Přehled ověřených výroků

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Josef II. v rámci svých reforem zrušil řadu církevních institucí, zejména klášterů. Jejich majetek putoval do zřízeného Náboženského fondu (matice), což byla ve své době jakási pokladna pod státní správou. Majetek byl pak využíván pro církevní potřeby a vznikaly například nové farnosti. K následným majetkovým poměrům mezi státem a církví pak vyvstávají otázky.

Věc řešil až Císařský patent z listopadu 1855. Článek XXXI říká, že: "Majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány."

Z expertíz poskytnutých třemi právnickými fakultami a Ústavem státu a práva AV ČR plyne, že nelze hovořit o zbavení církve vlastnictví nad majetkem. Totéž potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu přezkoumávajícím zákon o restitucích (. pdf, např. odst. 342). Režimy, kterými si církevní majetek prošel od Josefa II., popisují také historici v rozhovoru pro Českou televizi.

Na základě tohoto tedy hodnotíme Filipův výrok jako nepravdivý.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Je faktem, že Tunisko je možné považovat od roku 2014 za zemi s demokratickým zřízením vlády. Po téměř třech letech jednání byla v 2014 přijata ústava, která svými prvky jako je například oddělení mocí státu, demokratickými volbami a důrazem na lidské práva a svobody, splňuje západní pojetí demokratické vlády. Trend k demokratickému zřízení potvrdily i nezávadné parlamentní (. pdf, s. 37–38) a prezidentské volby (. pdf s. 9) v témže roce. Dle posledních průzkumů (. pdf, s.1) spokojenosti je demokratické zřízení považováno 86% Tunisanů jako nejlepší možné zřízení, a to i s vědomím jeho nedostatků.

Tento průběh změny režimu po revoluci v roce 2011 je kvitován kladně i Evropskou unií, která s Tuniskem navázala rozsáhlou spolupráci v mnoha oblastech. Jak ukazuje zpráva Evropského parlamentu z července roku 2016 ohledně stavu vzájemných vztahů Tuniska a EU je tato spolupráce poměrně rozsáhlá a aktivní. Velký význam má migrace (program Mobility partnership), hrozba terorismu a obecně efektivita tuniských bezpečnostních a soudních složek. Dalším významným tématem, který je ze strany EU Tunisku připomínán, je otázka zachování a rozvoje občanské společnosti a ochrana lidských práv v kontextu projednávané dohody Evropské sousedské politiky.

Tunisko je v současnosti, i přes některé problematické jevy, jako třeba možné rozšíření trestu smrti a omezení svobod v případech terorismu či obecné míře korupce, demokratickým státem, který se těší zájmu EU, která si na jedné straně je vědoma křehkosti nového tuniského zřízení, na druhé straně ale nabízí pomoc a očekává ze strany Tuniska spolupráci.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla „klíč“, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropský parlament v dubnu 2015 vydal usnesení, ve kterém „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“.Toto usnesení podpořilo 449 europoslanců, 130 bylo proti a 93 se zdrželo hlasování. Europoslanci v září 2016 podpořili také relokační mechanismus. Pro přemístění stovek tisíců lidí z Itálie a Řecka mezi ostatní členské státy hlasovalo 470 europoslanců, 131 bylo proti a 50 nehlasovalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že většina Evropského parlamentu kvóty podporuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.