Přehled ověřených výroků

Návrh, o kterém Babiš mluví, popisujeme podrobně v předchozím výroku. Novela zákona o elektronických komunikacích, předložená skupinou senátorů v čele s Alenou Dernerovou, prošla v Ústavně-právním výborem Senátu (.doc), Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu (.doc) a také Stálou komisí Senátu pro sdělovací prostředky (.doc).

Zápisy z jednání všech těchto tří orgánů jsou velmi vágní a nelze z nich vyčíst, jak konkrétně jednání probíhala. Uvádí se zde, že se o zákonu vedla „obsáhlá rozprava“ (Výbor pro hospodářství), kde vystupoval i zástupce regulátora a MPO. Konkrétní průběh a „apokalyptická slova“ nelze vzhledem k nekonkrétnosti zápisů z jednání doložit, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Odpor senátorů ČSSD a ODS popisujeme v dalším výroku.

Návrh zákona o elektronických komunikacích byl v Senátu hlasován 27. dubna 2016. Nejprve proběhla dvě hlasování - o schválení zákona a o zamítnutí zákona. Pokud by byl zákon schválen, putoval by legislativním procesem dál, pokud by byl zamítnut, skončil by.

Proti schválení hlasovali výhradně senátoři ČSSD (až na tři) a ODS. Poměrně pikantní je, že proti zákonu hlasovala i Dagmar Terelmešová z ČSSD, která byla jednou z předkladatelek návrhu. Ta poté hlasovala i přímo pro zamítnutí návrhu, které ovšem neprošlo.

Ani v jednom hlasování se nenašla většina pro podporu návrhu, zákon tedy nebyl Senátem ani schválen, ani potopen v původním znění.

Dále se podle jednacího řádu přistoupilo k hlasování o pozměňovacích návrzích v tzv. podrobné rozpravě. Pokud by byly schváleny, zákon by putoval legislativním procesem dále ve znění pozměňovacích návrhů.

Načteny byly dva návrhy. Jeden od senátorky Dernerové, která byla předkladatelkou návrhu, a druhý od senátora Kratochvíleho, jenž byl zpravodajem návrhu. Senátor Kratochvíle načetl návrh, který obsahoval značné „změkčení“ toho, co obsahoval návrh zákona. Tedy méně práv pro spotřebitele a lepší pozici pro operátora. Načetl jej přímo v rozpravě, kdy ho nejprve v písemné podobě nerozdal mezi senátory, to učinil až po výtce předsedajícího a krátké přestávce.

Senát se dohodl, že bude hlasovat nejdříve o návrhu Dernerové. Až pokud ten nebude přijat, dojde na hlasování o návrhu Kratochvíleho. Návrh Dernerové přijat nebyl, protože nezískal dostatečnou podporu. Z řad ČSSD jej nepodpořil nikdo. Stejně tak z klubu ODS.

Následně, když se mělo hlasovat o návrhu Kratochvíleho, jej tento senátor stáhl, tudíž nebylo o čem hlasovat. Celý návrh zákona, který měl přinést lepší podmínky spotřebitelům vůči operátorům, tudíž spadl pod stůl.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť senátor Kratochvíle skutečně během hlasování o novele zákona o elektronických komunikacích, která měla přinést větší práva pro spotřebitele, postupoval procedurálně poměrně kreativně, načež zákon spadl pod stůl. Zda tento postup vyloženě zmátl senátory natolik, že zákon padl, je poměrně problematické soudit. Nicméně postup Kratochvíleho byl značně nestandardní a po jeho zásahu zákon skutečně neprošel a to ani v upravené podobě.

Zajímavostí je rovněž to, že ministr Mládek z ČSSD návrhu Dernerové a spol. přislíbil dopisem v únoru 2016 podporu, následně ji však stáhl a ČSSD zákon potopila. Více o tom píše server Neovlivní.cz.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, že by senátor Kratochvíle vycházel ve svém vystoupení z podkladů operátorů či jejich lobbistů. V každém případě zákon, který měl přinést větší ochranu spotřebitelů, podrobil kritice a přispěl k jeho nepřijetí.

Senátor Karel Kratochvíle, jenž byl zpravodajem senátní novely zákona o elektronických komunikacích, vystoupil 27. dubna 2016 se svou zprávou. Doslova uvedl:

„Jenom bych doplnil, že jsem zpravodajem tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl již v prvním čtení. Moje vystoupení se nesetkalo s příliš kladným ohlasem zástupkyně předkladatelů, paní senátorky Dernerové. A v mezidobí si na pomoc přizvala i média, aby obhajovala tento zákon.
Musím deklarovat, že nejsem proti ochraně spotřebitelů, v žádném případě. Nicméně největším problémem tohoto zákona je pro mě ustanovení bodu 3 v článku I, tedy jednoduše řečeno, aby bylo možné ze strany uživatelé služby v podstatě nikoli nerespektovat uzavřenou smlouvu a tuto bez následků zrušit jednoduchým požadavkem na odchod k jinému operátorovi.

Myslím si, že při tom, jak známe naše spotřebitele, může se to stát i čtyřikrát do měsíce, aniž by tento zákazník někomu zaplatil, vyrovnal se s operátorem apod. Je to velké nebezpečí.

V právním státě podle mne by měly být dodržovány veškeré smlouvy, a je to i precedent pro ostatní uzavírané smlouvy.

Další, co mohu doplnit, je, že vidím tento návrh zákona jako nedokonalý, že tam vůbec není řešeno přechodné období. To znamená, že ti, co už mají za nějakých podmínek dneska už uzavřené smlouvy, jak se budou vyrovnávat s tímto zákonem.

Další věc, a paní předkladatelka už nám to jednou říkala, že je připravován ministerstvem průmyslu a obchodu nový návrh zákona, kterým se otvírá tento zákon. Bude se řešit v podzimním období letošního roku, a myslím si, že to není zase tak daleko, tak dlouho. A tento by měl projít standardním způsobem, to znamená připomínkovými řízeními, a měl by být řádně projednán.

Proto deklaruji, že budu navrhovat zamítnutí senátní návrh zákona.“

Neexistuje žádný veřejně dostupný zdroj, který by zprávu tohoto zpravodaje spojil s podklady operátorů a jejich lobbistů, není tak možné vyhodnotit Babišův výrok jinak, než jako neověřitelný.

Miloš Zeman avizoval, že v případě, že bude jeho veto novely zákona o střetu zájmu přehlasováno, obrátí se na Ústavní soud. Doposud podal jeden návrh na zrušení zákona popř. jeho částí, konkrétně se jednalo o služební zákon. U zákona u střetu zájmů mu vadí zejména paragrafy, které dopadnou na Andreje Babiše. Lze tedy předpokládat, že využije možnosti podání návrhu na zrušení části zákona a ne instrument stížnosti. Jde spíše o terminologickou diferenci, která je ve veřejném prostu nezřídka zaměňována.

Prezident má skutečně právo podat stížnost k Ústavnímu soudu. Stejně tak může hlava státu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho některých částí.

Ze zákona (§ 64, odst. 1) o Ústavním soudu citujeme:

„Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (...) je oprávněn podat
a) prezident republiky,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů,
c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti,
d) vláda (...)“ Každý občan má pak právo na podání ústavní stížnosti. To ovšem může využít, vyčerpá-li možnosti k domáhání se spravdlnosti u obecných soudů. Více o samotném průběhu řízení se dozvíte přímo na webových stránkách Ústavního soudu.

Nepodařilo se nám zjistit, zda ministr skutečně probíral svoje pozměňovací návrhy s profesorem Gerlochem, o konzultacích se však nezmiňuje poprvé.

Ve veřejných zdrojích jsme nenalezli informace o tom, jestli se ministr Chvojka skutečně radil s odborníkem na ústavní právo Alešem Gerlochem ohledně zákona o střetu zájmů, nicméně o posudku vedoucího Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy mluvil předseda Legislativní rady vlády již v pořadu Interview ČT24 na začátku prosince minulého roku.

Není dohledatelná informace, že by Chvojka svůj návrh konzultoval s profesorem Gerlochem. Z veřejně dostupných zdrojů lze pak vyčíst jen tolik, že Gerloch vyjádřil názor, že jistější z pohledu ústavnosti by bylo, kdyby se omezení týkající se vlastnictví médií vztáhla až na nově jmenované členy vlády. Z důvodu nedostatku informací o konzultacích mezi předkladatelem a profesorem Gerlochem, jakož i jeho názoru na danou problematiku, je výrok označen za neověřitelný.

Miloš Zeman se na Ústavní soud skutečně obrátil, nepodal ovšem ústavní stížnost, podal návrh na zrušení celého zákona, popř. některých jeho částí. Ve veřejném prostoru tyto formy podání často splývají. Výrok i přes tuto terminologickou nepřesnost hodnotíme jako pravdivý.

Jan Chvojka byl skutečně zpravodajem služebního zákona. Při schvalování této novely prezident Miloš Zeman návrh nepodepsal a vrátil jej zpět Poslanecké sněmovně. Sněmovna nicméně na původním návrhu setrvala a nesouhlas prezidenta přehlasovala. Zákon tak vešel v platnost.

Prezident Zeman poté prohlásil: „Vláda udělala jednu chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zkur..la služební zákon.“

Zeman poté podal ústavní stížnost (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel“ zadat „prezident republiky“ a zvolit rozhodnutí Pl.ÚS 21/14) k Ústavnímu soudu. Ten posoudil návrh prezidenta na zrušení služebního zákona, popř. na zrušení dvaceti jednotlivých ustanovení tohoto zákona.

Ústavní soud nakonec vyhověl prezidentovi republiky pouze v návrhu na zrušení ustanovení, které umožňuje vedoucím sedmi ústředních orgánů státní správy oponovat vládě v jejím případném záměru snížit v rámci systematizace počet služebních míst nebo objem prostředků pro platy. Všechny ostatní návrhy byly zamítnuty.

Střet zájmů je skutečně upravován v právních řádech různých evropských zemí. V některých z nich pak fungují také pravidla, která upravují podnikání politiků během období jejich mandátu.

Pokud však k porovnání vezmeme schválenou českou předlohu zákona o střetu zájmů a především omezení členů vlády, jde v Evropě o poměrně neobvyklý instrument. Výrok je z tohoto důvodu hodnocen jako zavádějící. Dodejme ovšem, že v zemích s vysokou politickou kulturou pro řešení podobných otázek stačí nepsaná pravidla, proto nemusí právní řády definovat střet zájmů tak detailně a hluboce.

Zákon o střetu zájmů je v různých podobách zaveden v některých evropských zemích. Příklady uvádí Institut pro politiku a veřejnost. V Portugalsku je nutné podávat prohlášení o soukromých zájmech vzhledem k veřejným zakázkám, a to až tři roky zpět. V Británii pak podobné prohlášení podávají také rodinní příslušníci.

Ve Francii, Lotyšsku, Portugalsku, Španělsku a Spojeném království pak platí omezení možnosti osobního a rodinného držení pozic v soukromých firmách. V Polsku se toto omezení vztahuje pouze na lokální politickou úroveň a v Itálii pouze na Evropský parlament.

Možný střet zájmů řešil také současný americký prezident Donald Trump. Přestože americký prezident ani viceprezident nejsou podle zákona povinni (na rozdíl od členů vlády) vzdát se svých firem a majetku, tradičně to dělají. Trump již v průběhu své předvolební kampaně uvedl, že v případě vítězství ve volbách předá vedení firem svým dětem.

Snad mezi nejznámější osobnosti, kterých se případy vlastnictví médií u politiků týkají, patří bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Ten byl pro střet zájmů kritizován již v roce 1994 při nástupu to premiérského křesla kvůli vlastnictví médií. V roce 2001 přislíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší. V roce 2004 pak parlament schválil zákon o střetu zájmů, podle kterého je v tomto střetu politik, který vlastní mediální podnik a zároveň je v jeho čele. Tomuto zákonu se ale Berlusconi vyhnul.

Vlastnictví médií je regulováno v řadě evropských zemí. Ve Velké Británii, Německu a Rakousku není možné, aby politické strany získaly licenci na provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

Podle mediálního odborníka Václava Štětky je v Evropské unii unikátní, pokud zákon přímo zakazuje členům vlády vlastnit média. Podobný zákon platí pouze v Řecku s tím rozdílem, že se vztahuje na poslance a europoslance.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Návrh novely zákona o střetu zájmů alias „lex Babiš“ byl v horní komoře projednáván 19. října 2016 . Senátor Kubera byl jedním ze tří senátorů, kteří hlasovali proti němu. Návrh zákona byl nakonec vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Pro přijetí návrhu, jenž Senátu postoupila Poslanecká sněmovna v září 2016, bylo nutné 35 hlasů. V hlasování se pro přijetí vyslovilo 61 senátorů, proti 3 a 5 se zdrželo. Návrh zákona tak byl přijat, nakonec se však Senát usnesl na vrácení návrhu dolní komoře. Jaroslav Kubera mu vyčítal špatnou připravenost a poukazoval na nepřehlednost a jeho snadné obejití.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.