Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Z transparentního účtu Jiřího Hynka skutečně vyplývá, že na svou kampaň nepřispěl prozatím žádnou částkou. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výběrové řízení nazvané Odstranění některých ekologických zátěží vzniklých před privatizací vypsalo ministerstvo financí (MF) dne 15. 12. 2008. Do dvoukolového tendru se uchazeči mohli hlásit do 9. 2. 2009. Jak vyplývá z tiskové zprávy MF z února 2009, do výběrového řízení se přihlásily tři samostatné firmy a dále jedno konsorcium dvou firem a dvě sdružení. Jedno zahrnovalo čtyři firmy, druhé dvě firmy. Do druhého kola tendru se dostaly tři firmy.

Zatímco probíhalo druhé kolo tendru, došlo k ustavení úřednické Fischerovy vlády, kdy Miroslava Kalouska ve funkci ministra financí nahradil Eduard Janota. Nejvhodnější cenovou nabídku ve výběrovém řízení měla vybrat hodnotící komise jmenovaná novou vládou.

V létě 2009 MF oznámilo, že posouvá termín pro podání nabídek ze srpna 2009 na 13. říjen téhož roku. MF tak učinilo na přání uchazečů, kteří potřebovali více času na zpracování rozsáhlé dokumentace. Následně stanovilo nový termín pro podání cenových nabídek na červen 2010. Učinilo tak poté, co Úřad na ochranu hospodářské soutěže vrátil do tendru dříve vyřazené konsorcium PPF. Znovu pak došlo k posunutí termínu pro podávání nabídek na prosinec 2010 kvůli nevyjasněné účasti konsorcia PPF ve výběrovém řízení.

Poté, co Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal v září 2010 předběžné opatření, kterým MF uložilo pozastavení zadávacího řízení, došlo k obnově výběrového řízení až od počátku dubna 2011. Lhůta pro podávání nabídek byla vzhledem k předchozím událostem posunuta na září 2011, kdy skutečně k podání nabídek ze strany tří uchazečů z prvního kola došlo.

Dne 19. 10. 2011 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval, proč nejspíš nedoporučí vládě přijmout nejlevnější nabídku ze tří, které vzešly z druhého kola tendru. Nejlevnější nabídku učinila společnost Marius Pedersen Engineering - 56,8 miliardy korun. O tom, že ministr Kalousek není s vítěznou cenovou nabídkou spokojen, informovalo MF veřejnost tiskovou zprávou již 19. 10. 2011.

Nečasova vláda pak dne 21. 12. 2011 usnesením č. 956 rozhodla o zrušení zakázky, tedy o neschválení smlouvy na plnění veřejné zakázky.

Tvrzení, že „... tam někdo chtěl udělat kšeft za 30 miliard“, je prozatím třeba vnímat jako spekulaci. Andrej Babiš totiž z pozice ministra financí v roce 2015 oznámil, že státní kasa dokáže v totožné zakázce ušetřit až 30 miliard korun oproti částce, kterou nabídla v roce 2011 vítězná firma Marius Pedersen Engineering.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Všechny uskutečněné volby do dolní komory měly od devadesátých let pouze dva vítěze, ODS nebo ČSSD. Tyto dvě strany dominovaly stranickému systému až do voleb v roce 2010. Vrchol dvoustranické hegemonie přišel po parlamentních volbách v roce 2006, kdy obě strany získaly dohromady 155 z 200 mandátů, o čtyři roky dříve ODS s ČSSD utržily celkem 128 mandátů.

Ve volbách v roce 2002 získali občanští demokraté 24,47 % hlasů, které pro stranu znamenaly 58 mandátů. Ve volbách však s 30,2 % zvítězila ČSSD, a občanští demokraté tak strávili čtyři roky v opozici. Sociální demokraté utvořili vládu s koalicí stran KDU-ČSL a US-DEU. Čtvrtou parlamentní stranou tehdy byli komunisté.

O čtyři roky později, tj. v roce 2006, dosáhla ODS historického úspěchu, když ve volbách zvítězila se ziskem 35,38 % a po volbách zasedlo ve sněmovně v jejích barvách 81 poslanců. Křehkou koalici s občanskými demokraty tvořilo 13 lidoveckých a šest poslanců ze Strany zelených. Do opozičních lavic usedli sociální demokraté a komunisté.

Z výše uvedeného vyplývá, že v roce 2006 dosáhla dvoustranickost systému svého vrcholu, dvě nejsilnější strany si rozdělily přes 3/4 všech poslaneckých křesel.

Rozpad tradičního stranického systému ilustruje zisk ODS v posledních uskutečněných volbách v roce 2013, kdy se strana, která v roce 2006 získala přes 35 % hlasů, musela spokojit se ziskem pouhých 8 %.

Michal Horáček v kontextu svého výroku hovoří o tom, že nevidí v investičních pobídkách pro zahraniční společnosti budoucnost pro ČR a argumentuje tím, že pobídky získávají společnosti bez oddělení výzkumu a vývoje, což je obvykle případ tzv. montoven.

Naprostá většina investic směřuje v posledních letech do sektorů typu výroba motorových vozidel či kovodělný a kovozpracující sektor, které nemají vysokou přidanou hodnotu a v jejichž rámci se investuje do výrobních závodů. Právě do těchto závodů míří nejvýznamnější investice, třebaže podíl podpořených projektů s vysokou přidanou hodnotou v posledních letech roste. Ve společnosti Hyundai navíc skutečně nemají oddělení výzkumu a vývoje. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý. V souvislosti s tímto hodnocením však musíme jasně dodat, že nijak neposuzujeme v čem je, či není budoucnost ČR.

Podporu ve formě investičních pobídek mohou získat čeští i zahraniční investoři, kteří svoji investici umístí na území ČR. Výhradní organizací, kde mohou investoři své žádosti o investiční pobídky zaregistrovat, je agentura CzechInvest – ta je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR.

Poslední úprava zákona o investičních pobídkách nabyla účinnosti v květnu 2015. Oblastmi, které mohou být investičními pobídkami podporovány, jsou nyní zpracovatelský průmysl, technologická centra a centra strategických služeb. Projekty s vysokou přidanou hodnotou neboli tzv. high-tech projekty, jejichž podíl se v roce 2015 zvyšoval a které v roce 2016 tvořily čtvrtinu všech podpořených projektů, obvykle vznikají v posledních dvou zmíněných oblastech.

Pokud se blíže podíváme na investice podle sektoru v roce 2016, z výroční zprávy CzechInvestu za rok 2016 (.pdf, str. 14) vyplývá, že nejvíce investičních projektů bylo ve výrobě motorových vozidel, dřevozpracujícím a papírenském sektoru a plastikářském sektoru. Úplně stejně (z hlediska množství investičních projektů dle sektorů) tomu bylo dle výroční zprávy (.pdf, str. 15) i v roce 2015. V roce 2014 bylo pak podle téže zprávy (.pdf, str. 13) investováno z hlediska sektorů nejvíce projektů opět ve výrobě motorových vozidel, dále v kovodělném a kovozpracujícím sektoru a strojírenském sektoru.

Výroční zprávy za roky 2014–2016 obsahují také seznam 10 nejvýznamnějších investic za daný rok dle výše investice. Z nejvýznamnějších investic za rok 2016 patřila pouze jedna investice do sektoru centra strategických služeb. Jednalo se o high-tech projekt společnosti Kiwi.com. V ostatních případech šlo o investice do výrobních závodů v sektorech výroby motorových vozidel, potravinářském, strojírenském atd.

Nejvýznamnější investice za rok 2015 směřovaly dle výroční zprávy do sektorů výroby motorových vozidel, sektoru kovodělného a kovozpracujícího či elektronického. Ve všech případech se jednalo o investice do výrobních závodů, které neměly vysokou přidanou hodnotu. Rovněž v roce 2015 směřovaly nejvýznamnější investice do takových sektorů, jako jsou výroba motorových vozidel, gumárenský, kovodělný a kovozpracující sektor a obdobné. V sektoru biotechnologie a medicínská technika investovala společnost Mölnlycke, která však na českém území vybudovala „pouze“ závodní továrny.

Ministr dopravy Dan Ťok spolu s ministrem vnitra Milanem Chovancem plánovali zavést sdílení fotografií mezi úřady v roce 2016. Podmínky pro zavedení tohoto opatření nebyly údajně připraveny, a tak sdílení fotografií bylo z připravovaného zákona vyškrtnuto. Farský na svém Facebooku v březnu 2017 popisoval, že chtěli zmíněnou úpravu po ministerstvu dopravy, to však mělo tuto změnu dva roky oddalovat. Zmíněnou komunikaci mezi lídrem STAN a resortem dopravy se nám nicméně nepodařilo dohledat.

Následně skupina poslanců zastoupená Věrou Kovářovou předložila návrh novely zákona o provozu na pozemních komunikacích v květnu 2016. Do skupiny poslanců předkládajících tuto novelu patřil i Jan Farský. Návrh novely prošel Poslaneckou sněmovnou, Senátem a byl podepsán prezidentem. Účinnosti má novela nabýt 1. června 2018.

Tato novela zákona o provozu na pozemních komunikacích zavede sdílení fotografií mezi úřady. Bude použita fotografie, kterou už veřejná správa má k dispozici (např. z občanského průkazu). Vlastní fotografii si žadatel bude muset přinést jen při vyřizování mezinárodního řidičského průkazu. Další změnou pro žadatele o řidičský průkaz bude to, že si o něj budou moci požádat v každé obci s rozšířenou působností. Doposud bylo nutné požádat o řidičský průkaz v místě trvalého bydliště (.pdf, str. 1).

Jan Farský několikrát vystoupil v Poslanecké sněmovně, aby podpořil novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. O postoupení zákona k projednání žádal už 14. září 2016 a znovu 18. října 2016, což se mu však nepodařilo. Později vystoupil během druhého a třetího čtení zákona. Při třetím čtení apeloval na poslance, aby byl podpořen jeho pozměňovací návrh, který by znamenal účinnost novely zákona od 1. července 2018.

Farského tvrzení odpovídá v tom, že ministerstvo dopravy původní avizovaný návrh neuskutečnilo i přes to, že o tom veřejně mluvilo. Ještě v dubnu 2017, kdy byl návrh projednáván, informovalamédia o tom, že se resort pokusí odložit případnou účinnost až o dva roky. Přestože tedy nemáme k dispozici samotnou komunikaci mezi Farským a ministerstvem dopravy, je faktem, že úřad sliboval změnu; reálně ji ovšem předložila skupina poslanců zastoupená Kovářovou a Farským. Ti jej také protlačili legislativním procesem – výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.