Přehled ověřených výroků

Součástí Poslanecké sněmovny jsou strany ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, TOP 09 a poslanci za dřívější Úsvit. Referendum o vystoupení z Evropské unie prosazuje jako hlavní subjekt dnešní SPD, což je i součástí jejich volebního programu. Naproti tomu s referendem o vystoupení z Evropské unie nesouhlasí např. TOP 09 a ČSSD (OVM 2. 7. 2017, od 50:40). ANO 2011 má dokonce ve svém volebním programu bod o pevném ukotvení České republiky ve fungující a akceschopné Evropské unii. Podobný postoj má také KDU-ČSL. V květnu loňského roku byl bod projednání o referendu zařazen do programu v Poslanecké sněmovně, následující den byl však na návrh právě lidoveckého poslance Miholy vyřazen jako „nesmysl“. Výjimkou není ani zahraničněpolitický volební program ODS, ve kterém se hovoří o nutnosti setrvat v EU. KSČM souhlasí se zavedením obecného referenda, mnohem více se ovšem angažuje v iniciativách o vystoupení z NATO. Návrh na vyřazení bodu programu o referendu o vystoupení z EU však ve Sněmovně nepodpořili (viz výsledky hlasování ve Sněmovně).

Budeme-li důslední, měli bychom zmínit, že další parlamentní stranou (tedy stranou, která je součástí Senátu, nikoliv však Poslanecké sněmovny) usilující o vystoupení České republiky z Evropské unie je SPO, Strana práv občanů. V tomto konkrétním výroku Tomia Okamury však hodnotíme strany Sněmovní, vzhledem k tomu, že byl rozhovor poskytnut v souvislosti s nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny.

Výrok hodnotíme na základě veřejně dostupných zdrojů z obchodního rejstříku a informací pořadu Reportéři ČT. Z těchto zdrojů vyplývá, že Spolana nakoupila akcie Agrofertu za 400 tisíc korun a prodala je později Andreji Babišovi za 2,5 milionů korun. Podle některých odhadů však tato částka byla podhodnocena vzhledem k hodnotě firmy. S tím pracuje analýza ČSSD (.pdf, otázka 21, str. 35) a také se to objevuje v některých mediálních výstupech (níže), na což Babiš reaguje právě tímto prohlášením. Sami nedokážeme posoudit, zda byla částka přiměřená, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Společnost Agrofert, spol. s r.o. založil Andrej Babiš v roce 1993. V roce 1994 pak byla převedena na akciovou společnost Agrofert, a.s. Podle zápisu z mimořádné valné hromady konané 2. prosince 1996 byly tehdy majiteli akcií společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment AG (260 ks akcií, 65 %), Spolana, a.s. (40 ks akcií, 10 %) a Duslo, a.s. (100 ks akcií, 25 %). Jednotlivé akcie měly nominální hodnotu 10 000 Kč. Podle obchodního rejstříku předtím došlo k navýšení základního kapitálu společnosti k 2. květnu 1995 z jednoho na čtyři miliony korun zvětšením počtu akcií ze 100 na 400 kusů. Bohužel nejsou k dispozici dokumenty, které by ukazovaly původní rozdělení akcií nebo zdůvodňovaly, proč a jak k tomuto navýšení došlo.

Jisté však je, že po tomto navýšení společnost Spolana držela 40 kusů akcií v celkové nominální hodnotě 400 tisíc korun. V roce 1997 došlo k dalšímu navýšení základního jmění z vlastních zdrojů. Na základě rozhodnutí valné hromady se tak nominální hodnota každé akcie zvýšila z původních 10 tisíc na 300 tisíc korun. Podíl Spolany by se pak navýšil na 12 milionů korun. V účetní závěrce za roky 1998 (strana 12) i 1999 (strana 88) však Spolana stále uvádí nominální hodnotu podílu ve výši 400 tisíc korun. V listopadu 1999 byly akcie prodány.

V roce 1997 společnost nechala znaleckým posudkem ocenit tři ze svých čtyř divizí (Průmyslová hnojiva, Agrochemikálie, Zemědělské produkty a dovoz surovin). Tyto divize byly souhrnně oceněny na 620,7 milionů korun (strana 21), respektive na 616,68 milionů korun (strana 78), a následně převedeny na společnosti Agrofert Holding, a.s. Za převádějícího i nabyvatele tehdy jednal Ing. Andrej Babiš z pozice předsedy představenstva obou společností. Sbírka listin společnosti Agrofert Holding, a.s. nebyla dosud digitalizována a dokumenty tedy nejsou dostupné online. Podle výpisu z obchodního rejstříku měla firma akcie na jméno, jako jediný akcionář je od roku 2002 zapsaná společnost Agrofert, a.s. V roce 2004 společnost zanikla sloučením s AGFTRADING, a.s., což byl tehdejší název pro současný AGROFERT, a.s.

Pořad Reportéři ČT pátral, kdy a jak nabyl Andrej Babiš akcie společnosti Agrofert. Uvádí, že v roce 2001 držel Andrej Babiš sám 35 % akcií Agrofertu, dalších 10 % pak vlastnil prostřednictvím společnosti Agroter a mezi vlastníky najdeme také společnost Ameropa, která vlastní 45 % společnosti.

Podle pořadu Reportéři ČT koupil Andrej Babiš 10 % akcií Agrofertu od společnosti Spolana v roce 1999 za přibližně 2,5 milionů korun. Podle Ladislava Mejzlíka, děkana Fakulty financí a účetnictví, je tato suma podhodnocená jak vzhledem k nerozdělenému zisku Agrofertu, který v té době tvořil více než 50 milionů korun, tak s ohledem na výše uvedené posudky, jež firmu oceňují na více než 600 milionů.

Andrej Babiš předložil v červnu 2014 na zasedání Rady návrh na zavedení tzv. reverse charge, avšak vzhledem k tomu, že Rada nemá legislativní iniciativu, musel žádat o předložení Komisi, což se mu v prosinci 2016 také podařilo. Návrh zatím přijat nebyl, blokuje jej zejména Francie. Babišův návrh však není jediný český legislativní návrh, neboť v červenci 2016 předložila Komise na návrh premiéra Sobotky balíček opatření týkající se trhu s mlékem a vepřovým masem. Výrok tak pokládáme za zavádějící.

Andrej Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv. reverse charge – u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale odběratel. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Nutno podotknout, že se Evropská unie podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V září 2015 kritizoval exministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republika získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 pak Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil.

Aktuální stav je takový, že stále není daný návrh (tedy ani schválen), jak vyplývá z vyjádření ministerstva financí, které mapuje jednání Ivana Pilného na ECOFINu. S návrhem nesouhlasí z členských států Evropské unie zejména Francie, a to z důvodu možných právních komplikací.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Například, jak už bylo řečeno, v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Konkrétní dohoda mezi předsedy poslaneckých klubů a její naplnění není veřejně dostupnou informací. Neexistuje z ní něco jako zápis a není tedy možné korektně doložit, co přesně zástupci jednotlivých frakcí dohodli a nakolik se této dohody drželi. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

V lednu 2009 podepsal tehdejší ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek s předsedou Sdružení místních samospráv Janem Pijáčkem dohodu o spolupráci. Ta měla spočívat v tom, že se sdružení stane připomínkovým místem u věcně vhodné legislativy a také že s ním budou konzultovány věci, které si sdružení dalo do své působnosti. Tedy např. fungování samospráv v České republice. V tomto má proto Šlechtová pravdu.

Stejně tak popisuje korektně i to, že dané sdružení čerpá každoročně dotace v rámci programu Dotace pro nestátní neziskové organizace. Ministerstvo na svém webu uvádí seznam příjemců dotací v tomto programu od roku 2013. Od tohoto roku až do roku 2016 sdružení každoročně dotace získalo. V roce 2013 šlo o 1,75 milionu korun, v dalších letech částky nebyly kvantifikovány (viz 2014, 2015 a 2016).

Letos skutečně mezi subjekty, které na dotaci dosáhly, Sdružení místních samospráv není. Fakta obsažená ve výroku Šlechtové tedy odpovídají, a výrok je tudíž hodnocen jako pravdivý.

Novela zákona o elektronických komunikacích předložená v únoru 2017 (.doc, str. 3) skutečně upravuje sankce za jednotlivé správní delikty. Jde o úpravu § 118 odst. 22 zákona. Aktuální rozdělení sankcí za různá porušení mohou být pokutována až do výše 20 milionů.

Nově se tyto částky zvyšují podle pochybení z 10 na 15 milionů a z 20 na 50 milionů, návrh ovšem také zavádí možnost udělení pokuty z % obratu firmy. Konkrétně uvádí návrh 5, resp. 10 %. Použije se pro sankci buď částka do 50 milionů, nebo % z obratu tak, aby pokuta byla vyšší.

Návrh uvádí:

„... nebo do výše 10 % z čistého obratu pachatele přestupku dosaženého za poslední ukončené účetní období, podle toho, která z těchto hodnot je vyšší.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože, jak vyplývá z informací níže, není pravdou, že by zařazení bodu Daňové podvody ministra financí podpořili ve Sněmovně všichni kromě ANO a Úsvitu. Hlasování se zdrželi někteří poslanci koaličních stran ČSSD (resp. pro hlasovalo 17 z 50) a KDU-ČSL a poslanci hnutí SPD (skupina kolem Tomia Okamury).

Na své 55. schůzi dne 14. 3. 2017 schválila Poslanecká sněmovna zařazení projednávání bodu s názvem Daňové podvody ministra financí, který navrhl poslanec a předseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Jednalo se o hlasování č. 224, pro zařazení tohoto bodu hlasovalo 84 poslanců, proti 28. Proti hlasovali poslanci hnutí ANO (proti 33, omluveno 9, zdrželi se 3, nepřihlášení 2), dále poslanci Úsvitu - Národní koalice (proti 4, omluven 1, zdrželi se 2) a také jeden nezařazený poslanec, a to Petr Adam (který byl do Poslanecké sněmovny zvolen za Úsvit).

I několik dalších poslanců se hlasování zdrželo – z nezařazených to byl Fiala, Fiedler, Holík a Okamura. Kromě Fiedlera jsou ostatní tři jmenovaní členy strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), která však nemá vlastní poslanecký klub. Z ČSSD se hlasování zdrželo 12 poslanců (17 návrh podpořilo). Návrh podpořila většina poslaneckého klubu KDU-ČSL (7 poslanců), tři se zdrželi hlasování.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý. Po opětovném přezkoumání jsme jej změnili na zavádějící. Je pravdou, že v minulosti byla horní sazba DPFO nad 40 % a postupně se snižovala (nejen za pravicových vlád). Pravicové vlády pak v roce 2008 zavedly jednotnou 15% daň ze superhrubé mzdy. Zde ovšem došlo ke snížení z nejvyššího pásma, které dosahovalo 32 %. Navíc jsme přihlédli k tomu, že složená daňová kvóta zůstala fakticky stejná. Za původní chybné hodnocení se omlouváme.

Za vlády Mirka Topolánka došlo k zavedení rovné daně, která nahradila předchozí progresivní daň, jejíž výše se v 90. letech opravdu pohybovala nad 40 %. V době zavedené 40% daně však vládla pravicová vláda Václava Klause. Ke snížení pod 40 % došlo až v roce 2001 za levicové vlády Miloše Zemana. Za období 2 posledních pravicových vlád pak zároveň došlo k růstu daně z přidané hodnoty. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Progresivní daň se týká daně z příjmů fyzických osob a označuje daňový systém, ve kterém se výše daňové sazby liší podle výše základu daně. Tato forma výpočtu daní z příjmů platila na území České republiky od roku 1993 do roku 2007, kdy v prvních 2 letech za vlády Václava Klause činila nejvyšší sazba 47 % ze superhrubé mzdy. Po novelizaci zákona o daních z příjmů se nejvyšší sazba snížila na 40 %, ke kterým se ještě doplácela pevně stanovená částka.

Pod sazbu 40 % se daň snížila za vlády levicové vlády Miloše Zemana, konkrétně činila 32% pevná částka, přičemž na této hranici vydržela až do roku 2008, kdy byla pravicovou vládou Mirka Topolánka zavedena jednotná sazba ve výši 15 %.

Co se týče daně z příjmu právnických osob, ta se mezi roky 2007 až 2009 snížila z 24 % na 21 %. V tomto období vládla pravicová vláda vedena Mirkem Topolánkem.

Mnoha změn se dočkala též DPH (.pdf, str. 18). Od roku 2007 byla standardní sazba zvýšena z 19 % na 20 %. Snížená sazba postupně stoupla z 5 % na 15 %. V roce 2015 se přidala ještě druhá snížená sazba, která doposud neexistovala - ta činí 10 %.

Ukazatelem vývoje celkového daňového zatížení může být celková daňová kvóta, která udává podíl všech daňových plateb, včetně sociálního a zdravotního pojištění, na HDP. K mírnému poklesu po zavedení daňových reforem v roce 2008 skutečně došlo, jedná se ale o ukazatel, který je relativní vůči HDP, musíme tak vzít v úvahu i hospodářskou krizi, jež v těchto letech probíhala.

Poslanec Tomio Okamura se premiéra Sobotky skutečně vícekrát v průběhu letošního roku dotazoval v rámci ústních interpelací na jeho vztah s Radkem Pokorným.

Konkrétně se ptal v březnu, dubnu a květnu tohoto roku. Všechny interpelace mají společné to, že je poslanec Okamura podával, když nebyl Bohuslav Sobotka v Poslanecké sněmovně přítomen. V tomto případě má člen vlády povinnost odpovědět poslanci do 30 dnů, pochopitelně tuto odpověď nezaznamená stenoprotokol na webu Sněmovny.

První dotaz padl 2. března, když Tomio Okamura podal interpelaci „ve věci ministra Mládka“. Na Radka Pokorného se ptal následovně:

„A moje otázka zní: Jak často, pane premiére, komunikujete a konzultujete s panem Pokorným? Kdyby to byl pouze váš spolužák, se kterým vzpomínáte na staré časy, byla by to vaše věc. Ale tady jde o to, že podle dostupných zpráv jste stále nejen v kontaktu, ale také pod vlivem člověka, který lobbuje proti zájmu našeho státu. To je u placeného advokáta v rámci jeho práce v pořádku. Ale jakákoliv spolupráce s takovým člověkem je absolutně nepřípustná u předsedy vlády, který má zastupovat zájmy přesně opačné. Takže se znovu ptám: Jak často, pane premiére, komunikujete s lobbistou Radkem Pokorným ať přímo, nebo přes prostředníky?“

Druhou příležitost k dotazu využil poslanec Okamura 6. dubna. V rámci interpelace „ve věci lobbingu“ uvedl:

„Vážený pane premiére, už podruhé jste mi neodpověděl na můj dotaz. Scházíte se se svým spolužákem a lobbistou Radkem Pokorným a konzultujete s ním vládní agendu? Prosím o odpověď přímou, bez dosavadních vytáček.“

Naposledy Tomia Okamuru vztah Sobotka–Pokorný zajímal 25. května. Tehdy uvedl:

„Pozoruhodné je, že jsem se na základě těchto informací vás již dvakrát ve svých interpelacích ptal, zdali se stýkáte s lobbistou Radkem Pokorným a zdali s ním konzultujete. Řekl jsem, že mi od vás stačí jen odpověď ano, nebo ne. Obdržel jsem od vás, pane premiére, dvě písemné odpovědi a ani jednou jste mi na moji otázku nedokázal přímo odpovědět. Rád bych se ale konečně dozvěděl pravdu. Kolikrát jste v uplynulém čtvrtletí spolu komunikovali a konzultovali? Tím mám na mysli lobbistu Radka Pokorného. Prosím o konkrétní data.“

Jak jsme již uvedli, poslanec Okamura pokaždé interpeloval Sobotku v této věci v premiérově nepřítomnosti. V tomto případě má člen vlády povinnost podle § 111 odst. 7 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny odpovědět interpelujícímu do 30 dnů. Nicméně tyto písemné odpovědi nejsou publikovány např. na webu Poslanecké sněmovny, ale obdrží je pouze adresát - v tomto případě tedy Tomio Okamura. Ten uvádí, že mu nebylo odpovězeno, ale to není možné doložit, neboť Sobotkovy odpovědi nejsou veřejně dostupné.

Výrok je s ohledem k výše uvedenému hodnocen jako neověřitelný.