Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Je pravdou, že nynější prezident USA Donald Trump má vůči současné Velké Británii jisté sympatie, nelze zatím potvrdit, že by stál přímo o nějaký konkrétní nadstandardní vztah nad rámec tzv. „speciálního vztahu“, který mají obě země minimálně od konce první světové války. Význam tohoto rámce a jeho definice ukazuje i skutečnost, že prvním oficiálním zahraničním hostem nového prezidenta bude právě premiérka Theresa Mayová.

Nový americký prezident reflektoval VB již ve své kampani, kdy obzvláště kladně reagoval na referendum o odchodu VB z EU třeba takto:

„Jednal jsem s Evropskou unií a je velmi byrokratická. Osobně, v případě Británie, můžu říct: na co ji vlastně potřebujete?“ Podobně vyznívá i jeho blízký vztah k předsedovy strany UKIP Nigelu Faragovi. Po brexitu a zřejmé nutnosti dohodnout novou obchodní smlouvu s USA ze strany VB, Trump na jedné straně ocenil spojenectví s VB slovy :

„Británie byla výborným spojencem. Byli tak výborným spojencem, když dělali věci, které dělat nemuseli, jako například, když šli do Iráku. Za mě s nimi bude vždy jednáno fantasticky.“

Hned ale dodává, že to nebude na prvním místě, ale rozhodně nebudou upozaděni. Potvrzuje to jeho ochotu k přechodu k unilaterálním dohodám mezi jednotlivými státy.

Zároveň dodává, že nové dohody budou vždy prosazovány ve prospěch USA bez ohledu na to, kdo bude sedět za oním vyjednávacím stolem proti USA.

Jak je patrné, vztah k VB ze strany Trumpovy administrativy může být komplikovaný vzhledem k tomu, že na jedné straně přijímá jejich zvláštní historické spojenectví a to především v bezpečnostní oblasti, na straně druhé, ale oznamuje příklon USA k upřednostňování sebe sama, bez ohledu na stupeň přátelství či obliby. Navíc výrazným faktorem je určitá nevypočitatelnost či nečitelnost názorů nového prezidenta, kdy je obtížné určit z jeho výroků jejich faktický dosah, jak se obávají někteří experti ve VB.

Babiš si sám vymezuje období (od roku 1993) a formu (zveřejnění příjmů), za kterou zveřejňuje údaje, není ovšem jediným politikem, který ukázal svůj majetek. Jsou případy, kdy politik (či budoucí kandidát) zveřejnil svůj majetek kompletně. Babiš tedy může mít pravdu v jím vymezeném rozsahu, nicméně tím navádí dojem, že je jako jediný transparentní, což pravda není.

Jako příklady můžeme uvést senátora Václava Lásku, který byl zvolen za Stranu zelených a KDU-ČSL s podporu Pirátů v roce 2014. Ten přímo na svém webu uvádí soupis svého kompletního majetku, jenž aktualizuje.

Dále bychom mohli uvést příklad Michala Horáčka, který vyhlásil prezidentskou kandidaturu. Ten při spuštění své kampaně zveřejnil kompletní soupis svého majetku.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Původní vládní návrh zákona, kterým by se změnil zákon o střetu zájmů, předložil Poslanecké sněmovně 31. 7. 2015 tehdejší ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Dienstbier. I přes přijetí několika pozměňovacích návrhů finální podoba novely obsahuje několik změn navržených Jiřím Dienstbierem.

Jedná se například o zavedení centrální správy majetkových přiznání, která tak nahradí dosavadních více než 6 tisíc evidenčních míst. Vedení se ujme ministerstvo spravedlnosti a bude mít elektronickou podobu.

Stěžejní novinkou je taktéž povinnost přiznat majetek již při nástupu do své funkce. Cílem je především rozpoznat, zda během výkonu funkce nedošlo k jejímu zneužití k osobnímu majetkovému prospěchu.

Novela také vytvořila nový systém sankcí podle závažnosti protiprávního jednání.

Během projednávání došlo k doplnění části pozměňovacího návrhu zmíněného Jana Chvojky. Ten členům vlády zakazuje vlastnit společnost, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání, a také vydavatele periodického tisku. Jiná část Chvojkova návrhu týkající se obchodních korporací však neprošla.

K dalšímu rozšíření vládní předlohy přispěl i návrh poslance Plíška, který neumožňuje firmám vlastněným členy vlády dostávat nenárokové dotace, investiční pobídky a získávat veřejné zakázky.

Předseda vlády má více pravomocí než její „běžný“ člen - je to právě on, kdo určuje, jaké personální složení bude vláda mít.

Je „rovným mezi rovnými“, pokud hlasuje ve vládě. Zároveň je ale „rovnější“ než ostatní, neboť má možnost rozhodovat o tom, zda daný člen vlády nadále jejím členem bude.

Z hlediska toho, jak vláda funguje, je to ze všech členů pouze premiér, kdo má pravomoc podepisovat zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Kontrasignuje také rozhodnutí prezidenta. Je to rovněž předseda, kdo určuje, jak budou jednání vlády probíhat. Vystupuje jménem vlády a reprezentuje ji.

Otevření úseku dálnice D8 skutečně bylo naplánováno na 17. prosince 2016. O dodržení termínu jejího otevření dne 17. prosince 2016 ujistil ministr dopravy Ťok premiéra Sobotku na jejich bilanční schůzce, která se uskutečnila 14. listopadu 2016 (bod 4).