Přehled ověřených výroků

Evropská unie odhaduje (.pdf, str. 1) počet migrantů v Turecku na více než tři miliony. Prosincové statistiky UNHCR uvádějí, že se v Turecku nachází až 2,8 milionů Syřanů. Ministr Zaorálek má tedy v počtu migrantů pravdu.

Tvrzení, že Turci mu sdělili, že „řada Syřanů se chce vrátit zpátky, takže tím, že je tam drží, vytvářejí pro to podmínky“, však nemůžeme ověřit. Český ministr zahraničí naposledy navštívil Turecko 13. prosince, nejsou ale dostupné informace o tom, co konkrétně turečtí představitelé českému protějšku sdělili. Nelze ani doložit, kolik Syřanů se chce vrátit zpět domů.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Upozorňujeme však, že podle šetření Amnesty International Turecko vracelo až 100 migrantů denně zpět do Sýrie, čímž porušovalo mezinárodní právo. Je to rovněž v rozporu s tvrzením, že Turecko Syřany udržuje na svém území, aby se mohli později vrátit zpět do Sýrie.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Poslanec Plíšek opravdu navrhl novelu zákona, která by rušila ustanovení postihující urážku úřední osoby při výkonu její pravomoci, jež jsou obsažená v zákoně o některých přestupcích.

Poslanec Plíšek s dalšími 16 kolegy z poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů předložil novelu (.pdf) zákona o některých přestupcích, která by měla nabýt účinnosti od 1. července 2017. V paragrafu 5 novely (.pdf, str. 5) navrhují vypustit část, podle které se občané dopustí přestupku znevážením postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Projednávání novely bylo navrženo na pořad 53. schůze, která začíná 29. listopadu 2016.

Hospodářský výbor v květnu 2014 doporučil schválit novelu zákona ve znění pozměňovacích návrhů. Pozměňovací návrh poslance Urbana se týkal věci změny informování účastníků o změnách smlouvy (.pdf, str. 22).

Zápis z jednání popisuje návrh následujícím způsobem:

„Ve věci změny informování účastníků o změnách smlouvy, jedná se o PN pana poslance Urbana, upozornil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) , že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoliv změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoliv jen změn některých náležitostí, jak to předpokládá předložený návrh.“

Návrh i přes neutrální stanovisko výborem prošel, výbor doporučil celé Poslanecké sněmovně přijmout návrh včetně tohoto návrhu.

Novela následně putovala do 3. čtení, kde však poslanec Laudát (TOP 09) navrhl opakování 2. čtení (tedy navrácení předlohy do výboru). To podpořil i předseda výboru Pilný (ANO), který k tomu řekl:

„...vzhledem k tomu, že se vyskytla velmi kontroverzní definice pojmu spotřebitel v pozměňovacím návrhu, tak přesto, že je to poněkud pozdě, tak jako předseda hospodářského výboru podporuji návrh pana poslance Laudáta.“

V následném hlasování poslanci rozhodli skutečně o vrácení návrhu do výboru. Tedy návrh poslance Urbana vůbec nebyl přijat, nebylo o něm dokonce ani hlasování. V opakovaném 2. čtení Urban totiž svůj návrh stáhl. Podobnou předlohu totiž načetl poslanec Pfléger z hnutí ANO. Opětovné jednání Hospodářského výboru se uskutečnilo 3.září 2014. V zápisu (.pdf, str. 5) se píše, že:

„Podstatou návrhu posl. Pflégera je, obdobně jako je tomu u návrhu posl. Urbana, taková úprava, kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvy vedoucích ke zhoršení postavení účastníka.“

V této změně poslance Pflégera jsou pak uvedena slovní spojení „podstatná změna“ a „zhoršení postavení účastníka”. Podstatné změny nejsou nikterak specifikovány, skutečně tedy záleží na rozhodnutí operátora. Poslanec Pfléger pro Českou televizi (pořad 168 hodin) v září 2016 uvedl (čas 5:15):

„Bylo to na popud asociace provozovatelů komunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tento pozměňovací návrh.“

Sněmovní tisk 135/3 (.pdf) po zapracování návrhů zní:

„Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti změny smlouvy uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zároveň je podnikatel povinen informovat účastníka o uveřejnění. Pokud se jedná o podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka, je podnikatel povinen prokazatelně informovat účastníka, jehož smlouva obsahuje ustanovení o úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, rovněž o jeho právu ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti změny, a to bez této úhrady, jestliže nové podmínky nebude účastník akceptovat. Informaci je podnikatel povinen poskytnout účastníkovi způsobem, který si účastník zvolil pro zasílání vyúčtování. Právo ukončit smlouvu podle tohoto ustanovení nevzniká, pokud dojde ke změně smlouvy na základě změny právní úpravy nebo v případě změny smlouvy podle odstavce 5.“.

Tento Pflégererův pozměňovací návrh pak skutečně prošel Poslaneckou sněmovnou, Senát schválil návrh ve znění, ve kterém k němu doputoval a v platném právním rámci je tedy to, co protlačil poslanec ANO.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý. Pravdou sice je, že došlo k oslabení a ztížení práv zákazníků a že návrh v tomto duchu podával Milan Urban z ČSSD. Nicméně ten během projednávání svůj návrh stáhl a reálně tak prošlo toto opatření díky předloze od poslance Babišova hnutí ANO.

Hospodářský výbor, jehož je poslanec Birke členem, projednal 21. a 22. května 2014 novelu návrhu zákona 127/2005 Sb, tedy zákona o elektronických komunikacích. Birke, jak vyplývá ze zápisu z tohoto jednání (.pdf, str. 22), skutečně načetl zmíněný návrh.

„V PN (pozměňovací návrh - pozn. Demagog.cz) pana poslance Birke stanovisko rozdělil (zástupce MPO - pozn. Demagog.cz) : 1. MPO souhlasí s tím, že omezení výše vypořádání závazku při předčasném ukončení smlouvy bude vztaženo pouze na spotřebitele.“

Slovo „účastník“, což je podle § 2 písm. a) každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, je tak nahrazeno pojmem „spotřebitel“, tedy § 2 písm. d) každou fyzickou osobou, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti.

Změny podmínek pro živnostníky popisuje např. server Lupa.cz, který informuje o tom, že operátor O2 využil novinky a v den účinnosti zákona ihned změnil obchodní podmínky v neprospěch živnostníků.

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.

Je pravdou, že v případě výše daňových odvodů z celkové ceny práce se ČR umísťuje na předních příčkách ve statistikách obou sledovaných organizací, a to z velké části především kvůli vysokým odvodům zaměstnavatele za zaměstnance. Přesto je třeba připomenout, že ČR má i tak poměrně nízkou hodnotu ceny práce ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a EU.

Hodnocení ceny práce a její porovnávání je značně komplexní záležitost vzhledem k tomu, že EU i OECD používají trochu jiné hodnoty při jejím popisování. Obě organizace ale do porovnávání počítají s tím kolik % z ceny práce zabírají daňové odvody či náklady.

Statistiky OECD počítají cenu práce jako celkovou roční sumu v dolarech přepočtenou na kupní sílu dané země. OECD ukazuje, že v porovnání s ostatními zeměmi má ČR vysoký podíl zdanění, který platí za zaměstnance zaměstnavatel. Jak ukazuje následující graf poměru odvodů z celkové ceny práce, je ČR na vysokém osmém místě.

Graf 1: Podíl odvodů na ceně práce v %.

Zdroj: OECD (str. 20)

Pokud se ale podíváme na cenu práce jako celek, v pravidelném výstupu Zdanění příjmů 2016 ji v ČR OECD odhaduje sumou 32 825 dolarů za rok, což zdaleka není nejvyšší cena práce v zemích dané organizace, ba právě naopak, je osmá nejnižší.

V případě evropské organizace Eurostat je cena práce počítána v množství eur za jednu hodinu. Zde vychází průměrná cena práce v ČR v roce 2015 na 9,9 eur. Průměrná mzda v EU je ve výši 25,03 eur.

Pokud jde o daňové odvody Eurostat jen v hodnocení zmiňuje, že ČR má šesté nejvyšší nepříjmové náklady (daně, sociální a zdravotní pojištění) hned za Francií, Švédskem, Itálií, Belgií a Litvou. V následujícím grafu jsou odvody zahrnuty do oranžové části sloupců, vidíme tedy proporcionální srovnání s modrou částí (platy, mzdy). I zde je vidět, že v porovnání se mzdami tvoří další náklady velkou sumu.

Graf 2: Cena práce v eurech za hodinu (EU)

Zdroj: Eurostat

Citát, který předseda KSČM Filip zmiňuje, pochází z knihy Donalda Trumpa Vraťme Americe její velikost (v originále Great Again: How to Fix Our Crippled America). Donald Trump v ní na straně 38 píše: „Nemáme jinou možnost. Tihle lidé jsou středověcí barbaři. (…) Jejich porážka vyžaduje opravdové nasazení jít po nich vytrvale, ať jsou kdekoliv, bez zastavení, dokud každý s nich nebude mrtvý.“

Donald Trump mluvil o představitelích Islámském státu jako o barbarech také v projevu, ve kterém oznamoval svou kandidaturu na prezidenta Spojených států (34:09–34:26). Od těchto svých výroků stále neustupuje.

Vojtěch Filip reaguje na ministra Hermana, který popisoval rozdíl mezi změnou polských a československých hranic vůči Německu. Filip korektně popisuje, že hranice ČSR byly narušeny Mnichovskou dohodou, kdy stát přišel o své pohraničí.

Tato dohoda 4 zemí (Německo, Británie, Francie a Itálie) z 30. září 1938 požadovala po Československu postoupení příhraničních oblastí s vysokým procentem německého obyvatelstva vůči hitlerovské říši.

Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.