Přehled ověřených výroků

Územní plánování na úrovni obcí má na starosti dle stavebního zákona (183/2006 Sb.) obecní úřad obce s rozšířenou působností (úřad územního plánování). Ten pořizuje územní plán a územní plánovací podklady (§ 6).

Stavební úřad vydává územní rozhodnutí, územní souhlas a poskytuje informace pro územně plánovací podklady a dokumentace (§ 6). Tzv. obecným stavebním úřadem může být ministerstvo, krajský úřad, úřad obce s rozšířenou působností či pověřený obecní úřad (§ 13).

Novela stavebního zákona nemá za cíl rušení stavebních úřadů a stávající strukturu těchto institucí nemění.

Dle záznamu z jednání Poslanecké sněmovny v říjnu 2016, kde Karla Šlechtová novelu zákona představovala, je zřejmé, že současná novela organizaci úřadů měnit nebude. Zároveň však ministryně naznačila, že větší změny mohou přijít v novém návrhu zákona, který MMR připravuje.

„Navrženou úpravu společného řízení považuji za maximum, kterého bylo možné dosáhnout při zachování současné organizace veřejné správy a v rámci formátu novely, nikoliv návrhu nového zákona, který v tuto chvíli ministerstvo pro místní rozvoj také připravuje. Novela stavebního zákona žádným způsobem nezasahuje do počtu existujících obecních stavebních úřadů.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť vláda prostřednictvím novely zákona o investičních pobídkách skutečně podnikla částečný krok i pro podporu menších subjektů. Stejně tak je sledovatelný vzrůstající důraz na podporu nových technologií.

Podporu ve formě investičních pobídek mohou získat čeští i zahraniční investoři, kteří svoji investici umístí na území ČR. Výhradní organizací, kde mohou investoři své žádosti o investiční pobídky zaregistrovat, je agentura CzechInvest. Ta je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR (MPO) a své zastoupení má i v zahraničí.

Poslední úprava zákona o investičních pobídkách nabyla účinnosti v květnu 2015. Novela zapracovává evropské nařízení č. 651/2014 a zavádí některé změny v investičních pobídkách. Zavedla například zvýhodněné průmyslové zóny (Ostrava-Mošnov, Most-Joseph a Holešov), v nichž investoři dosáhnou na atraktivnější formy podpor. Rozšířil se také počet regionů, ve kterých je poskytována hmotná podpora na vytvoření pracovních míst a školení nových zaměstnanců.

Co se týká zaměření na menší podniky, novela skutečně snížila počet nutných nově zřízených pracovních míst k získání pobídky. Konkrétně u technologických center se počet míst snížil ze 40 na 20 a u strategických investičních akcí ze 120 na 100 míst.

Oblastmi, které mohou být investičními pobídkami podporovány, jsou nyní zpracovatelský průmysl, technologická centra a centra strategických služeb, přičemž všech se týká podmínka minimálně pětileté udržitelnosti podpořených projektů. Projekty s vysokou přidanou hodnotou, které v roce 2016 tvořily čtvrtinu všech podpořených projektů, obvykle vznikají v posledních dvou zmíněných oblastech. Činnost těchto center novela podporuje změnou některých podmínek, jako je snížení minimálního počtu vytvořených pracovních míst.

MPO v současné době zvažuje další novelizaci zákona o investičních pobídkách. Jedním z důvodů je snaha o větší důraz na zvyšování podílu přidané hodnoty v produkci. Konkrétně by se mělo jednat například o rozšíření podpory technologických center a center strategických služeb na celou Českou republiku nebo větší důraz na projekty s jistým dlouhodobým podílem výdajů na výzkum a vývoj ve zpracovatelském průmyslu. Vzhledem k velmi dobrému stavu české ekonomiky by navíc neměl být brán ohled na vznik nových pracovních míst, ale spíše na kvalitu investic.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Poslanecká sněmovna přijala 15. března 2017 usnesení, v němž po ministru financí Andreji Babišovi (ANO) žádá, aby do 30. dubna 2017 vysvětlil své příjmy, které použil na nákup dluhopisů společnosti Agrofert, a.s. jím samým jakožto fyzickou osobou.

26. dubna 2017 přinesl zpravodajský server Deník.cz informaci, že poradci premiéra Sobotky (ČSSD) vypracovali materiál (.pdf) nazvaný Analytický souhrn kauz a nezodpovězené otázky souvisejícís podnikáním ministra financí A. Babiše, který podrobně popisuje nejasnosti týkající se podnikatelské minulosti Andreje Babiše. Obsahuje také jakýsi souhrn formulovaný ve 22 nezodpovězených otázkách (str. 34). Je třeba dodat, že zmíněný materiál zahrnuje také přílohy a seznam použitých zdrojů (str. 35).

Ačkoliv výše uvedený analytický materiál žádá (stejně jako usnesení Poslanecké sněmovny) vysvětlení pozadí operace s korunovými dluhopisy, což je jednoznačně hlavní téma textu (sahá do minulosti a požaduje vysvětlení souvisejících obchodních aktivit Babiše), nelze říci, že se Sobotkův materiál týká výhradně kauzy korunových dluhopisů. Řeší i některé další otázky, které požadovala v obecnější podobě Poslanecká sněmovna.

Nicméně Babiš mluví o tom, že tento dotaz se objevil veřejně jen pár dní před vypršením termínu, kdy měl sněmovně odpovědět (což učinil 28. dubna). V tomto je třeba dát mu za pravdu - výzvy nebyly fakticky spojeny a jde spíše o součást dalšího tlaku na ministra financí ze strany koaličního partnera.

Sobotkova analýza od Babiše žádá například také vysvětlení miliardových finančních operací kolem společnosti IMOBA (a další otázky týkající se těchto finančních operací), proč Babiš lživě tvrdil, že společnost Hartenberg je investiční fond, když dle České národní banky není (ČNB podle analýzy takový fond neregistruje), nebo kdo byl skutečným vlastníkem společnosti O.F.I. a z jakých peněz tato společnost v 90. letech financovala své investice.

Karla Šlechtová hovoří o situaci, kdy Svaz místních samospráv nedostal dotaci. Ministryně to vysvětluje tím, že Svaz nesplnil formální náležitosti žádosti a z tohoto důvodu dotaci nedostal. Podle Systému schvalování projektů a výběrových kritérií integrovaného regionálního operačního programu (IROP) (.pdf, str. 5) jsou obecná kritéria přijetí a kritéria formálních náležitostí společná pro všechny specifické cíle IROP. Pokud žádost neuspěje v hodnocení formálních náležitostí, bude žadatel vyzván k opravě nebo doplnění.

Kritéria formálních náležitostí IROP (.pdf, str. 7) jsou tři:

1. Žádost o podporu je podána v předepsané formě.

2. Žádost o podporu je podepsána oprávněným zástupcem žadatele.

3. Jsou doloženy všechny povinné přílohy a obsahově splňují náležitosti požadované v dokumentaci k výzvě.

V polovině března 2017 bylo v IROP evidováno (.xlsx, sloupec předložené projekty) asi 4 500 žádostí.

Ministerstvo hospodářství fungovalo v České republice (resp. v české vládě v rámci federace) v letech 1992–1997. Vedle něj v této vládě působilo také ministerstvo průmyslu a obchodu. V roce 1996 byl přijat zákon (272/1996 Sb.), který ruší ministerstvo hospodářství a jeho kompetence přecházejí na řadu různých resortů (MPO, doprava, školství a místní rozvoj).

Stejný zákon pak zřídil ministerstvo pro místní rozvoj - to tedy vzniklo až v roce 1996. Například zmíněné ministerstvo životního prostředí fungovalo od roku 1990 (myšleno v rámci české vlády pod premiérem Pithartem).

Ministerstvo průmyslu pod různými názvy působí na české politické scéně minimálně od vzniku první republiky, zatímco ministra životního prostředí vídáme (čl. 2, odst. 7) ve vládě až od 1. ledna 1990.

Reálně to tedy bylo přesně naopak, než jak Šlechtová uvádí. Z již fungujícího ministerstva hospodářství část kompetencí přešla na nový resort - MMR. MŽP i MPO fungovaly dříve, než zmíněné ministerstvo hospodářství zaniklo.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

Po posledních krajských volbách, které se konaly ve dnech 7. a 8. října 2016, zpracovala agentura Median pro Českou televizi výzkum zveřejněný 12. října 2016. Sběr dat probíhal v předvolebním období, a to od 3. do 7. října 2016. Výzkum se v jedné své části zaměřoval na pravděpodobnou volbu těch, kteří ve výzkumu avizovali neúčast.

Potenciál Pirátů a jejich koalic v tomto výzkumu opravdu činí 10 % hlasů (tamtéž, str. 7). Tedy podle daného výzkumu Medianu by Piráti měli šanci získat až desetinu hlasů od lidí, co k volbám nepřišli.

Je důležité dodat, že v tomto případě jde spíše o Bartošovu predikci než cokoli jiného. Data byla specificky sbírána k jistému typu voleb v jistém čase; že by se tehdejší podpora mohla zrcadlit do aktuální kampaně, je spekulace. Nicméně předseda Pirátů popisuje korektně fakta, což je pro výrok zásadní, jeho interpretaci v tomto případě nehodnotíme.

Co se týče současných výzkumů, které se zabývají volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2017 a pracují i s nerozhodnutými voliči, můžeme zmínit výzkum Behavio. Ten zkoumal jak rozhodnuté voliče v populaci, tak i celkový volební potenciál stran. U Pirátů daný výzkum souhrnně naměřil hodnotu 14 % voličů, kteří uvažují, že by Piráty volili.

Ještě doplňme, že volební potenciál je situace, která říká, kolik hlasů může strana teoreticky získat, kdyby ji volili všichni lidé, kteří její volbu zvažují a zároveň nevylučují účast ve volbách. Volič přitom jako svou potenciální volbu může označit více politických stran (Tomáš Lebeda, str. 25).

Za dobu vlády Bohuslava Sobotky vznikly tři nové ústřední správní úřady, výrok poslance Fialy tak hodnotíme jako nepravdivý.

Správním úřadem se podle ústavy rozumí jakákoliv složka státu zřízená zákonem, plnící úkoly na základě zákona a vykonávající státní správu. Správní úřady se mohou vnitřně členit (např. ministerstva na odbory a další složky). Správními úřady však nejsou ku příkladu státní fondy, které slouží pouze k shromažďování a rozdělování majetku, avšak státní správu nevykonávají.

Kromě běžných správních úřadů (finanční, katastrální) však právní řád rozlišuje ještě tzv. ústřední správní úřady, mezi které Ústavní soud řadí ty správní úřady, které vykonávají státní správu na celém území ČR a které nejsou podřízeny jinému správnímu úřadu. Tyto podmínky splňuje jen malý počet správních úřadů (v současnosti 30), přičemž všechny jsou obsaženy v kompetenčním zákoně. Těchto 30 ústředních správních úřadů se rozděluje na základě toho, jestli v jejich čele stojí člen vlády (ministerstva), či ne (ústřední správní úřad). Pokud poslanec Fiala mluví o úřadech, myslí tím právě ústřední správní úřady.

Porovnáním současného znění kompetenčního zákona a znění před nástupem současné vlády zjistíme, že vznikly celkem tři nové ústřední správní úřady: Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost.

Úřad pro ochranu osobních údajů i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byly za současné vlády do výčtu také přidány, avšak existovaly již před nástupem vlády Bohuslava Sobotky, pouze nebyly v kompetenčním zákoně uvedeny. To jim však jejich postavení jako ústředního správního úřadu nesebralo.

Pravda s výhradou přísluší výroku proto, neboť ve skutečnosti je spíše korektní říci, že vláda je Poslanecké sněmovně odpovědna. Nejde však o vztah nadřízenosti. .

To, že je Karla Šlechtová jako ministryně pro místní rozvoj členkou výkonné moci, je nepochybné. Dle článku 67 Ústavy ČR je vláda vrcholným orgánem výkonné moci. Ministerstva jsou pak jednou ze složek vlády. Česká státní moc se dle článku 2 Ústavy skládá z moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto státní moci nejsou ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jedná se o tři oddělené složky, které se navzájem doplňují a vyvažují. Jedná se o tzv. horizontální dělbu moci.

Vláda je však dle článku 68 Ústavy odpovědna Poslanecké sněmovně. Ta jí vyslovuje důvěru či nedůvěru. Co se týká odpovědnosti člena vlády, toho dle článku 74 odvolává prezident republiky na návrh předsedy vlády.

Šlechtová se tedy vyjádřila poněkud neobratně, nevhodně zvolené označení vztahu tedy představuje výhradu v jinak pravdivém vyjádření skutečnosti.