Přehled ověřených výroků

Poslanec Jan Farský (STAN) skutečně podal dne 2. října 2017 na Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) podnět ve věci účtenkové loterie – nezákonného nakládání s osobními údaji. O podání podnětu Farský informoval veřejnost například na sociální síti Facebook, kde také zveřejnil fotografii podnětu.

Dne 2. října vydala politická strana Starostové a nezávislí (STAN) tiskovou zprávu, v níž vysvětluje, proč její poslanec podnět podal. Dle STAN porušuje ministerstvo financí (MF) zákon tím, že „kvůli účtenkové loterii zpracovává rodná čísla obchodníků, navíc prostřednictvím soukromé firmy, aniž by k tomu mělo jejich souhlas.“

STAN se domnívá, že k použití DIČ (daňové identifikační číslo, jímž je u fyzických osob rodné číslo) nemá MF (potažmo soukromá firma, která účtenkovou loterii spravuje) zákonné oprávnění. Vzhledem k výše popsaným důvodům navrhl Farský předběžné opatření v podobě zastavení loterie.

Pro úplnost je třeba doplnit stanovisko ÚOOÚ z 1. prosince 2016, v němž se zabývá problematikou použití DIČ u EET. Podle ÚOOÚ dochází se zavedením EET k dalšímu zpřístupňování rodných čísel (tedy DIČ u fyzických osob) podnikatelů.

Úřad se ve svém stanovisku odkazuje na ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb. Toto opatření zavádí, že podnikatelé musí uvádět své DIČ na účtence pro každého, od koho plyne evidovaná tržba – tedy pro každého zákazníka.

Informace o údajných promlčených pohledávkách se nám nepodařilo ve veřejných zdrojích dohledat. Ministerstvo financí vykazuje roční souhrnné zprávy o stavu a vývoji zahraničních pohledávek až od roku 2007.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť tento konkrétní případ se skutečně stal. Babiš sám mluví o tom, že někdy takové případy mohou nastat. Na začátek pouze uveďme, že nehodnotíme, nakolik jde o systémovou věc, zda má být nastavení pravidel jiné nebo zda (a případně jak) mají politikové tato pravidla řešit. Pouze popisujeme daný případ, na který je upozorňováno.

Andrej Babiš má zřejmě na mysli loňský teroristický útok v Berlíně. Událost se odehrála 19. 12. 2016 na náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly adventní trhy. Mladý Tunisan Anis Amri najel na náměstí plně naloženým kamionem a zabil celkem 12 lidí včetně jedné Češky. Dopaden a zastřelen byl o čtyři dny později ve městě Sesto San Giovanni na severu Itálie.

Sám Amri utekl z Tunisu v roce 2011, kde byl odsouzen ke čtyřletému vězení, do Itálie. Zde pokračoval v trestné činnosti a byl se společníky zatčen za zapálení školy. Odseděl si čtyřletý trest. Po svém propuštění na svobodu ho Tunisko odmítlo přijmout zpět a z Itálie byl vyhoštěn. Amri se tedy vydal do Německa. Ačkoli vízum v Německu nedostal, v Tunisu ho odmítli přijmout zpět kvůli chybějícím dokladům. Zůstával tak i nadále v Německu. Podle dostupných informací se rychle dostal do hledáčku německých tajných služeb. I přesto, že zemský kriminální úřad v Severním Porýní-Vestfálsku informoval tamní ministerstvo vnitra o možnosti, že se Amri dopustí teroristického činu, nebylo možné ho pro nedostatek důkazů vyhostit.

Miloš Zeman má pravdu, že manželka zavražděného Štefana Jandy napsala knihu s titulem Mého manžela nezastřelil Kajínek. To pochopitelně neznamená, že se to ve skutečnosti nestalo, nicméně je faktem, že kniha byla napsána.

Výrok Miroslava Kalouska má dvě části. V první z nich má poslanec Kalousek patrně na mysli to, že první úroky z dluhopisů vydaných v roce 2012 se připisovaly v roce 2013 a povinnost přiznat tyto příjmy nastala až roku 2014.

Problematiku korunových dluhopisů jsme popsali již v únoru, připomenout si ji můžete tady.

Následně vznikl názorový rozkol nad tím, jaké kompetence spadají pod úřad Finanční správy. Generální ředitel Finanční správy Martin Janeček pro Českou televizi řekl: „Různé glosy v médiích na téma, že máme řešit korunové dluhopisy jako takové… Tak zde si neuvědomuji, podle jakých nástrojů, zákonných norem bychom měli postupovat.“ Jen o pár dní dříve však Finanční správa na dotaz ČTK odpověděla: „... pokud v souvislosti s dluhopisy pracovníci Finanční správy zjistí skutečnosti, které jsou v rozporu s daňovými předpisy, potom se v souladu se základním cílem správy daně, tedy správně stanovit a vybrat daň, tímto porušením zcela jednoznačně zaobírají.“

Věcnou působnost vykonává Finanční úřad dle § 10 zákona č. 456/2011 Sb:

„(1) Generální finanční ředitelství

a) vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného Odvolacímu finančnímu ředitelství,
b) provádí řízení o správních deliktech,
c) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní,
d) vede centrální evidence a registry nezbytné pro výkon působnosti orgánů finanční správy.
(2) Generální finanční ředitelství se podílí naa) přípravě návrhů právních předpisů,
b) zabezpečování analytických a koncepčních úkolů,
c) zajišťování úkolů souvisejících se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce, jakož i úkolů, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a z členství v mezinárodních organizacích.


(3) Generální finanční ředitelství z pověření ministerstva


a) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu pro vzájemnou mezinárodní administrativní spolupráci se státními orgány jiných států a mezinárodními organizacemi,
b) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu, dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek,
c) přezkoumává hospodaření krajů, hlavního města Prahy a regionálních rad regionů soudržnosti a vykonává dozor nad přezkoumáváním hospodaření obcí, dobrovolných svazků obcí a městských částí hlavního města Prahy.“

Kompetenci správy daní má pak dle výše uvedeného zákona na starost Specializovaný finanční úřad jako jeden z orgánů Finanční správy.

Je tedy pravdou, že se šéf Generálního finančního ředitelství vyjádřil v intencích toho, co Kalousek uvádí. Rovněž je pravdou, že pokud existuje podezření z obcházení zákona, nástroji rovněž disponuje. Otázkou je tedy spíše to, zda podnět k možnému obejití zákona GFŘ disponuje, což v rámci výroku ovšem nehodnotíme.

Podle předpovědi Evropské komise měla česká ekonomika během jara roku 2017 růst tempem 2,6 %. Rychlejší růst byl předpovídán ekonomikám Irska, Lucemburska, Malty, Rumunska, Lotyšska, Polska, Maďarska, Slovinska, Slovenska, Chorvatska, Litvy, Španělska a Bulharska.

Česká republika se v posledních čtyřech letech těší poměrně nízké nezaměstnanosti. V poslední zveřejněné statistice Eurostatu z dubna letošního roku zaznamenalo Česko dokonce nejnižší míru nezaměstnanosti s pouhými 3,2 % nezaměstnaných. Druhou nejnižší nezaměstnanost mělo v dubnu Německo s 3,9 %, třetí pak byla Malta s 4,1 %.

Magazín Forbes zařadil v lednu Českou republiku na třetí místo nejlepších zemí pro byznys, před Česko se dostalo pouze Polsko a Maďarsko. Podobně obstála Česká republika i v žebříčku webu USNews.com, který se specializuje na sestavování nejrůznějších žebříčků světových zemí. V aktuálním srovnání zemí, kde je nejlepší investovat, obsadilo Česko třetí pozici za Singapurem a Malajsií.

V roce 2015 byl opravdu ekonomický růst ČR 4,5 % na rozdíl od Německa, kde dosáhl pouze 1,7 %. Dotace z evropských fondů se rozdělují v sedmiletých cyklech, dnes jsme v cyklu 2014–2020. Zmiňovaná dočerpávání z minulého cyklu v roce 2015 jsou součástí pravidla N+2, které zaručuje, že dotace bude vyplacena i po ukončení předchozího cyklu. Pokud projekty započaté na konci období během dvou let splní závazky, bude jim zpětně vyplacená dotace z předchozího dotačního cyklu.

Nelze ale ověřit, kolik konkrétně dočerpávalo ministerstvo dopravy na konci roku 2015. Za dotační cyklus 2007–2013 celkově vyplatilo 95,3 % dotací (z celkové alokace fondů EU ministerstvu dopravy), o peníze z EU si ale požádali jenom u 67 %. Celkově všechny resorty nedočerpaly méně než 10 mld. Kč proti prvotním odhadům, které byly mnohem vyšší. Podle závěru Nejvyššího kontrolního úřadu byla na konci roku 2013 Česká republika čtvrtým nejhorším státem v čerpání evropských dotací za období 2007–2013.

Zpráva NKÚ kritizovala problémy českých resortů s čerpáním dotací s odhadem (str. 43)nedočerpání na konci období 2014–2020 pohybujícím se mezi 38,6–105 mld. Kč (tj. v nejlepším případě 3x více než za minulé období). Česká republika celkově ke konci května letošního roku požádala o zaslání jen 26,8 mld. Kč (4,4 %) z celkových 646 mld. Kč, které EU pro ČR uvolnila.

V médiích se číslo 300 milionů v souvislosti s nezaplacenými daněmi Andreje Babiše neobjevuje. Většina článků komentuje možné obcházení úhrady daní prostřednictvím korunových dluhopisů. V této věci možný únik dělá cca 13,5 milionu korun ročně. Další obcházení úhrady by mohlo plynout z holdingu Agrofert (konkrétně 17 milionů). Podobnou kauzou je prodej „nadceněných“ akcií společnosti Profrost, kde se mohl vyhnout zaplacení až 132 mil. na dani. Zdůrazňujeme, že hodnotíme pouze obsah mediálních článků, nikoli pravdivost těchto spekulací. Na základě toho hodnotíme výrok jako nepravdivý, jelikož v médiích se o dlužné částce kolem 300 milionů nehovoří.

V některých médiích můžeme najít zprávy o tom, že Babiš ušetřil na daních díky nákupu dluhopisů od své firmy Agrofert. Na nezdaněných korunových dluhopisech, které Babiš nakoupil, měl ušetřit až 13,5 milionu korun. Tyto údaje popisují například deníky Echo24nebo iDNES.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok nato další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S úrokem 6 % mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Dodejme, že akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč.

Kdybychom chtěli vědět, o jak vysokou částku na daních by se u ministra Babiše jednalo za celou dobu (tedy 2013–2016), dostali bychom se k číslu 58,282 milionu (13,338 milionu za roky 2014, 2015 a 2016 plus 11,268 milionu za rok 2013).

Pokud máme cíleně v souvislosti s Babišem hledat částku kolem 300 milionů, objevíme informaci, že podle slov ministra financí na daních od roku 1993 naopak 310 milionů Kč zaplatil. 132 milionů korun je potom částka, kterou dle Hlídacípes.org nezaplatil a zaplatit měl, když „nadceněné“ akcie své společnosti Profrost prodal své druhé společnosti Agrofert. To však nekoresponduje s výrokem místopředsedkyně ODS, který tak zůstává nepravdivý. Dodejme, že se jedná o spekulaci. Zda Babiš měl tyto daně platit, nemůžeme hodnotit my.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý. Po opětovném přezkoumání jsme jej změnili na zavádějící. Je pravdou, že v minulosti byla horní sazba DPFO nad 40 % a postupně se snižovala (nejen za pravicových vlád). Pravicové vlády pak v roce 2008 zavedly jednotnou 15% daň ze superhrubé mzdy. Zde ovšem došlo ke snížení z nejvyššího pásma, které dosahovalo 32 %. Navíc jsme přihlédli k tomu, že složená daňová kvóta zůstala fakticky stejná. Za původní chybné hodnocení se omlouváme.

Za vlády Mirka Topolánka došlo k zavedení rovné daně, která nahradila předchozí progresivní daň, jejíž výše se v 90. letech opravdu pohybovala nad 40 %. V době zavedené 40% daně však vládla pravicová vláda Václava Klause. Ke snížení pod 40 % došlo až v roce 2001 za levicové vlády Miloše Zemana. Za období 2 posledních pravicových vlád pak zároveň došlo k růstu daně z přidané hodnoty. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Progresivní daň se týká daně z příjmů fyzických osob a označuje daňový systém, ve kterém se výše daňové sazby liší podle výše základu daně. Tato forma výpočtu daní z příjmů platila na území České republiky od roku 1993 do roku 2007, kdy v prvních 2 letech za vlády Václava Klause činila nejvyšší sazba 47 % ze superhrubé mzdy. Po novelizaci zákona o daních z příjmů se nejvyšší sazba snížila na 40 %, ke kterým se ještě doplácela pevně stanovená částka.

Pod sazbu 40 % se daň snížila za vlády levicové vlády Miloše Zemana, konkrétně činila 32% pevná částka, přičemž na této hranici vydržela až do roku 2008, kdy byla pravicovou vládou Mirka Topolánka zavedena jednotná sazba ve výši 15 %.

Co se týče daně z příjmu právnických osob, ta se mezi roky 2007 až 2009 snížila z 24 % na 21 %. V tomto období vládla pravicová vláda vedena Mirkem Topolánkem.

Mnoha změn se dočkala též DPH (.pdf, str. 18). Od roku 2007 byla standardní sazba zvýšena z 19 % na 20 %. Snížená sazba postupně stoupla z 5 % na 15 %. V roce 2015 se přidala ještě druhá snížená sazba, která doposud neexistovala - ta činí 10 %.

Ukazatelem vývoje celkového daňového zatížení může být celková daňová kvóta, která udává podíl všech daňových plateb, včetně sociálního a zdravotního pojištění, na HDP. K mírnému poklesu po zavedení daňových reforem v roce 2008 skutečně došlo, jedná se ale o ukazatel, který je relativní vůči HDP, musíme tak vzít v úvahu i hospodářskou krizi, jež v těchto letech probíhala.

Podle žebříčku Paying Taxes 2017 (.pdf, str.116), který mimo jiné zkoumá právě časovou náročnost daňové administrativy u tří typů daní (daně z příjmu firem, zaměstnaneckých daní a spotřebních daní), v České republice zaberou daně firmám v průměru 234 hodin, čímž se ČR zařadila na 26. místo z 32 Evropských států.

Žebříček však nerozděluje státy podle vyspělosti, nelze tedy přesně zjistit, na kterém místě by se ČR umístila. Můžeme se však podívat například na země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které mají většinou vysoký index lidského rozvoje a dají se považovat za „vyspělé země“. Zde se z 32 zemí Česká republika umístila na 27. místě, což český daňový systém řadí k těm více komplikovaným. V celkovém žebříčku, který posuzuje komplikovanost placení daní, je pak Česká republika na 53. místě ze 190 zkoumaných států. Tyto údaje se však nezaměřují pouze na časovou náročnost - zahrnují také výši daní nebo počet příspěvků, které středně velká firma odvede státu za rok.

Jak můžeme vidět, Česká republika je skutečně v komplikovanosti daňového systému a v počtu hodin, které firmy potřebují na vyplnění všech daňových formalit, na spodních příčkách jak v porovnání se zeměmi Evropy, tak v porovnání se zeměmi OECD. Počet hodin, které daně firmám zabírají, je ovšem ještě vyšší, než byl původní odhad Tomia Okamury. Výrok je přesto hodnocen jako pravdivý.