Přehled ověřených výroků

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).

O výzvě na vysokorychlostní internet opravdu byly spory mezi ministry obchodu a vnitra, které přispěly k prodlužování jejího spuštění a následnému nezájmu firem. Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně podotýkáme, že ještě není zcela jisté, že se peníze budou vracet – mohou být vyčerpány v druhé výzvě nebo přesunuty na jiné projekty, pokud EU tento přesun schválí.

Výzva Vysokorychlostní internet v rámci dotačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OPPIK) byla otevřena 26. dubna 2017 a ukončena 26. září 2017. V rámci ní mělo být rozděleno až 11,5 miliardy, celkem však mohlo dojít k investicím ve výši až 14 miliard, což je číslo, které uvádí Farský. Peníze jsou určeny na modernizaci i výstavbu infrastruktury vysokorychlostního internetu do oblastí mimo Prahu. Cílem je zasíťovat i „bílá“ místa a pokrýt celou republiku.

Ministerstvu průmyslu a obchodu se však podle České televize přihlásili jenom tři zájemci – výzva je podle některých příliš byrokraticky složitá a organizace sdružující podnikatele v oboru vyjadřovaly v otevřeném dopise obavy, zda ve výzvě nejsou porušeny Pokyny EU a mohou si tak být jistí investicí.

Pokud jde o roli ministrů Mládka a Chovance, spor zde spočíval v kompetencích jejich úřadů. Rozvíjení infrastruktury totiž spadá pod ministerstvo vnitra (MV), služby na ní jsou však již záležitostí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo vnitra rozsáhle připomínkovalo dokument MPO Národní plán rozvoje sítí nové generace, který vyhlášení výzvy předcházel, a prosazovalo vznik koordinátora tohoto rozvoje – firmy se obávaly, že peníze nakonec půjdou do vytvoření nového státního podniku a dojde tak k dalšímu zpochybnění celé dotační výzvy. Ministerstvo vnitra argumentovalo, že chce zajistit pokrytí i těch částí republiky, které by se soukromým firmám pokrýt nevyplatilo. Část peněz proto měla být přesunuta z operačního programu OPPIK do IROP (Integrovaný regionální operační program).

Dodejme však, že prodloužení procesu žádaly v jedné fázi i firmy, a to v červnu 2016 při projednávání Národního plánu rozvoje sítí nové generace, kdy Hospodářská komora a Svaz průmyslu a obchodu žádaly Mládka, aby mohly přezkoumat analýzy Českého telekomunikačního úřadu.

Výzvu MPO nakonec vypsalo až po tom, co se vedení úřadu dočasně ujal premiér Sobotka. Ten už dříve požadoval, aby ministr Mládek celý proces zrychlil, považoval čerpání evropských peněz na vysokorychlostní internet za jednu z priorit ministerstva.

Jan Farský má tedy pravdu, že kompetenční spory MV a MPO odložily vypsání dotace, navíc pravděpodobně přispěly ke znejistění firem, které by se o peníze potenciálně mohly přihlásit. Tyto spory a pochybnosti ohledně správného nastavení výzvy mohly (spolu se složitostí výzvy) přispět k tomu, že se přihlásili jen tři zájemci.

Na druhou stranu však ještě není jisté, že se peníze budou vracet: MPO plánuje druhou, jednodušší výzvu a v případě i jejího neúspěchu by se pak pravděpodobně pokusilo přesunout peníze na jiné projekty. To by však muselo být povoleno z Bruselu, což není jisté.

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.

Zeman nejmenuje všechny zahraniční mise, ve kterých čeští vojáci působí. V oblastech, které zmiňuje, čeští vojáci skutečně působí. Počty, které uvádí, nejsou zcela přesné, ale rámcově odpovídají skutečnosti.

Organizace, které popisuje jako protivníky českých vojáků, v těchto oblastech skutečně operují (Tálibán v Afghánistánu, Al-Káida na Sinaji, Islámský stát v Iráku a Al-Nusra v Sýrii). Všechny z nich jsou některými státy označované za teroristické (např. USA).

Česká republika má v současnosti své vojáky v několika zahraničních misích:

Afgánistán (mise Resolute Support Mission):

• 246 českých vojáků
• Část má za úkol pomáhat s výcvikem afghánské armády, část „provádět bezpečnostní opatření v přiděleném prostoru odpovědnosti s cílem eliminovat nepřátelské aktivity proti základně“ naší armády.

Mali (European Union Training Mission, United Nations Multidimensional Integrated Stabilisation Mission in Mali)

• přes 40 vojáků
• Úkolem je ochrana velitelství mise EUTM v Bamaku, provádění doprovodů velitele a štábu mise a částečně i výcvik malijské armády. Mise EU v Mali je nebojová, zaměřená na výcvik.

Irák (Inherent Resolve)

• 30 českých vojáků
• Hlavním úkolem je poradní a mentorská činnost při operačním výcviku pozemního a létajícího personálu iráckých vzdušných sil na letounech L-159.

Sinaj(Multinational Force and Observers)

• 18 českých vojáků (disponují letounem CASA)
• Úkolem je monitorovat situaci nad egyptsko-izraelskou hranicí společně s mezinárodními pozorovateli na palubě letounu, zajišťovat přepravu osob a materiálu ve prospěch mise MFO

Kosovo (KFOR)

• 9 vojáků
• Působí na velitelství KFOR

Středozemní moře (EUNAVFOR MED Sophia)

• 5 vojáků
• Cílem je rozbití modelu převaděčů a obchodníků s lidmi ve Středomoří.

Golanské výšiny (United Nations Disengagement Observer Force)

• 3 vojáci
• Vykonávají funkce důstojníků pro výcvik a informační technologie

Somálsko (EU NAVFOR Somalia)

• 3 vojáci
• Cílem je zabezpečit dodávky potravin, pomoc utečencům v Somálsku, potírání pirátství a ozbrojeného přepadávání podél somálského pobřeží.

Bosna a Hercegovina (Althea)

• 2 vojáci
• Úkolem je podílet se na výcviku a rozvoji schopností ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny

Pozorovatelskémise v DR Kongo, Kosovu a Středoafrické republice

• celkem 8 vojáků

Zprávy z médií z minulých let vyvracejí tezi, že by Topolánek od roku 2006 vůbec nespolupracoval s Markem Dalíkem. Z textu níže vyplývá, že ke spolupráci obou mužů došlo po roce 2006 minimálně ve dvou případech.

V roce 2014 řekl Topolánek u soudu v Kauze pandury na Dalíkovu adresu, že do roku 2006 pro něj byl nepostradatelný, protože ho připravoval na debaty v médiích a psal mu projevy.

V téže výpovědi u soudu Topolánek ovšem také řekl, že jeho služeb využíval i jako premiér. Dalík Topolánka například zastupoval na schůzkách, kam premiér nesmí.

Konkrétně Topolánek uvedl:

„Byl to klíčový člověk, jehož služeb jsem využíval i jako premiér. Jeho služby nebyly nijak institucionalizovány.“

Jednou z takových schůzek byla schůzka se zástupci společnosti STEYR v roce 2007, jejímž prostřednictvím pořídila Česká republika pandury. Z toho vyplývá, že určitá spolupráce mezi oběma muži pokračovala i po roce 2006.

Jistá je také spolupráce Topolánka s Dalíkem z roku 2009. Tehdy měl Dalík na Topolánkovo přání a jeho jménem žádat redaktora České televize Dalibora Bártka, aby nezveřejňoval reportáž o policejním vyšetřování poslance Petra Wolfa.

To po odvysílané reportáži přiznal i Topolánek, když uvedl:

„Požádal jsem Marka Dalíka, aby pomohl Wolfovi v té štvanici, aby mu pomohl s určitým mediálním tlakem a pomohl mu na tu situaci reagovat.“

Wolf již v roce 2008 vystoupil z poslaneckého klubu ČSSD a poté i ze strany. Následně svým hlasem v Poslanecké sněmovně podporoval některé návrhy Topolánkovy vlády. Wolf podpořil svým hlasem Topolánkovu vládu také v březnu 2009, přesto však byla této vládě vyslovena nedůvěra.

Ke spolupráci s Topolánkem se vyjádřil také Marek Dalík, a to v rozhovoru pro server Neovlivní.cz ze dne 4. 1. 2017. Na otázku redaktorky Sabiny Slonkové, proč Dalík nepřestal s Topolánkem spolupracovat poté, co se stal premiérem, Dalík uvedl: „Nedokázal jsem odejít. Mockrát jsem chtěl.“

Rusko jako člen OSN souhlasilo v Chartě organizace spojených národů (.pdf) z roku 1945 s nezasahováním do územní celistvosti kteréhokoli státu (kap. I, čl. 2). Další dokument zaručující územní celistvost Ukrajiny je Budapešťské memorandum (.pdf). Jedná se o mezinárodní dohodu podepsanou 5. prosince 1994 v Budapešti ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem a britským premiérem Johnem Majorem. V rámci tohoto memoranda Ukrajina slíbila vzdát se svého jaderného arzenálu, výměnou za garanci její bezpečnosti v rámci jejích tehdejších hranic. Potvrzení ukrajinských hranic je rovněž zmíněno ve Smlouvě mezi Ruskou federaci a Ukrajinou podepsanou 31. května 1997. Dále se jedná o dokument Dohoda o rozmístění černomořské flotily z téhož roku. Charkovský pakt podepsaný 21. dubna 2010, rozšiřující dohodu z roku 1997, opět potvrzuje, že flotila Ruské federace se nachází na ukrajinském území.

První sankce EU proti Rusku vešly v platnost 17. března 2014. Jednalo se o cestovní omezení a zmrazení finančních prostředků určených jednotlivcům s rozhodovacími pravomocemi v Rusku a na Krymu. V červenci 2014 uložila EU ekonomické sankce. V březnu 2015 Evropská rada spojila jejich trvání s úplným plněním Minských dohod.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.

Pořadí prezidentů EFCE:

září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)

leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko

leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie

leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika

leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království

leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko