Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, s výhradou, že otázka prventství ohledně prosazení článku 5 Severoatlantické smlouvy ze strany České republiky není zcela přesná.

V době 11. září 2001 zastával Pavel Fischer funkci ředitele politického odboru kanceláře prezidenta republiky. Měl tedy ze své role přístup k tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pravdou je i skutečnost, že se v daném období mohl setkat na jednání s předsedou výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečesem, který tam působil v letech 1998-2002.

Pokud jde o rozhodnutí aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy po teroristickém útoku z 11. září 2001 kancelář republiky se slovy prezidenta Havla vyjádřila tentýž den velice nepřímo:

"Milí spoluobčané, myslím, že nejen já, ale vy všichni jste otřeseni dnešními událostmi ve Spojených státech amerických. (...) Rád bych ubezpečil americký lid, že jsme na jeho straně a že jsme připraveni jakkoli pomoci v rámci svých možností. Chápu to jako útok na lidskou svobodu, jako útok na demokracii a domnívám se, že to je velké civilizační varování, které nás vyzývá k tomu, abychom maximálně zmobilizovali svou odpovědnost za tento svět. Fanatici a šílenci nás nesmí mít všechny jako své rukojmí."
Přesná souslednost událostí zřejmě nebyla uplně totožná s popisem Pavla Fischera. Dle rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém vzpomínal tehdejší události Karel Kovanda, jež byl bývalým velvyslanecem při centrále NATO v letech 1998-2005, bylo užití článku 5 spontálním rozhodnutím všech velvyslanců Severoatlantické Rady s tím, že není jasné kdo tuto možnost přednesl jako první. Karel Kovanda ve vzpomínkách dále také řekl, že byl mezi prvními kdo přiznal již ve večerních hodinách 11. září 2001, že nešlo o katastrofu, ale že šlo útok či dokonce o válku. Zároveň ale přiznává, že nebyl tím kdo by inicioval jako první užití článku 5. K oficiálnímu prohlášení o možnosti užít článek 5 došlo, až následujího dne 12. září 2001 v podvečer.

"The Council agreed that if it is determined that this attack was directed from abroad against the United States, it shall be regarded as an action covered by Article 5 of the Washington Treaty, which states that an armed attack against one or more of the Allies in Europe or North America shall be considered an attack against them all. (...)
Article 5 of the Washington Treaty stipulates that in the event of attacks falling within its purview, each Ally will assist the Party that has been attacked by taking such action as it deems necessary. Accordingly, the United States' NATO Allies stand ready to provide the assistance that may be required as a consequence of these acts of barbarism."

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť po proběhlém katalánském referendu (které ovšem ještě neznamená, že se tato část Španělska odtrhne) se některé firmy skutečně rozhodly změnit své sídlo.

Španělská vláda schválila nařízení, kterým se ulehčil proces přemisťování sídel firem z Katalánska do jiných částí Španělska. Vedení firem už k přesunu sídla nepotřebuje souhlas valné hromady akcionářů.

Některé společnosti vyjádřily záměr přemístit svá sídla mimo Katalánsko až po uskutečněném referendu o nezávislosti Katalánska, protože měly obavy z následujících událostí. Jednou z nich byla i třetí největší španělská banka Caixbank a nadace Caixa, která ji kontroluje. Dále to byl finanční dům Banco Sabadell, distributor plynu a elektřiny Gas Natural, biotechnologická firma Oryzon Genomics a telekomunikační společnost Eurona Wireless Telecom.

O dalších společnostech pak referuje např. CNN.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.

Ivan Langer přispěl na transparentní účet Mirka Topolánka 15. listopadu částkou 50 000 korun. V poznámce pro příjemce je zpráva: „Mirku, bez penez do kampane nelez!T4P.“

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.