Přehled ověřených výroků

Je faktem, že Tunisko je možné považovat od roku 2014 za zemi s demokratickým zřízením vlády. Po téměř třech letech jednání byla v 2014 přijata ústava, která svými prvky jako je například oddělení mocí státu, demokratickými volbami a důrazem na lidské práva a svobody, splňuje západní pojetí demokratické vlády. Trend k demokratickému zřízení potvrdily i nezávadné parlamentní (. pdf, s. 37–38) a prezidentské volby (. pdf s. 9) v témže roce. Dle posledních průzkumů (. pdf, s.1) spokojenosti je demokratické zřízení považováno 86% Tunisanů jako nejlepší možné zřízení, a to i s vědomím jeho nedostatků.

Tento průběh změny režimu po revoluci v roce 2011 je kvitován kladně i Evropskou unií, která s Tuniskem navázala rozsáhlou spolupráci v mnoha oblastech. Jak ukazuje zpráva Evropského parlamentu z července roku 2016 ohledně stavu vzájemných vztahů Tuniska a EU je tato spolupráce poměrně rozsáhlá a aktivní. Velký význam má migrace (program Mobility partnership), hrozba terorismu a obecně efektivita tuniských bezpečnostních a soudních složek. Dalším významným tématem, který je ze strany EU Tunisku připomínán, je otázka zachování a rozvoje občanské společnosti a ochrana lidských práv v kontextu projednávané dohody Evropské sousedské politiky.

Tunisko je v současnosti, i přes některé problematické jevy, jako třeba možné rozšíření trestu smrti a omezení svobod v případech terorismu či obecné míře korupce, demokratickým státem, který se těší zájmu EU, která si na jedné straně je vědoma křehkosti nového tuniského zřízení, na druhé straně ale nabízí pomoc a očekává ze strany Tuniska spolupráci.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropský parlament v dubnu 2015 vydal usnesení, ve kterém „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“.Toto usnesení podpořilo 449 europoslanců, 130 bylo proti a 93 se zdrželo hlasování. Europoslanci v září 2016 podpořili také relokační mechanismus. Pro přemístění stovek tisíců lidí z Itálie a Řecka mezi ostatní členské státy hlasovalo 470 europoslanců, 131 bylo proti a 50 nehlasovalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že většina Evropského parlamentu kvóty podporuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Předseda Soudního dvora Evropské unieKoen Lenaerts začátkem února 2016 na Slovensku uvedl, že rozhodnutí ve věci žaloby Slovenska na přerozdělování uprchlíků dle povinných kvót bude rozhodnuto v řádu měsíců. Uvedl horizont konce roku 2016 či nejpozději začátek roku 2017.

Na začátku prosince 2016 pak Lenaerts sdělil, že místo běžných 12 až 14 měsíců bude rozhodování sporu trvat o půl roku déle, rozhodnutí tedy lze očekávat v létě roku 2017.

Březnová dohoda o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií skutečně stanovila 72 podmínek pro Turecko. Tomu dle posledních informací Evropského parlamentu stále zbývá sedm. Chovancův odhad tak hodnotíme jako pravdivý.

Turecko uzavřelo 18. března 2016 dohodu s EU o uzavření tzv. balkánské cesty pro uprchlíky. Ta je mimo jiné založena na finanční podpoře Řecka a navrácení ilegálních uprchlíků a zamítnutých žadatelů o azyl zpět do Turecka. Jeden z bodů dohody se týká splnění 72 podmínek (.pdf, str. 10) pro uvolnění vízového režimu pro Turky. Právě tyto podmínky Chovanec zmiňuje.

Předpokládané splnění bylo naplánováno na konec června 2016. Poslední report o plnění podmínek provedl Evropský parlament v září 2016, kde uvádí, že Turecku stále chybí splnit sedm podmínek (.pdf, str. 3).

Turecko po loňském letním pokusu o převrat skutečně začalo zvažovat obnovení trestu smrti. Ten byl zrušen již v roce 2004, aby mohla země vstoupit do EU. Znovuzavedení by tak vyvolalo spor o trvání evropské spolupráce, jelikož jedním z hlavním lidskoprávních stanovisek EU je právě zákaz trestu smrti (.pdf). Chovanec má tedy v tomto směru pravdu. Turecko si skutečně pohrává s myšlenkou znovuzavedení trestu smrti.

Ministr Chovanec správně upozorňuje na fakt rostoucí kriminality cizinců v oblastech prosperujících průmyslových zón. K takovému tvrzení je pak ovšem třeba dodat několik věcí.

Samo ministerstvo vnitra ve své zprávě upozorňuje na souvislost rostoucího počtu přestupků s rostoucím počtem cizinců, kteří se do průmyslových oblastí stěhují za prací. Jejich počet v oblasti ovšem neznáme, nedovedeme tedy určit míru zavinění nárůstu kriminality. Tabulky obsažené ve zprávě přikládáme níže, hodnoty Chovancem uvedené přibližně odpovídají. Z čísel jde nicméně dobře poznat, že drtivá většina přestupků jde stále na vrub Čechů, což patrně reflektuje i jejich zastoupení mezi tamějšími obyvateli.

Kromě toho je třeba dodat, že 50–60 % přestupků tvoří přestupky v dopravě (parkování, rychlá jízda,...), dalších cca 20–30 % přestupky proti majetku (drobné krádeže, poškození majetku,...), dále 10–20 % přestupky proti občanskému soužití (urážka na cti, sousedské schválnosti,...) a nakonec 10 % přestupky proti veřejnému pořádku (porušení nočního klidu, znečištění veřejného prostranství,...). Statistiky ovšem neuvádějí podíl Čechů a cizinců na té které kategorii přestupků.

S těmito poznámkami dáváme ministru zapravdu, neboť jím uvedená čísla odpovídají.

Průmyslová zóna Plzeň-Borská pole:

Rok2015

2016 Počet přestupků celkem 4132

4994

Z toho přestupky Čechů

3689

4319

Z toho přestupky cizinců

443675Nárůst počtu přestupků o 21 %, u cizinců o zmíněných 52 %. V souvislosti s tím je však nutné zmínit, že se počet přestupků spáchaný Čechy zvýšil asi o 17 %.

Průmyslová zóna Kvasiny: Rok

2015

2016

Počet přestupků celkem

1342

1978Z toho přestupky Čechů

1259

1547

Z toho přestupky cizinců

83431

Počet přestupků se zvýšil o 47 %, u cizinců dokonce o zmíněných 419 %. Počet přestupků, jež byly spáchány na území Kvasin, se tentokrát zvětšil o více než pětinu.