Přehled ověřených výroků

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Evropská komise předložila návrh kvót na přerozdělování uprchlíků 27. května 2015. Již od té doby česká vláda upozorňovala na to, že systém přerozdělování na základě kvót není funkční.

Kvóty nejsou funkčním řešením mimo jiné podle vyjádření státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, který 26. května 2015 uvedl: „Vláda je přesvědčena, že tyto návrhy na povinné přijímání uprchlíků nemají šanci současnou situaci vyřešit.“

Česká vláda již v červnu 2015 chtěla zachovat možnost každého suverénního státu rozhodnout, komu může a chce pomáhat.

„Podpoříme právo zemí svobodně zvolit rozsah solidarity. (…) Přesídlení nemůže vyřešit příčinu nedávných tragédií,"prohlásil premiér Sobotka v červnu 2015. Uvedl také, že nejlepší možností je pomoct lidem v jejich rodných zemích nebo v přilehlých regionech.

Proti kvótám se premiér v dubnu 2016 vyjádřil rovněž na svém Twitteru.

Nesystémovost se ukázala podle ministerstva vnitra především v tom, že uprchlíci do některých států nechtějí a relokaci do nich se tedy vyhýbají.

Po tiskové konferenci jednání Salcburského fóra konaného v listopadu 2016 ministr vnitra Chovanec uvedl, že kvóty na přerozdělování uprchlíků opravdu nebyly příliš funkční. „Deklarovali jsme, že systém povinných kvót je systémem, který je pro nás nefunkční. Ukázal se jako nefunkční, ze 160 tisíc lidí je rozděleno pouze několik tisíc migrantů.“

Zatím poslední data o přerozdělení uprchlíků vydala Evropská komise 6. prosince 2016. Toto přerozdělení lze klasifikovat do dvou dílčích procesů. V rámci „relocation“, tedy relokace, má být od září 2015 přesunuto 160 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Jedná se o přesun uprchlíků v rámci členských států Evropské unie.

Od října 2016 do prosince 2016 bylo v rámci této relokace přerozděleno 8 162 uprchlíků, z toho 1 950 z Itálie a 6 212 z Řecka. Podle „European Resettlement Scheme“ z července 2015 má být přemístěno přes 22 000 osob ze zemí mimo EU do členských zemí EU.

Doposud (k 6. prosinci 2016) bylo v rámci těchto programů přemístěno 13 887 osob (.pdf). Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože vzhledem k celkovému počtu lidí, kteří mají být přerozděleni, vystihl Stanislav Polčák dosavadní stav poměrně přesně.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Není pravdou, že Tunisko nemá systém otisků prstů. Otisk prstů je již dnes součástí identifikačních průkazů Tunisanů, přinejmenším těch, kterým byl průkaz vydán po zavedení této normy.

Je však jasné, že v důsledku rizik spojených například s výměnou starších průkazů se budou (jako i jinde) vyskytovat případy jedinců, jejichž otisk prstů nebude v konečném důsledku zaznamenán. Přestože nemůžeme říci, že každý jednotlivý Tunisan má zaznamenán svůj otisk prstu, nelze říci, že Tunisko s tímto systémem vůbec nepracuje. Země na modernizaci systému navíc dále pracuje.

Ve zprávě (ang) ministerstva zahraničí USA o terorismu v Tunisku z roku 2016 se píše:

„Tunisia has an Automated Fingerprint Identification System (AFIS) and maintains fingerprint records for identification cards, criminal records, and latent prints. Tunisia currently has only one AFIS system, and it is not known if the records can be shared with other government agencies via automated responses. Tunisia also maintains a DNA database and has expressed an interest in becoming a Combined DNA Index System member. Tunisia does not currently share its biometric data with any countries. The Tunisian government has undertaken a sweeping overhaul of its civilian border security arrangements and plans to implement the reforms in phases starting in early 2016.“ Není známo, zda k této databázi mají volný přístup jednotlivé složky státu, ze zprávy vyplývá, že tato data nejsou běžně dostupná ani třetím státům , i když v minulosti v některých případech byla data poskytnuta.

Národní identifikační karta je v Tunisku zavedena od roku 1993. Již dnes obsahuje informace o držiteli včetně otisku prstu. Milan Chovanec se tedy mýlí.

Tunisko se v roce 2014 zavázalo modernizovat svoje identifikační dokumenty - ID kartu a nové biometrické pasy, a to do konce roku 2016. Jednou z novinek (fr) by mělo být odstoupení od klasického otisku prstu a nahrazení elektronickým čipem, skrze který by měly příslušné autority k digitálnímu otisku prstu přístup. Návrh nové biometrické karty ovšem vyvolal rozsáhlý odpor, možnost nekontrolovatelného sběru informací o občanu a jejich zneužití vyvolává reminiscence na praktiky předchozího režimu.

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, vzhledem k tomu, že samotná identifikace migrantů byla problematická, nepodařilo se nám dohledat zdroj dat, který by uváděnou míru dokládal.

V podstatě do roku 2015 nebyla nějak zásadně organizována ze strany EU a byla čistě v gesci přijímajících států jako je Itálie či Řecko, které neměli kapacity na alespoň základní kontrolu. Problematické jsou taky snahy migrantů obcházet tento systém (.pdf, s 10–11) tím, že neuváděli pravdivé údaje, měli nedostatečné doklady či se přímo vyhýbali prvotní kontrole. V září 2015 sice citovala agentura Reuters německého představitele ministerstva vnitra, který tvrdil, že odhadem má až 30 % žadatelů se syrským pasem jinou národnost.

Přesto nelze tvrdit, že necelých 30 % lidí, kteří prošlo Evropu a skončilo v Dánsku nebo Švédsku, prošlo kontrolou. Jedná se o obecné počty migrantů. Navíc ani jedna zmiňovaná země neuvádí v dostupných statistikách žadatelů o azyl (rok 2015) - Dánsko (.pdf, s.12) 21 tisíc a Švédsko 162 tisíc, zda a jak byli žadatelé prověřeni.

Graf: Počty prvožadatelů o azyl v rámci EU (2015–2016)

zdroj: Eurostat

Systém ověřování uprchlíků, žadatelů o azyl, kteří vstoupili na území států EU lze rozdělit do dvou období. Na příchozí do konce roku 2015, kdy systém v podstatě neexistoval, či byl přetížen množstvím žadatelů. V tomto období byla kontrola migrantů minimální. Zlepšení ohledně screeningu žadatelů nastalo, až se zavedením systému tzv. hotspotů od konce roku 2015. Tento systém spočíval ve vytvoření center, přes které by přicházející uprchlíky bylo možno kontrolovat se zapojením expertů agentur EU zabývajících se migrací (EASO), bezpečností (Europol, Eurojust) a kontrolou hranic (Frontex). Kontrolaby měla probíhat tak, že bude proveden vstupní pohovor, kontrola dokladů, sběr otisků a registrace uchazeče, který následně pokud bude potvrzen, dostane krátkodobý doklad umožnující mu omezený pohyb v rámci EU.

Možným ukazatelem tristní situace v oblasti monitoringu migrantů v roce 2015 a jeho zlepšení zavedením systému hotspotů je míra zajištění otisků prstů. V případě Řecka stoupla z pouhých 8 % v září 2015 na 78 % v lednu 2016 a v případě Itálie z 36 % v září 2015 na 100 % v lednu 2016. Tlak na odebírání otisků byl na druhé straně i kritizován nevládními organizacemi, jak ukazuje zpráva Amnesty International z roku 2016. Jedná se o obecné počty migrantů.

Je faktem, že Tunisko je možné považovat od roku 2014 za zemi s demokratickým zřízením vlády. Po téměř třech letech jednání byla v 2014 přijata ústava, která svými prvky jako je například oddělení mocí státu, demokratickými volbami a důrazem na lidské práva a svobody, splňuje západní pojetí demokratické vlády. Trend k demokratickému zřízení potvrdily i nezávadné parlamentní (. pdf, s. 37–38) a prezidentské volby (. pdf s. 9) v témže roce. Dle posledních průzkumů (. pdf, s.1) spokojenosti je demokratické zřízení považováno 86% Tunisanů jako nejlepší možné zřízení, a to i s vědomím jeho nedostatků.

Tento průběh změny režimu po revoluci v roce 2011 je kvitován kladně i Evropskou unií, která s Tuniskem navázala rozsáhlou spolupráci v mnoha oblastech. Jak ukazuje zpráva Evropského parlamentu z července roku 2016 ohledně stavu vzájemných vztahů Tuniska a EU je tato spolupráce poměrně rozsáhlá a aktivní. Velký význam má migrace (program Mobility partnership), hrozba terorismu a obecně efektivita tuniských bezpečnostních a soudních složek. Dalším významným tématem, který je ze strany EU Tunisku připomínán, je otázka zachování a rozvoje občanské společnosti a ochrana lidských práv v kontextu projednávané dohody Evropské sousedské politiky.

Tunisko je v současnosti, i přes některé problematické jevy, jako třeba možné rozšíření trestu smrti a omezení svobod v případech terorismu či obecné míře korupce, demokratickým státem, který se těší zájmu EU, která si na jedné straně je vědoma křehkosti nového tuniského zřízení, na druhé straně ale nabízí pomoc a očekává ze strany Tuniska spolupráci.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.