Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Ivan Langer přispěl na transparentní účet Mirka Topolánka 15. listopadu částkou 50 000 korun. V poznámce pro příjemce je zpráva: „Mirku, bez penez do kampane nelez!T4P.“

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Britský dramatik s českými kořeny Tom Stoppard skutečně poslal dne 27. října 2017 500 £ (v přepočtu 14 170,18 Kč) Pavlu Fischerovi. Podle slov Fischera se potkali na oslavě narozenin společného přítele a zůstali v kontaktu, Stoppard podporuje Fischerovu kandidaturu.

Pokud se podíváme na Fischerův transparentní účet, najdeme tam několik poplatků za příchozí platbu ze zahraničí, mimo jiné od podporovatelů z Francie. Především zde můžeme najít Francouzku Roselyne Chenu, ředitelku Fondation pour une entraide intellectuelle européenne (Nadace pro vzájemnou evropskou intelektuální pomoc), která 7. listopadu 2017 zaslala 7 493,37 Kč.

Roselyne Chenu podporovala intelektuály a umělce z bývalého východního bloku, například básníka Jana Vladislava, který byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1988 byl nucen emigrovat právě do Francie.

Na transparentním účtu se vyskytují i další francouzská jména (např. MR OU MME DELPEUCH J, příspěvek 9 991,16 Kč), více informací o nich však nelze zjistit.

Kandidaturu Pavla Fischera navrhlo celkem 17 senátorů (.pdf, str. 1). Deset z nich je bez politické příslušnosti. Senátoři s politickou příslušností jsou ze stran STAN, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Jedná se o strany středo-pravicového/středového charakteru. Středo-levicové zaměření pak zastupuje František Bublan, který byl zvolen za ČSSD.

Fischera tak skutečně podpořili senátoři, kteří zastupují strany nalevo i napravo v rámci politického spektra.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.

Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.