Přehled ověřených výroků

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Poslanci KSČM navrhli k usnesení Poslanecké sněmovny týkající se Česko-německé deklarace 2 návrhy. Návrh poslaneckého klubu, který předložil poslanec Exner, obsahoval ustanovení týkající se státních hranic i právní povahy deklarace. Avšak zatímco v případě státních hranic návrh odpovídá výroku poslance Filipa, ustanovení týkající se právní povahy jsou s jeho výrokem v rozporu, neboť Exnerův návrh nechtěl přiznat Česko-německé deklaraci právní závaznost a zároveň nechtěl deklaraci vůbec přijmout. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím rozvoji byla podepsána 21. ledna 1997 hlavou vlád a ministry zahraničních věcí České republiky a Německa. Poslanecká sněmovna o deklaraci jednala od 11. února do 14. února 1997, výsledkem bylo usnesení vyjadřující s deklarací souhlas. Senát vyslovil souhlas s deklarací 5. března 1997.

Co se týče návrhů KSČM k Česko-německé deklaraci, poslanci KSČM předložili celkem 2 návrhy na vydání usnesení Poslanecké sněmovny. První z nich od poslance Exnera, který tento návrh přednesl jménem poslaneckého klubu KSČM, obsahoval požadavek vyslovit nesouhlas s Česko-německou deklarací. Kromě toho požadoval vydat prohlášení, které uznává územní celistvost a státní hranice České republiky jako nezpochybnitelné. Důvodem pro zařazení tohoto ustanovení bylo finální znění deklarace, které obsahovalo pouze spojení "stávající hranice".

Návrh poslance Exnera dále požadoval, aby Česko-německá deklarace nebyla považována za mezinárodní smlouvu ve smyslu Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení reagovalo na předchozí dotaz poslance Melčáka vůči ministru zahraničních věcí Zieleniecovi na podřazení deklarace pod Vídeňskou úmluvu o smluvním právu. Pokud by se Česko-německá deklarace stala mezinárodní smlouvou, stala by se právně závaznou pro obě strany, naopak při zachování formy deklarace by právní závaznost neměla.

Druhý návrh poslance Filipa se nevyjadřuje k vyslovení souhlasu či nesouhlasu s Česko-německou deklarací, pouze souhlasí s návrhem poslance Exnera a přidává mj. bod o postavení Dekretů jako nedílné součásti právního řádu. Návrhy poslanců Exnera (hlasování 167-173) i Filipa (hlasování 179-181) však i přes podporu poslanců KSČM nebyly Poslaneckou sněmovnou přijaty.

KSČM tedy při jednání o Česko-německé deklaraci předložila návrhy, které požadovaly mj. vydání prohlášení o nezpochybnitelnosti územní celistvosti a státních hranic České republiky, tato část výroku poslance Filipa je tedy pravdivá. KSČM však zároveň požadovala nepřijetí Česko-německé deklarace a nezařazení Česko-německé deklarace do režimu mezinárodních smluv, což je v rozporu s tvrzením poslance Filipa, výrok je proto nepravdivý.

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

„Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."

Jakkoliv etnický princip byl základem odsunů po druhé světové válce, má poslanec pravdu v tom, že všichni Němci odsouváni nebyli. Ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, vydaný prezidentem Benešem 3. srpna 1945, hovoří o odebírání státního občanství československým Němcům a Maďarům, avšak vyjma antifašistů, kteří podle § 2 museli požádat o jeho ponechání. Dekret se nevztahoval ani na Němce, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

„Osobám, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“

V témže Dekretu se rovněž hovoří i o Češích či Slovácích, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi“. Tito byli rovněž zbaveni československého státního občanství.

Jak uvádí data Českého statistického úřadu, v předválečném Československu žilo asi 3,1 mil osob, jež se hlásily k německé národnosti. Jejich počet se po válce drasticky snížil, jednak vlivem tzv. "divokého odsunu," jednak vlivem organizovaného odsunu podle výše uvedeného dekretu a Postupimské dohody, určit přesný počet vyhnaných Němců je však velmi obtížné. V celém Československu se k počátku roku 1947 hovoří asi o 240 000 Němcích, sčítání však proběhlo až o tři roky později. Informace o sčítání z roku 1950 pak uvádějí, že v ČSR zůstalo asi 160 000 Němců.

Byť etnický princip u odsunů byl zcela zásadní, je pravdou, že finálně nebyl jediným klíčem, resp. nebyli odsunuti všichni Němci během období Třetí republiky.

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Witikobund skutečně prosazuje náhradu pro vysídlené sudetské Němce a jako extremistická organizace, která je součástí SL nepodpořila většinovou snahu o změnu stanov spolku. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) byla založena trojicí spolků: Selingerovým sdružením, Witikobundem a Ackermannovým sdružením. Nejsme však schopni dohledat, jakou pozici či zastoupení měli, respektive mají dílčí členové.

Witikobund je spolek sudetoněmeckých nacionalistů, který už v roce 2005 označilo ministerstvo vnitra (.pdf, str. 202) za neonacisty, kteří šíří v landsmanschaftu (SL) protičeské názory. Dále uvádí, že "od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci."

O jedenáct let později, tedy roku 2015 (1:10), kdy chtělo 71,8 % členů SL odejmout požadavek na navrácení konfiskovaného majetku se Witikobund jako jediný veřejně vymezil vůči těmto snahám. Zastřešuje při tom asi 2-3 % vysídlených Němců, u kterých usiluje o odškodnění.

Současně na postup většiny členů podal předseda Witikobundu Felix Vogt Gruber žalobu, kterou Mnichovský soud zamítl. Přesto byla změna stanov zrušena a SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova.

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Josef II. v rámci svých reforem zrušil řadu církevních institucí, zejména klášterů. Jejich majetek putoval do zřízeného Náboženského fondu (matice), což byla ve své době jakási pokladna pod státní správou. Majetek byl pak využíván pro církevní potřeby a vznikaly například nové farnosti. K následným majetkovým poměrům mezi státem a církví pak vyvstávají otázky.

Věc řešil až Císařský patent z listopadu 1855. Článek XXXI říká, že: "Majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány."

Z expertíz poskytnutých třemi právnickými fakultami a Ústavem státu a práva AV ČR plyne, že nelze hovořit o zbavení církve vlastnictví nad majetkem. Totéž potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu přezkoumávajícím zákon o restitucích (. pdf, např. odst. 342). Režimy, kterými si církevní majetek prošel od Josefa II., popisují také historici v rozhovoru pro Českou televizi.

Na základě tohoto tedy hodnotíme Filipův výrok jako nepravdivý.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda zbraně určené pro myslivost tvoří většinu držených zbraní. Kontaktovali jsme kvůli této věci Policii ČR, k okamžiku vydání jsme doposud bez odpovědi.

Důvodová zpráva k návrhu novely zákona o bezpečnosti, kterou předložilo Chovancovo ministerstvo, však naznačuje jiný závěr:

"V České republice existuje specifická situace v oblasti civilního držení zbraní daná tím, že většina zbraní byla jejich držiteli nabyta až po roce 1989. Ve většině případů pak šlo o osoby, které si zbraně nepořizovaly pro výkon myslivosti či pouze pro sport, ale vesměs právě pro potřeby eventuálního využití těchto zbraní pro ochranu života, zdraví a majetku. Tomu rovněž odpovídá to, jaké zbraně jsou v České republice držiteli zbrojních průkazů vlastněny. K 1. 12. 2016 je v České republice 300 115 držitelů zbrojních průkazů. Z toho je 240 810 držitelů zbrojního průkazu skupiny E – k ochraně života, zdraví nebo majetku.

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.

Přestože jde o "podstatnou část," nelze říci, zda dosahuje většiny, proto je pro nás výrok neověřitelný.