Přehled ověřených výroků

Všechny uskutečněné volby do dolní komory měly od devadesátých let pouze dva vítěze, ODS nebo ČSSD. Tyto dvě strany dominovaly stranickému systému až do voleb v roce 2010. Vrchol dvoustranické hegemonie přišel po parlamentních volbách v roce 2006, kdy obě strany získaly dohromady 155 z 200 mandátů, o čtyři roky dříve ODS s ČSSD utržily celkem 128 mandátů.

Ve volbách v roce 2002 získali občanští demokraté 24,47 % hlasů, které pro stranu znamenaly 58 mandátů. Ve volbách však s 30,2 % zvítězila ČSSD, a občanští demokraté tak strávili čtyři roky v opozici. Sociální demokraté utvořili vládu s koalicí stran KDU-ČSL a US-DEU. Čtvrtou parlamentní stranou tehdy byli komunisté.

O čtyři roky později, tj. v roce 2006, dosáhla ODS historického úspěchu, když ve volbách zvítězila se ziskem 35,38 % a po volbách zasedlo ve sněmovně v jejích barvách 81 poslanců. Křehkou koalici s občanskými demokraty tvořilo 13 lidoveckých a šest poslanců ze Strany zelených. Do opozičních lavic usedli sociální demokraté a komunisté.

Z výše uvedeného vyplývá, že v roce 2006 dosáhla dvoustranickost systému svého vrcholu, dvě nejsilnější strany si rozdělily přes 3/4 všech poslaneckých křesel.

Rozpad tradičního stranického systému ilustruje zisk ODS v posledních uskutečněných volbách v roce 2013, kdy se strana, která v roce 2006 získala přes 35 % hlasů, musela spokojit se ziskem pouhých 8 %.

Jiří Drahoš 3. listopadu odevzdal na ministerstvu vnitra petiční archy s více než 142 tisíci podpisy. Drahoš při schůzce s novináři uvedl, že sebral více než 157 000 podpisů, část z nich jeho tým kvůli nesrovnalostem vyřadil. Kandidáti, kteří se rozhodli sesbírat povinných 50 000 podpisů občanů měli povinnost odevzdat petiční archy do 7. listopadu.

Na konci listopadu zveřejnilo ministerstvo vnitra informace o výsledku platných podpisů všech kandidátů. Jiřímu Drahošovi úředníci vnitra uznali (. pdf, str. 282) celkem 141 234 platných podpisů.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Ivan Langer přispěl na transparentní účet Mirka Topolánka 15. listopadu částkou 50 000 korun. V poznámce pro příjemce je zpráva: „Mirku, bez penez do kampane nelez!T4P.“

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Britský dramatik s českými kořeny Tom Stoppard skutečně poslal dne 27. října 2017 500 £ (v přepočtu 14 170,18 Kč) Pavlu Fischerovi. Podle slov Fischera se potkali na oslavě narozenin společného přítele a zůstali v kontaktu, Stoppard podporuje Fischerovu kandidaturu.

Pokud se podíváme na Fischerův transparentní účet, najdeme tam několik poplatků za příchozí platbu ze zahraničí, mimo jiné od podporovatelů z Francie. Především zde můžeme najít Francouzku Roselyne Chenu, ředitelku Fondation pour une entraide intellectuelle européenne (Nadace pro vzájemnou evropskou intelektuální pomoc), která 7. listopadu 2017 zaslala 7 493,37 Kč.

Roselyne Chenu podporovala intelektuály a umělce z bývalého východního bloku, například básníka Jana Vladislava, který byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1988 byl nucen emigrovat právě do Francie.

Na transparentním účtu se vyskytují i další francouzská jména (např. MR OU MME DELPEUCH J, příspěvek 9 991,16 Kč), více informací o nich však nelze zjistit.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se ve zmiňované statistice Česká republika umístila v roce 2016 na 18. místě a v téže statistice za rok 2017 dokonce na místě 17.

Vratislav Kulhánek hovoří o výzkumu francouzské společnosti Natixis Global Asset Management, která kromě jiných výzkumů každoročně zveřejňuje výsledky Global Retirement Index (volně přeloženo jako globální důchodový index), který zkoumá faktory přispívající k důchodovému zabezpečení a poskytuje srovnávací nástroje pro osvědčené postupy v důchodové politice.

Ve výzkumu jsou nejen evropské země porovnávány na základě 18 faktorů, které jsou tematicky rozděleny do čtyř kategorií. Země (.pdf, str. 6), jež jsou do výzkumu zahrnuty, jsou vybrány na základě členství v Mezinárodním měnovém fondu (IMF), v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), a země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

Některými ze z míněných kritérii jsou (.pdf, str. 4) např. zdraví, délka života, výdaje na zdravotní péči na obyvatele, inflace nebo vládní dluh.

V roce 2016 (.pdf, str. 8) se v rámci tohoto výzkumu Česká republika skutečně umístila na 18. místě ze 43 zkoumaných zemí. Ve výzkumu pořádaném stejnou společností o rok později, tedy v roce 2017 (.pdf, str. 11), se Česká republika umístila dokonce na 16. místě ze 43 zemí.

Průměrný starobní důchod v České republice dosáhl v polovině roku 2017 11 807 korun. U mužů je to cca 13 000 a u žen 10 700. Jde tedy zhruba o 40 % průměrné mzdy.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.