Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že v případě výše daňových odvodů z celkové ceny práce se ČR umísťuje na předních příčkách ve statistikách obou sledovaných organizací, a to z velké části především kvůli vysokým odvodům zaměstnavatele za zaměstnance. Přesto je třeba připomenout, že ČR má i tak poměrně nízkou hodnotu ceny práce ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a EU.

Hodnocení ceny práce a její porovnávání je značně komplexní záležitost vzhledem k tomu, že EU i OECD používají trochu jiné hodnoty při jejím popisování. Obě organizace ale do porovnávání počítají s tím kolik % z ceny práce zabírají daňové odvody či náklady.

Statistiky OECD počítají cenu práce jako celkovou roční sumu v dolarech přepočtenou na kupní sílu dané země. OECD ukazuje, že v porovnání s ostatními zeměmi má ČR vysoký podíl zdanění, který platí za zaměstnance zaměstnavatel. Jak ukazuje následující graf poměru odvodů z celkové ceny práce, je ČR na vysokém osmém místě.

Graf 1: Podíl odvodů na ceně práce v %.

Zdroj: OECD (str. 20)

Pokud se ale podíváme na cenu práce jako celek, v pravidelném výstupu Zdanění příjmů 2016 ji v ČR OECD odhaduje sumou 32 825 dolarů za rok, což zdaleka není nejvyšší cena práce v zemích dané organizace, ba právě naopak, je osmá nejnižší.

V případě evropské organizace Eurostat je cena práce počítána v množství eur za jednu hodinu. Zde vychází průměrná cena práce v ČR v roce 2015 na 9,9 eur. Průměrná mzda v EU je ve výši 25,03 eur.

Pokud jde o daňové odvody Eurostat jen v hodnocení zmiňuje, že ČR má šesté nejvyšší nepříjmové náklady (daně, sociální a zdravotní pojištění) hned za Francií, Švédskem, Itálií, Belgií a Litvou. V následujícím grafu jsou odvody zahrnuty do oranžové části sloupců, vidíme tedy proporcionální srovnání s modrou částí (platy, mzdy). I zde je vidět, že v porovnání se mzdami tvoří další náklady velkou sumu.

Graf 2: Cena práce v eurech za hodinu (EU)

Zdroj: Eurostat

Celková alokace pro čerpání ČR z evropských fondů v období 2007–2013 činila 676,2 mld. Kč. (. pdf, str. 10)

Podle údajů z grafu lze vidět, že ČR v čerpání evropských dotací zaostávala oproti průměru EU nejvíce v letech 2011, kdy se jí podařilo vyčerpat pouhých 6 % z celkové alokované částky a v roce 2014, kdy to bylo celkem 11 %. Naopak v roce 2015 bylo dosaženo nejvyšší míry čerpání. „Podle čl. 56 obecného nařízení jsou výdaje včetně výdajů na velké projekty způsobilé do 31. prosince 2015. (...) Do konce roku 2015 byly podle údajů MF odeslány Komisi žádosti o průběžné platby (certifikované výdaje) ve výši takřka 80 % alokace.“ (. pdf, str. 69)

Podle reportu Nejvyššího kontrolního úřadu je celková alokace pro období 2014-2020 určená pro ČR ve výši zhruba 648 mld. Kč. K 31. březnu 2016 bylo z této částky vyčerpáno pouze 33,1 mld. Kč, což tvoří 5,4 % z alokované částky. V minulém období bylo v tuto dobu vyčerpáno kolem 11 % alokované částky (viz graf výše). Navíc k proplácení finančních prostředků začalo docházet pomalu (pouze 6,2 mld. Kč) a to i přes fakt, že toto období běží již třetím rokem. (str. 72)

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se zatím skutečně nedaří čerpání evropských peněz stejně jako tomu bylo v minulých letech.

Citát, který předseda KSČM Filip zmiňuje, pochází z knihy Donalda Trumpa Vraťme Americe její velikost (v originále Great Again: How to Fix Our Crippled America). Donald Trump v ní na straně 38 píše: „Nemáme jinou možnost. Tihle lidé jsou středověcí barbaři. (…) Jejich porážka vyžaduje opravdové nasazení jít po nich vytrvale, ať jsou kdekoliv, bez zastavení, dokud každý s nich nebude mrtvý.“

Donald Trump mluvil o představitelích Islámském státu jako o barbarech také v projevu, ve kterém oznamoval svou kandidaturu na prezidenta Spojených států (34:09–34:26). Od těchto svých výroků stále neustupuje.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Úřad práce v době, kdy na něj bylo převedeno vyplácení sociálních dávek, opravdu nebyl personálně posílen: podle dohledaných informací naopak počet jeho zaměstnanců klesl. Nové pracovníky pro tento úřad schválila až Sobotkova vláda v roce 2014.

Podle oficiální zprávy ministerstva práce a sociálních věcí se všechny nepojistné sociální dávky, včetně podpory v nezaměstnanosti, začaly v roce 2012 vyplácet na Úřadu práce ČR, který „nově od obcí přebral výplatu dávek hmotné nouze, příspěvku na péči a dávek osobám se zdravotním postižením“. Výhodou této změny bylo zdvojnásobení počtu míst, které dávky vyplácejí.

Jak popisuje tisková mluvčí Úřadu práce ČR ve zprávě z 15. 4. 2014:

„Centralizovaný ÚP ČR vznikl v roce 2011. Do té doby existovalo 77 samostatných okresních úřadů práce. V nich působilo celkem 8 136 lidí. Po zásadní organizační změně a převodu kompetencí v rámci zpracování a výplat nepojistných sociálních dávek k 1. 1. 2012 práce přibylo. Počet úředníků ale naopak klesl, a to o 1 953 osob. V době, kdy dávkovou agendu vykonávaly obce, pracovalo v této oblasti více než 3 642 lidí. Když přešla na ÚP ČR, dostalo ji na bedra 1 953 zaměstnanců. V červenci 2014 schválila vláda personální posílení v této oblasti, a to o 600 pracovníků. Momentálně má ÚP ČR celkem 10 007 zaměstnanců.“

Dne 27. ledna 2017 při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti proběhlo v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR vzpomínkové setkání, jež již poněkolikáté pořádá Federace židovských obcí v ČR a Nadační fond obětem holocaustu. Mezi jeho účastníky patřili mimo jiné Milan Štěch, jakožto zástupce horní komory ČR i místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Události se zúčastnila i předsedkyně Bavorského zemského sněmu Barbara Stammová s početnou delegací Mnichovského parlamentu. Jak uvádí oficiální stránky Bavorského zemského sněmu, tento rok poprvé došlo k uctění památky holocaustu v zahraničí.

Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí (.zip, listopad 2016) se počet evidovaných nezaměstnaných snížil od konce roku 2013 o 202,5 tisíce osob (srovnání posledních dat s listopadem 2013).

zdroj: Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Stále se najdou i lidé, kteří se nachází v tzv. hmotné nouzi. V roce 2013 vyplatilo (.pdf, str. 3) ministerstvo práce průměrně 221 100 dávek měsíčně. O rok později se tento počet zvýšil (.pdf, str. 3) na 240 800 dávek za měsíc. V roce 2015 se pak počet dávek opět snížil, a to o 17 300 na měsíc.

Podpora osob v hmotné nouzi je upravena zákonem č.111/2006 Sb., přičemž osoba v hmotné nouzi je podle ministerstva práce a sociálních věcí: „Osoba či rodina, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost.“ Tyto příjmy se zároveň nemůže pokusit určitým způsobem navýšit (prodej majetku, uplatnění pohledávek).

Hmotná nouze představuje příspěvek na živobytí (zk. 111/2006 Sb., § 21), doplatek na bydlení (§ 33) či mimořádnou okamžitou pomoc (§ 36). Její výše je individuální a často souvisí s výší životního minima, které je pro jedince v současnosti 3 410 korun.

Bohuslav Sobotka má tedy pravdu, počet nezaměstnaných se v posledních třech letech snížil o zhruba 200 tisíc osob. Současně se také snížil počet lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi, avšak počínaje až rokem 2014. Výrok se však stále zakládá na pravdě.

Babiš si sám vymezuje období (od roku 1993) a formu (zveřejnění příjmů), za kterou zveřejňuje údaje, není ovšem jediným politikem, který ukázal svůj majetek. Jsou případy, kdy politik (či budoucí kandidát) zveřejnil svůj majetek kompletně. Babiš tedy může mít pravdu v jím vymezeném rozsahu, nicméně tím navádí dojem, že je jako jediný transparentní, což pravda není.

Jako příklady můžeme uvést senátora Václava Lásku, který byl zvolen za Stranu zelených a KDU-ČSL s podporu Pirátů v roce 2014. Ten přímo na svém webu uvádí soupis svého kompletního majetku, jenž aktualizuje.

Dále bychom mohli uvést příklad Michala Horáčka, který vyhlásil prezidentskou kandidaturu. Ten při spuštění své kampaně zveřejnil kompletní soupis svého majetku.