Přehled ověřených výroků

Přání možných budoucích uprchlíků je poměrně komplikované na ověřování, nicméně je faktem, že v některých afrických zemích žijí v ohrožení miliony lidí. Další jsou vnitřně vysídleni a je možné, že by svou domovinu potenciálně opustili.

Do Evropy přicházejí migranti z Afriky většinou tzv. středomořskou cestou a západní středomořskou cestou. Podle statistických údajů agentury Frontex vstoupilo do Evropy střední středomořskou cestou za roky 2014–2016 cca 150–180 tisíc migrantů ročně. V období let 2008–2013 se jednalo celkem o 175 tisíc migrantů.

Tzv. západní středomořská cesta je méně používaná, v období let 2008–2015 skrze ni vstoupilo do Evropy cca 5–8 tisíc migrantů ročně, v roce 2016 pak 10 tisíc migrantů.

Frontex, agentura koordinující spolupráci na vnějších hranicích EU, eviduje pouze zachycené nelegální přechody vnější hranice a zároveň uvádí, že není v jejích možnostech uvést přesný počet nelegálních přechodů.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky využilo středomořské cesty v roce 2014 cca 200 tisíc běženců, v roce 2015 cca 1 milion, v roce 2016 cca 362 tisíc migrantů a v letošním roce cca 72 tisíc. Vysoký stav z roku 2015 se jeví jako ojedinělý výkyv.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (.pdf, str. 2) dále zjistil, že v roce 2015 bylo po celém světě vysídleno 65 milionů lidí, z toho 40 milionů v rámci své země a zbylých 25 milionů jsou uprchlíci. Oproti roku 2016 narostl celkový počet vysídlených o 5 milionů. Stejná data potvrzuje i Mezinárodní organizace pro migraci (.pdf, str. 4). Velký počet z těchto lidí žije právě v afrických zemích.

Mezinárodní organizace pro migraci zaznamenala v roce 2016 cca 190 tisíc migrantů původem z Afriky, v roce 2017 cca 65 tisíc. Tito migranti vstoupili do Evropy nejčastěji skrze Itálii a Španělsko. Stejná organizace zaznamenala v Řecku v roce 2016 cca 176 tisíc migrantů a v roce 2017 cca 8 tisíc migrantů. Do Řecka však míří převážně migranti z Asie, a to východní středomořskou cestou.

Ze statistických údajů Frontexu, UNHCR a ION vyplývá, že největší množství migrantů vstoupilo do Evropy v roce 2015. Trend počtu migrantů je od té doby klesající.

O fenoménu rostoucí populace v Africe a možném pohybu osob ze zemí jejich původu pojednává také text Světového ekonomického fóra, tématem se zabývají také média jako agentura Reuters nebo magazín Economist.

Oprava (27. ledna 2018): Hodnocení bylo změněno na neověřitelné a to v souvislosti s opětovným prověřováním podobného prohlášení. Za původní hodnocení se omlouváme.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť za vlády Bohuslava Sobotky se skutečně zvýšil počet státních zaměstnanců o zhruba 30 tisíc. Nicméně Kalousek mluví o „státním aparátu“, což navozuje dojem, že mluví pouze o počtu úředníků a ne o státních zaměstnancích. Kromě úředníků totiž vláda nabírala i např. učitele, policisty, vojáky nebo hasiče.

Přímo o 30 tisících úřednících mluví předseda TOP 09 dále v rozhovoru přímo („Koneckonců privátní sféra se potýká s nedostatkem pracovních sil a 30 tisíc úředníků absorbuje velmi rychle a ráda je zaměstná“). Zda jde o „neuvěřitelné nabobtnání“, ponecháme na posouzení čtenáře.

Tento graf s „apokalyptickým filtrem“ je obsažen přímo v návrhu státního rozpočtu na rok 2017, a to na straně 52. Jak je vidět, od roku 2014, kdy nastoupila sestava Bohuslava Sobotky, se počet státních zaměstnanců a zaměstnanců příspěvkových organizací zvedl o bezmála 30 000.

Budeme-li vycházet ze schválených zákonů o státním rozpočtu na období 2015–2017 (tedy z těch navržených současnou vládou), zjistíme následující:

Pro rok 2015 (.pdf, str. 40, sešit B) vláda posílila o 600 míst úřady práce a Generální finanční ředitelství. Rovněž ale přibylo 800 pedagogů v kapitole MŠMT.

V roce 2016 (.pdf, str. 45–46, sešit B) pak přijala dalších zhruba 500 lidí na ministerstvo financí a Generální finanční ředitelství v souvislosti s rozjezdem EET, přes 700 nových lidí posílilo úřady práce a desítky nových míst pak přibyly v České inspekci životního prostředí, Státní zemědělské a potravinářské inspekci, Energetickém regulačním úřadu a České obchodní inspekci. Ovšem přibylo také necelých 1000 vojáků a zhruba podobný počet míst vznikl u Policie České republiky a v Hasičském záchranném sboru.

Pokud se podíváme na meziroční nárůst (.pdf, str. 48–51) pro rok 2017, jde o zhruba 7000 míst. Konkrétně:

• 2796 z nich přibývá v rámci kapitoly ministerstva školství.
• Nově má být přijato 2001 vojáků.
• Ministerstvo financí na své nejrůznější agendy (EET, kontrolní hlášení, kontrolní oddělení, prokazování majetku, kontrola hazardního zákona) chce nabrat 607 lidí.
• 543 lidí chce získat ministerstvo spravedlnosti. Mají působit jako vychovatelé či vězeňská ostraha.
• Ministerstvo práce a sociálních věcí má v plánu posílit své řady o 284 lidí, zejména chce navýšit počty na úřadech práce a České správě sociálního zabezpečení.
• Další nárůsty jsou již o 140 lidí (ministerstvo průmyslu a obchodu) a nižší.

Obecně lze tedy říct, že vláda navyšuje počet státních zaměstnanců. Nejde však pouze o úředníky, jsou mezi nimi i učitelé, policisté, vojáci, hasiči aj.

Místopředsedkyně Udženija směšuje počty státních zaměstnanců a úředníků. Je pravda, že například za vlády Petra Nečase (ODS, 2010 až 2013) byl počet státních zaměstnanců relativně stabilní. Nejedná se však jen o úředníky, ale o veškeré zaměstnance organizačních složek státu. Samostatná statistika pouze pro úředníky neexistuje. I proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Počet státních zaměstnanců naplánovaných ve státních rozpočtech v letech 2010 až 2017 znázorňuje následující graf:

Zdroj: Zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017

Jak je z grafu patrné, v letech 2011 až 2015 byl počet státních zaměstnanců poměrně stabilní s výjimkou roku 2012, kdy se snížil o 8 tisíc. V roce 2016 pak počet státních zaměstnanců narostl o 13 tisíc a pro rok 2017 je v rozpočtu plánovaný další nárůst o 7,6 tisíc.

Nejedná se však jen o úředníky, ale také o ústavní činitele, soudce, učitele na základních školách, vojáky, hasiče nebo policisty. Zároveň je potřeba přiznat, že minimálně částečně je nárůst v posledních letech způsoben počátkem účinnosti služebního zákona, kvůli kterému bylo nutné přijmout řadu úředníků.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Ministerstvo hospodářství bylo zřízeno v roce 1992 jako nástupce předchozího ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj. Do jeho kompetence spadala původně úprava malých a středních podniků, živností, cestovního ruchu, silniční a městské dopravy či pošty a telekomunikací.

První omezování kompetencí začalo již v roce 1992. Od prosince tohoto roku přešla působnost ve věcech silniční a městské dopravy, drah zvláštního určení, pozemních komunikací, vnitrozemské plavby, vodních cest a civilního letectví na ministerstvo dopravy.

V roce 1996 bylo rozhodnuto, že ministerstvo k 1. listopadu 1996 zanikne. Jeho dosavadní působnosti byly přeneseny na jiné resorty – ministerstvo dopravy a spojů, ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo životního prostředí. Kompetence byly tedy přeneseny na pět ministerstev a dva ústřední orgány státní správy.

Počet úředníků na ministerstvech se opravdu zvyšuje. Na to nemělo vliv jen slučování ministerstev, ale také například vstup České republiky do Evropské unie. Data z roku 1995 se nepodařilo dohledat, ale například z dostupných dat od roku 2005 lze pozorovat nárůst pracovníků na ministerstvu obchodu a průmyslu, i když je nutné dodat, že tomu tak nebylo ve všech sledovaných letech a docházelo i k úbytku zaměstnanců.

RokPočet zaměstnanců2005 771 2006 781 2013 763 2014 795 2015 792

K nárůstu zaměstnanců dochází stále také například na ministerstvu pro místní rozvoj.

RokPočet zaměstnanců201363620146422015653

Nepodařilo se nám dohledat, zda v daných konkrétních agendách, které byly přesunuty na úřady z původního ministerstva, počet lidí rostl. Obecně lze konstatovat, že počet státních zaměstnanců roste. Za poslední čtyři roky jich přibylo cca 30 tisíc (např. vojáci, hasiči, učitelé, státní úředníci), výjimkou nebyl ani resort Ministerstva financí pod vedením Andreje Babiše. Nejsou ovšem dostupná souhrnná data od 90. let, na základě nichž bychom výrok mohli hodnotit a tudíž jej ponecháváme jako neověřitelný.

Celkový počet cizinců žijících na území ČR čítá podle Českého statistické úřadu (.pdf) přes 495 tisíc lidí. Číslo je součtem všech možností, jak v ČR může cizinec přebývat. 271 tisíc cizinců žije v České republice díky povolení k trvalému pobytu, obyvatel EU s povolením k přechodnému pobytu pak okolo 130 tisíc. Třetí nejpočetnější skupinou jsou cizinci, kteří dlouhodobě pobývají na území ČR, těch je téměř 80 tisíc. První z dvou posledních skupin jsou cizinci s dlouhodobým vízem, těch je přes 13 tisíc. Celou skupinu cizinců uzavírají žadatelé o azyl, jichž bylo v minulém roce 2 972. Tomio Okamura tak podcenil celkový počet cizinců, kteří se pohybují na území České republiky.

Co se týče národnostního složení cizinců (.pdf) žijících v České republice, tak největší počet jich pochází z Ukrajiny a to celých 110 tisíc. Druzí jsou Slováci s počtem 107 tisíc, třetí místo pak obsadili Vietnamci, kterých v České republice pobývá okolo 58 tisíc. Občanů ze zemí Evropské unie pak v ČR žije přes 200 tisíc. Za zmínku ještě stojí čtvrté místo, které okupují občané původem z Ruska s počtem 35 tisíc.

O zavedení kvót nerozhodla Komise, nýbrž Rada. To jsou zástupci všech členských států Evropské unie (za nás v daném hlasování ministr vnitra). Česká republika hlasovala proti rozhodnutí, vzhledem k systému rozhodování kvalifikovanou většinou však byla přehlasována. Výrok poslance Babiše tak hodnotíme jako nepravdivý.

Problematika přistěhovalectví a azylu je jednou z politik, na kterých se Evropská unie podílí spolu s ostatními členskými státy. Právním základem pro tuto pravomoc je Smlouva o fungování Evropské unie, která umožňuje v případě, že se některý z členských států dostane do stavu nouze v důsledku migrační krize, přijmout dočasná opatření (.pdf, čl. 78(3)). O přijetí takových opatření rozhoduje Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou.

Nyní je třeba si objasnit, co za orgán vlastně Rada je. Rada je legislativním orgánem Evropské unie složeným z ministrů členských států, který v některých záležitostech rozhoduje společně s Evropským parlamentem a v jiných záležitostech sám po konzultaci s Evropským parlamentem. V Radě se může rozhodovat několika způsoby, přičemž obecným způsobem je rozhodování kvalifikovanou většinou (.pdf, čl. 16(3)). To znamená, že pro přijetí určitého opatření není třeba souhlasu všech členských států, nýbrž pouze určité většiny. Konkrétně musí pro přijetí rozhodnutí hlasovat alespoň 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU (.pdf, čl. 238(3)).

Přesně taková situace nastala v létě roku 2015, kdy se ve stavu nouze v důsledku migrační krize ocitly Řecko a Itálie. Rada na situaci zareagovala přijetím dvou rozhodnutí o relokaci žadatelů o mezinárodní ochranu, nebo-li kvótách. Prvním z nich bylo rozhodnuto o přemístění 40 000 osob, druhé pak zvýšilo tento počet o dalších 120 000.

Co se týče role České republiky, ta se již v červenci 2015 usnesla (.pdf) na přijetí 1100 z původně 40 000 přemísťovaných osob. V případě rozhodnutí Rady o relokaci 120 000 osob hlasovala ČR prostřednictvím ministra vnitra Chovance proti jeho přijetí, avšak vzhledem k výše popsanému mechanismu hlasování kvalifikovanou většinou byla přehlasována. V červnu letošního roku pak vláda rozhodla (.pdf) o pozastavení provádění relokací osob, a to jak na základě svého vlastního usnesení, tak na základě rozhodnutí Rady.

Komise v celé záležitosti hraje několik rolí. Zaprvé sama navrhla rozhodnutí o kvótách, dále jako orgán dohlížející na dodržování práva EU vyzvala státy k provádění rozhodnutí o kvótách. Na základě šetření pak letos v červnu rozhodla o zahájení řízení o porušení povinnosti v důsledku nerespektování rozhodnutí o kvótách vůči třem členským státům, mezi které patří i Česká republika. Sama však rozhodnutí o kvótách nepřijala.

O kvótách rozhodla nikoliv Komise, nýbrž Rada, která se skládá ze zástupců všech členských států. Česká republika hlasovala proti kvótám, avšak byla přehlasována. Výrok poslance Babiše proto hodnotíme jako nepravdivý.

Předně je třeba zdůraznit, že na přípravě návrhu rozpočtu spolupracuje ministr financí a správce rozpočtové kapitoly - v tomto případě MŠMT. Vzhledem k tomu, že v současné chvíli (květen 2017) teprve probíhá sestavování rozpočtů, je nemožné s určitostí tvrdit, jakým způsobem výsledný rozpočet dopadne a rozpočet je v této chvíli ještě upravován.

MŠMT prozatím vydalo tiskovou zprávu, ve které tvrdí, že po dohodě s vládou při přípravě rozpočtu se zohlední narůstající výdaje na školství. „MŠMT chce proto zvýšit podíl výdajů kapitoly Ministerstva školství, mládež a tělovýchovy na HDP o více než 1 procentní bod do roku 2020, tj. o 60 mld. Kč. Investovat je přitom třeba do všech stupňů vzdělání a na konkrétní systémová opatření.“ Poslanecká sněmovna se v usnesení v bodě III. shodla na podpoře tohoto postupného navyšování a vyzvala vládu, ať tuto skutečnost zohlední (.pdf, bod III.).

Školský zákon č. 561/2004 v bodě 5, § 160, stanovuje, že prostředky ze státního rozpočtu se mimo jiné odvozují od skutečného počtu dětí ve škole. Při sestavení rozpočtu je tedy třeba tuto skutečnost zohlednit. Podle dat ČSÚ stoupá počet žáků v ZŠ, ve školním roce 2015/2016 bylo žáků 880 251, kdežto v roce 2014/2015 jich bylo pouze 854 137 a stoupající pokračuje již od roku 2010.

Návrh rozpočtu na rok 2018, který je nezřídka veřejně komentován, je teprve svého druhu výkopem ze strany Ministerstva financí. Běží legislativní proces, kdy je návrh poslán do připomínkového řízení a dále bude otázkou celé vlády, jak jej upraví. Aktuální návrh Ministerstva financí navíc není v celé své šířce veřejně dostupný, je tedy nemožné konkrétně sledovat, jak se zde pracuje s jednotlivými prostředky v rámci rozpočtové kapitoly MŠMT.

Novela stavebního zákona v Poslanecké sněmovně čeká na projednání ve třetím čtení. Jde o čtení závěrečné. Prošla tedy i všemi příslušnými výbory a nyní se bude hlasovat (až se dostane návrh na pořad jednání) o pozměňovacích návrzích a pak o návrhu zákona jako celku.

Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny v § 86 odst. 6 uvádí:

„Navrhovatel může vzít návrh zákona zpět až do zahájení rozpravy ve třetím čtení návrhu zákona. Poté může vzít takový návrh zpět jen se souhlasem Sněmovny.“

Do března 2015 bylo opravdu návrh možné stáhnout jen do ukončení druhého čtení. Novelou se však tato možnost rozšířila.Karla Šlechtová je z pohledu zákona navrhovatelkou této novely. Aktuálně je novela ve stavu, že prošla druhým čtením a finální čtení návrhu zákona ještě nezačalo. Šlechtová tedy stále může, než bude otevřena rozprava ve třetím čtení, vzít zákon zpět, a to o své vůli. Její výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.