičům vězněné dvojice je navštívit a bere na vědomí i informace české diplomacie, které tvrdí, že se zadržení nechtěli zapojit do teroristických aktivit, ale pouze na území Sýrie ovládaném kurdskými milicemi postavit polní nemocnici. Důležitým faktorem dle Zaorálka je, že Česko má důvěru Turků v tom, že nepomáháme teroristům.

Dle tiskové zprávy MZV ministr prohlásil, že z jednání má dobrý pocit a dějí se vstřícné kroky. Turecko potvrdilo ochotu pomoci najít řešení této situace a shoda je i v tom, že zadržení dvou Čechů by nemělo narušit dobré vzájemné vztahy.

Přesto však z dostupných zdrojů mapujících vyjádření ministra Zaorálka na závěr jeho cesty do Turecka není zřejmé, zda řekl, že se v dohledné době delší než několik týdnů najde řešení tohoto problému.

Rakousko se loni skutečně významně podílelo na uzavírání balkánské migrační stesky a vedlo jednání s balkánskými státy včetně Srbska a Makedonie, kterým také poskytlo pomoc při ochraně hranic.

Již v srpnu 2015 Rakousko kritizovalo EU, že není schopná řešit balkánskou migrační trasu. Poté začalo s výstavbou plotu na hranicích s Maďarskem.

Ve snaze napomoci balkánským zemím se Rakousko aktivněji angažovalo začátkem roku 2016. V lednu ohlásilo zavedení limitu pro počty žadatelů o azyl. Ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová přitom uvedla, že: „Naším opatřením dosáhneme přesně toho, co jsme ve skutečnosti chtěli: Vyvolá totiž dominový efekt... v celé Evropě.“ To se skutečně stalo, neboť po Rakousku omezila transit migrantů Makedonie i Srbsko.

V únoru loňského roku Rakousko jednalo s balkánskými státy o zastavení přílivu uprchlíků. Jednání o balkánské migrační cestě se zúčastnili ministři vnitra a zahraničí Slovinska, Chorvatska, Bulharska a zástupci Albánie, Bosny a Hercegoviny, Kosova, Makedonie, Černé Hory a Srbska. Při této příležitosti rakouská ministryně prohlásila, že: „Je důležité a nutné zastavit příliv migrantů přes Balkán."

Zdroj: ČT24

Státy se při jednání shodly (.pdf, str. 2) na nutnosti spolupráce při posilování kontroly na hranicích a dalších opatření, která mají zmírnit migrační proud. O dva dny později byly uzavřeny srbsko-makedonské hranice a v březnu Rakousko nabídlo Makedonii pomoc při ochraně hranic.

Co se týče námořní hranice mezi Tureckem a Řeckem, o které Alexandr Vondra hovoří, Rakousko skutečně urgovalo EU, aby na řecké hranice vyslala posily.

V srpnu rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz uvedl, že balkánská trasa musí zůstat uzavřena, a zpochybnil přitom jistotu turecké pomoci při řešení migrační krize. V září se představitelé balkánských zemí znovu sešli ve Vídni a potvrdili, že je i nadále nutné chránit hranice na balkánské migrační cestě.

V listopadu poslalo Rakousko vojáky na maďarsko-srbské hranice. Rakouský ministr obrany Hans Peter Doskozil přitom prohlásil, že dohoda EU s Tureckem má praskliny a mohla by zkolabovat. Evropské státy by proto měly dělat více pro ochranu svých hranic.

Rakousko tedy skutečně v loňském roce jednalo s balkánskými zeměmi a asistovalo jim při zavádění lepší ochrany balkánské migrační cesty. Výrok Alexandra Vondry proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Zaorálek zde navazuje na svůj předchozí výrok a popisuje kritiku amerického ministra zahraničí. Ohledně kritiky selhávání syrské opozice ze strany ministra zahraničí USA jsme bohužel nedokázali dohledat dokument potvrzující slova ministra Zaorálka. V jednom prohlášení z 10. prosince 2016 se vyjadřuje k obviněním, že některé opoziční skupiny v Aleppu bojkotují humanitární pomoc a zdržují uprchlíky. Kerry to přiznává, ale než aby je káral, apeluje na ně, aby přistoupili na jednání.

Podle oficiálních dokumentů vydávaných Ministerstvem práce a sociálních věcí byla za rok 2015 vyplacená částka na podporu v hmotné nouzi 10 518 mil Kč. Tato částka činila 90,6% ze schváleného rozpočtu - ministerstvo tedy za rok 2015 ušetřilo 1 096,9 mil Kč oproti rozpočtu.

V letošním roce MPSV vyčerpalo zatím od ledna do října (nejnovější údaje) částku 7 770,5 mil Kč z celkových sválených 10 516,3 mil Kč. Prozatím MPSV zbývá 2 745,8 mil Kč.

Vyčerpaná částka Schválená částka pro daný rokRozdíl mezi schválenou a vyčerpanou částkou2016 (leden až říjen)7 770,5 mil Kč10 516,3 mil Kč2 745,8 mil Kč2015 10 518,0 mil Kč11 614,9 mil Kč1 096,9 mil Kč

Pokud budeme počítat s tím, že tempo vyplácení za listopad a prosinec bude srovnatelné s průměrem ostatních měsíců, vyjde nám, že na konci roku by se měla výplata dávek v hmotné nouzi reálně pohybovat někde okolo 9 a čtvrt miliardy korun. Tedy případný rozdíl mezi rozpočtovanou částkou a reálnou výplatou se bude pohybovat někde okolo jedné a půl miliardy.

Reálně tak rozpočtovaná částka na dávky v hmotné nouzi v porovnání s finální výplatou v posledních 2 letech dosáhne zhruba na úroveň 2,5 miliardy. Není sice možné bez dat za listopad a prosinec tohoto roku vyčíslit zcela konkrétní výši, rámcově však data potvrzují Sobotkův výrok. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Sobotka korektně popisuje jednak aktuální rozpočtová čísla i trend snižování výplaty dávek v hmotné nouzi.

Státní rozpočet na rok 2017 pracuje s výdaji (str. 4) ve výši 1,309 bilionu. Jde tedy o 1309 miliard korun, což odpovídá Sobotkově prohlášení.

Na dávky hmotné nouze je pak v kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí vyčleněno (str. 19) 10,07 miliardy korun.

Co se týká letošního roku, Sobotka popisuje obě částky korektně. V rámci srovnání státních rozpočtů od nástupy této vlády, zjistíme, že výdaje na dávky hmotné nouze vykazují následující trend. Data rozpočtovaných výdajů pochází ze schválených návrhů rozpočtů za jednotlivé roky, vyplacené dávky čerpáme ze zpráv Informace o vyplacených dávkách v resortu MPSV ČR vždy za dané období .

Dávky v hmotné nouzi20142015 20162017 Rozpočtované výdaje 11,411,6 10,510,1 Vyplacené dávky 11,310,57,7 (1-10/2016) ?V miliardách Kč.

Rozpočtované výdaje na dávky v hmotné nouzi se od roku 2015 snižují, jejich reálná výplata pak klesá již od nástupu vlády Bohuslava Sobotky. Pro letošní rok jsou dostupná data za prvních 9 měsíců. I u nich dochází k poklesu, neboť v roce 2015 ve stejném období (str. 6) činily výdaje 8,8 miliardy. Meziročně tedy došlo k poklesu zhruba o miliardu korun.

Dávky hmotné nouze se vypočítávají individuálně dle konkrétní situace žadatele, neexistují pevné částky, jak uvádí Bohuslav Sobotka. Navíc člověk, který by opakovaně odmítal práci, byť za minimální mzdu, by na dávku v hmotné nouzi pravděpodobně vůbec neměl nárok. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, je možné, že případy, jaké premiér zmiňuje, skutečně existují, ale nevztahuje se to zdaleka na všechny příjemce podpory.

Pomocí mzdové kalkulačky za rok 2014, kdy platila minimální mzda 8 500 korun, zjistíme, že čistá mzda by v takové situaci činila 8 681 Kč (uvažujeme poplatníka, který uplatňuje pouze základní slevu na dani a daňový bonus za jedno dítě).

V roce 2017, po zvýšení minimální mzdy na 11 tisíc korun, bude podle kalkulačky čistá mzda 10 757 Kč (poplatník uplatňuje základní slevu na dani a bonus za jedno dítě).

Mezi dávky hmotné nouze patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Na dávky nemá nárok osoba, která „prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním“, osoby, které nejsou v evidenci úřadu práce nebo uchazeči, kteří nabídky úřadu práce bez vážných důvodů odmítají, a jiní.

Příspěvek na živobytí„je stanoven pro každou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a možností“, jeho výše se odvíjí od existenčního a životního minima.

Doplatek na bydlení pak „řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory“. Je stanovena tak, aby „po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí“.

Obě tyto dávky hmotné nouze tedy nepatří k dávkám, kde by byla pevně stanovena částka pomoci, jejich výše se stanovuje individuálně dle konkrétní situace. Vyjdeme-li ale z životního minima, pak například pro domácnost dvou dospělých s jedním dítětem do 6 let činí životní minimum 8 290 Kč, tedy téměř stejně, jako by před zvyšováním minimální mzdy dostal člověk pracující za minimální mzdu. Pro jednotlivce ale životní minimum činí 3 410 Kč, to je podstatně méně, než čistý příjem s minimální mzdou.