Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť vláda sice valorizovala platby za státní pojištěnce (a bude se tak dít dle schváleného zákona až do roku 2020), nicméně v rozporu se svým vlastním slibem (str. 19) nejde o pravidelné valorizace, které by byly vázány např. na růst platů ve zdravotnictví nebo inflaci.

Platba za státního pojištěnce znamená, že stát je prostřednictvím státního rozpočtu plátcem zdravotního pojištění za studenty, nezaměstnané a důchodce. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem.

Vyměřovací základ je přitom stanoven v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Částku zde uvedenou může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, kterým vždy jednorázově zvyšuje platbu za státní pojištěnce. Pravidelná valorizace by však měla být zajištěna novelou tohoto zákona, která jasně stanoví ekonomické parametry, k nimž bude pravidelné navyšování vázáno.

Pravidelnou valorizaci prosazovalo ministerstvo zdravotnictví za bývalého ministra Němečka a jeho plán převzal i nynější ministr Ludvík. V lednu 2016 přišlo ministerstvo zdravotnictví s návrhem na pravidelnou valorizaci. Proti návrhu se postavilo ministerstvo financí (MF) pod vedením Andreje Babiše především kvůli jeho přílišné finanční nákladnosti pro státní rozpočet.

V návrhu zákona byla pravidelná valorizace platby navázána na všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění. Součástí návrhu zákona měl být anticyklický mechanismus, který by v době ekonomické krize zajistil kompenzaci výpadku prostředků pro systém zdravotního pojištění (viz zde).

Ministerstvo financí s anticyklickým mechanismem nesouhlasilo a v návrhu podle něj chyběla provázanost se zvýšením výběru pojistného na zdravotní pojištění při ekonomickém růstu a možností snížení plateb státu. Podle MF měla být valorizace plateb navázána na ekonomické parametry, jako jsou růst inflace či růst průměrné mzdy ve zdravotnictví.

Valorizace plateb byla ovšem předmětem sporu mezi ministry Němečkem a Babišem již dříve, neboť Andrej Babiš jakékoliv navyšování odmítal.

Sobotkova vláda navýšila platbu za státního pojištěnce několikrát, až na poslední případ vždy pomocí vládního nařízení, což dokazuje následující tabulka, která ukazuje vývoj výše této platby:

Navyšování plateb za státní pojištěnce bylo pro období mezi červencem 2014 a koncem roku 2018 realizováno vládou vždy formou vládního nařízení. Ve všech případech se jednalo o navýšení této platby po domluvě koaličních stran jednorázově, nikoliv na základě automatického mechanismu, podle něhož by docházelo k pravidelnému zvyšování podle stanovených parametrů.

V červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. I když se jedná o novelu zákona zaručující valorizaci platby v obou zmíněných letech o přibližně stejnou částku, nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry.

Výrok hodnotíme na základě veřejně dostupných zdrojů z obchodního rejstříku a informací pořadu Reportéři ČT. Z těchto zdrojů vyplývá, že Spolana nakoupila akcie Agrofertu za 400 tisíc korun a prodala je později Andreji Babišovi za 2,5 milionů korun. Podle některých odhadů však tato částka byla podhodnocena vzhledem k hodnotě firmy. S tím pracuje analýza ČSSD (.pdf, otázka 21, str. 35) a také se to objevuje v některých mediálních výstupech (níže), na což Babiš reaguje právě tímto prohlášením. Sami nedokážeme posoudit, zda byla částka přiměřená, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Společnost Agrofert, spol. s r.o. založil Andrej Babiš v roce 1993. V roce 1994 pak byla převedena na akciovou společnost Agrofert, a.s. Podle zápisu z mimořádné valné hromady konané 2. prosince 1996 byly tehdy majiteli akcií společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment AG (260 ks akcií, 65 %), Spolana, a.s. (40 ks akcií, 10 %) a Duslo, a.s. (100 ks akcií, 25 %). Jednotlivé akcie měly nominální hodnotu 10 000 Kč. Podle obchodního rejstříku předtím došlo k navýšení základního kapitálu společnosti k 2. květnu 1995 z jednoho na čtyři miliony korun zvětšením počtu akcií ze 100 na 400 kusů. Bohužel nejsou k dispozici dokumenty, které by ukazovaly původní rozdělení akcií nebo zdůvodňovaly, proč a jak k tomuto navýšení došlo.

Jisté však je, že po tomto navýšení společnost Spolana držela 40 kusů akcií v celkové nominální hodnotě 400 tisíc korun. V roce 1997 došlo k dalšímu navýšení základního jmění z vlastních zdrojů. Na základě rozhodnutí valné hromady se tak nominální hodnota každé akcie zvýšila z původních 10 tisíc na 300 tisíc korun. Podíl Spolany by se pak navýšil na 12 milionů korun. V účetní závěrce za roky 1998 (strana 12) i 1999 (strana 88) však Spolana stále uvádí nominální hodnotu podílu ve výši 400 tisíc korun. V listopadu 1999 byly akcie prodány.

V roce 1997 společnost nechala znaleckým posudkem ocenit tři ze svých čtyř divizí (Průmyslová hnojiva, Agrochemikálie, Zemědělské produkty a dovoz surovin). Tyto divize byly souhrnně oceněny na 620,7 milionů korun (strana 21), respektive na 616,68 milionů korun (strana 78), a následně převedeny na společnosti Agrofert Holding, a.s. Za převádějícího i nabyvatele tehdy jednal Ing. Andrej Babiš z pozice předsedy představenstva obou společností. Sbírka listin společnosti Agrofert Holding, a.s. nebyla dosud digitalizována a dokumenty tedy nejsou dostupné online. Podle výpisu z obchodního rejstříku měla firma akcie na jméno, jako jediný akcionář je od roku 2002 zapsaná společnost Agrofert, a.s. V roce 2004 společnost zanikla sloučením s AGFTRADING, a.s., což byl tehdejší název pro současný AGROFERT, a.s.

Pořad Reportéři ČT pátral, kdy a jak nabyl Andrej Babiš akcie společnosti Agrofert. Uvádí, že v roce 2001 držel Andrej Babiš sám 35 % akcií Agrofertu, dalších 10 % pak vlastnil prostřednictvím společnosti Agroter a mezi vlastníky najdeme také společnost Ameropa, která vlastní 45 % společnosti.

Podle pořadu Reportéři ČT koupil Andrej Babiš 10 % akcií Agrofertu od společnosti Spolana v roce 1999 za přibližně 2,5 milionů korun. Podle Ladislava Mejzlíka, děkana Fakulty financí a účetnictví, je tato suma podhodnocená jak vzhledem k nerozdělenému zisku Agrofertu, který v té době tvořil více než 50 milionů korun, tak s ohledem na výše uvedené posudky, jež firmu oceňují na více než 600 milionů.

Eurostat vydává každým rokem statistiku, která se zabývá počtem lidí, kteří používají internet k interakci s veřejnými autoritami, tedy k eGovernmentu.

Podle této statistiky je na posledním místě Rumunsko, ale Česká republika je až sedmá od konce. Za ní se umisťuje ještě Chorvatsko, Polsko, Itálie, Bulharsko, Makedonie a již zmíněné Rumunsko.

Pokroku jednotlivých zemí v rámci eGovernmentu se týká také zpráva vypracovaná Evropskou komisí 3. října 2016. Ta srovnává data z let 2014–2015 a 2012–2013.

Česká republika se z tří výsledných kategorií: Accelators, Steady performers a Moderate performers umisťuje spolu s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Řeckem, Tureckem, Kyprem, Chorvatskem, Slovinskem, Itálií, Švýcarskem, Velkou Británií a Irskem v poslední kategorii. Jasné pořadí mezi těmito zeměmi ale není jasné.

Stejně pak vychází Česká republika také v the Digital Economy and Society Index (DESI), který zpracovává taktéž Evropská komise. Index shrnuje relevantní ukazatele evropské digitální výkonnosti a sleduje vývoj členských států EU v oblasti digitální konkurenceschopnosti.

V profilu (.pdf, str. 1) České republiky pro letošní rok se uvádí, že jsme v tomto idexu na osmnáctém místě. V kategorii (.pdf, str. 4), která sleduje eGovernment, jsme na 22. místě, a i když jsme si oproti loňskému 26. místu polepšili, stále zůstáváme pod průměrem Evropské unie.

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)

Podle dat o absolventech a také o přijatých na technicky a přírodovědně zaměřené školy (střední i vysoké) můžeme dát Petru Fialovi za pravdu, že takto orientovaných studentů ubývá.

Počty absolventů čistě řemeslných oborů nabízejí data (. pdf, str. 3) Národního ústavu pro vzdělávání. Ten v únoru tohoto roku publikoval ve spolupráci s Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR absolutní čísla počtů absolventů řemeslných oborů v letech 2005 a 2016. Jak je vidno z níže uvedených dat, pouze u dvou oborů (kominík, obráběč kovů) došlo k nárůstu absolventů, v ostatních případech jejich počet klesal, mnohdy i výrazně.

Počty nově přijatých žáků do prvního ročníku středních škol s výučním listem v posledních deseti letech vytrvale klesají, což lze vyčíst v grafu. Nejvíce nových žáků (42,6 tisíc žáků) bylo přijato ve školním roce 2007/2008. Později, ve školním roce 2010/2011, nastal oproti předchozímu roku viditelný pokles, když se počet nově přijatých snížil přibližně o 4,5 tisíce žáků. V každém dalším školním roce poté docházelo k vcelku pravidelnému snižování počtu nově přijatých až na 31,1 tisíce žáků ve školním roce 2016/2017.

Trend potvrzuje i následující graf, ve kterém je zaznamenán počet absolventů technických a přírodovědných skupin oborů na středních školách s výučním listem. Výjimku tvoří pouze poslední skupina oborů, v níž došlo v posledních dvou letech k mírnému nárůstu, ale vždy pouze v počtu jednotek studentů. Na druhou stranu oproti šk. rokům 2007/2008 a 2008/2009 je zde viditelný více než poloviční propad počtu absolventů oborů zaměřujících se na technickou chemii a chemii silikátů.

Počty nově přijatých studentů do prvních ročníků technického oboru na vysokých školách byly dlouhou dobu poměrně stabilní. Změny však nastaly v posledních třech letech, kdy začaly počty nově přijatých studentů technických oborů znatelně klesat. Zatímco ve školním roce 2013/2014 bylo nově přijato takřka 23 tisíc studentů, v posledním roce 2016/2017 jich bylo již pouze 17,8 tisíc.

Vývoj počtů nově přijatých studentů do prvních ročníků přírodovědných oborů na vysokých školách je oproti předchozímu oboru poněkud odlišný. Počet nově přijatých ve školním roce 2016/2017, tj. více než 7 tisíc studentů, je prakticky stejný jako před deseti lety, kdy bylo přijato 7,2 tisíce studentů. V následujících letech se začal počet nově přijatých zvyšovat až na necelých 9 tisíc coby pomyslný vrchol ve školním roce 2010/2011. Poté se počet nově přijatých na přírodovědný obor již pouze pravidelně snižoval.

Z výše popsaných údajů vyplývá, že počty nově přijatých do prvních ročníků středních škol s výučním listem, na nichž se nejčastěji vyučují řemeslné obory, v posledních deseti letech vykazují klesající zájem o takové obory. Nově přijatých bylo ve školním roce 2016/2017 o více čtvrtinu méně než před deseti lety. Se znatelně klesajícím počtem nově přijatých se v posledních letech vyrovnávají i technické a přírodovědné obory na vysokých školách.

Ministerstvo informatiky fungovalo v České republice v letech 2003–2007. Zrušeno bylo skutečně za vlády ODS, konkrétně za druhé vlády Mirka Topolánka v roce 2007. Od té doby již další ministerstvo nevzniklo a ani nezaniklo.

Někteří členové vlády zastávají své pozice, aniž by přímo kontrolovali nějaký resort. Za vlády Mirka Topolánka to byl např. vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. V současné vládě jde o Pavla Bělobrádka a Jana Chvojku. Pokud ale přihlížíme k ministerstvu jako čistě ústřednímu orgánu státní správy, má Udženija pravdu. Jako jediné fakticky zaniklo ministerstvo informatiky.

Připomeňme ovšem zánik, vznik či úpravu kompetencí ministerstev v 90. letech. To bylo však spojeno s transformací země a šlo o výjimečnou situaci, tudíž k ní v hodnocení nepřihlížíme. Pouze pro informaci uveďme, že existovalo např. ještě v době první vlády Václava Klause (1992–1996) ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci nebo ministerstvo státní kontroly. Ta však byla v průběhu těchto období zrušena.

Michal Horáček oznámil kandidaturu na post prezidenta České republiky 3. listopadu 2016. Při této příležitosti například prohlásil, že věří, „že službu ve funkci prezidenta lze vykonávat slušněji, kompetentněji a k lidem všech názorů vstřícněji než doposud“, a že věří v to, „že každý z nás potřebuje respekt od ostatních členů naší pospolitosti, ale především od hlavy státu“, což by se sice dalo považovat za nepřímou kritiku stávajícího prezidenta, nicméně se přímo o vymezování nejedná.

Současná hlava státu oficiálně veřejně oznámila své rozhodnutí obhajovat mandát 10. března 2017 (o den dříve to sdělil Zeman svým podporovatelům na večírku na Hradě).

Pokud tedy v období do 9. března, kdy se informace o obhajobě mandátu prezidentem Zemanem stala veřejnou, projdeme veřejná vyjádření Michala Horáčka, zjistíme, že se ve svých rozhovorech či stanoviscích příliš konfrontací s Milošem Zemanem nezabýval. Není ovšem pravdou, že by se nevymezoval proti hlavě státu vůbec.

To dokládáme dvěma příklady, kdy Horáček v období do 9. března 2017 své postoje s těmi Zemanovými srovnával. Dodejme, že nejde o vyčerpávající výčet, je víceméně nemožné pokrýt všechna veřejná setkání/rozhovory Michala Horáčka. Nijak nehodnotíme obsah těchto vyjádření, pouze poukazujeme na fakt, že jsou vůbec veřejně taková prohlášení dostupná.

Devět dnů po ohlášení kandidatury (12. listopadu) vydal server Novinky.cz rozhovor s Michalem Horáčkem. Ten na otázku „Mělo by Česko přijmout euro?“ odpovídá zcela jasným vymezením vůči postojům Miloše Zemana:

„Pan prezident Zeman byl zastáncem eura, neustále to hlásal. A prohlašoval se za eurofederalistu. Tedy za člověka, který by rád viděl snížené pravomoci národních států včetně našeho a zvýšené pravomoci Bruselu. Já nejsem eurofederalista v žádném případě. Otázku eura pečlivě sleduji. Myslím, že by to měli rozhodnout spíše ekonomové. Zdá se mi, že bychom na tom mohli ekonomicky spíš získat, ale rozhodně to není silný názor.“

Horáček tedy reaguje na otázku, při které by mohl odpovědět pouze svým vlastním postojem tak, že se vymezuje vůči Zemanovi. Další podobný příklad zaznamenal Horáček v únoru, když vedle sebe postavil postoje své a prezidenta stran možné účasti členů KSČM v budoucí vládě.

Ač jde, jak jsme uvedli výše, spíše o ojedinělé případy, kdy se Horáček vymezil vůči Miloši Zemanovi v čase, kdy ten ještě svou kandidaturu neohlásil, není pravdou, že by se tak nedělo vůbec. Proto je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Miroslav Kalousek tvrdí, že současná koalice zcela rezignovala na snahu postihovat velké daňové úniky a soustředí se pouze na malé subjekty. Byť je pravdou, že především vlajková loď koalice (EET) se dotýká zejména ve veřejném vnímání menších subjektů (fakticky platí pro všechny stejně jako kontrolní hlášení), není pravdou, že by nedělala vláda v dané oblasti nic. Bývalý ministr financí Babiš velmi zastával rozšíření režimu reverse charge, což mělo mířit na velké podvody v oblasti DPH. Tuto agendu tlačil i na evropské úrovni. Rovněž vláda klade velký důraz na spolupráci resortů v rámci tzv. Daňové Kobry.

Je jistě možné hledat řadu oblastí, na které není upřena taková pozornost (jako např. tzv. daňové ráje). Resp. šlo by popsat další oblasti, které by měly být vystaveny většímu tlaku a kontrole, to je ovšem otázka politického rozhodnutí. Nicméně není pravdou, že by vláda zcela ignorovala také možné velké podvody v oblasti daní.

Významné daňové úniky jsou oblastí, ve které se vláda během svého funkčního období angažovala několika kroky. Konkrétně jde o tato opatření:

Na boj proti karuselovým podvodům, které podle ředitele Generálního finančního ředitelství Janečka tvoří spolu s fiktivními hlášeními dvě třetiny z daňových úniků na DPH, byla zavedena plátcům DPH povinnost kontrolního hlášení. Toto opatření dopadá i na drobnější subjekty.

V červnu 2014 pak odstartovala činnost Daňové Kobry, speciálního týmu skládajícího se z policistů, celníků a zástupců Finanční správy, jehož účelem je zamezit podstatným daňovým únikům na DPH.

Vláda v roce 2014 dále vydala nařízení, kterým dočasně rozšiřuje režim reverse charge - přenesení daňové povinnosti při odvodu DPH z dodavatelů na odběratele. Seznam zboží a služeb, u kterých se reverse charge používá, naleznete zde.

Ministerstvo financí, a to zejména bývalý ministr financí Babiš, se již od léta 2014 pokoušelo přesvědčit Evropskou komisi o předložení návrhu reverse charge pro veškeré zboží a služby. Komise nakonec v prosinci 2016 předložila návrh novely směrnice, který se však tehdejšímu ministru financí nelíbil. O návrhu se momentálně jedná v Radě.

Povšechné srovnání situace zaměstnanců a živnostníků vypracovala před časem Hospodářská komora České republiky. Ač se konkrétní čísla mohou měnit, k zásadní změně v pracovním právu ani souvisejících odvětvích nedošlo, a proto je srovnání stále vypovídající.

Co se týče daně z příjmu, zaměstnanci i živnostníci jsou de iure fyzickými osobami, vztahuje se na ně tudíž stejná 15% sazba. Pro OSVČ je ovšem základem daně částka podstatně užší, než jak je tomu u zaměstnanců, a to už vzhledem ke specifikům, dle kterých (ne)hradí sociální a zdravotní pojištění a příspěvek na nezaměstnanost.

Na tento základ navazuje pojistné na sociální zabezpečení. Živnostníci si totiž pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti mohou zvolit libovolně, přinejmenším však ve výši 50 % daňového základu, přičemž jejich rozhodné období je ten který aktuální rok. Hradí přitom 28% sazbu na důchodové pojištění a 1,2% na státní politiku zaměstnanosti.

Vyměřovacím základem pro pojistné zaměstnanců je jejich úhrn příjmů, jejich rozhodným období je aktuální měsíc. K sazbám viz níže.

Vyměřovacím základem živnostníka pro pojistné na nemocenské pojištění je měsíční základ v libovolné výši, nesmí však být nižší než dvojnásobek částky vyměřené zaměstnancům. Sazba je pak 2,3 %.

Sazby pojistného u zaměstnanců se mají následovně: samotní zaměstnanci hradí jen 6,5 % z vyměřovacího základu, 25 % veškerého jejich pojistného i s příspěvkem na nezaměstnanost hradí zaměstnavatel.

K pojistnému na veřejné zdravotní pojištění lze opět konstatovat, že zákon uvádí pro všechny poplatníky (zaměstnance i živnostníky) shodnou sazbu 13,5 % z vyměřovacího základu. Rozdíl je ve vyměřovacím základu a v plátci daně. Vyměřovacím základem zaměstnance je obecně úhrn příjmů ze závislé činnosti (hrubá mzda), přinejmenším však minimální mzda. Kromě toho pojistné zaměstnance hradí ze 2/3 zaměstnavatel, pouze 1/3 se strhává zaměstnanci ze mzdy. Jinak je tomu u živnostníků. Ti se od roku 2006 v zásadě řídí vyměřovacím základem ve výši 50 % příjmů ze samostatné činnosti po odpočtu nákladů vynaložených k dosažení, udržení a zajištění tohoto příjmu. Minimálním vyměřovacím základem je však dvanáctinásobek 50 % zvlášť určené průměrné mzdy. Kromě toho rozhodným obdobím pro zaměstnance je kalendářní měsíc, zatímco u OSVČ se hradí pojistné zálohově s ročním rozhodným obdobím. To může přinést určité komplikace v situaci, kdy předchozí rok, podle kterého se vyměřují zálohy, byl pro živnostníka finančně úspěšnější než je ten současný, kterážto situace u zaměstnanců nenastane.

Zákoník práce je právním předpisem, který obecně poskytuje zvláštní ochranu zaměstnancům, tedy osobám v podřízeném pracovním vztahu, neboť ty se zavázaly k určitému nerovnému, závislému vztahu a jejich ochrana je ve veřejném zájmu, zejména kvůli ochraně lidských práv, morálních hodnot společnosti a veřejného zdraví a pořádku. Oproti tomu živnostenská práce je zhusta upravena v živnostenském zákoně, obecným předpisem je pak občanský zákoník.

Odstupné je zvláštním instrumentem zákoníku práce, který se vztahuje pouze na zaměstnance v pracovním poměru. U živnostníků se podobné situace (výpověď kvůli zrušení části zaměstnavatele nebo kvalifikovanou zdravotní nezpůsobilost) řeší případně smluvně sjednaným odstupným či smluvní pokutou, nikoli však ze zákona, ale z vůle živnostníka a osoby, pro kterou činnost vykonává.

Totéž obdobně platí pro výpovědní dobu, která je v zákoníku práce na ochranu zaměstnanců. V obchodněprávním či obdobném vztahu je však nutno toto dohodnout, nelze se dovolávat zákona, pokud druhá strana (např. objednatel zakázky) nesouhlasí.

Podobně ani dovolená není u živnostníků praxí, a to již z podstaty věci, kdy se u nich nepředpokládá takový stupeň závislosti a trvalosti závazku vůči osobě, pro kterou práci vykonává. Živnostenské podnikání je do značně vyšší míry „v režii“ živnostníka.

Reálná výše odvodů tak zpravidla záleží na ekonomické aktivitě daného živnostníka, kterou je určen vyměřovací základ. Je však pravdou, že podmínky hrazení zaměstnanců jsou povětšinou výrazně tvrdší, ať už pevně stanovenými částkami či časovým rozvrhem placení. Živnostníkům tak není nucena stejná sociální ochrana jako zaměstnancům, proto exministru Kalouskovi dáváme za pravdu.

Výrok označujeme za pravdivý, neboť dle dostupných zdrojů informací byl Kalousek jako ministr financí skutečně jediný, který snižoval mzdové objemy ve státní správě a to konkrétně v době ekonomické recese.

Dle oficiálních informací z webových stránek vlády působil Miroslav Kalousek mezi lety 1990-1992 jako zaměstnanec Úřadu vlády ČR, a to konkrétně jako odborný poradce místopředsedy vlády v oblasti ekonomické transformace a následně jako ředitel odboru poradců místopředsedy vlády ČSFR. Mezi lety 1993–1998 zastával Miroslav Kalousek na Ministerstvu obrany ČR také funkci náměstka.

Od roku 1998 je již pět volebních období Miroslav Kalousek členem Poslanecké sněmovny.

Miroslav Kalousek zastával funkci ministra financí ve dvou vládách - ve druhé vládě Mirka Topolánka a ve vládě Petra Nečase. 25. dubna 2007 schválila vláda Kalouskův návrh na snižování počtu zaměstnanců státní správy o 3 % ročně až do roku 2010. Příslušný dokument vlády k dispozici zde.

7. prosince 2010 schválila vláda další soubor nařízení, kterým se snížily platy zejména příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání. Tarifní tabulky zaměstnanců státní správy a veřejné správy zůstaly zachovány ovšem vyjma pedagogů.

Dle studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu - Projektu Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR Státní úředníci: Kolik jich je a za kolik pracují? (.pdf) byl počet úředníků státní správy de facto stagnující (str. 5) a k nárůstu došlo až v roce 2012, nicméně tento nárůst způsobily citujeme: „. .. administrativní změny od roku 2012, včetně započítání příslušníků Policejního prezidia a ředitelství Hasičské záchranné služby přímo pod Ministerstvo vnitra a diplomatické služby pod Ministerstvo zahraničních věcí...“ Dále oproti deklarovanému 3% každoročnímu poklesu zaměstnanců ve státním sektoru od konce roku 2006 do roku 2010 (celkově tedy o 11,5 %) došlo k reálnému poklesu pouze o 2,4 % (.pdf, str. 9), přičemž ono snížení stavu bylo v případě ústředních orgánů státní správy nevýznamné (viz výše) a naopak z velké většiny dopadlo na zaměstnance škol (.pdf, str. 9).

Od roku 2008 do roku 2011 skutečně klesly objemy finančních prostředků (.pdf, str. 6) na platy státních úředníků a také jejich reálné hrubé měsíční platy (.pdf, str. 7).

Tento pokles rovněž dokládají informace zachycené v Státních závěrečných účtech za roky 2010 (.pdf, str. 51; tabulka 26) a 2011 (.pdf, str. 53; tabulka 27). Mezi lety 2010 a 2011 došlo ke snížení objemu výdajů na platy, ostatní platby za provedenou práci a pojistné.

Na základě Státních závěrečných účtů od roku 2003 do roku 2009 (dostupných zde) je možné vidět postupný růst výdajů za platy ve státní sféře.

Následně od roku 2013 roste počet státních zaměstnanců, dokládá to také tabulka č. 17 v návrhu státního rozpočtu na rok 2017 (.pdf, str. 224) avšak v celkovém objemu finančních prostředků i počtu zaměstnanců jsou započteny rovněž zaměstnanci škol nebo ozbrojených složek státu tudíž nelze jednoznačně stanovit objem prostředků na úředníky státní správy.