Přehled ověřených výroků

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Transparency International (TI) nedělá dotazníkové šetření, ale souhrnnou analýzu z průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf) zabývajících se korupcí. Kubera má pravdu v tom, že část těchto dat vznikla jako dotazníky pro experty, kteří měli posuzovat míru korupce v dané zemi, další část dat však z dotazníků nepochází. Tato analýza je navíc empirickým výzkumem, jelikož pracuje s daty (nic na tom nemění fakt, že nepocházejí z výzkumu provedeného samotnou TI). Jelikož si Kubera z metodologie tohoto výzkumu bere jenom část pravdivých informací a zbytek zamlčuje, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Každá z institucí zahrnutých do výzkumu má vlastní metodologii, která spočívá v odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky. Transparency International pak sbírá všechna získaná data, standardizuje je kvůli srovnatelnosti a vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Metodologie (.pdf) výzkumu TI ošetřuje takové problémy, jako je porovnatelnost dat jednotlivých organizací (rozdílné výsledky výzkumů jednotlivých organizací je nutno převést do jednotné podoby, aby pak mohlo být provedeno porovnání). Výsledná data analýzy jsou navíc statisticky otestována, takže výtka Kubery ohledně neempirické podstaty výzkumu neobstojí.

Není současně podmínkou, že všechny organizace (.pdf) provádí dotazníkové šetření mezi veřejností (jako např. World Justice Project Rule of Law Index). Některé analyzují veřejně dostupné informace ( Political Risk Services International Country Risk Guide), na jejichž základě pak stanoví rating pro danou zemi.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Jan Chvojka popisuje všechny skutečnosti korektně. Nehodnotíme nálepku složitosti návrhu Andreje Babiše, nýbrž rozdílnost návrhů a fázi procesu.

Anglickým termínem whistleblowing je označována situace, kdy zaměstnanec upozorní na protiprávní jednání zaměstnavatele. Dosud není takový zaměstnanec chráněn konkrétními ustanoveními českého právního řádu, v současné době jsou však na stole již dvě možné verze takové ochrany.

První z nich je poslanecký návrh Andreje Babiše - návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů. Ten úpravu koncentruje do jednoho předpisu a novelizuje některé ostatní, do kterých ochranu oznamovatelů vkládá. Jedná se například o zákon o vojácích z povolání či zákon o státní službě. Ochrana podle těchto novelizovaných zákonů by pak příslušela pouze těm osobám, které by byly rozhodnutím příslušného státního zástupce označeny jako chránění oznamovatelé.

Podle § 3 (.pdf, str. 2) tohoto návrhu by opravdu měl u Nejvyššího státního zastupitelství vzniknout informační systém, jehož prostřednictvím by oznamovatel podával trestní oznámení. § 6 (str. 3) poté stanovuje, že zvláštní zákon stanoví, ke kterým právním úkonům zaměstnavatele vůči oznamovateli se vyžaduje souhlas úřadu práce. Pokud k právním úkonům nedošlo v důsledku oznámení, dá k nim souhlas.

Naopak vládní návrh (.docx) je opravdu koncepčně jiný a jednodušší. Nevytváří totiž nový zákon, pouze do stávajících zákonů inkorporuje příslušná ustanovení, která oznamovatele mají chránit. Vkládá tedy do již zmíněných zákonů o vojácích z povolání, státní službě nebo i do zákoníku práce zákazy znevýhodňování či postihování zaměstnance, který protiprávní jednání oznámil. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše je pak ochrana poskytována automaticky a není tedy potřeba mít přiznaný status chráněného oznamovatele.

Co se týká procesu přijímání tohoto zákona, vláda na svém webu informovala, že Legislativní rada vlády schválila návrh tohoto zákona. 31. ledna ho pak měla projednat Protikorupční rada vlády. U meziresortního řízení byly připomínky zasílány mezi 2. a 29. srpnem 2016.

Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Jan Chvojka popisuje jak proběhnuté fáze procesu, tak rozdílnost návrhů Andreje Babiše a vlády správně, a stejně tak je tedy hodnocen i celý výrok.

V případě, že má obec v daném rozpočtovém období naplánován schodek rozpočtu, je nutné definovat, jakým způsobem bude tento schodek financován. Sestavení rozpočtu obce se řídí podle zákona 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Může tak nastat situace, při které schodkový rozpočet běžného období nepřinese obci dluhy a naopak i pokud je rozpočet obce v rozpočtovém období v přebytku, obec může mít dluhy již z dřívějška. Proto je potřeba se dívat nejen na bilanční saldo, ale především na způsob financování závazků.

Ukazatel zadluženosti obcí se provádí na základě SIMU (Soustava informativních a monitorujících ukazatelů). Směrodatným ukazatelem je Dluhová služba. Podle monitoru státní pokladny (provozované ministerstvem financí) je skutečně město Teplice bez dluhů. Ukazatel Dluhová služba celkem je 0 tis. Kč v jednotlivých letech.

Meziroční vývoj bilančního salda rozpočtu města Teplice ukazuje rostoucí trend, což znamená, že od roku 2013 končí hospodaření v přebytku. Vzhledem k tomu, že přebytek salda se meziročně zvyšuje, lze konstatovat, že město může mít problémy s využitím těchto prostředků.

Zamítnutí ze strany památkářů se týká např. opravy budovy Hadích lázní. Tato budova je však v majetku firmy JTH, která ji chtěla rekonstruovat. Nejedná se tedy o investici ze strany města, ale o soukromý projekt společnosti JTH.

V komentáři k Rozboru hospodaření (.xls) pro rok 2015 město uvádí seznam nerealizovaných akcí. Z významnějších investic tak nedošlo např. k 50 mil. opravě základní školy z důvodu napadení výběrového řízení a časového hlediska pro zdárné čerpání dotace na komplexní zateplení (.doc,str. 8). Tato investice bude realizována (.pdf) v roce 2017. Role památkářů nebo hasičů bránících ve výstavbě a realizaci investic tak není zjevná. Dalším příkladem může být pozdržená stavba parkoviště z důvodu výskytu chráněných ptáků.

S plánováním investic ve městě není spokojená opozice. Přestože se jich plánuje při sestavování rozpočtu mnoho, realita v závěru roku je jiná a realizace investic se odsouvá do let následujících.

Pravidelně od roku 2012 město plánuje výdaje vyšší, než jaké se potom uskuteční. Tento vývoj skutečně ukazuje na možné problémy - to však může být způsobeno nejen neočekávanými skutečnostmi (kterými můžou být právě zamítnutí památkářů a hasičů či výskyt chráněných zvířat), kvůli nimž je nutno investice pozastavit, ale i chybným odhadem a plánováním při sestavování rozpočtu. RokPlánované výdaje (na začátku roku)Skutečné výdaje (ke konci roku)20121 017 195809 1312013900 467709 4052014898 524740 7322015

974 525734 625Údaje jsou v tis. Kč, zdroj dat: Monitor-státní pokladna

Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek Vláda ČR předložila PS PČR v říjnu 2015 a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen na konci dubna 2016. Svým usnesením z 5. října 2015 Vláda ČR uložila ministryni pro místní rozvoj (tj. Karle Šlechtové), aby vypracovala konečné znění vládního návrhu zákona o zadávání veřejných zakázek. Sama Šlechtová v říjnu 2015 v pořadu Týden v politice vysílaném stanicí ČT24 řekla, že tento zákon považuje za nejdůležitější normu Sobotkovy vlády.

Dne 22. listopadu 2016 vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) rozhodnutí, které se týká tzv. Národního elektronického nástroje (NEN) a kterým ÚOHS uložil Ministerstvu pro místní rozvoj (MMR) pokutu ve výši 500 tisíc Kč (str. 3 rozhodnutí). MMR 28. listopadu 2016 na svém webu oznámilo, že proti prvoinstančnímu rozhodnutí ÚOHS podá rozklad.

ÚOHS ve svém rozhodnutí uvádí, že se MMR dopustilo správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách tím, že zadávací podmínky veřejné zakázky týkající se systému NEN byly nastaveny netransparentním postupem (str. 1 rozhodnutí).

ÚOHS se v rozhodnutí zabýval také skutečností, že 1. října 2016 nabyl účinnosti zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek a ÚOHS proto řešil otázku, podle které právní normy má jednání MMR posuzovat. Nakonec dospěl k rozhodnutí, že se MMR dopustilo správního deliktu podle obou právních předpisů, tedy podle zákonů č. 137/2006 Sb. i 134/2016 Sb. (str. 66 rozhodnutí).

Vládní návrh novely zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti předložila Vláda ČR Poslanecké sněmovně 25. 2. 2015. Ve třetím čtením v říjnu 2016 byl návrh schválen poslanci a 30. 11. 2016 byl zamítnut Senátem. Poslanecká sněmovna setrvala na své původní verzi návrhu a Senát 17. 1. 2017 přehlasovala.

Vypracováním konečného znění návrhu byl podle Usnesení vlády ČR z dne 23. 2. 2015 pověřen ministr financí a místopředseda vlády Andrej Babiš.

Na webu ministerstva financí (MF) se lze dočíst, že zákon umožní účinnější podporu rozpočtové kázně a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Podle náměstka ministra financí pro veřejné rozpočty Petra Paveleka „přijetí zákona přispěje k účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti nakládání s veřejnými financemi“.

Ministerstvo financí dále uvádí, že „text zákona v neposlední řadě obsahuje celou řadu prvků, kterými se má zvýšit transparentnost nakládání s prostředky všech daňových poplatníků. Mimo jiné budou připravovány a publikovány střednědobé plány příjmů a výdajů, aby každý občan viděl nejenom u státního rozpočtu, kam ‚ tečou ' jeho peníze“.

Senátoři zákon zamítli, protože se domnívají, že je neústavní ve vztahu k obcím. Z toho důvodu plánují obrátit se na Ústavní soud. Zákon podle nich omezuje ústavou zaručené právo obcí a krajů na vlastní rozpočet.

Kubera zmiňuje situaci, kdy obce mohou být prostřednictvím tohoto zákona postiženy v případě, že stát špatně hospodaří. § 14 zákona uvádí, že dosáhne-li zadlužení státu 55 % HDP, nastávají opatření vedoucí k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí. V praxi to pro obce podle písm. c) má znamenat to, že musí své rozpočty konstruovat jako přebytkové nebo nejhůře jako vyrovnané.

Dodejme, že v tuto chvíli jde o situaci spíše teoretickou, neboť zadlužení České republiky je nízké (v evropském srovnání) a pohybuje se pod 40 % HDP. Pokud by však došlo k tomu, že stát bude výrazně špatně hospodařit, může se to dotknout i obcí.

Podle dat z ČSÚ byla výše dluhu vládních institucí v roce 2015 rovna 1 836 255 mil. Kč. Poslední dostupná data pochází ze třetího čtvrtletí roku 2016, kdy byla výše dluhu rovna 1 812 797 mil. Kč. Jedná se o pokles jak v nominálním vyjádření, tak ve vyjádření v podílu k HDP. V roce 2014 při nástupu současné vlády měla ČR dluh roven 1 821 327 mil. Kč.

Zavádějící je však tvrzení, že by tato vláda všechno dělala na dluh. Existence dluhu je nezpochybnitelná, podstatné ovšem je, aby se dále nezvyšoval. Dluh může být umořován průběžně, země by se však neměla dostat do dluhové pasti. Jeho nominální vyjádření roste, ovšem vyjádření pomocí % dluhu k HDP od nástupu této vlády kleslo.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný zákon naopak zapovídá kouření v zoologických zahradách s výjimkou vyznačených prostor, botanické zahrady vůbec neřeší. V těch už je ale dnes, když zákon není platný, kouření zakázáno návštěvními řády.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (přezdívaný také někdy jako protikuřácký) prošel 18. ledna 2017 Senátem a aktuálně čeká na podpis prezidenta.

V § 8 odst. 1, písm l) je uvedeno: „(zakazuje se kouřit) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí“.

Tedy obecně zákon naopak zakazuje kouření v zoologických zahradách. Co se týče botanických zahrad, ty skutečně zákon nepopisuje. Samotné zahrady si mohou toto upravit ve svých vnitřních předpisech, resp. návštěvních řádech, což už nyní dělají.

Např. botanická zahrada v Teplicích, odkud senátor Kubera pochází, na svém webu v části Jak se chovat v botanické zahradě uvádí, že kouření je ve skleníku zakázáno. Pražská botanická zahrada pak popisuje, že „... v celém areálu BZ mimo terasy před vinotéku na vinici sv. Klára je zakázáno kouření“ . Zmiňme ještě, že stejné opatření panuje např. i na Výstavišti Flora Olomouc. Návštěvní řád (.pdf) v části 4 uvádí, že „... vpavilonech VFO je přísně zakázáno kouřit. V celém areálu VFO je pak zakázána i jinámanipulace s otevřeným ohněm.“