Přehled ověřených výroků

Oba kraje skutečně v určité míře dotují malé prodejny.

Pardubický kraj vypisuje pro vesnické obchody každoročně dotační pobídky a prodejce touto formou podporuje již od roku 2009. Každý rok se vynaložená částka pohybuje kolem 1,5 milionu korun, loni činila (.xls) 1,62 milionu. Krajský úřad přitom částečně financoval celkem 52 prodejen.

Až polovinu výdajů ve výši maximálně 150 000 Kč hradil obchodníkům na venkově od roku 2013 v rámci podpory prodeje regionálních potravin kraj Vysočina. Loni se částka za poskytnuté dotace vyšplhala asi na 832 000 Kč pro devět prodejen, kraj měl však připravených celkem 1,5 milionů korun. Letos vypisuje komplexnější grantový program Venkovské prodejny 2017 s dotací dvou milionů korun.

Obě čásky považujeme vzhledem k odhadům Asociace českého tradičního obchodu (asi 706 milionů na celém území Česka ročně) za malé, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Babiš zřejmě mluví o generálu Chalífu Haftarovi, který stojí v čele Libyjské národní armády bojující v Libyi o moc s premiérem tripoliské vlády podporované OSN Fáizem Sarrádžem.

Italský parlament schválil minulý měsíc na žádost tripoliské vlády návrh na vyslání námořních plavidel do libyjských teritoriálních vod, které mají pomoci libyjské pobřežní stráži v boji proti převaděčům lidí.

Proti tomuto kroku se Haftar postavil a vzkázal, že Libyjská národní armáda si vyhrazuje právo na schvalování připlutí jednotlivých cizích lodí. Na podporu svých slov nařídil čtyřem námořním základnám blokovat italské lodě. Haftar však nijak neupřesnil, zda je připraven k blokádě italských lodí použít sílu.

Generál Haftar tak opravdu vyzval své vojsko k podniknutí určitých kroků vůči italským lodím bojujícím proti pašerákům migrantů, zda však vyzval k útoku, nelze s jistotou říct. Libyjskou národní armádu pak nelze považovat za teroristickou organizaci, jak ji označuje poslanec Babiš. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Zákon o registru smluv byl do Poslanecké sněmovny načten již v prosinci 2013, tedy více než před třemi lety. Vzhledem k tomu, že Kalousek argumentuje právě tím, že byl zákon předložen dávno, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Se zrušením konceptu superhrubé mzdy počítal zákon č. 458/2011 Sb. o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů (body 14–16). Zákon vznikl na ministerstvu financí během úřadování Miroslava Kalouska, vstoupil v platnost 30. prosince 2011 a účinnosti měl nabýt 1. ledna 2015. K tomu však nedošlo.

Právě tyto body byly (spolu s řadou dalších) zrušeny vládní novelou č. 267/2014 Sb., kterou podpořila svými hlasy celá koalice a KSČM, a to ještě před účinností zákona. Superhrubá mzdu tak opravdu byla ponechána, přičemž funguje dodnes.

Vláda skutečně odsouhlasila (.pdf) vznik nového Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost vyčleněného z Národního bezpečnostního úřadu. Tento nový úřad zahájil činnost 1. srpna 2017 na základě změny zákona o kybernetické bezpečnosti a sídlí skutečně v Brně.

Odborníci z úřadu ve spolupráci s dalšími informatiky ze státní, privátní i akademické sféry zaujali širokou veřejnost vítězstvím v bezpečnostním cvičení Locked Shields, kde porazili i druhý tým z technicky vyspělého Estonska. Estonsko se stalo velmocí v kybernetické bezpečnosti poté, co se v roce 2007 jako jeden z prvních států dostalo pod kybernetický útok.

Podstatou soutěže, ve které zvítězil český tým, je simulovaný hackerský útok na domovskou zemi týmu, kterému se tým musí pokoušet všemi způsoby čelit. Jak konkrétněji popisuje Národní bezpečnostní úřad: „V letošním ročníku měly modré týmy na starosti zachování služeb a udržení chodu sítí vojenské letecké základny své fiktivní země. Na tu měly být dle scénáře provedeny závažné útoky cílící na systémy elektrické rozvodné systémy, drony, systémy velení a řízení a další systémy operační infrastruktury.“

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.

ČSSD před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 prosazovala revizi církevních restitucí, nicméně po vstupu do koalice s lidovci a neúspěchu při domluvě s církvemi od těchto plánů prozatím ustoupila.

ČSSD v současné době zaujímá k otázce úpravy, případně zdanění církevních restitucí spíše neutrální stanovisko, ačkoliv dříve byla proti restitucím. Návrh na zdanění restitucí podala KSČM, vláda k němu nezaujala stanovisko a v současné době je navržen na projednání na 56. schůzi Sněmovny (začínající 4. dubna). Návrh podpořilo hnutí ANO, KDU-ČSL je jednoznačně proti a ČSSD zůstává zdrženlivá.

ČSSD ve volebním programu (.pdf) do Poslanecké sněmovny z roku 2013 zmiňuje církevní restituce, a to následovně: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“ (str. 30)

Na webu ČSSD můžeme také najít tiskovou zprávu z 1. října 2013 proti restitucím, pod kterou je podepsán Bohuslav Sobotka:

„ČSSD odmítá pravicovou vládou prosazené církevní restituce, protože jsou nespravedlivé, předražené a vysoce rizikové pro stát. Pokud získá ČSSD v říjnových volbách dostatečný mandát od voličů, využije všech svých sil k tomu, aby tuto nespravedlnost napravila. Bude usilovat o výrazné snížení finančních kompenzací státu za nevydaný církevní majetek tak, aby náhrada byla přiměřená a spravedlivá. Nepřipustí vydávání majetku, který církve vlastnily před 25. únorem 1948 a zváží možnost zavedení daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“
Plány ČSSD na zrevidování církevních restitucí však po vzniku koalice, ve které lidovci prosazují zachování současného stavu, odložila. Vláda pro toto téma zřídila expertní skupinu, která však fungovala pouze čtvrt roku a nepřinesla žádnou dohodu s církvemi. Premiér Sobotka prohlásil, že pro změny by byla nutná dohoda s církvemi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je pozorovatelné na řadě příkladů, že zástupci krajní levice i krajní pravice mají poměrně nekritický vztah k Ruské federaci, podílejí se nezřídka na legitimaci (nejen rétoricky) politiky Vladimira Putina vůči např. Krymu či východní Ukrajině.

Lze zmínit několik událostí z poslední doby, kdy zástupci KSČM vystupovali fakticky na straně zájmů Ruské federace a to zejména v souvislosti se situací na Ukrajině.

Již v roce 2014 navštívil jako místopředseda poslanecké sněmovny Vojtěch Filip Moskvu, nehledě na toho roku přijaté sankce vůči Ruské federaci a jejím činitelům z důvodu narušení celistvosti a suverenity Ukrajiny. Samotná Poslanecká sněmovna se ale od této cesty distancovala s tím, že k ní neměl žádný oficiální mandát.

Podobně otázku vazeb na Rusko vyvolala i událost „neoficiální“, a dle ukrajinských úřadů nelegalní, cesty dvou komunistických poslanců na území separatisty ovládané tzv. Doněcké lidové republiky v lednu 2016. Vedení KSČM se vyjádřilo, že pokud jde o soukromé cesty svých poslanců, nevidí v tomto případě žádný problém, i když některé zdroje soukromý a nestranný charakter cesty rozporovali.

Někteří významnější představitelé KSČM jako poslanec Zdeněk Ondráček či europoslanec Jiří Mašťálka (držitel Řádu přátelství z rukou prezidenta Putina) se svým více než vřelým vztahem k Rusku veřejně netají, či případně tvrdí jako předseda Vojtěch Filip, že Rusko není hrozbou. Přestože oficiálně KSČM svůj vztah k Rusku nedefinovala, jak ukazuje její politika proti NATO a ruským sankcím, je KSČM i v Rusku vnímána pozitivně (jak ukazuje například článek ruských novin blízkých Kremlu Izvestija z letošního března 2017 k tématu možné spolupráce ČSSD a KSČM po volbách).

V případě extrémní pravice je situace komplikovanější vzhledem k velké roztříštěnosti subjektů. I přesto si rostoucího proruského vlivu na část extrémní pravice všimla například BIS, která ve své zprávě píše:

„Část krajní pravice se výrazně prezentovala proruskými postoji, zvláště články na internetu a pořádáním několika akcí, kterými se chtěla mediálně zviditelnit. Prorusky se začaly vyjadřovat i některé subjekty, které tak v předešlých letech nečinily.“

Podobně upozorňuje na tento fakt i poslední zpráva MV o extremismu. Například odkazuje na praktiku ND (Národní demokracie) adorace Putinova režimu a dokonce názorového souznění s radikálními komunisty v otázce separatistických republik v oblasti Donbasu:

„Některé subjekty, zejména ND, pak jako protiváhu současnému politickému, společenskému i hospodářskému uspořádání a zahraničně politické orientaci, prosazovaly idealizovaný pohled na poměry v Ruské federaci a na politiku prezidenta Vladimira Putina. Součástí tohoto konceptu bylo nezřídka i schvalování ruské anexe Krymu, vyjadřování podpory tzv. separatistickým republikám na Ukrajině a vyjadřování podpory osobám z ČR, které se připojily k vojenským oddílům operujícím v oblasti Donbasu. V této oblasti bylo možné vysledovat názorové souznění mezi pravicovými extremisty a radikálními komunisty.“

Zpráva konstatuje, že i na dále přetrvávají především osobní komunikační vazby části členů extrémní pravice na Rusko a Donbasské povstalce.

V personální rovině lze dále zmínit dozorování referenda na Krymu poslancem Šarapatkou (tehdy) z hnutí Úsvit na pozvání, který údajně nevěděl, kdo jej na Krym vlastně pozval. Dodejme, že legitimita tohoto hlasování byla zpochybňována drtivou většinou zemí světa.

V podobném duchu se nesla návštěva senátora Doubravy a místopředsedy strany Národní demokracie Zemánka v oblasti Donbasu. Proruští povstalci zde uspořádali volby (které nebyly vlastně nikým uznány), na které dohlíželi zahraniční pozorovatelé. Mezi ně patřili zejména představitelé krajně pravicových a krajně levicových evropských stran. Šlo např. o zástupce maďarského Jobbiku, řecké komunisty atd. V této skupině se pak účastnili dohlížení voleb zmínění pánové z České republiky. Dodejme, že Zemánkova strana je naprosto marginálním politickým subjektem bez jakéhokoli vlivu. Senátor Doubrava pak k celé akci uvedl, že neví, na čí pozvání přijel.

V českých médiích se také objevily informace o nepřímém financování akcí směřujících proti EU a NATO ze strany prokremelských osob. Je známa např. kauza kolem Ladislava Kašuky, který inkasoval peníze na svou činnost, která sestává z inklinace k Rusku a akcí proti NATO a EU.

Je poměrně patrný trend adorace Putina a jeho Ruské federace. Pozornost si zaslouží především zajímavá symbióza prorusky laděných „alternativních“ médií jako je Sputnik, Aeronet či AC24 a osob či politických zástupců KSČM a pravicových extrémistů.