Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože, jak vyplývá z informací níže, není pravdou, že by zařazení bodu Daňové podvody ministra financí podpořili ve Sněmovně všichni kromě ANO a Úsvitu. Hlasování se zdrželi někteří poslanci koaličních stran ČSSD (resp. pro hlasovalo 17 z 50) a KDU-ČSL a poslanci hnutí SPD (skupina kolem Tomia Okamury).

Na své 55. schůzi dne 14. 3. 2017 schválila Poslanecká sněmovna zařazení projednávání bodu s názvem Daňové podvody ministra financí, který navrhl poslanec a předseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Jednalo se o hlasování č. 224, pro zařazení tohoto bodu hlasovalo 84 poslanců, proti 28. Proti hlasovali poslanci hnutí ANO (proti 33, omluveno 9, zdrželi se 3, nepřihlášení 2), dále poslanci Úsvitu - Národní koalice (proti 4, omluven 1, zdrželi se 2) a také jeden nezařazený poslanec, a to Petr Adam (který byl do Poslanecké sněmovny zvolen za Úsvit).

I několik dalších poslanců se hlasování zdrželo – z nezařazených to byl Fiala, Fiedler, Holík a Okamura. Kromě Fiedlera jsou ostatní tři jmenovaní členy strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), která však nemá vlastní poslanecký klub. Z ČSSD se hlasování zdrželo 12 poslanců (17 návrh podpořilo). Návrh podpořila většina poslaneckého klubu KDU-ČSL (7 poslanců), tři se zdrželi hlasování.

V životopise na svých webových stránkách Marian Jurečka zmiňuje, že byl mezi lety 2002–2014 zemědělcem na rodinné farmě, a to jako OSVČ. Potvrzuje to i web Naši politici. V živnostenském rejstříku však již není k nalezení.

Miroslav Kalousek podle životopisu na webu Naši politici nikdy nepodnikal.

Investiční pobídky stanovuje zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Stát je může udělit za podmínek, že investor realizuje investiční akci na území České republiky, která bude šetrná k životnímu prostředí, že její realizace začne teprve po požádání o podmínku a splní podmínky pro investice, které mohou požádat o investiční pobídku.

Výše investičních pobídek se dá ovšem pouze těžce kvantifikovat, spočívají totiž v různých formách veřejné podpory pro investory. Těmi jsou slevy na daních, převody pozemků za zvýhodněnou cenu, hmotné podpory vytváření nových pracovních míst, hmotné podpory rekvalifikace nebo školení zaměstnanců, hmotné podpory pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku pro strategickou investiční akci nebo osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněných průmyslových zónách.

Podle agentury CzechInvest udělila (.xsl, Udělené investiční pobídky) vláda za poslední čtyři roky (leden 2014–červen 2017) 290 investičních pobídek domácím i zahraničním investorům. Ti s jejich pomocí investovali v České republice přes 171 mld. Kč a vytvořili tak 30 865 nových pracovních míst.

Částka 49 mld. Kč, na kterou Zbyněk Stanjura poukazuje, zřejmě pochází ze zprávy (.pdf, str. 24, odd. 5.1) ministerstva průmyslu a obchodu. Ta v tabulce 4 ukazuje počet investic, které na základě přidělených investičních pobídek realizovali pouze domácí investoři v období 2014–2016. Pouze českých investorů bylo v daném období 121 (tedy většina) a investovali právě 49 mld. Kč; vytvořili ovšem pouze 9 852 pracovních míst. Jde tedy o údaj, kolik investovali na základě pobídek domácí hráči, nejde o podporu státu.

Pro úplnost dodejme seznam udělených pobídek (.xls), který zveřejňuje Czechinvest.

Za období od ledna 2014 do června 2017 opravdu ubylo živnostníků. Úbytek OSVČ jako hlavní činnosti činí ale jen 17 tisíc. Ke 31. prosinci 2013 bylo v České republice 602 395 osob, které měly OSVČ jako hlavní činnost, v červnu 2017 to bylo už jen 585 296 osob. K úbytku OSVČ ovšem dochází již několik let – bylo tomu tak i za vlády, ve které seděl krátce sám Zbyněk Stanjura.

Podle posledních dostupných údajů České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) bylo k 30. červnu 2017 hlášeno 585 tisíc lidí, kteří vykonávají živnost jako hlavní činnost (992 tisíc celkem). Ve stejném období loňského roku to bylo 587 tisíc na hlavní činnost a 991 tisíc celkem. V roce 2015 se jednalo o 592 tisíc živnostníků s hlavní činností a 988 tisíc celkem. Došlo tedy k úbytku, těžko lze ale hovořit o likvidaci. K úbytku počtu OSVČ dochází setrvale již několik let, jak je patrné z grafu níže.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože daná debata sice byla poměrně rozsáhlá (nicméně zabrala cca polovinu toho, co Babiš uvádí) a obsahovala i na první pohled absurdní témata, ta však ve skutečnosti zabrala minimum dané doby. Poslanci jinak řešili obsahově daný zákon, pozměňovací návrhy a běžný politický střet kolem této předlohy. Dodejme, že v rozpravě vystoupilo hned devět poslanců hnutí ANO.

Babiš mluví o novele zákona na ochranu týrání zvířat, ve kterém poslanci odhlasovali zákaz tzv. kožešinových farem. Tato poslanecká předloha prošla sněmovnou ve 3. čtení 7. června. Finální hlasování ukazuje, že zákon měl skutečně drtivou podporu napříč politickým spektrem, z čehož by šlo usuzovat, že bylo jasné, jak hlasování dopadne (byť jde o spekulaci, nejsme schopni popsat dohody mezi stranami).

Pokud se podíváme na průběh 3. čtení (stenoprotokol z celého jednání), tak diskuze o zákonu byla skutečně delší než patnáct minut. Nicméně jednak netrvala ani 3 hodiny (rozprava začala před půl 10 a skončila v 11:10), jak Babiš uvádí, jednak jím popsaná témata zabrala poslancům čas v řádu pouhých jednotek minut.

Poslanci řešili zákon obsahově (tj. mluvili o týrání zvířat), diskutovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a pochopitelně využívali i prostor pro střet svých stanovisek. V závěru 3. čtení pak hlasovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a také o zákonu jako celku. Není pravdou, že by 3 hodiny „vykecávali“ o všem možném, jak Babiš uvádí. Celé čtení trvalo něco přes polovinu této doby, poslanci navíc mluvili k danému návrhu.

Pochopitelně je problematické určit, o čem by měli nebo neměli poslanci při projednávání různých předloh hovořit, resp. kdo má určit, co je ještě k věci a co ne. K otázkám, které Babiš popsal, lze jen dodat, že obě se nějakým způsobem zákona týkaly. Vodňanské kuře, o němž Babiš jako jeho bývalý majitel hovoří, bylo zmíněno v souvislosti se špatnými podmínkami drůbeže, která je zde chována (nehodnotíme přitom, zda tomu tak je - téma rozebíraly např. poslankyně Bebarová-Rujbrová nebo Černochová). Vystoupení k dané věci však dohromady nepřesáhla minutu. Dané téma glosoval rovněž Miroslav Kalousek, ten se také omezil na krátký bonmot.

Co se týká Moniky Babišové, předseda ANO na svém Facebooku zveřejnil status, ve kterém se zavázal podpořit zákaz kožešinových farem. V bulvárním médiu Extra byl přitom zveřejněn článek o tom, že Babiš koupil své ženě právě kožich. K tomuto se vrátila v jedné větě během jednání i poslankyně Zelienková z TOP 09 (dříve ANO). Stejnou věc už dříve veřejně diskutoval např. ministr zahraničí Zaorálek. Šlo tedy o připomenutí jednání, které se aktérům zdá nekonzistentní s momentálními názory Andreje Babiše. To ovšem sněmovně zabralo rovněž několik vteřin.

Schwarzenberg mluví o tom, že TOP 09 doplatila na účast v minulé vládě a vyjmenovává dva faktory, které jsou podle něj zásadní. Prvním je právě zmíněná hospodářská situace, jako druhou věc pojmenovává různé kauzy a skandály (konkrétně uvádí Věci veřejné a Janu Nagyovou).

Čestný předseda TOP 09 má pravdu v tom, že v době vlády Petra Nečase ekonomika setrvávala v nízkých (či záporných) růstech ekonomiky. To samo o sobě mohlo mít vliv na voličské chování a také na preference jednotlivých stran, nedá se to ovšem fakticky doložit. Dodejme, že nelze ani přesně kvantifikovat, jaký vliv mají jednotlivé vlády na tvorbu růstu ekonomiky. Je nepochybné, že země jako Česká republika je ovlivňována tím, jak se vyvíjí globální a také evropská ekonomika.

Lidé berou při hodnocení vlády (a při volbách) v potaz více faktorů, jako je stabilita vlády, komunikace s veřejností, personální složení vlády nebo sympatie s předsedou vlády, jak vyplývá z výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (.pdf, str. 1).

Pro hodnocení hospodářské situace jsme použili ukazatel růstu hrubého domácího produktu. Za vlády Petra Nečase (2010–2013) byl podle údajů Eurostatu průměrný meziroční růst HDP v České republice 0,75 %. Za vlády Bohuslava Sobotky (2014–2017) šlo o 3,2 %.

Jak vyplývá z výzkumu CVVM (.pdf, str. 1), současnou hospodářskou situaci v České republice hodnotí pozitivně 38 % české veřejnosti, negativně ji hodnotí 21 % a 41 % obyvatel se k ní staví neutrálně nebo ji neumí posoudit.

Na počátku funkčního období současné vlády Bohuslava Sobotky hodnotilo hospodářskou situaci pozitivně 8 % lidí, přičemž dnes jde o číslo 38 %. Negativně hodnotilo hospodářskou situaci na počátku funkčního období současné vlády 59 % lidí a dnes je to 21 %, jak zjistilo CVVM (.pdf, str. 2).

Na počátku funkčního období vlády Petra Nečase hodnotilo hospodářskou situaci pozitivně 8 % obyvatel a na konci 6 %. Negativně hodnotilo hospodářskou situaci zpočátku 64 % lidí a posléze 66 % lidí, jak zjistilo na počátku (.pdf, str. 1) i na konci (.pdf, str. 2) tohoto funkčního období CVVM.

S činností vlády Petra Nečase vyjadřovalo podle výzkumu CVVM (.pdf, str. 3) spokojenost v průběhu funkčního období 8–26 % občanů. Spokojenost s vládou měla v průběhu času klesající tendenci.

S činností vlády Bohuslava Sobotky vyjadřovalo podle výzkumu CVVM (.pdf, str. 3) spokojenost v průběhu funkčního období 31–49 % občanů. Spokojenost s vládou má v průběhu času spíše klesající tendenci.

Za funkční období současné vlády vykazují národohospodářské údaje vyšší růst, než za období Nečasovy vlády. Současná vláda se zároveň dle výzkumů veřejného mínění těší větší spokojenosti občanů.

Schwarzenbergův výrok směřuje k tomu, že dobrý vliv ekonomiky je vždy připisován vládě, která má díky tomu vyšší podporu. Je nepochybné, že dobrá ekonomická situace vládě a jejím členům neubližuje, jde ovšem o jeden z řady faktorů, které mají vliv na preference jednotlivých stran. Tento vliv není možné z dostupných dat nijak kvantifikovat, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je pravdivý. Jiří Kajínek byl ve vězení od února 1994 do 23. května 2017, kdy mu prezident Zeman udělil milost, s výjimkou 40 dní v roce 2000, kdy byl na útěku. Ve vězení tedy opravdu strávil přes 23 let.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

Dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl ministrem spravedlnosti v letech 2002–2003 a případem Kajínek se skutečně zabýval.

Rychetský v roce 2001 objevil v případu nejasnosti a obrátil se proto se stížností k Nejvyššímu soudu v Brně s cílem dospět k obnovení trestního řízení. Nejvyšší soud však stížnost zamítl. Svoje rozhodnutí podat stížnost komentoval Rychetský slovy: „Vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě, když jsem zjistil, kolik je v tom případu pochybení.“

V tomto případu se Rychetský angažoval či se k němu vyjadřoval také později. V roce 2002 nedoporučil tehdejšímu prezidentovi republiky Václavu Havlovi udělit Kajínkovi milost, o kterou Kajínek prezidenta požádal.

V polovině května 2017 poskytl Rychetský rozhovor magazínu Právní rádce, v němž uvedl: „Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl viny zproštěn. To vyvolává pochybnosti.“

V dubnu 2017 prezident Zeman sdělil veřejnosti, že má pochybnosti o vině Kajínka a následně mu 23. 5. 2017 udělil milost.

Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo návrh novelizace stavebního zákona, který byl v připomínkovém řízení do července 2015. Tato novela obsahovala záměr zjednodušit, zrychlit a zefektivnit procesy v oblasti povolování staveb. Ministerstvo se snažilo o zavedení jednotného řízení, jehož výsledkem bude jedno rozhodnutí zahrnující všechna povolení potřebná k realizaci konkrétního stavebního záměru. Nebylo by tedy nutné absolvovat několik řízení.

Následně byla zřízena pracovní skupina (.pdf), v níž byli zástupci dotčených resortů (MŽP, MPO, MD, MO, MZe, MV, MSpr., MK). Ti se však neshodli na vydání jednotného řízení. Problémem byly především speciální stavby a soubory staveb. Ministerstva průmyslu a dopravy se pak odmítla vzdát svých specializovaných stavebních úřadů, které se vyjadřují k projektům spadajícím do působnosti zmíněných úřadů – silnice, železnice, ropovody, plynovody nebo elektrárny (str. 4). Ministerstvo zemědělství se pak nechtělo vzdát rozhodování o věcech týkajících se vody.

Karla Šlechtová návrh novely z dalšího projednávání upravila tak, že vedle obecných staveb v příslušnosti obecného stavebního úřadu bude jednotné řízení vedeno pouze u staveb dopravní a energetické infrastruktury. Příslušnými orgány k jeho vedení budou ministerstvo dopravy jako speciální stavební úřad u dopravní infrastruktury a ministerstvo průmyslu a obchodu u energetické infrastruktury jako jiný stavební úřad.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.