Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti v daném období policie zadržela minimum „nezákonných migrantů z islámských zemí“. Tomio Okamura pracuje se souhrnným číslem nepřesně. Většina nelegálních migrantů totiž pochází z úplně jiných zemí. U některých muslimů, kteří do statistiky spadají, byl navíc jejich přečin zapříčiněn překročením povolené doby pobytu v rámci léčebných pobytů.

Dle zprávy cizinecké policie bylo za první čtvrtletí letošního roku při nelegální migraci zadrženo 1166 osob. Z pohledu národnosti převládali obyvatelé následujících zemí: Ukrajinci (434), Vietnamci (78), Moldavané (63), Rusové (59) a Uzbeci (45). Ze zmíněných pěti zemí je islám většinovým náboženstvím pouze v Uzbekistánu.

Dále se jednalo o 17 Syřanů, 2 Kuvajťany a 36 občanů Saúdské Arábie. Ti ovšem (Saúdští Arabové a Kuvajťané), jak policie uvádí, nejčastěji překračují povolenou dobu pobytu v rámci léčebných pobytů. Spojovat je tedy s nezákonnou migrací, je přinejmenším zavádějící.

Doplňme rovněž informaci a tranzitní nelegální migraci:

„Co se týká tranzitní nelegální migrace (nelegální vstup hlavně z Rakouska a Slovenska s cílem pokračovat přes naše území do Německa, resp. dalších států EU/Schengenu), pokračuje v roce 2017 pokles tlaku. Ve sledovaném období byly tyto osoby zjištěny v minimální míře (11 občanů Sýrie, 9 občanů Iráku, 8 občanů z Afghánistánu, 6 občanů Alžírska a 5 z Íránu). V pěti případech byli cizinci odhaleni přímo v úkrytu v dopravním prostředku. Celkem se jednalo o 6 osob (4 z Afghánistánu a 2 z Pákistánu) ukrytých v nákladním automobilu, kdy 5 osob bylo odhaleno na vstupu ze Slovenska a 1 osoba při vycestování do Polska.Od ledna do března 2017 bylo při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR (mezinárodní letiště) hlášeno 39 případů. V meziročním porovnání se jedná o mírné zvýšení o 5 osob oproti stejnému období v loňském roce. Z hlediska směru převládal směr do České republiky. Nejvíce záchytů bylo hlášeno z Mezinárodního letiště Václava Havla v Praze (37 osob), dále po jedné osobě z Mezinárodního letiště Brno Tuřany a Ostrava Mošnov. Výčet státních příslušností byl velmi rozmanitý (celkem 21 státních příslušností), kdy se nejvíce jednalo o uprchlíky dle Konvence 1951 (5 osob) a z Ruska (5 osob).“

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože daná debata sice byla poměrně rozsáhlá (nicméně zabrala cca polovinu toho, co Babiš uvádí) a obsahovala i na první pohled absurdní témata, ta však ve skutečnosti zabrala minimum dané doby. Poslanci jinak řešili obsahově daný zákon, pozměňovací návrhy a běžný politický střet kolem této předlohy. Dodejme, že v rozpravě vystoupilo hned devět poslanců hnutí ANO.

Babiš mluví o novele zákona na ochranu týrání zvířat, ve kterém poslanci odhlasovali zákaz tzv. kožešinových farem. Tato poslanecká předloha prošla sněmovnou ve 3. čtení 7. června. Finální hlasování ukazuje, že zákon měl skutečně drtivou podporu napříč politickým spektrem, z čehož by šlo usuzovat, že bylo jasné, jak hlasování dopadne (byť jde o spekulaci, nejsme schopni popsat dohody mezi stranami).

Pokud se podíváme na průběh 3. čtení (stenoprotokol z celého jednání), tak diskuze o zákonu byla skutečně delší než patnáct minut. Nicméně jednak netrvala ani 3 hodiny (rozprava začala před půl 10 a skončila v 11:10), jak Babiš uvádí, jednak jím popsaná témata zabrala poslancům čas v řádu pouhých jednotek minut.

Poslanci řešili zákon obsahově (tj. mluvili o týrání zvířat), diskutovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a pochopitelně využívali i prostor pro střet svých stanovisek. V závěru 3. čtení pak hlasovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a také o zákonu jako celku. Není pravdou, že by 3 hodiny „vykecávali“ o všem možném, jak Babiš uvádí. Celé čtení trvalo něco přes polovinu této doby, poslanci navíc mluvili k danému návrhu.

Pochopitelně je problematické určit, o čem by měli nebo neměli poslanci při projednávání různých předloh hovořit, resp. kdo má určit, co je ještě k věci a co ne. K otázkám, které Babiš popsal, lze jen dodat, že obě se nějakým způsobem zákona týkaly. Vodňanské kuře, o němž Babiš jako jeho bývalý majitel hovoří, bylo zmíněno v souvislosti se špatnými podmínkami drůbeže, která je zde chována (nehodnotíme přitom, zda tomu tak je - téma rozebíraly např. poslankyně Bebarová-Rujbrová nebo Černochová). Vystoupení k dané věci však dohromady nepřesáhla minutu. Dané téma glosoval rovněž Miroslav Kalousek, ten se také omezil na krátký bonmot.

Co se týká Moniky Babišové, předseda ANO na svém Facebooku zveřejnil status, ve kterém se zavázal podpořit zákaz kožešinových farem. V bulvárním médiu Extra byl přitom zveřejněn článek o tom, že Babiš koupil své ženě právě kožich. K tomuto se vrátila v jedné větě během jednání i poslankyně Zelienková z TOP 09 (dříve ANO). Stejnou věc už dříve veřejně diskutoval např. ministr zahraničí Zaorálek. Šlo tedy o připomenutí jednání, které se aktérům zdá nekonzistentní s momentálními názory Andreje Babiše. To ovšem sněmovně zabralo rovněž několik vteřin.

Konkrétní dohoda mezi předsedy poslaneckých klubů a její naplnění není veřejně dostupnou informací. Neexistuje z ní něco jako zápis a není tedy možné korektně doložit, co přesně zástupci jednotlivých frakcí dohodli a nakolik se této dohody drželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V únoru 2017 předložila skupina poslanců návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Tato novela fakticky do zákona zakotvuje následující ustanovení:

„(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Daná novela byla veřejně velmi diskutována zejména v souvislosti s evropskou směrnicí o držení zbraní, předkladatelé si od potenciálního přijetí návrhu slibují zachování množství i charakteru zbraní v zemi. Nakolik k tomu daná předloha vede, nehodnotíme.

Návrh prošel Poslaneckou sněmovnou, nyní jej má projednávat Senát. Média referovala o tom, že část senátorů není přijetí nakloněna. V každém případě projednávání zákona nebylo ukončeno, nebyl tedy doposud přijat a tím pádem ani neplatí, resp. není účinný. Jelikož jde o návrh ústavního zákona, je schválení ústavní většinou senátorů nezbytnou podmínkou pro přijetí tohoto opatření.

Územní plánování na úrovni obcí má na starosti dle stavebního zákona (183/2006 Sb.) obecní úřad obce s rozšířenou působností (úřad územního plánování). Ten pořizuje územní plán a územní plánovací podklady (§ 6).

Stavební úřad vydává územní rozhodnutí, územní souhlas a poskytuje informace pro územně plánovací podklady a dokumentace (§ 6). Tzv. obecným stavebním úřadem může být ministerstvo, krajský úřad, úřad obce s rozšířenou působností či pověřený obecní úřad (§ 13).

Novela stavebního zákona nemá za cíl rušení stavebních úřadů a stávající strukturu těchto institucí nemění.

Dle záznamu z jednání Poslanecké sněmovny v říjnu 2016, kde Karla Šlechtová novelu zákona představovala, je zřejmé, že současná novela organizaci úřadů měnit nebude. Zároveň však ministryně naznačila, že větší změny mohou přijít v novém návrhu zákona, který MMR připravuje.

„Navrženou úpravu společného řízení považuji za maximum, kterého bylo možné dosáhnout při zachování současné organizace veřejné správy a v rámci formátu novely, nikoliv návrhu nového zákona, který v tuto chvíli ministerstvo pro místní rozvoj také připravuje. Novela stavebního zákona žádným způsobem nezasahuje do počtu existujících obecních stavebních úřadů.“

Hlasování o ratifikaci Lisabonské smlouvy proběhlo v Poslanecké sněmovně 18. února 2009. Pro hlasovalo 125 přítomných poslanců. Ze 79 poslanců Občanské demokratické strany hlasovalo pro 33 zákonodárců, 37 proti a 9 se zdrželo. I když hlasovala větší část poslanců proti, bez hlasů občanských demokratů by smlouva vyžadující ústavní většinu 120 poslanců schválena nebyla.

V Senátu se o osudu Lisabonské smlouvy hlasovalo 6. května 2009. Z 36 senátorů ODS hlasovalo pro 12 a proti bylo 19 členů senátorského klubu Občanské demokratické strany.

Nutno říci, že i přes vnitřní rozpolcenost se vedení tehdy vládní ODS postavilo za schválení smlouvy. Před hlasováním v horní komoře pronesl na plénu Senátu projev i premiér Mirek Topolánek, který senátory vyzval ke kladnému hlasování.

Tehdejší prezident a do prosince 2008 čestný předseda ODS Václav Klaus byl a stále je jedním z nejhlasitějších kritiků Lisabonské smlouvy. Klaus měl obavu z možného prolomení Benešových dekretů nebo argumentoval, že smlouva je protiústavní.

Ústavní soud 3. listopadu 2009 konstatoval, že Lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním řádem a Klaus téhož dne smlouvu podepsal. „Rozhodnutí ÚS jsem očekával a respektuji ho. I když s jeho obsahem nesouhlasím,“ řekl po podpisu prezident Klaus.

Zajímavostí je, že Václav Klaus tehdy odmítl, aby se podpisového aktu zúčastnili fotografové. Jeho podpis tak není zaznamenán na žádném snímku.

O tom, že o milosti vážně uvažuje, informoval prezident Miloš Zeman 6. dubna při diskusi s občany v Čáslavi.

Pavel Rychetský uvedl v reakci na Zemanova slova v rozhovoru pro DVTV ze dne 21. dubna 2017, že by Jiří Kajínek měl asi dostat milost.

Zmiňuje, že v případu je mnoho pochybností a sám ještě jako ministr spravedlnosti v roce 2001 podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka, která však byla Nejvyšším soudem zamítnuta.

Sám nemluvil o tom, že by Kajínek byl nevinný, ale že byla porušena zásada in dubio pro reo, která říká, že při pochybnostech je povinen soud obžalovaného zprostit viny.

Miloš Zeman oznámil 11. května 2017 v pořadu televize Barrandov Týden s prezidentem, že Jiřímu Kajínkovi udělí milost po svém návratu z Číny.

Obchodní výměna se jmenovanými státy podle dostupných dat Českého statistického úřadu od nástupu Sobotkovy vlády po poslední dostupné údaje (první čtvrtletí 217) stoupla.

Obchodní výměnu podle jednotlivých čtvrtletí od počátku roku 2014 můžeme vidět v následujícím grafu, a to až po první čtvrtletí 2017. Zde ani jeden ze států nevykazuje konstantní čtvrtletní růst obchodní výměny s Českou republikou, ovšem výkyvy (i vzhledem k pravidelným cyklům ekonomik) nejsou neobvyklým jevem.

Lze si povšimnout, že Česká republika se všemi státy zaznamenala rostoucí bilanci, a to i pokud srovnáme první čtvrtletí 2014 a první čtvrtletí 2017 (porovnáváme stejnou část roku, abychom zamezili zkreslení kvůli fázi ročního cyklu).

Ministerstvo hospodářství fungovalo v České republice (resp. v české vládě v rámci federace) v letech 1992–1997. Vedle něj v této vládě působilo také ministerstvo průmyslu a obchodu. V roce 1996 byl přijat zákon (272/1996 Sb.), který ruší ministerstvo hospodářství a jeho kompetence přecházejí na řadu různých resortů (MPO, doprava, školství a místní rozvoj).

Stejný zákon pak zřídil ministerstvo pro místní rozvoj - to tedy vzniklo až v roce 1996. Například zmíněné ministerstvo životního prostředí fungovalo od roku 1990 (myšleno v rámci české vlády pod premiérem Pithartem).

Ministerstvo průmyslu pod různými názvy působí na české politické scéně minimálně od vzniku první republiky, zatímco ministra životního prostředí vídáme (čl. 2, odst. 7) ve vládě až od 1. ledna 1990.

Reálně to tedy bylo přesně naopak, než jak Šlechtová uvádí. Z již fungujícího ministerstva hospodářství část kompetencí přešla na nový resort - MMR. MŽP i MPO fungovaly dříve, než zmíněné ministerstvo hospodářství zaniklo.

Italská vláda i agentura Frontex se snaží o zastavení pašeráctví migrantů do Evropy, vzhledem k mezinárodnímu právu jsou však v případě tonoucích se migrantů povinni k jejich záchraně a nenavrácení do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí. Do této činnosti se zapojují i některé neziskové organizace. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Mach zmiňuje situaci ve Středozemním moři, kde se ze států severní Afriky, zejména Libye, plaví migranti do Evropy, přičemž jejichž hlavním příjemcem je vzhledem ke geografické poloze Itálie.

Cílem italské vlády spolu s dalšími členskými státy EU v rámci operací ve Středozemním moři však není převádění, nýbrž zastavení pašeráctví migrantů do Evropy. Když už však na moři působí, jsou vázáni mezinárodním právem, a to zejména Úmluvou o záchraně lidí na moři z roku 1979, podle které jsou přímořské státy povinny podat pomocnou ruku lidem, kteří se na moři ocitnou v nebezpečí.

Proto již v roce 2013 vznikla italská Operace Mare Nostrum, podporována Evropskou komisí, která měla za úkol vyhledávat a zachraňovat uprchlíky, kteří by jinak byli v ohrožení utonutí – za rok fungování operace bylo zachráněno přes 150 000 lidí. Tato operace byla v roce 2014 nahrazena operací Triton, která funguje pod agenturou EU pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex dodnes.

Státy jsou zároveň vázány zákazem navrácení osob do původního státu, kde jim hrozilo nebezpečí, což případ Libye splňuje. Migranti jsou proto převáženi do Itálie, která bezpečným státem je.

Co se týče rolí neziskových organizací, mnohé z nich jsou ze strany italské vlády obviňovány z pomoci pašerákům tím, že převáží migranty, kteří se snaží dostat do Evropy přes Středozemní moře. Zpráva (str. 6) Frontexu z prosince 2016 pak zmiňuje první případ pašeráctví přímo na lodi neziskové organizace.

Podle zpráv Frontexu (.pdf, str. 34) a Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je však role neziskových organizací pozitivní, neboť jsou považovány za důležitý prvek (.pdf, str. 9) v záchraně životů uprchlíků. V roce 2016 byly neziskové organizace zodpovědné až za 26 % všech záchranných operací ve Středozemním moři.

Operace a činnost neziskových organizací, států a mezinárodních organizací tedy mají za úkol zachraňovat uprchlíky, kteří jsou již na cestě přes Středozemní moře a kvůli špatným podmínkám na plavidlech, která pašeráci používají, jsou ve vysokém ohrožení života. Nejedná se tedy o žádné převaděčství migrantů, naopak jde o povinnost států a o pomoc neziskových organizací, která je státy převážně ceněná.

Co se týče českých zákonů o převaděčství, za převaděče se považuje osoba, která „pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje…“ V popisované situaci se však nejedná o úmyslné přepravování cizinců přes státní hranice, nýbrž o záchranné akce.