Přehled ověřených výroků

Oba kraje skutečně v určité míře dotují malé prodejny.

Pardubický kraj vypisuje pro vesnické obchody každoročně dotační pobídky a prodejce touto formou podporuje již od roku 2009. Každý rok se vynaložená částka pohybuje kolem 1,5 milionu korun, loni činila (.xls) 1,62 milionu. Krajský úřad přitom částečně financoval celkem 52 prodejen.

Až polovinu výdajů ve výši maximálně 150 000 Kč hradil obchodníkům na venkově od roku 2013 v rámci podpory prodeje regionálních potravin kraj Vysočina. Loni se částka za poskytnuté dotace vyšplhala asi na 832 000 Kč pro devět prodejen, kraj měl však připravených celkem 1,5 milionů korun. Letos vypisuje komplexnější grantový program Venkovské prodejny 2017 s dotací dvou milionů korun.

Obě čásky považujeme vzhledem k odhadům Asociace českého tradičního obchodu (asi 706 milionů na celém území Česka ročně) za malé, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Přebytkový výsledek rozpočtu v roce 2016 vyvolal nečekaný spor v koalici, kdy se jednotlivé strany přely o to, jak s penězi naložit. Zatímco ministr financí Andrej Babiš chtěl miliardy použít na splacení části dluhu, zbylí koaliční partneři měli jinou představu.

„Principiálně ministerstvo financí navrhuje splacení dluhu, které už nastalo. A pokud by vláda chtěla ty peníze utratit, ty účetně vzniklé peníze, tak bychom si na to museli znovu půjčit,“ říká Andrej Babiš (ANO).

„My musíme debatovat v koalici, jakým způsobem bude využit přebytek státního rozpočtu. Když si uvědomíme, že důchodový účet je v deficitu a my si na důchody musíme půjčovat,“ namítá předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD).

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek si myslí, že přebytek 62 miliard by mohl uspokojit požadavky obou jeho koaličních partnerů: „Podstatná část by měla jít na umoření státního dluhu. Zároveň si myslím, že kdyby tady vznikla rezerva, která by byla na zvýšení důchodů, tak to by mělo také smysl.“

Jak Andrej Babiš dodává, debata je ve skutečnosti již pouze virtuální, protože ministerstvo financí už přebytek ke snížení dluhu reálně použilo. „Ministerstvo financí to provedlo tím, že splatilo splatné dluhopisy v loňském roce a neemitovalo žádné dluhopisy navíc,“ jak situaci komentoval poslanec Jaroslav Klaška (KDU-ČSL).

Ekonomický expert ČSSD Michal Pícl v Událostech, komentářích (čas 11:59) z 9. ledna 2017, tedy po oznámení výsledku loňského rozpočtu, řekl: „My jsme pro dokoupení dalších dluhopisů. Abychom udělali rezervu na důchodovém účtu pro budoucí generace. Pokud nebude shoda v koalici, je tu možnost vyrovnaného rozpočtu v roce 2017.“ Prakticky tedy skutečně navrhuje „půjčit“ si přebytek z loňského roku a vylepšit tím financování letošního schodku, případně schodku v dalších letech.

Podle ekonoma České spořitelny Michala Skořepy je právně možné obojí použití přebytku, rozdíl je ale podle něj čistě kosmetický a jedná se spíše o politickou debatu.

Čas na dohodu je do 30. dubna, kdy se musí do sněmovny poslat státní závěrečný účet. Vláda na svém zasedání 24. dubna již schválila použití většiny přebytku právě na úhradu dluhu. Podle zápisu (.doc) pro návrh státního závěrečného účtu, jehož součástí je i rozhodnutí o použití přebytku, hlasovalo všech 13 přítomných členů vlády.

Tomio Okamura má pravdu v tom, že je v současné době poptávka po manuálních pracovnících a řemeslnících. Statistiky potvrzující zaměstnávání cizinců v těchto profesích však bohužel nejsou k dispozici, stejně jako není možné přesně určit, které konkrétní vysokoškolské obory mají jakou míru nezaměstnanosti (Okamura mluví o „filozofických multikulturních oborech“, což je navíc poměrně nejasné označení).

Můžeme konstatovat, že humanitní a sociálněvědní obory, které se vyučují na filozofických fakultách, nemají nijak vysokou nezaměstnanost, nicméně opět nemáme k dispozici data dokazující to, do jaké míry jejich absolventi nacházejí uplatnění ve svých oborech. Kvůli nedostatku přesných statistik proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Výrok má několik částí, u nichž postupně shrneme, jaké informace jsou dostupné. Nejprve Okamura mluví o chybějících manuálních profesích. V tomto ohledu mu dávají statistiky o volných pracovních místech za pravdu, jak je vidět v následující tabulce zpracované podle analýzy Úřadu práce ČR.

Jak moc jsou pak v těchto profesích zaměstnáváni cizinci, není možné přesně ověřit. Podle ČSÚ bylo v roce 2015 zaměstnáno více než 323 tisíc cizinců (registrovaných Úřadem práce ČR kvůli pracovnímu povolení) a dalších skoro 84 tisíc s platným živnostenským povolením. Úřad práce však o aktuální zaměstnanosti cizinců neposkytuje podrobnější údaje, proto nelze zjistit, v jakých oborech a profesích se nejvíce uplatňují.

Nyní se podíváme na nezaměstnanost absolventů humanitních oborů, kteří tvoří většinu na filozofických fakultách. Podle ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT) měly (.xlsx, záložka 2016) k 20. lednu 2017 všechny filozofické fakulty dohromady 6265 absolventů. Úřad práce vypracovává dvakrát ročně statistiku absolventů, kteří jsou v jeho evidenci. Použili jsme údaje (.zip, soubor: Absolventi podle škol a oborů) z 30. dubna 2017. Dohromady je 288 nezaměstnaných z filozofických fakult, což tvoří 4,6 % absolventů těchto fakult. O tom, že i přes množství absolventů humanitních oborů klesá jejich nezaměstnanost, vypovídá také analýza Českého rozhlasu. Podle ní bylo nezaměstnaných v oborech humanitních a společenských věd v roce 2014 4,1 % (za obecné nezaměstnanosti 6 %), v roce 2004 5,4 % (za obecné nezaměstnanosti 8,2 %). Vidíme tedy, že nezaměstnanost v těchto oborech nijak neroste. Je však na místě uznat, že ne vždy získají absolventi uplatnění ve vystudovaném oboru, jak podotýká Tomio Okamura.

Pro srovnání jsme stejně zpracovali také zmíněná učiliště. Pod ně spadají tzv. střední odborná učiliště, kde studenti získají střední vzdělání s výučním listem, a také kategorie vzdělání E a H. Statistická ročenka (Tabulka D2.2.3 - Střední vzdělávání s výučním listem, denní forma vzdělávání – školy, žáci, nově přijatí, absolventi – podle skupin oborů vzdělání) MŠMT uvádí 20 730 absolventů za školní rok 2016/2017. Upozorňujeme však, že pokud se podíváme na počet (.zip, soubor: Absolventi podle škol a oborů) absolventů učilišť na Úřadu práce ČR z 30. dubna 2017, narazíme na to, že některá střední odborná učiliště jsou zároveň spojena i s jiným typem vzdělávání, např. vyšší odbornou školou, gymnáziem nebo základní školou. Data tedy slouží spíše pro srovnání a kvůli neoddělitelnosti je nelze považovat za zcela přesná. Ve skutečnosti můžou být ještě o něco nižší. Počet absolventů učilišť, kteří jsou nezaměstnaní, je tedy 911, procentuálně vyjádřeno 4,39 %. Podíl nezaměstnaných, již vystudovali učiliště nebo filozofickou fakultu, je tedy v současnosti téměř totožný – liší se o 0,21 %. Aktuální míra nezaměstnanosti (.pdf) je přitom 3 %.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

O návrhu na vznik vyšetřovací komise k reorganizaci police poslanci hlasovali na své 48. schůzi 26. 6. 2016. Jednalo se o hlasování č. 35, přičemž pro zřízení komise se vyjádřilo 135 poslanců (zástupci všech parlamentních politických stran včetně KSČM). Proti hlasoval pouze poslanec Bronislav Schwarz z ANO.

S informací, že se chystá reorganizace policie, jako první přišly Lidové noviny na začátku června 2016. Ministr vnitra Pelikán následně reorganizaci policie, k níž mělo dojít 1. 7. 2016, odmítl a uvedl, že zvažuje rezignaci na ministerskou funkci. Hnutí ANO podle Pelikána považuje krok za účelový s cílem zastavit vyšetřování závažných kauz, které se dotýkají i politické sféry.

ANO poté požadovalo zrušení plánované reorganizace a začala několikaměsíční verbální přestřelka (zejména) mezi ministrem vnitra za ČSSD Chovancem a předsedou koaličního hnutí ANO Babišem. Andrej Babiš nařkl Milana Chovance z toho, že vedení policie ovlivňuje. Ten považoval Babišovy reakce za hysterické a vinil ho z politizace celé záležitosti. Předseda třetí koaliční strany KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se taktéž vyjádřil, že ANO celou skutečnost politizuje a také že kauza byla otevřena stranickým tiskem hnutí ANO. S informacemi totiž přišly Lidové noviny spadající do mediálního domu Mafra, který patří Andreji Babišovi.

Bohuslav Sobotka (ČSSD) připomněl, že tyto záležitosti spadají do kompetence policejního prezidenta a ministerstva vnitra. Na 14. 6. 2016 svolal premiér kvůli sporu Bezpečnostní radu státu. Andrej Babiš oznámil, že se jí nezúčastní. Zde došlo k dohodě, že se reorganizace neuskuteční 1. 7. 2016, ale o měsíc později, tedy 1. srpna 2016. Ministr Chovanec oznámil, že pokud nedostane na radě relevantní a závažný argument, proč reorganizaci zastavit, podepíše ji následující den - 15. 6. 2016. Na týž den premiér svolal dohadovací řízení v koalici.

Ministr Chovanec 15. 6. reorganizaci skutečně podepsal. Babiš přitom již dříve uvedl, že pokud tak učiní, hnutí ANO zřejmě vypoví koaliční smlouvu. To se nakonec nestalo a ANO pouze vzneslo požadavek na revizi koaliční smlouvy, s čímž ČSSD souhlasila.

O nové podobě koaliční smlouvy spolu jednaly stranické špičky koaličních stran 22. 6. 2016, avšak došlo pouze k technickým změnám, strany se zabývaly zpřesněním programových priorit vlády.

Do vládního sporu vstoupil také prezident Miloš Zeman, který vyzval strany ke zklidnění emocí a který také již dříve jednal s oběma hlavními protagonisty sporu - Chovancem a Babišem.

V únoru 2017 vydala parlamentní vyšetřovací komise k reorganizaci policie závěrečnou zprávu (.pdf). V ní konstatovala, že se neprokázalo, že by reorganizace elitních policejních útvarů měla za cíl zkomplikovat vyšetřování citlivých kauz. Andrej Babiš označil tuto zprávu za zmanipulovanou šaškárnu, byť pro její schválení hlasovali členové vyšetřovací komise jednomyslně, tedy včetně zástupce hnutí ANO, poslance Bohuslava Chalupy.

Poslanec Babiš zřejmě mluví o generálu Chalífu Haftarovi, který stojí v čele Libyjské národní armády bojující v Libyi o moc s premiérem tripoliské vlády podporované OSN Fáizem Sarrádžem.

Italský parlament schválil minulý měsíc na žádost tripoliské vlády návrh na vyslání námořních plavidel do libyjských teritoriálních vod, které mají pomoci libyjské pobřežní stráži v boji proti převaděčům lidí.

Proti tomuto kroku se Haftar postavil a vzkázal, že Libyjská národní armáda si vyhrazuje právo na schvalování připlutí jednotlivých cizích lodí. Na podporu svých slov nařídil čtyřem námořním základnám blokovat italské lodě. Haftar však nijak neupřesnil, zda je připraven k blokádě italských lodí použít sílu.

Generál Haftar tak opravdu vyzval své vojsko k podniknutí určitých kroků vůči italským lodím bojujícím proti pašerákům migrantů, zda však vyzval k útoku, nelze s jistotou říct. Libyjskou národní armádu pak nelze považovat za teroristickou organizaci, jak ji označuje poslanec Babiš. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Investiční pobídky stanovuje zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Stát je může udělit za podmínek, že investor realizuje investiční akci na území České republiky, která bude šetrná k životnímu prostředí, že její realizace začne teprve po požádání o podmínku a splní podmínky pro investice, které mohou požádat o investiční pobídku.

Výše investičních pobídek se dá ovšem pouze těžce kvantifikovat, spočívají totiž v různých formách veřejné podpory pro investory. Těmi jsou slevy na daních, převody pozemků za zvýhodněnou cenu, hmotné podpory vytváření nových pracovních míst, hmotné podpory rekvalifikace nebo školení zaměstnanců, hmotné podpory pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku pro strategickou investiční akci nebo osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněných průmyslových zónách.

Podle agentury CzechInvest udělila (.xsl, Udělené investiční pobídky) vláda za poslední čtyři roky (leden 2014–červen 2017) 290 investičních pobídek domácím i zahraničním investorům. Ti s jejich pomocí investovali v České republice přes 171 mld. Kč a vytvořili tak 30 865 nových pracovních míst.

Částka 49 mld. Kč, na kterou Zbyněk Stanjura poukazuje, zřejmě pochází ze zprávy (.pdf, str. 24, odd. 5.1) ministerstva průmyslu a obchodu. Ta v tabulce 4 ukazuje počet investic, které na základě přidělených investičních pobídek realizovali pouze domácí investoři v období 2014–2016. Pouze českých investorů bylo v daném období 121 (tedy většina) a investovali právě 49 mld. Kč; vytvořili ovšem pouze 9 852 pracovních míst. Jde tedy o údaj, kolik investovali na základě pobídek domácí hráči, nejde o podporu státu.

Pro úplnost dodejme seznam udělených pobídek (.xls), který zveřejňuje Czechinvest.

Za období od ledna 2014 do června 2017 opravdu ubylo živnostníků. Úbytek OSVČ jako hlavní činnosti činí ale jen 17 tisíc. Ke 31. prosinci 2013 bylo v České republice 602 395 osob, které měly OSVČ jako hlavní činnost, v červnu 2017 to bylo už jen 585 296 osob. K úbytku OSVČ ovšem dochází již několik let – bylo tomu tak i za vlády, ve které seděl krátce sám Zbyněk Stanjura.

Podle posledních dostupných údajů České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) bylo k 30. červnu 2017 hlášeno 585 tisíc lidí, kteří vykonávají živnost jako hlavní činnost (992 tisíc celkem). Ve stejném období loňského roku to bylo 587 tisíc na hlavní činnost a 991 tisíc celkem. V roce 2015 se jednalo o 592 tisíc živnostníků s hlavní činností a 988 tisíc celkem. Došlo tedy k úbytku, těžko lze ale hovořit o likvidaci. K úbytku počtu OSVČ dochází setrvale již několik let, jak je patrné z grafu níže.