Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ovšem s výhradou. V červnu 2017 by se podle dostupných informací Evropské rady měly projednávat sankce související se zákazem dovozu zboží z Krymu a Sevastopolu. Sankce proti Rusku budou projednávány až v červenci 2017.

Evropská rada se na zasedání 15. prosince 2016 rozhodla na základě posouzení plnění tzv. minských dohod o prodloužení sankcí vůči Rusku o dalších šest měsíců, tedy do 31. července 2017.

Mezi tyto sankce patří například omezující přístup na primární a sekundární kapitálové trhy EU pro pět významných ruských finančních institucí ve většinovém vlastnictví státu, zákaz vývozu a dovozu na obchod se zbraněmi, zákaz vývozu a dovozu zboží pro vojenské účely nebo také omezující přístup Ruska k některým citlivým technologiím a službám, které mohou být využity pro těžbu a průzkum ropy. Tyto sankce byly zavedeny v roce 2014 v reakci na kroky Ruska destabilizující situaci na Ukrajině.

Evropská unie uplatňuje politiku neuznání protiprávní anexe Krymu a Sevastopolu ze strany Ruska. V důsledku toho EU přistoupila k omezení hospodářských vztahů s Krymem a Sevastopolem. Tato opatření se týkají zákazu dovozu zboží z Krymu a Sevastopolu, dále je stanoven zákaz investic a zákaz poskytování služeb cestovního ruchu na Krymu. Tyto sankce zatím platí do 23. června 2017.

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin

Dosud se v Ženevě uskutečnily tři konference, které řešily válečný konflikt v Sýrii. Další mírové jednání mezi vládní stranou a opozičními skupinami se ale uskuteční v lednu 2017 v Kazašském hlavním městě Astaně. V tomto ohledu má tedy Alexandr Vondra pravdu.

Jednání v Astaně však plně nepřebírá roli Ženevy. Další mírová konference, která se uskuteční v únoru, je plánovaná právě ve Švýcarsku. Vondrův výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Schéma mapující strany syrského konfliktu a k nim připojené země a organizace.

Zdroj: Ihned.cz Rok 2017 se má nést, podle poradce OSN pro Sýrii ve znamení diplomacie. Na prosincovém zasedání Bezpečnostní rady Rusko společně s Tureckem přišlo s návrhem na snížení násilí a ochranu civilistů v Sýrii prostřednictvím sjednání příměří. Současně umožňuje vstup opozičních skupin na území Sýrie za účelem boje proti terorismu. Tím reaguje Rusko s Tureckem na rezoluce 2254 týkající se Sýrie z roku 2015. Tuto iniciativu OSN podporuje, ovšem na její dodržení chce dohlédnout.

V minulých letech se mírová jednání odehrávala v hlavním městě Švýcarska pod označení Geneva I Conference of Syria (2012), Geneva II (2014) a Geneva III (2016). Po první konferenci v červnu 2013 se pokusilo Rusko (Sergei Lavrov) s USA (John Kerry) dohodnout na politickém řešení konfliktu a zamezení krveprolití.

Tato iniciativa zesílila po použití chemických zbraní v Damašku. Po přijetí další rezoluce, která obsahovala zničení zásoby chemických zbraní Sýrie od poloviny roku 2014, následovala druhá ženevská konference, která měla tento postup stvrdit. V následujících letech se syrský konflikt k míru nepřibližoval. Zlom nastal v prosinci 2016 s rusko-tureckou iniciativou.Tu však stihly oba státy první lednový týden 2017 porušit a jednání v Astaně se tak pozastavují.

Mírového jednání v Kazachstánu se má účastnit Rusko a Írán, kteří podporují Sýrii a Turecko, jako klíčoví zastánci rebelské strany. Tato konference není organizována OSN, ale Ruskem a Tureckem a slouží k doplnění oficiální „mírové konference“, jež se uskuteční v Ženevě v únoru 2017.

Výrok Alexandra Vondry hodnotíme jako zavádějící, jelikož v Ženevě se stále jedná o mírových opatřeních a dohodách, ačkoliv v souvislosti s válkou v Sýrii se uskuteční mírové jednání mezi Sýrii a opozičními skupinami v Kazachstánu.

Jedním z nejvíce kritizovaných témat v kampani Donalda Trumpa byla skutečně íránská dohoda, do které podle Trumpa USA darovaly kolem 150 bilionů dolarů. Výrok Alexandra Vondry je tedy pravdivý.

Donald Trump ve své prezidentské kampani ostře kritizoval dohodu s Íránem, kterou inicioval Barack Obama. Ten se snažil o zabránění Íránu získat jaderné zbraně prostřednictvím mezinárodní dohody JCPOA.

Trump se veřejně vymezoval zejména vůči „financování“, respektive sankčním úlevám, a často dohodu označoval za pohromu. Na svém webu dokonce vydal článek o tom, že sankční úlevy podporují ve skutečnosti teroristy.

Americký Politifact zjistil, že zmíněných 150 bilionů dolarů však patří Íránu už od začátku. Jedná se o peníze, které byly zemi zmrazeny na základě ekonomických sankcích z předchozích let. Řada z nich se týkala dodávek ropy. Jen v rámci tzv. Omezení íránských aktiv bylo podrženo 1,9 bilionů dolarů. Podle odborníků činí všechna držená íránská aktiva kolem 100 bilionů dolarů (150 bilionů je údajně nadhodnocená částka), které na základě dostatečného omezení jaderného programu v Íránu dostává země pozvolna zpět.

Trump tuto skutečnost ve svých projevech nezmiňuje a pouze tvrdí, že USA sponzorují Írán a nic z toho nemají, čímž opomíjí hlavní myšlenu celého programu - zabránit výrobě jaderných zbraní a jejich použití.

Íránská dohoda o jaderných zbraních, oficiálně označena JCPOA (.pdf), vstoupila v platnost v roce 2015. Shodla se na ní šestice velmocí (.pdf, str. 3 i.) s Íránem. Izrael měl vůči této dohodě pochybnosti, USA se proto zavázaly mu v případě útoků pomoci.

Cílem (.pdf, str. 4) Obamova programu je odříznutí všech „cest“ k jaderným zbraním, zavedení transparentních opatření a případných kontrol včetně sankcí za porušení dohody. Reálně jde o zvýšení doby pro dodání materiálů na zbraně ze 2–3 měsíců na jeden rok, snížení zásob uranu a instalovaných odstředivek a předcházení výrobě zbraní z plutonia. Írán podle této dohody nemůže mít jaderný program zaměřený na zbraně (.pdf, str. 10, třetí otázka).

Přestože některá blokovací opatření (.pdf, str. 18) končí za 10–15 let, ta klíčová vydrží 20–25 let a některá jsou permanentní. Ministr obrany James Mattis zvolený Trumpem však považuje JCPOA program za pouhé oddálení výroby zbraní.

Od roku 2014 Obamova administrativa otevřeně vyznává novou politiku (.pdf, str. 18) vůči Sýrii.

Hlavním bodem je podpora Syřanů v boji proti ISIS a dalším radikálům, přičemž osud Asadova režimu nechává spíše na politickém, než vojenském řešení. A to i přesto, že je Asadův režim dle Obamovy administrativy jedním z faktorů obecné podpory islámských radikálů v Sýrii.

Tento přístup či omezení, kdy je zdůrazňována rovina boje proti ISIS a marginalizována podpora skupinám, které bojují hlavně proti režimu, je jedním z hlavních důvodů, proč mají Američané v Sýrii problém nalézt vhodné syrské partnery. Tato nejednoznačnost podpory vede také k problémům s dlouhodobými spojenci třeba v případě Turků, kterým vadí podpora syrských Kurdů (.pdf, str. 19).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, vzhledem k tomu, že USA mají opravdu problém nalézt silného partnera jako cíle pro svoji podporu na území Sýrie.

Dne 20. prosince 2016 podepsali v Moskvě představitelé Ruské federace, Turecka a Íránu společnou deklaraci o řešení syrského konfliktu. V rámci poměrně úspěšného krátkodobého příměří spojeného s evakuací východního Aleppa došlo k dohodě o zahájení jednání o mírové dohodě v Sýrii.

Prvním krokem mělo být zavedení celo-syrského příměří, na kterém se dohodli zástupci Ruska a Turecka a které podpořila většina bojujících stran. Příměří, jež mělo sloužit jako předpoklad pro mírová jednání, bylo zahájeno 28. prosince 2016, ale již několik dní po zavedení byla hlášena jeho porušení, a to především ze strany režimních sil a jejich íránských spojenců. Některé opoziční skupiny dokonce hrozí, že se proto nebudou účastnit mírových jednání.

Samotná jednání, u kterých ještě nebyly zveřejněny detaily ani body programu, by měla probíhat v kazašské Astaně 23. ledna 2017. Na jednání byli pozváni zástupci OSN. Během ledna mají být pozvány i ostatní zainteresované země. Byl zmíněn Egypt, Irák, Jordánsko, Katar a Saudská Arábie. Mimo vlastní mírovou iniciativu bylo potvrzeno, že jednání se mohou zúčastnit i USA, ale až s novým prezidentem.

Otázkou zůstává účast syrské opozice, kdy je docela možné, vzhledem k účasti na posledním příměří, že byla oslovena většina opozice mimo skupiny považované organizátory za teroristické (Fronty dobytí Sýrie, ISIS a kurdské jednotky YPG). Dle posledních zpráv, právě rijádská skupina (HNC) zatím nebyla na jednání pozvána. Během posledních dní několik opozičních skupin z okolí Damašku vzalo zpět svůj souhlas s účastí na jednání z důvodu porušování příměří.

Je sice faktem, že se jedná doposud o první pokus těchto tří aktérů o podobnou iniciativu v daném prostoru. Není však pravdou, že by k dané iniciativě byly od počátku přizvány USA. Právě naopak, všechna prvotní jednání byla vedena bez jejich pozvání či konzultace. V případě budoucích jednání v Astaně byla přítomnost USA podmíněna účastí nové administrativy. Další nepravdou je zmiňovaná účast, hodnotu 60 % oslovených opozičních sil bohužel nedokážeme potvrdit, ale není známo, že by byla v současné době pozvána HNC - tedy rijádská opozice. I přes pravdivé části je celek výroku většinově spíše nepravdivý, a je tak tedy i hodnocen.

Moskevskou deklaraci jakožto dokument s ambicí oživit politický proces a ukončit syrský konflikt podepsali zástupci Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě dne 20. prosince 2016. Obsahuje mimo jiné vyjádření, že je nemožné současnou situaci vyřešit vojensky. Text připisuje důležitou roli OSN a vyzývá ke spolupráci a kooperaci.

Otázka odchodu prezidenta Sýrie Bašára Asada zde není zmíněna – deklarace pouze klade důraz na to, že vedení politického dialogu a vzájemné vyjednávání o budoucí podobě Sýrie musí probíhat mezi současnou legitimní syrskou vládou a veškerými opozičními skupinami, s výjimkou ISIS a Jabhat al-Nusra. S těmi se naopak zainteresované strany zavazují bojovat.

Fakt, že deklaraci podepsala i turecká strana, dost možná indikuje změnu postoje v otázce syrského konfliktu. Vztah mezi Tureckem a Sýrií byl skutečně kritický, od počátku občanské války v Sýrii roku 2011 docházelo k sérii událostí, které poukazovaly na špatné vzájemné vztahy. Současný turecký prezident Erdogan se již několikrát vyjádřil, že hlavní prioritou Turecka je boj proti teroristickým skupinám. Zároveň však spolu se Spojenými státy pracoval na odstranění syrského režimu s Bašárem Asadem v čele.

Během příměří v Sýrii, které bylo z iniciativy Ruska a Turecka uzavřeno 28. prosince 2016 a s nímž souhlasila syrská vláda i opozice, byl skutečně porušen klid zbraní, a to ze strany syrské vlády. Klid zbraní měl přitom platit minimálně do konání mírových rozhovorů na konci ledna tohoto roku.

K události došlo 30. prosince 2016, a to v údolí Barada severozápadně od Damašku. Oblast, která je hlavním zdrojem vody pro syrskou metropoli, již dlouho ovládají skupiny rebelů (opozice). Jak však informovala média, vládní vojska začala území bombardovat a porušovat tak dohodnuté příměří. Navíc došlo v důsledku situace k zastavení dodávek vody do Damašku – miliony lidí bez vody - a následnému obviňování ze strany syrské vlády ohledně znečištění vody naftou, čímž byly ospravedlňovány její omezené dodávky.

Zatím se nezdá, že by toto porušení příměří mělo ohrozit plánované mírové rozhovory mezi syrskou vládou a opozicí, které se mají uskutečnit na konci ledna 2017 v hlavním městě Kazachstánu Astaně, s ruskou a tureckou stranou jako garanty.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť z teroristických útoků, které se v Turecku odehrály od června 2016, se pouze k jednomu přihlásil tzv. Islámský stát a u dalších dvou je tato organizace z atentátů obviňována. U některých útoků byla prokázána vina kurdských separatistů a u dalších není viník jasný.

Během těchto útoků v Turecku zemřelo celkem 241 lidí, z toho 39 osob je prokazatelně obětí teroristického útoku spáchaného Islámským státem. Skutečnosti tedy neodpovídá ani uvedený počet obětí (400), ani jediný uvedený viník (IS), byť i reálná čísla jsou pochopitelně zcela tragická.

7. 6. 2016 poblíž historického centra Istanbulu vybuchl automobil naložený výbušninou. Zahynulo 12 lidí, k atentátu se přihlásila skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

8. 6. 2016 při atentátu v jihovýchodním Turecku zahynulo 6 lidí, k útoku se taktéž přihlásila radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

28. 6. 2016 došlo k atentátu na istanbulském letišti, při kterém zemřelo 44 lidí. Kdo za útokem stojí, není jasné. Turecké úřady podezírají teroristickou organizaci Islámský stát.

18 .8. 2016 proběhla na východě Turecka trojice pumových útoků, tento útok si vyžádal 14 obětí a nikdo se k němu nepřihlásil. Turecké úřady viní kurdské separatisty.

20. 8. 2016 došlo k pumovému útoku na svatbu ve městě Gaziantep v jižním Turecku. Zemřelo 51 lidí. K útoku se nepřihlásila žádná teroristická organizace, spáchal ho sebevražedný atentátník. Podle Turecka stál za atentátem nejspíš Islámský stát nebo kurdští separatisté.

26.8. 2016 bylo bombovým útokem na jihovýchodě Turecka zavražděno 11 osob, čin provedli kurdští radikálové napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK).

16.10. 2016 zemřelo na jihovýchodě Turecka 8 osob po útoku sebevražedného atentátníka. Útočník je v podezření, že patřil k organizaci IS.

4. 11. 2016 zemřelo po výbuchu na jihovýchodě Turecka 9 osob. K činu se přihlásili kurdští radikálové napojení na PKK.

24.11. 2016 zemřeli při explozi ve městě Adana v jižním Turecku 2 lidé. Z útoku jsou podezříváni kurdští radikálové napojení na PKK.

10. 12. 2016 se odehrál atentát u fotbalového stadionu v Istanbulu, přihlásila se k němu kurdská radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu. Podle informací z 5. 1. 2017 je obětí celkem 45.

17.12. 2016 zabila bomba nastražená v automobilu 13 tureckých vojáků. Prezident Erdoğan označil za viníky kurdské radikály napojené na PKK.

V noci z 31. 12. 2016 na 1. 1. 2017 došlo k atentátu v istanbulském klubu. Tento útok má 39 obětí a přihlásil se k němu Islámský stát.