Přehled ověřených výroků

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Pavel Blažek korektně popisuje průběh vydávání Torubarova, který byl vydán z ČR do Ruska v květnu 2013. V ruské vazbě opravdu nezůstal příliš dlouho. V prosinci 2013 však opět z Ruské federace uprchl: neznáme důvody jeho útěku a nemůžeme určit, zda mu v zemi nic nehrozilo. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kauza Torubarova začala jeho obviněním ruskými soudy v letech 2007–2010 z podvodu a vydírání důstojníka tajné služby. Torubarov tvrdí, že to byl naopak on, koho vydírala tajná služba, policie a mafie. V roce 2010 uprchl se svou rodinou do České republiky. Na základě mezinárodního zatykače byl v roce 2011 zatčen v Rakousku, které ho vydalo do České republiky. Zde podal žádost o azyl, ale byl opět zatčen v roce 2012. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek pak rozhodl o jeho vydání, jemuž se 2. května 2013 na poslední chvíli snažilo zabránit několik členů vlády, včetně ministra financí Miroslava Kalouska, který před letadlo s ruským podnikatelem nechal postavit cisternu. To však nebylo nikým potvrzeno.

K jeho vydání došlo i přes skutečnost, že azylové řízení nebylo ještě ukončené, což bylo kritizováno například Českým helsinským výborem. Později dal navíc výboru za pravdu i Ústavní soud, který došel k závěru, že rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o vydání Torubarova bylo chybné a toto rozhodnutí o vydání zrušil 26. června 2014. Na základě rozsudku mu bylo vyplaceno 250 tisíc korun jako omluva, ale jeho další nároky za pomyslnou újmu české soudy zatím zamítly.

Ruský podnikatel byl po příletu z Prahy do Moskvy eskortován do vazební věznice ve Volgogradu, kam se za ním chystali čeští diplomaté v Rusku, aby se podívali, v jakých podmínkách se nachází. Před domluvenou návštěvou ruský soud překvapivě rozhodl o propuštění z vazby k 3. červenci 2013 z důvodu překročení doby možné vazby.

Torubarov svůj pohled na předání, pobyt ve vězení a propuštění z vazby ozřejmil v rozhovoru pro Lidové noviny 8. července 2013. V prosinci 2013 znovu utekl z Ruské federace, ale byl na své cestě do Rakouska zadržen v Maďarsku, kde požádal o azyl. V roce 2014 mu byl azyl zamítnut, ale dle rozhodnutí maďarských soudů měl být jeho případ znovu přezkoumán. V roce 2016 mu maďarské úřady azyl opětovně zamítly udělit. Torubarov se znovu odvolal. Do konečného vyřešení azylového řízení nesmí Maďarsko opustit.

Program schůzky s ministrem Ťokem nebyl publikován, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je však pravdou, že si starostka Prackovic dlouhodobě stěžuje, že není informována o postupu stavby dálnice.

Oficiální program bilanční schůzky s ministrem dopravy Ťokem nikde zveřejněn nebyl a ani jeden z aktérů se o údajně probírané obci nezmínil na tiskové konferenci. V prioritách v oblasti dopravy, které ministrovi premiér stanovil, se hovoří jen o samotném dokončení dálnice D8. Nedozvídáme se však, zda byly projednávány problémy této konkrétní obce. První část výroku tedy pokládáme za neověřitelnou.

Radnice v severočeských Prackovicích řeší problémy se zdvihající se podzemní vodou. Problémy pravděpodobně způsobily nešetrný postup stavebních prací během dokončení dálnice D8. V obci popraskala místní komunikace, v havarijním stavu se nachází vodovod a nefunguje ani čistička odpadních vod. Starostka Andrea Svobodová Křešová odhaduje výši škod na 30 milionů korun.

V elektronických médiích proběhly články o osudu obce povětšinou v minulých dvou měsících. Například pro Deník Křešová řekla: „Od začátku je celý problém v komunikaci. Kdyby za námi někdo přišel a sdělil nám, že hodlají dešťovou vodu vést naší kanalizací, jistě bychom našli lepší řešení a celá věc nemusela dojít tak daleko. Bohužel se s námi nikdo nebaví.“ (Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/znicena-kanalizace-voda-v-domech-prackovice-trapi-d8-20161102.html). Starostka na tento problém upozorňuje dlouhodobě, stěžovala si na něj už v roce 2014.

Dodejme, že se ministr Ťok plánuje setkat se starostkou obce v pondělí 12. prosince.

Bojové skupiny Evropské unie zahájili svojí operační způsobilost k začátku roku 2007. S velikostí přibližně 1500-2500 mužů měly tyto síly rychlé reakce dát EU větší pružnost při řešení konfliktních nenadálých situací.

Do projektu se zapojila i Česká republika. V roce 2009 vytvořila bojovou skupinu se Slovenskem, v roce 2012 s Německem, Rakouskem a Irskem. Letos v první polovině 2016 došlo vytvoření skupiny na základě zemí V4.

Projekt bojových skupin ukázal, že země EU jsou schopny poměrně zásadní spolupráce v otázkách obrany a bezpečnosti. Podařilo se utvořit stabilní rámec a koncepci. Přesto ještě nedošlo na ověření tohoto konceptu v praxi formou zapojení se do nějaké mise.

Problematické je tu především dosažení rychlého konsenzu mezi státy, kde se jako vždy projevují různé zájmy a představy o způsobu nasazení bojových skupin se mnohdy liší. Nasaditelnost skupin také naráží i na dlouhodobý problém podfinancování obraných rozpočtů států EU a logistickou náročnost možné mise.

Podle informací z Rady Evropské unie pro zahraniční věci, která proběhla 14.-15. listopadu 2016 bylo potvrzeno, že BG zůstávají jedním ze základních nástrojů pro řešení bezpečnostních otázek EU a předpokládá se jejich výraznější zapojení.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože i když existují občasné kritiky či výtky směrem ke konceptu bojových skupin, tak má prakticky tento systém zatím spíše podporu mezi členskými státy NATO, jak dokazují jednotlivé rotace skupiny během let a participace členských států včetně ČR. Otázka tlaku na větší efektivitu v užívání BG je zmiňována jen nepřímo a nebyla ještě nikým oficiálně potvrzena.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože člověk s obrovskými majetky a finančními zájmy skutečně může sedět ve vládě. Zákon o střetu zájmu pak stanovuje podmínky, za kterých tam může být. Živnostníkovi naopak zákon členství ve vládě zakazuje.

Podle současného znění zákona o střetu zájmů platí, že ve vládě nemůže být veřejný funkcionář, který podniká, případně provozuje jinou samostatně výdělečnou činnost. Mezi tyto funkcionáře patří, jak již bylo zmíněno, i člen vlády.

Podnikatel je občanským zákoníkem definován v § 420 takto: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.“ Část výroku, která hovoří o nemožnosti živnostníka sedět ve vládě, je tedy pravdivá.

Stejně tak je pravdivá část, že ve vládě může sedět osoba s obrovskými majetky a finančními zájmy. Tato situace však může zastat pouze za splnění již zmíněné podmínky a dalších dvou, které zákon o střetu zájmů stanovuje. Konkrétně tato osoba nesmí podle §4 odst. 1 písm b) a c)

- být statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak,

- být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář.
Pokud jsou tyto podmínky splněny, může být i osoba se zmíněným obrovským majetkem členem vlády. Co se týká osoby Andreje Babiše, která byla v kontextu výroku předmětnou, jeho živnostenské oprávnění bylo zrušeno k 30. prosinci 2008 a v současnosti je dle obchodního rejstříku ve „svých“ společnostech pouze akcionářem.

To že za této situace může být ve vládě, potvrzuje i právník Zdeněk Koudelka. Situací kolem případného střetu zájmů Babiše jako akcionáře, se zabýval i web podnikatel.cz, který s pomocí právníků došel ke stejnému závěru. Tedy že na akcionáře zákon nedopadá a jedná se v tomto případě spíše o správu vlastního majetku, kterou zákon o střetu zájmů povoluje ve svém § 4 odst. 2.

V současné době je Andrej Babiš předsedou správní rady jen v Nadaci Agrofert, což sice podle občanského zákoníku je podnikající právnická osoba, ale podnikání může být jen vedlejší činnost, jejíž výtěžek slouží k podpoře účelu nadace.

Zákonnou dikci tedy Andrej Babiš splňuje, jak je odstraněn jeho reálný střet zájmů a vliv na společnosti, ve kterých dříve působil více než jako akcionář, je však spekulativní. Tomuto problému, kdy je zbavení se vlivu na společnost pouze formální, by se měla věnovat právě novela tohoto zákona.

Z výše uvedeného odůvodnění můžeme dovodit, že výrok Pavla Bělobrádka je pravdivý proto, že ve vládě nemůže sedět živnostník a naopak osoba Andreje Babiše, která je předmětem kontextu výroku, ano.

ATAD, neboli The Anti Tax Avoidance Directive je směrnice Evropské unie schválená Radou ministrů v červnu 2016. Rada přijala nová pravidla za účelem řešení některých praktik nejčastěji používaných velkými společnostmi, které se snaží snížit své daňové povinnosti. Směrnice je součásti balíčku návrhů Evropské Komise na posílení pravidel proti firemním daňovým únikům představených v lednu 2016.

Z vládního jednání (.pdf, str. 7), které předcházelo červnovému zasedání Rady ministrů lze vyčíst, že česká vláda systém podporuje, raději by však prosadila řešení jiné. „Výsledkem diskuse byl návrh úpravy textu vystoupení ministra v tom smyslu, že ČR nemá zájem blokovat přijetí návrhu směrnice ATAD a současně trvá na požadavku, aby Komise předložila legislativní návrh na širší použití reverse charge do konce září 2016. A. Babiš přislíbil, že v případě, že se jednání na zasedání Rady pro hospodářské a finanční věci 17. června nebude vyvíjet pozitivně, dohodne se na dalším postupu s předsedou vlády, případně státním tajemníkem pro evropské záležitost.“ O sjednocení daňového základu firem je mimo jiné také uvažuje v rámci daňového reformního balíčku Common Consolidated Corporate Tax Base (CCCTB), který by měl přispět k férovějšímu a rovnějšímu zdanění společností podnikajících na společném evropském trhu.

V červenci minulého roku Evropská komise přijala návrh, jehož cílem je posílit pravidla EU pro boj proti praní peněz, aby mohla účinněji bojovat proti financování terorismu a posílila transparentnost, pokud jde o skutečné vlastníky společností a svěřenských fondů. V letošním roce by také mělo padnout rozhodnutí o reformě daně z přidané hodnoty.

Evropská komise odhaduje, že nový systém výběru DPH by měl přeshraniční podvody snížit o 80 % (přibližně 40 miliard eur).

Babiš s návrhem na změnu v reverse charge přišel již v červnu 2014, Komise zveřejnila svůj návrh v prosinci 2016. Návrh se týkal změny v daňové povinnosti - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Komise v prosinci 2016 představila návrh, Babiš proti němu ale opět vznesl výhrady.

Před již výše zmíněným jednáním Rady ministru financí členských států v černu 2016 publikoval Andrej Babiš na webu ministerstva financí prohlášení, ve kterém Babiš píše: „Jsem si vědom rizik, která mohou zavedením plošného reverse charge vzniknout, ovšem zároveň jsem přesvědčen, že jsme na ně dobře připraveni a dokážeme si s nimi poradit..Širší aplikace mechanismu reverse charge představuje třetí pilíř naší reformy správy daní, která kompletně eliminuje tzv. kolotočové podvody na DPH. Apeluji tedy znovu na Evropskou komisi i Radu ECOFIN, aby nám umožnili naši reformu dokončit.“

Každý členský stát Evropské unie si rozhoduje o výši daní a daňových sazbách suverénně, EU nehraje přímo žádnou roli. Jak vysoké daně občan členské země platí, neurčuje Evropská unie, ale vláda konkrétního státu.

Vlády všech 28 členských států EU se dohodly, že vzájemně harmonizují své předpisy a minimální sazby např. u DPH nebo daně z pohonných hmot, tabákových výrobků a alkoholických nápojů (spotřební daně), aby zabránily přeshraničnímu narušování hospodářské soutěže mezi státy unie.

Úloha Evropského parlamentu a jeho poslanců spočívá ve schvalování právních předpisů EU, jejichž návrhy předkládá Evropská komise. Pokud tedy Evropská unie nehraje ve výši daně roli, poslanci Evropského parlamentu nemohou daňovou legislativu schvalovat.

NATO skutečně plánuje posílit svoje vojenské stavy v Evropě. Více vojáků se v budoucnu objeví v Pobaltí a Polsku, na jejichž území budou trvale přítomny i americké jednotky.

O posílení vojenské přítomnosti v Evropě bylo rozhodnuto (str. 10, bod 40) v červenci během varšavského summitu NATO. Jedná se především o zvýšení počtu jednotek v tzv. východním křídle, tedy v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. V každé z těchto zemí by měl vzniknout jeden mezinárodní prapor pod velením USA, Kanady, Velké Británie a Německa. Nejvyšší vedení těchto mezinárodních sil bude v Polsku.

Přestože se o větším angažování americké armády rozhodlo později, než ministr obrany uvádí, výrok s touto výtkou pokládáme za pravdivý.

Andrej Babiš tímto reaguje na údaje Luďka Niedermayera, který používá data Eurostatu. Je v pořádku, že se odkazuje na data České národní banky (jež jsou trochu jiná), avšak pravděpodobně mluví pouze o prognóze růstu, kterou ČNB na první čtvrtletí 2017 odhaduje na 2,4 %. Reálná data jsou ovšem zatím pouze za třetí čtvrtinu 2016, kdy česká ekonomika rostla meziročně o 1,9 %.

Nejnovější zprávou ČNB s makroekonomickými ukazateli je Zpráva o inflaci I/2017 z 10. 2. 2017 (podrobné údaje v .xls „Tabulka klíčových makroekonomických ukazatelů“). Ta prognózuje růst za celý rok 2016 na 2,4 %.

Následující tabulka ukazuje čtvrtletní odhady ČNB a Eurostatu (jde o meziroční nárůst):

Zdroj: ČNB a Eurostat.

A v následujícím grafu je pro úplnost vidět vývoj dat podle ČNB i podle Eurostatu (data bez prognózovaných):

Dodejme, že ČNB prognózuje čtvrté čtvrtletí 2016 na 2,1 %. Prognózuje také první čtvrtletí 2017 (tedy současnost), a to na růst 2,4 %. Tato čísla pak více odpovídají údajům, kterými ministr argumentuje.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, je totiž problematické popsat, jak velkou část území Libye kontroluje „centrální vláda“. Její vyjádření o rozstřílení všeho, co tam má přijet, je rovněž nedohledatelné.

Dne 3. února 2017 se vrcholní představitelé a představitelé vlád EU sešli na Maltě k neformálnímu setkání. Hlavní témata byla dvě - nelegální migrace z Libye a příprava na oslavu 60. výročí uzavření Římských dohod.

Téma nelegální migrace bylo zásadnější. Evropští představitelé se dohodli na tom, že v nejbližší budoucnosti je třeba uzavřít a kontrolovat středomořskou migrační trasu. Cíle a prostředky definovalo společné memorandum, ve kterém byla akcentována nutnost aktivněji se podílet na stabilizaci Libye skrze spolupráci s Prezidentskou radou a OSN podporovanou vládou národní jednoty (GNA).

Bohužel zaznívá kritika o schopnostech mezinárodně uznávané vlády GNA, která má velké problémy zajistit si podporu významných libyjských politických a vojenských sil. Především se jedná o rozpory s „de facto“ vládou na východě (Tobruk) - sněmovnou zastupitelů (HOR) v čele s předsedou Salehem Issou a jí loajálními vojenskými jednotkami. Zde se především jedná o semiautonomní Libyjskou národní armádu (LNA) pod velením generála Haftara. Mapa ukazuje vojenskou situaci na konci roku 2016. Zelená barva zobrazuje jednotky loajální GNA, červená barva patří jednotkám LNA a HOR.

Současná vláda GNA má problém dosáhnout důvodu svého vzniku, a to být jednotným vládním orgánem celé Libye. Obecně je ale nadále považována mezinárodním společenstvím za představitele Libye. Jak dokazuje i nedávná smlouva s Itálií, jednání mohou fungovat zcela standardně, tedy v rámci zmíněného maltského memoranda.