Přehled ověřených výroků

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Návrh novely zákona o střetu zájmů alias „lex Babiš“ byl v horní komoře projednáván 19. října 2016 . Senátor Kubera byl jedním ze tří senátorů, kteří hlasovali proti němu. Návrh zákona byl nakonec vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Pro přijetí návrhu, jenž Senátu postoupila Poslanecká sněmovna v září 2016, bylo nutné 35 hlasů. V hlasování se pro přijetí vyslovilo 61 senátorů, proti 3 a 5 se zdrželo. Návrh zákona tak byl přijat, nakonec se však Senát usnesl na vrácení návrhu dolní komoře. Jaroslav Kubera mu vyčítal špatnou připravenost a poukazoval na nepřehlednost a jeho snadné obejití.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.

Novela zákona o střetu zájmů v mnohém omezuje práva veřejných funkcionářů. Ministra Babiše se dotknou zejména § 4a až 4c o omezení vlastnictví periodik, účasti ve veřejných zakázkách a přijímání dotací a investičních pobídek.

V případě periodik nesmí být sám vydavatelem ani společníkem, členem či osobou ovládající právnickou osobu-vydavatele. V případě dotací a veřejných zakázek pak nesmí být čtvrtinovým společníkem on, ani jím ovládaná právnická osoba. Ovládanou osobou je myšlena obchodní společnost, kde rozhodující vliv uplatňuje jiná, tzv. ovládající osoba.

Ministr Babiš se proto rozhodl založit tzv. svěřenský fond. Svěřenský fond se vytvoří vyčleněním (části) majetku zakladatele a jeho svěřením správci. Takový majetek pak nadále není ani vlastnictvím správce, ani zakladatele, ani osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Není-li pak vlastnictvím Andreje Babiše ani právnické osoby, na které se podílí (členstvím, společnictvím nebo ovládáním), nevztahuje se na tento majetek omezení zákona o střetu zájmů. Po uplynutí doby či splnění účelu se pak vlastnictví navrátí (nebude-li určena jiná osoba) zpátky do vlastnictví zakladatele, tedy v tomto případě Andreje Babiše. Do té doby nad ní vykonává dohled.

Kubera má tedy pravdu, Babiš může takto legálně vyvést majetek ze svého vlastnictví, zákon tuto kličku umožňuje.

U tohoto výroku neověřujeme, zda někdy v budoucnosti zmiňovaný počet senátorů podepíše ústavní stížnost, ale zabýváme se tím, zda se již stalo, že by podobný počet senátorů v minulosti ústavní stížnost podepsal.

Výrok v tomto případě hodnotíme jako pravdivý, protože podle vydaných rozhodnutí (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel" zadat „skupina senátorů") i projednávaných plenárních věcí, zatím nedošlo k tomu, že by stížnost k Ústavnímu soudu podalo více než 60 senátorů. Velmi blízko tomuto počtu však byl návrh skupiny 53 senátorů na zrušení tzv. volebního zákona z roku 2005. Nejčastěji skupiny senátorů, které se obrací na Ústavní soud, čítají kolem 23 senátorů.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Andrej Babiš skutečně své firmy svěřil do svěřenských fondů. Stejně tak je pravdivé tvrzení, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán na netransparentnost institutu svěřenského fondu dříve upozorňoval.

Svěřenský fond je institut, který byl zaveden s novým občanským zákoníkem k 1. lednu 2014. Pojednává o něm například článek na webu EPRAVO.cz. Jde o majetek, který jeho vlastník většinou pomocí smlouvy převede do speciálního fondu, o který se stará jím určený správce. Původní majitel tak nad ním ztrácí přímou kontrolu a nerozhoduje o něm. Správce s majetkem disponuje i přesto, že není jeho vlastníkem. Prospěch ze zmíněného fondu má pak takzvaný obmyšlený. Může jím být kdokoli, určuje ho zakladatel.

Na začátku února tohoto roku Andrej Babiš skutečně převedl své firmy Agrofert a SynBiol do svěřenských fondů. Tento krok podnikl kvůli tomu, aby vyhověl zákonu o střetu zájmů.

To, že Robert Pelikán o svěřenských fondech nemluvil příliš kladně, můžeme zjistit například z rozhovoru z roku 2014 na webu ministerstva financí, v době, kdy se stal novým šéfem legislativního odboru tohoto ministerstva. V něm zmiňuje: „Kromě věcí typu ukrývání majetku mě příliš nenapadá, co by svěřenské fondy řešily z problémů, které nejdou řešit jiným právním způsobem." Stejně tak upozorňoval na chybějící evidenci svěřenských fondů.

Je potřeba doplnit, že novelou občanského zákoníku, která konkrétně v částech o svěřenských fondech nabude účinnosti k 1. lednu 2018, je stanovena povinnost evidovat svěřenské fondy založené po tomto datu. Fondy založené před tímto datem musí o evidenci požádat do 1. července 2018, jinak zaniknou.

Jelikož Jan Chvojka popisuje skutečnosti pravdivě, je tedy tento výrok na základě výše uvedeného odůvodnění hodnocen jako pravdivý.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Česká republika je podle Indexu vnímání korupce (CPI) 2016 skutečně mezi zeměmi EU na sdílené 19. pozici. O rok dříve si země stála na 22. místě, na které se dostala z 25. pozice v roce 2014. Chvojkův výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

zdroj: Transparency International