Přehled ověřených výroků

Původní záměr KDU-ČSL skutečně počítal se zavedením EET pouze pro plátce DPH. Po odmítnutí koaličními partnery se tak alespoň snažili o zmírnění zákona na vládě i v Poslanecké sněmovně.

V dopisu adresovaném Bohuslavu Sobotkovi ze září 2015 shrnuje vicepremiér Bělobrádek postoj KDU-ČSL k připravovanému návrhu zákona o EET. Zde explicitně uvádí, že „za vůbec nejlepší považuje stanovení povinných subjektů na základě platby DPH, kde je okruh plátců zcela jasně definován, což vylučuje možnost daňové optimalizace ve snaze vyhnout se EET (.pdf, str. 4).“ Tento původní návrh byl koaličními partnery odmítnut.

Návrh, aby se EET týkalo jen plátců DPH, podal liberecký hejtman Půta (STAN). Babiš toto omezení odmítal s tím, že není možné jednoduše odlišit úspěšné od neúspěšných podnikatelů a EET by tímto ztratila smysl.

KDU-ČSL pak vyjádřila požadavek postupného zavedení režimu návrhu zákona nejprve na plátce DPH a s odstupem času i na neplátce DPH. Pro živnostníky a řemeslníky se podařilo prosadit roční odklad. Právě požadavek, aby EET nepoškodila drobné a střední podnikatele, živnostníky a řemeslníky, byl jednou ze základních podmínek KDU-ČSL pro její akceptování. Dodejme, že současné nastavení EET, kdy má platit časem plošně, podpořili i poslanci KDU-ČSL včetně předsedy Bělobrádka.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

Pohyb uprchlíků sleduje pravidelně a podrobně Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Podle dostupných dat tohoto Úřadu dorazilo z Turecka do Řecka za první týden roku 2017 po moři celkem 382 uprchlíků.

2016

(1.1.–6.1.)2016

(1.1.–11.1.)2017

(1.1.–7.1.)10 035 osob 20 744 osob

382 osob

Data za první týden roku 2016, tedy za přesně prvních sedm dní dostupná nejsou, nicméně za prvních 6 dní ledna 2016 dorazilo do Řecka 10 035 uprchlíků. Pro úplnost lze dodat, že za prvních jedenáct dní ledna 2016 se celkem jednalo o 20 744 lidí.

Údaje uváděné europoslancem Polčákem tak v zásadě odpovídají oficiálním datům UNHCR, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Babiš si sám vymezuje období (od roku 1993) a formu (zveřejnění příjmů), za kterou zveřejňuje údaje, není ovšem jediným politikem, který ukázal svůj majetek. Jsou případy, kdy politik (či budoucí kandidát) zveřejnil svůj majetek kompletně. Babiš tedy může mít pravdu v jím vymezeném rozsahu, nicméně tím navádí dojem, že je jako jediný transparentní, což pravda není.

Jako příklady můžeme uvést senátora Václava Lásku, který byl zvolen za Stranu zelených a KDU-ČSL s podporu Pirátů v roce 2014. Ten přímo na svém webu uvádí soupis svého kompletního majetku, jenž aktualizuje.

Dále bychom mohli uvést příklad Michala Horáčka, který vyhlásil prezidentskou kandidaturu. Ten při spuštění své kampaně zveřejnil kompletní soupis svého majetku.

O novele o střetu zájmů se v Poslanecké sněmovně hlasovalo celkem třikrát. Nejprve 14. září 2016 ve 3. čtení, kdy byla schválena. Senát 19. října 2016 vrátil novelu s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny. PS tuto podobu přijala. Následně však zákon vetoval prezident, který byl 11. ledna 2017 přehlasován Sněmovnou.

Daniel Herman hlasoval pro tento zákon celkem dvakrát. Ze schůze konané 14. září 2016 byl omluven a hlasování se tedy neúčastnil. Po vrácení Senátem hlasoval pro na 53. schůzi. Rovněž po vetu prezidenta hlasoval 11.ledna 2017 pro tento zákon.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože povinná zkouška z matematiky byla v polovině 19. století zavedena. Od přelomu století 19. a 20. byla ale v některých formách (ústní nebo písemné) rušena nebo upravována pouze pro některé okruhy studentů. Povinnost složit zkoušku z matematiky tak nebyla pevně nastavena. Od roku 1990 se matematika stala pouze volitelným předmětem maturitní zkoušky.

Státní standardizované zkoušky, které zajišťovaly absolventům vstup na univerzitu, se poprvé konaly v Prusku v roce 1812 a do českých zemí (jež byly součástí Rakouska-Uherska) dorazily v roce 1849 v souvislosti s Exnerovou-Bonitzovou reformou gymnázií. Podle knihy Předpisy o zkouškách dospělosti na středních školách od Josefa Bezdíčka byla maturitní zkouška od svých počátků realizována jako zkouška státní. Zavedení maturit v roce 1849 tedy mělo zajišťovat srovnatelnou úroveň všech absolventů tehdejších gymnázií.

Zkouška se skládala ze dvou částí – písemné a ústní. V rámci písemné části museli studenti mimo jiné absolvovat písemnou práci z matematiky. U ústní části pak byli mimo jiné zkoušeni také z matematiky. Takto maturitní zkoušky (.pdf, str. 25–29) probíhaly od roku 1849 do roku 1908 na gymnáziích, od roku 1872 také na reálkách.

V roce 1908 byla přijata Marchetova reforma (.pdf, str. 37), na základě které byla v roce 1909 zrušena písemná zkouška z matematiky, ústní však zůstala zachována. Tato reforma také přinesla další rovnoprávnost maturitních zkoušek na všech školách.

V roce 1939 (.pdf, str. 99) došlo ke sjednocení gymnázií a maturitní zkouška z matematiky již nebyla povinná.

V letech 1948-1953 (.pdf, str. 99) byla matematika volitelným předmětem maturitní zkoušky.

V roce 1953 (.pdf, str. 99) byla povinná ústní zkouška z matematiky na jedenáctiletých středních školách.

V roce 1960 (.pdf, str. 99) byla zavedena povinná zkouška z matematiky na středních všeobecných vzdělávacích školách se třemi postupnými ročníky.

Od roku 1965 (.pdf, str. 99) musely povinně složit zkoušku z matematiky pouze třídy zaměřené na matematiku a fyziku.

V roce 1969 (.pdf, str. 99) byla gymnázia rozdělena na humanitní a přírodovědné větve. Povinná ústní zkouška z matematiky byla pouze pro přírodovědnou větev.

Od roku 1984 (.pdf, str. 99) byly v každém krajském městě matematické třídy. Povinná zkouška z matematiky byla pouze pro tyto třídy a to jak v písemné, tak ústní formě.

V letech 1988 a 1989 (.pdf, str. 99) se konala povinná písemná maturitní zkouška z matematiky.

Od roku 1990 (.pdf, str. 99) pak byla matematika pouze jako volitelný předmět maturitní zkoušky.

V roce 2004 byla uzákoněna podoba státní maturity, která byla poprvé realizována v roce 2011. Od té doby je matematika stále volitelnou součástí maturitní zkoušky a to jak v ústní, tak písemné formě.

Oxfordský slovník definuje pojem „proxy war“ (zástupná válka) jako válku podnícenou významnou mocností, která však sama o sobě není v konfliktu zapojena.

Konkurenční slovník Univerzity v Cambridgi popisuje termín jako válku, ve které bojují skupiny nebo menší státy, z nichž každý zastupuje zájmy jiných, větších států nebo koalic. Jako příklad „proxy war“ je udávána válka v Sýrii táhnoucí se od roku 2011. Tento termín pro syrský konflikt používá britská BBC, americký deník NYT, britský Guardian, německý magazín Spiegel či americký Foreign Affairs.

V měnícím se konfliktu jsou přímo či nepřímo zapojeny kromě syrské vlády Bašára al-Asada také Rusko, Turecko, Spojené státy, Írán a Saudská Arábie společně s dalšími státy Perského zálivu, Svobodná syrská armáda, Hizballáh, Kurdská strana pracujících (PKK), kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ISIS a mnoho dalších převážně islamistických bojových skupin

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.