Přehled ověřených výroků

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta zůstala však ve čl. 45 odst. 1 až do rozpadu Československa zachována.

V Ústavě samostatné České republiky se již tato prezidentova pravomoc nevyskytuje, ústavní právník Jan Kysela změnu odůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“

K tématu přímé volby starostů a hejtmanů se prezident Zeman vyjádřil 11. března 2016 na 42. schůzi Poslanecké sněmovny u bodu návrhu zákona o celostátním referendu. „Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová.“

V programovém prohlášení z roku 2014 se vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Jak vidíme na následujícím grafu v časovém srovnání, výška minimální mzdy se opravdu dlouho držela na stejné úrovni (osm tisíc korun, na tuto částku se dostala za Topolánkovy vlády). Minulá vláda (Rusnokova ani Nečasova) opravdu minimální mzdu nezvyšovala.

Výrok Jana Farského je nutno rozdělit na dvě části. První se týká volebního programu STAN a druhá přístupových jednání pro zavedení eura.

V rámci volebního programu má strana Starostů a nezávislých k přijetí eura následující bod: „Stanovíme podmínky, za kterých ČR vydá definitivní politické rozhodnutí o konkrétním termínu vstupu do ERM II a následně do eurozóny. Naše mezinárodní závazky nezpochybňujeme.“ Tuto část tedy hodnotíme jako pravdivou.

Co se týče přístupových jednání do eurozóny a přijetí eura, Česká republika se v rámci vstupu do EU zavázala (.pdf, str. 2), že zavede euro. Termín, kdy k tomu dojde, ale určí vláda a v současné době datum není stanoveno. Hlavní podmínkou je splnění Maastrichtských konvergenčních kritérií.

Jedná se o kritéria cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a účasti v mechanismu směnných kurzů. Česká republika aktuálně plní (.pdf, str. 7–8) všechna z nich, kromě účasti v mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II, do kterých se musí zapojit po dobu minimálně dvou let.

Dosavadní pozice české vlády k zapojení do tohoto kurzového uspořádání vychází z názoru, že na účast v mechanismu ERM II je nutno pohlížet pouze jako na bránu umožňující přistoupení k eurozóně a nikoli jako na optimální formu kurzového režimu pro českou korunu. Zapojení do ERM II lze proto očekávat až v okamžiku, kdy si vláda vyjasní vhodné načasování vstupu do eurozóny.

Podle vyhodnocení jak Evropské komise (.pdf, str. 7), tak i ministerstva financí (.pdf, str. 8) ale Česká republika aktuálně není připravena vstoupit jak do ERM II, tak do eurozóny. Pokud by se tak ale rozhodla, ovlivňuje ji jen periodicita vyhodnocování konvergenčních kritérií Evropskou komisí, která zpracovává zprávy co dva roky. Jinak je proces naplánován tak, aby stát mohl přijmout euro 1. ledna následujícího roku od data, kdy o to požádá.

I s přihlédnutím na nutnou změnu legislativy a jednání nové vlády, které by následovalo, než by podobné rozhodnutí bylo přijato, hodnotíme odhad Jana Farského v horizontu tří až čtyř let jako reálný.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Michal Horáček tento příklad pronesl v souvislosti s tím, co by mělo být hlavním posláním prezidenta republiky. Podle něj je jednou z nejdůležitějších věcí vzbuzovat v národu sebedůvěru. Moderátorka se ho tedy ptala, jak konkrétně by tuto vlastnost v lidech vzbuzoval. „Přesně tak, že bych nás na ty, kteří nás můžou inspirovat, upozorňoval,“ odpověděl a pak uvedl případ této vesnice v Orlických horách.

Michal Horáček myslí vesnici Neratov, o které na svém facebookovém profilu publikoval video 19. října. S myšlenkou obnovit tuto pohraniční vesnici v Orlických horách přišlo v roce 1992 Sdružení Neratov, na jehož počátku stojí právě vysvěcený kněz Josef Suchár.

Součástí tohoto kroku je obnova poničeného poutního místa smíření a pomoc postiženým a sociálně znevýhodněným lidem. Sdružení tak vytváří chráněné bydlení pro lidi s lehkým a středně těžkým mentálním postižením, vytváří také chráněná pracoviště zaměstnávající lidi s různými formami postižení. Dále se stará o opuštěné děti (na webu v záložce Pro lidi s postižením).

Kromě této činnosti se sdružení podařilo zrekonstruovat řadu budov a přilákat na místo nové obyvatele. Od roku 1993 tady měli být opravdu jen dva zbývající rezidenti. Podle Českého statistického úřadu (.pdf, str. 62) jich vesnice v roce 2016 čítala už 167.

Jednou z budov, která se dočkala rekonstrukce, je i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vystavěn byl mezi lety 1723 a 1733 a i když je autor neznámý, odborníci jej nejčastěji přisuzují právě Giovannu Battistovi Alliprandimu. Kostel získal díky sdružení neobvyklou skleněnou střechu.

Úplnou historii obnovy Neratova se dočtete na webu v záložce O nás - Historie sdružení.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.