Přehled ověřených výroků

Novela zákona o střetu zájmů v mnohém omezuje práva veřejných funkcionářů. Ministra Babiše se dotknou zejména § 4a až 4c o omezení vlastnictví periodik, účasti ve veřejných zakázkách a přijímání dotací a investičních pobídek.

V případě periodik nesmí být sám vydavatelem ani společníkem, členem či osobou ovládající právnickou osobu-vydavatele. V případě dotací a veřejných zakázek pak nesmí být čtvrtinovým společníkem on, ani jím ovládaná právnická osoba. Ovládanou osobou je myšlena obchodní společnost, kde rozhodující vliv uplatňuje jiná, tzv. ovládající osoba.

Ministr Babiš se proto rozhodl založit tzv. svěřenský fond. Svěřenský fond se vytvoří vyčleněním (části) majetku zakladatele a jeho svěřením správci. Takový majetek pak nadále není ani vlastnictvím správce, ani zakladatele, ani osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Není-li pak vlastnictvím Andreje Babiše ani právnické osoby, na které se podílí (členstvím, společnictvím nebo ovládáním), nevztahuje se na tento majetek omezení zákona o střetu zájmů. Po uplynutí doby či splnění účelu se pak vlastnictví navrátí (nebude-li určena jiná osoba) zpátky do vlastnictví zakladatele, tedy v tomto případě Andreje Babiše. Do té doby nad ní vykonává dohled.

Kubera má tedy pravdu, Babiš může takto legálně vyvést majetek ze svého vlastnictví, zákon tuto kličku umožňuje.

U tohoto výroku neověřujeme, zda někdy v budoucnosti zmiňovaný počet senátorů podepíše ústavní stížnost, ale zabýváme se tím, zda se již stalo, že by podobný počet senátorů v minulosti ústavní stížnost podepsal.

Výrok v tomto případě hodnotíme jako pravdivý, protože podle vydaných rozhodnutí (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel" zadat „skupina senátorů") i projednávaných plenárních věcí, zatím nedošlo k tomu, že by stížnost k Ústavnímu soudu podalo více než 60 senátorů. Velmi blízko tomuto počtu však byl návrh skupiny 53 senátorů na zrušení tzv. volebního zákona z roku 2005. Nejčastěji skupiny senátorů, které se obrací na Ústavní soud, čítají kolem 23 senátorů.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Andrej Babiš skutečně své firmy svěřil do svěřenských fondů. Stejně tak je pravdivé tvrzení, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán na netransparentnost institutu svěřenského fondu dříve upozorňoval.

Svěřenský fond je institut, který byl zaveden s novým občanským zákoníkem k 1. lednu 2014. Pojednává o něm například článek na webu EPRAVO.cz. Jde o majetek, který jeho vlastník většinou pomocí smlouvy převede do speciálního fondu, o který se stará jím určený správce. Původní majitel tak nad ním ztrácí přímou kontrolu a nerozhoduje o něm. Správce s majetkem disponuje i přesto, že není jeho vlastníkem. Prospěch ze zmíněného fondu má pak takzvaný obmyšlený. Může jím být kdokoli, určuje ho zakladatel.

Na začátku února tohoto roku Andrej Babiš skutečně převedl své firmy Agrofert a SynBiol do svěřenských fondů. Tento krok podnikl kvůli tomu, aby vyhověl zákonu o střetu zájmů.

To, že Robert Pelikán o svěřenských fondech nemluvil příliš kladně, můžeme zjistit například z rozhovoru z roku 2014 na webu ministerstva financí, v době, kdy se stal novým šéfem legislativního odboru tohoto ministerstva. V něm zmiňuje: „Kromě věcí typu ukrývání majetku mě příliš nenapadá, co by svěřenské fondy řešily z problémů, které nejdou řešit jiným právním způsobem." Stejně tak upozorňoval na chybějící evidenci svěřenských fondů.

Je potřeba doplnit, že novelou občanského zákoníku, která konkrétně v částech o svěřenských fondech nabude účinnosti k 1. lednu 2018, je stanovena povinnost evidovat svěřenské fondy založené po tomto datu. Fondy založené před tímto datem musí o evidenci požádat do 1. července 2018, jinak zaniknou.

Jelikož Jan Chvojka popisuje skutečnosti pravdivě, je tedy tento výrok na základě výše uvedeného odůvodnění hodnocen jako pravdivý.

Jaroslav Kubera patřil k hlasitým odpůrcům Lisabonské smlouvy a během hlasování hlasoval proti ratifikaci. Stejné stanovisko zaujalo 20 senátorů včetně něj, nikoliv 19. Celkově však senát návrh přijal a dal tak souhlas k ratifikaci.

Hlasování o vládním návrhu, který se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy, proběhlo 6. května 2009. Pro ratifikaci se vyjádřilo 54 senátorů, k přijetí bylo zapotřebí 49 hlasů. Proti pak bylo 20 senátorů a 5 přítomných se hlasování zdrželo. Projednávání smlouvy v Senátu začalo už v dubnu 2008. Přes poměrně silnou kritiku řady senátorů argumentujících její nevýhodností však nakonec došlo k udělení souhlasu s její ratifikací.

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Česká republika je podle Indexu vnímání korupce (CPI) 2016 skutečně mezi zeměmi EU na sdílené 19. pozici. O rok dříve si země stála na 22. místě, na které se dostala z 25. pozice v roce 2014. Chvojkův výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

zdroj: Transparency International

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Transparency International (TI) nedělá dotazníkové šetření, ale souhrnnou analýzu z průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf) zabývajících se korupcí. Kubera má pravdu v tom, že část těchto dat vznikla jako dotazníky pro experty, kteří měli posuzovat míru korupce v dané zemi, další část dat však z dotazníků nepochází. Tato analýza je navíc empirickým výzkumem, jelikož pracuje s daty (nic na tom nemění fakt, že nepocházejí z výzkumu provedeného samotnou TI). Jelikož si Kubera z metodologie tohoto výzkumu bere jenom část pravdivých informací a zbytek zamlčuje, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Každá z institucí zahrnutých do výzkumu má vlastní metodologii, která spočívá v odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky. Transparency International pak sbírá všechna získaná data, standardizuje je kvůli srovnatelnosti a vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Metodologie (.pdf) výzkumu TI ošetřuje takové problémy, jako je porovnatelnost dat jednotlivých organizací (rozdílné výsledky výzkumů jednotlivých organizací je nutno převést do jednotné podoby, aby pak mohlo být provedeno porovnání). Výsledná data analýzy jsou navíc statisticky otestována, takže výtka Kubery ohledně neempirické podstaty výzkumu neobstojí.

Není současně podmínkou, že všechny organizace (.pdf) provádí dotazníkové šetření mezi veřejností (jako např. World Justice Project Rule of Law Index). Některé analyzují veřejně dostupné informace ( Political Risk Services International Country Risk Guide), na jejichž základě pak stanoví rating pro danou zemi.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Jan Chvojka popisuje všechny skutečnosti korektně. Nehodnotíme nálepku složitosti návrhu Andreje Babiše, nýbrž rozdílnost návrhů a fázi procesu.

Anglickým termínem whistleblowing je označována situace, kdy zaměstnanec upozorní na protiprávní jednání zaměstnavatele. Dosud není takový zaměstnanec chráněn konkrétními ustanoveními českého právního řádu, v současné době jsou však na stole již dvě možné verze takové ochrany.

První z nich je poslanecký návrh Andreje Babiše - návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů. Ten úpravu koncentruje do jednoho předpisu a novelizuje některé ostatní, do kterých ochranu oznamovatelů vkládá. Jedná se například o zákon o vojácích z povolání či zákon o státní službě. Ochrana podle těchto novelizovaných zákonů by pak příslušela pouze těm osobám, které by byly rozhodnutím příslušného státního zástupce označeny jako chránění oznamovatelé.

Podle § 3 (.pdf, str. 2) tohoto návrhu by opravdu měl u Nejvyššího státního zastupitelství vzniknout informační systém, jehož prostřednictvím by oznamovatel podával trestní oznámení. § 6 (str. 3) poté stanovuje, že zvláštní zákon stanoví, ke kterým právním úkonům zaměstnavatele vůči oznamovateli se vyžaduje souhlas úřadu práce. Pokud k právním úkonům nedošlo v důsledku oznámení, dá k nim souhlas.

Naopak vládní návrh (.docx) je opravdu koncepčně jiný a jednodušší. Nevytváří totiž nový zákon, pouze do stávajících zákonů inkorporuje příslušná ustanovení, která oznamovatele mají chránit. Vkládá tedy do již zmíněných zákonů o vojácích z povolání, státní službě nebo i do zákoníku práce zákazy znevýhodňování či postihování zaměstnance, který protiprávní jednání oznámil. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše je pak ochrana poskytována automaticky a není tedy potřeba mít přiznaný status chráněného oznamovatele.

Co se týká procesu přijímání tohoto zákona, vláda na svém webu informovala, že Legislativní rada vlády schválila návrh tohoto zákona. 31. ledna ho pak měla projednat Protikorupční rada vlády. U meziresortního řízení byly připomínky zasílány mezi 2. a 29. srpnem 2016.

Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Jan Chvojka popisuje jak proběhnuté fáze procesu, tak rozdílnost návrhů Andreje Babiše a vlády správně, a stejně tak je tedy hodnocen i celý výrok.