Přehled ověřených výroků

Ministerstvo financí ve svém aktuálním pokladním plnění uvedlo, že za období leden až srpen 2017 získal stát na dani z přidané hodnoty prostřednictvím EET 2,7 miliardy korun. Celkově pak výběr DPH vzrostl o cca 10 %. Nedokážeme korektně popsat, jaký je přesný přínos EET pro výběr DPH.

Výběr daní je výrazně ovlivněn ekonomickým růstem, který Česká republika zažívá, vláda také podniká opatření ke zvyšování daní. Například u DPH jde jednak o EET a pak také o kontrolní hlášení. Evidence tržeb ovšem pokrývá jen část celého DPH, nespadá do ní řada položek či služeb. Souhrnně je tedy velmi komplikované posoudit, nakolik právě zavedení evidence zvýšilo výběr v celém DPH. Naše hodnocení v této věci je tedy neověřitelné – není možné z naší pozice korektně a autoritativně určit, zda skutečně existuje (resp. jak velký je) vliv EET na zvýšený výběr DPH.

Mezi ekonomy v tomto směru také nepanuje absolutní shoda. Jaroslav Ungerman, makroekonom ČMKOS, ve svém textu na webu Argument psal na jaře 2017 o tom, že vliv EET na výběr DPH je nesporný. Argumentoval tím, že v sektorech, které EET zavedly (stravování), došlo v daném období k výraznému nárůstu tržeb (o cca 21 %). Mělo by být tedy logické, že dojde i ke zvýšení výběru.

Oproti tomu ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek ohledně dopadu EET vyjádřil v srpnu 2017 jisté rozpaky. „Na rozdíl od kontrolních hlášení, jejichž přínos byl pro státní kasu nesporný, se dopad EET zatím jeví spíš na úrovni statistické chyby,“ uvedl.

Český statistický úřad (ČSÚ) v únoru 2017 prohlásil, že z jeho oficiálních a nezávislých dat nelze určit vliv zavedení EET. Zde ovšem dodejme, že prohlášení se týkalo pouze první části systému, tj. spuštěné první vlny. Vliv zavedení elektronické evidence nelze na základě těchto dat potvrdit, ani vyvrátit. ČSÚ upozorňuje na metodické rozdíly: „Tím hlavním je skutečnost, že ČSÚ zjišťuje celkové tržby bez DPH podniků zařazených do daného odvětví podle převažující činnosti, zatímco EET je zaměřena na hotovostní platby za určitou specifickou činnost. Zcela shodné není ani vymezení obsahu obou ukazatelů.“

Ministerstvo financí k některým svým výpočtům využívá statistik ČSÚ (např. Konvergenční program 2017, str. 44).

V životopise na svých webových stránkách Marian Jurečka zmiňuje, že byl mezi lety 2002–2014 zemědělcem na rodinné farmě, a to jako OSVČ. Potvrzuje to i web Naši politici. V živnostenském rejstříku však již není k nalezení.

Miroslav Kalousek podle životopisu na webu Naši politici nikdy nepodnikal.

V současné době je za druhé čtvrtletí v České republice dohromady 183 499 volných pozic. Vyplývá to z analýzy neobsazenosti volných pracovních míst Úřadu práce ČR. Téměř polovina z nich - 87 755 míst - obsahuje požadavek na základní vzdělání nebo praktickou školu.

Výrok je pravdivý. Jiří Kajínek byl ve vězení od února 1994 do 23. května 2017, kdy mu prezident Zeman udělil milost, s výjimkou 40 dní v roce 2000, kdy byl na útěku. Ve vězení tedy opravdu strávil přes 23 let.

Dle článku Hospodářských novin z 11. dubna 2012 skutečně Miroslav Kalousek přišel s návrhem, který byl pro živnostníky nejhorší variantou - při zachování výše paušálů by živnostník nemohl uplatnit žádnou slevu na dani.

Proti omezení výdajových paušálů pro podnikatele a živnostníky byl tehdejší premiér Petr Nečas. Vládní koalice se nakonec dohodla na ponechání výše paušálů, ovšem s tím, že si OSVČ bude moci uplatnit slevu pouze na poplatníka a na ZTP/P. Na druhé straně nebude moci uplatnit slevy na manželku/manžela a na dítě. Pokud se bude jednat o studenta, tak ten také nebude moci uplatnit slevu. Platí to pro OSVČ v kategorii využívající 80% paušály (zemědělci, řemeslníci) a 60% paušály (volná živnost, tedy většina).

„V případě paušálů ve výši 40 % (volná povolání, slovy ministra Kalouska se jedná o OSVČ, ‚ které se živí mozkem, počítačem a tužkou ' ) a 30 % (příjmy z pronájmu majetku zařazeného v obchodním majetku) mají být zachovány také některé slevy, těchto paušálů však bude moct využít jen ten, jehož roční obrat nepřesáhne dva miliony korun.“ (zdroj HN, 11. dubna 2012)

Dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl ministrem spravedlnosti v letech 2002–2003 a případem Kajínek se skutečně zabýval.

Rychetský v roce 2001 objevil v případu nejasnosti a obrátil se proto se stížností k Nejvyššímu soudu v Brně s cílem dospět k obnovení trestního řízení. Nejvyšší soud však stížnost zamítl. Svoje rozhodnutí podat stížnost komentoval Rychetský slovy: „Vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě, když jsem zjistil, kolik je v tom případu pochybení.“

V tomto případu se Rychetský angažoval či se k němu vyjadřoval také později. V roce 2002 nedoporučil tehdejšímu prezidentovi republiky Václavu Havlovi udělit Kajínkovi milost, o kterou Kajínek prezidenta požádal.

V polovině května 2017 poskytl Rychetský rozhovor magazínu Právní rádce, v němž uvedl: „Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl viny zproštěn. To vyvolává pochybnosti.“

V dubnu 2017 prezident Zeman sdělil veřejnosti, že má pochybnosti o vině Kajínka a následně mu 23. 5. 2017 udělil milost.

Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo návrh novelizace stavebního zákona, který byl v připomínkovém řízení do července 2015. Tato novela obsahovala záměr zjednodušit, zrychlit a zefektivnit procesy v oblasti povolování staveb. Ministerstvo se snažilo o zavedení jednotného řízení, jehož výsledkem bude jedno rozhodnutí zahrnující všechna povolení potřebná k realizaci konkrétního stavebního záměru. Nebylo by tedy nutné absolvovat několik řízení.

Následně byla zřízena pracovní skupina (.pdf), v níž byli zástupci dotčených resortů (MŽP, MPO, MD, MO, MZe, MV, MSpr., MK). Ti se však neshodli na vydání jednotného řízení. Problémem byly především speciální stavby a soubory staveb. Ministerstva průmyslu a dopravy se pak odmítla vzdát svých specializovaných stavebních úřadů, které se vyjadřují k projektům spadajícím do působnosti zmíněných úřadů – silnice, železnice, ropovody, plynovody nebo elektrárny (str. 4). Ministerstvo zemědělství se pak nechtělo vzdát rozhodování o věcech týkajících se vody.

Karla Šlechtová návrh novely z dalšího projednávání upravila tak, že vedle obecných staveb v příslušnosti obecného stavebního úřadu bude jednotné řízení vedeno pouze u staveb dopravní a energetické infrastruktury. Příslušnými orgány k jeho vedení budou ministerstvo dopravy jako speciální stavební úřad u dopravní infrastruktury a ministerstvo průmyslu a obchodu u energetické infrastruktury jako jiný stavební úřad.

Pavel Bělobrádek je předsedou KDU-ČSL od 20. listopadu 2010. Pod jeho vedením se tak strana účastnila opakovaně krajských a také senátních voleb, ve kterých skutečně posilovala.

Krajské volby

Lidovci se pod vedením Bělobrádka účastnili krajských voleb dvakrát – konkrétně to bylo na podzim 2012 a 2016. V prvně uvedených volbách získali celkem 53 mandátů (ať již na samostatných kandidátkách, nebo v různých krajských koalicích – za všechny koalice pro Královéhradecký kraj, na jejíž kandidátce získal mandát i Bělobrádek).

O čtyři roky později pak lidovci posílili o celkem pět mandátů. Celostátně dosáhli na 58 krajských zastupitelů.

Senátní volby

V roce 2012 získali lidovci dva mandáty. O dva roky později získali pět senátorů a další dva byli zvoleni ve společné koalici s dalšími subjekty. V roce 2016 získali pět mandátů, v koalici s dalšími subjekty pak další tři mandáty.

Pokud budeme srovnávat stejný druh voleb, tak je pravdou, že pod Bělobrádkem se lidovci postupně zlepšují. Bereme-li tedy ty volby, kdy se KDU-ČSL pod tímto předsedou ucházela o podporu opakovaně. Do srovnání tedy nepočítáme období před Bělobrádkovým nástupem, kdy lidovci vypadli z Poslanecké sněmovny.

Údajný objednatel vraždy, kterou spáchal dle rozhodnutí české justice Jiří Kajínek, se jmenuje Antonín Vlasák. Ten byl v Kajínkově kauze postaven před soud, nebyla mu však dokázána v této věci vina. Byl odsouzen „pouze“ za vydírání, a to k 16 měsícům nepodmíněně ve věznici s dozorem. Před soudem ovšem v této věci stál.

V rozsudku se přímo uvádí:

„Soud po bedlivém zkoumání a hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu došel k závěru, že s velikou pravděpodobností si obžalovaný Vlasák skutečně objednal fyzickou likvidaci poškozeného Jandy a jeho ochranky (...) Proto soud došel k závěru, že došlo sice ke kontaktování obžalovaného Kajínka a Vlasáka, obžalovaný Kajínek byl najat a zaplacen za zásah proti vyděračům - Štefanu Jandovi a bratrům Pokošovým, ale prokázáno není, že by si obžalovaný Vlasák objednal jejich vraždu.“

Miloš Zeman se tedy mýlí, když uvádí, že zmíněná osoba nebyla vůbec postavena před soud.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.