Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

V květnu 2016 předložila skupina poslanců zastoupena Věrou Kovářovou novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Základním principem (.pdf, str. 7) návrhu bylo to, aby člověk, který si žádá o vydání řidičského průkazu, mohl tuto žádost podat v každé obci s rozšířenou působností. Druhým cílem novely pak bylo, že nemusí při žádosti přikládat fotografii, má-li ji již veřejná správa v evidenci (typicky z občanských průkazů).

Tato novela skutečně prošla Poslaneckou sněmovnou a začne platit 1. července 2018. Farský tedy korektně popisuje jak obsah prošlé změny, tak i datum, kdy bude naplněna.

Co se týče role poslankyně Kovářové, tak jak již bylo zmíněno, byla zástupkyní navrhovatelů, což v praxi znamená, že v Poslanecké sněmovně zákon představovala a hájila. Farský byl jedním z dalších poslanců, kteří zákon „připodepsali“. Nicméně lze u něj dohledat i další aktivitu nad rámec „připodepsání návrhu“. Opakovaně před kolegy vystoupil s žádostí, aby byl zákon puštěn k projednávání. Učinil tak například 14. září 2016 a dále 18. října 2016. Byť v těchto případech nebyl úspěšný s návrhem na pevné zařazení bodů, je nepochybné, že byl v dané věci aktivní. Stejně tak totiž vystoupil ve 2. a 3. čtení na podporu předloženého návrhu.

Boris Lalovac byl sociálnědemokratickým chorvatským ministrem financí v období od 14. 5. 2014 do 22. 1. 2016. Nahradil tak v ministerském křesle Slavka Liniće. Evidence byla v Chorvatsku spuštěna v lednu 2013.

Lalovac se v roce 2015 v Praze zúčastnil konference Elektronická evidence tržeb: Zkušenosti a očekávání, která byla pořádána ministerstvem financí. V rámci konference Lalovac obhajoval koncept elektronické evidence a prezentoval kladné výsledky její aplikace v Chorvatsku.

Není však pravdou, že byl vyhnán z vlády pro korupci. Lalovac opustil ministerské křeslo po řádných volbách, které se uskutečnily 8. 11. 2015.

Doplnění (20. října 2017): Kalousek zřejmě Lalovace, který je známější i v České republice, neboť zde na konferenci k EET prezentoval chorvatský model systému, zaměnil za jeho předchůdce. Ten byl skutečně z vlády odejit pod tlakem podezření z pochybných transakcí. Výrok i tak ponecháváme jako nepravdivé, fakticky Kalousek i přes tento omyl popsal bývalého chorvatského ministra jako osobu zatíženou korupcí, jíž se ovšem nedopustil.

Kandidaturu Pavla Fischera navrhlo celkem 17 senátorů (.pdf, str. 1). Deset z nich je bez politické příslušnosti. Senátoři s politickou příslušností jsou ze stran STAN, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Jedná se o strany středo-pravicového/středového charakteru. Středo-levicové zaměření pak zastupuje František Bublan, který byl zvolen za ČSSD.

Fischera tak skutečně podpořili senátoři, kteří zastupují strany nalevo i napravo v rámci politického spektra.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Oblast Sahel se rozkládá na jižním okraji Sahary, táhne se od západu k východu Afriky a zahrnuje území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu, Eritrei a Etiopie.

Podívejme se na tabulku Eurostatu ukazující počty uprchlíků podle jejich státní příslušnosti za prvních šest měsíců roku 2017. V tomto období přišlo do Evropy přibližně 315 tisíc uprchlíků, nejvíce ze Sýrie (44 320), dále pak z Afghánistánu, Nigérie, Iráku a Pákistánu.

Uprchlíků ze zemí v oblasti Sahel, konkrétně z Eritrei, Senegalu, Mali a Súdánu, přišlo pak součtem do Evropy 27 290, což se jen těžko blíží například Syřanům. Rozdíl cca 17 tisíc lidí se pak dá srovnat třeba s počtem obyvatel Svitav (.pdf, str. 65).

Pokud bychom sledovali příchody do Evropy po moři, tak data Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ukazují, že nejvíce lidí přichází z Nigérie, Sýrie, Guinei, Pobřeží Slonoviny, Maroka a Bangladéše. Je tedy zjevné, že do Evropy přicházejí lidé i z jiných zemí, než jen ze zemí Sahelu, jak o tom Hannig mluví.

Ivan Langer se jako ministr vnitra skutečně významně podílel na vstupu ČR do Schengenského prostoru – důkazem budiž Zpráva o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis. Jak vyplývá z následujícího Usnesení vlády ČR, na přípravách se podílela také např. BIS, která nespadá pod žádné ministerstvo. Přípravy probíhaly již před nástupem Ivana Langera na ministerstvo vnitra v roce 2006, Langer následně v přípravách pokračoval.

Czech POINT je projektem ministerstva vnitra. Projekt vznikl 22. června 2005, pilotní provoz byl spuštěn na jaře roku 2007 a ostrý provoz začal 1. října 2007. Ivan Langer byl ministrem od září roku 2006, po většinu času tedy projekt byl zaváděn pod jeho vedením. Langer byl také velkým propagátorem projektu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, řízení vstupu do Schengenského prostoru i zřízení Czech POINTu bylo skutečně v kompetenci Ivana Langera.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť v obou zmíněných případech sehrála velkou roli média, která informovala o dané kauze a tím vystavila zmíněné politiky veřejnému tlaku. V případě Grosse pak ve finále skutečně Kalousek jako předseda koaliční strany fakticky koalici s Grossem vypověděl a tím jej donutil k rezignaci.

Dodejme, že nehodnotíme obecně, zda v daných letech (2005–2011) média kauzy otevírala a nyní nikoli, resp. zda jsou schopna vyvinout dostatečný tlak na rezignaci politika.

Stanislav Gross, bývalý předseda vlády a ČSSD, opustil post předsedy vlády v dubnu 2005 po své rezignaci. Hlavním důvodem byla vládní krize, která byla způsobena jeho osobním skandálem, kdy nebyl jednak schopen doložit původ peněz (otevřela MF DNES), z nichž financoval své bydlení, a dále také fakt, že jeho manželka měla podnikat resp. získat půjčku s podnikatelkou, která vlastnila známý pražský nevěstinec (otevřel týdeník Respekt).

V této době po řadě jednání vládu opustili ministři za KDU-ČSL (vládla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), jejímž byl Miroslav Kalousek tehdy předsedou. Sám ve vládě v tomto volebním období nezasedal.

1. dubna 2004 se konalo hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse, v němž vládu zachránila KSČM, která se jednotně zdržela hlasování. Lidovci již zde byli proti vládě. Kalousek během tohoto jednání vystoupil proti Grossovi velmi tvrdě. Uvedl např., jak dokládá stenozáznam z tohoto jednání:

„Dámy a pánové, málokdy se mi stalo, ač donedávna, do včerejška koaliční partner, abych souhlasil se slovy předsedy vlády tak téměř do puntíku, jak tady byla vyslovena. - Ano, je to pravda. Tato koalice se může pochlubit velikými úspěchy, tato koalice se může pochlubit obrovskou hodnotou, kterou vložila ku prospěchu občanů České republiky.
Pokud tomu tak je, řekl to pan premiér a já s tím souhlasím, pak se ptám, proč pan premiér tak obrovskou hodnotu klade na oltář své vlastní funkce, proč si to bere jako rukojmí. Tato vládní krize přece nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra. A to, co jste tady řekl, je prostě pravda, prostřednictvím pana předsedajícího pane předsedo vlády, ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu! A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel! A ten křesťanští demokraté nepodpoří. Děkuji.“

Po sérii jednání nakonec Gross sám rezignoval (celou kauzu popisuje Sabina Slonková), místo něj nastoupil jako předseda vlády Jiří Paroubek (ve stejném koaličním půdorysu), následně jej nahradil i jako šéf sociálních demokratů. Paroubkova vláda získala důvěru 13. května 2005 a to i hlasy lidovců včetně Miroslava Kalouska.

V případě Stanislava Grosse je patrné, že KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska vystoupila po sérii Grossových skandálů s požadavkem na jeho rezignaci, primárním důvodem konce předsedy sociálních demokratů byla jeho nevysvětlená bytová aféra, kterou otevřela česká média v čele s Mladou frontou DNES.

Miroslav Kalousek měl tedy na konec Stanislava Grosse v politice svůj vliv jako předseda koaliční strany, která se proti němu postavila, primární vina však ležela na skandálech samotného Grosse, který nebyl schopen vysvětlit financování svého bytu a také podnikání své ženy.

V dubnu 2011 pak týdeník Respekt otevřel kauzu údajného uplácení v tehdy koaliční straně Věci veřejné. Konkrétně šlo o kauzu Víta Bárty. Přinesl text, ve kterém zaznívá výpověď tehdejšího poslance Jaroslava Škárky, který popsal systém uplácení v této straně (konkrétně šlo o text Strach a úplatky nad VV). Mladá fronta DNES v té stejné době publikovala dokument, který dokládal motivaci Víta Bárty jít do politiky.

V návaznosti na tyto publikované zprávy se poslanecký klub strany začal drolit a následně samotný Bárta rezignoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, byť s výhradou k použití obratu „řada představitelů“. Z principu fungování tajných služeb by bylo neobvyklé, aby o své činnosti nějak houfně informovali veřejnost. Jsou však dostupné jednak veřejné části výročních zpráv BIS, tak i vyjádření ředitele této služby. Tyto zdroje pak Kalouskovo tvrzení potvrzují.

K veřejnosti se však každoročně dostává výroční zpráva BIS, resp. její pro veřejnost určená verze. Faktem je, že se ve výroční zprávě BIS za rok 2015 píše o tom, že ČR je zahrnuta v informační a hybridní válce vedené Ruskou federací. Pro úplnost je třeba také dodat, že jediným představitelem BIS, který se k danému tématu vyjádřil jako samostatná osoba, byl ředitel BIS Michal Koudelka, který v červnu letošního roku poskytl stručný rozhovor webu hlidacipes.org.

Ve výše zmíněné výroční zprávě (v kapitole 2.3) uvádí BIS k problematice informační války, že „Ruskými prioritami pro rok 2015 byly operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize...“, a dále, že „V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické činekonvenční) války.“

V téže kapitole výroční zprávy BIS vyjmenovává, co je cílem ruského působení v českém informačním prostoru. Dle zjištění BIS mezi tyto cíle patří mimo jiné masivní produkce ruské státem řízené propagandy a dezinformací vedoucí k oslabení informačního potenciálu země, nebo relativizace pravdy a objektivity prostřednictvím zahlcení veřejnosti (dez)informacemi.

Ve zmíněném rozhovoru pro web hlidacipes.org ředitel Koudelka potvrdil zesílení ruského informačního vlivu v českém prostoru, který se projevuje rostoucím počtem zpravodajských webů šířících dezinformace a podporujících ruskou politiku. Koudelka však zároveň upozornil, že je třeba si uvědomit, že „...to je realita na obou stranách pomyslné barikády. Také Západ musí být schopen působit a dělá to.“

Kandidáti na post prezidenta musí mít do pěti dnů od vyhlášení voleb zřízen tzv. transparentní volební účet pro financování předvolební kampaně.

Dále musí kandidát získat podporu dvaceti poslanců, deseti senátorů nebo 50 tisíc občanů oprávněných volit. Této mety (50 tisíc podpisů) prozatím dosáhlo jen několik z nich, resp. sami to deklarují současný prezident Miloš Zeman, Jiří Drahoš a Michal Horáček. Pavel Fischer pak oznámil, že disponuje dostatečným počtem podpisů senátorů.

Volební účty eviduje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí, který eviduje jedenáct kandidátů. Nicméně dodejme, že u řady z nich jde o pouhou deklaraci; pokud nesplní zákonné podmínky, tak kandidovat nemohou. Např. výše zmíněný Fischer ještě účet zaveden nemá, vzhledem k tomu, že splní podmínku kandidatury, jej ale lze připočítat.

Ve veřejném prostoru se pak objevily i další snahy o prezidentskou kandidaturu, resp. její vyhlášení, které však mají pramalé šance. Za všechny jmenujme Janu Yngland Hruškovou nebo Karla Štogla.

Bělobrádek má tedy pravdu v tom, že deklarovaných kandidátů je zhruba patnáct (online projekt Prezident 21 jich vede dokonce osmnáct) – těch, co prozatím plní podmínky pro samotnou kandidaturu, je výrazně méně, momentálně pouze čtyři.